Byly buřty, bylo pivo, byla legrace. Bylo to v Ohrobci v pátek večer. Ochotnické představení místního spolku. Dávali současně druhou premiéru a první derniéru Cimrmanovy hry Dobytí Severního pólu. Bylo fajn zjistit, že společenský život na vsi nezanikl a že místní důstojní pánové blbnou na jevišti pro radost sobě i ostatním. Co dodat? Snad jen to, že pokud by zas někdy pokoušeli Ohrobečtí můzy, přijďte se podívat, jde jim to. A pro ty, kteří tam nebyli, mám v galerii pár obrázků.

Blíží se podzim a tím i potíže s Bedřichem. Bedřich, jak každý ví, je místní srnec, co nám chodí na zahradu. A nejen srnec. Havěti je tu habaděj. Dokud jsme měli na zahradě jen bahno nebo trávu, nevadilo nám to. Teď ovšem už máme strom, o který si Bedřich škrábal na jaře paroží, a mojemiláHanička si objednala asi tak vagón růží. Růže se taky sází na podzim. Z obav o růžové plantáže vzešla obava, kdo nám konečně postaví plot. Zajel jsem támhle do Okrouhla, kde mi onehdá pán s pískem nabídl, že kdybych něco potřeboval .... "Potřebuju plot," povídám. Pán moudře pokýval hlavou a jeli jsme na projížďku vsí, abych viděl, co tak postavili. A začla vznikat obava třetí. Mě se to vůbec nelíbilo. Vzal si na mě telefon a že prý večer uvidí Igora a ten se mi ozve. Nevím, nevím, Igor. Taky to tam slyšíte? Igor - Viktor. Viktor čistič.

pozn. red.: pro ty, co nechodí do kina: Viktor čistič je ponuře groteskní postava likvidátora nepotřebných osob

Mám tady v zásobě už nějakou dobu zas jeden obrázek. Uhádnete, co je na něm?
Tady jsou možnosti:
- geneticky upravená miniaturní kukuřice
- nově vyvinutý vysoce pevný spoj svazku optických vláken
- hmyzí vajíčka na silonovém lanku
Tak schálně, vybrali jste si?

"Však až bude mít hlad, on se objeví," ujišťovala nás oba mázkušenáHanička. Přesto nám to nedalo a obrátili jsme naruby celý domeček několikrát. A Ferda nikde. Tím se dostáváme k jádru pudla. Totiž kocoura. Jednak se náš Amadeus už jmenuje Ferda, celým jménem Ferdinand, a druhak se nám včera odpoledne ztratil. Vařil jsem oběd a když jsem pustil digestoř, což je zvuk, který Ferda nerad, viděl jsem ho naposled, an se plouží po schodech do patra. Chvíli jsme to brali jako dobrou legraci - no znáte ty kočky, co se vám schovaj a pak se vám z úkrytu smějou, jak blbnete při jejich hledání. Jenže k večeru přestala ta legrace být k smíchu. Bylo nám čím dál tím víc smutno, protože jasno, že Ferda někam zmizel. Nevěděli jsme jak, ale zřejmě utekl z domu. Lenka s Tomášem byli tak moc hodní, že se zúčastnili pátrací akce v okolí, ale stejně jako já bez úspěchu. Pročesali jsme blízké i vzdálenější okolí ve vsi i v přilehlém lese a nic. Vyvěsil jsem tedy fotku a prosbu o navrácení s odměnou ke krámu a na vývěsku k obecnímu úřadu jako poslední naději. Ovšem minimální. Von Ferda je fešák, toho by vrátil leda Mirek Dušín. Přišel jsem smutnej domů a ještě s Tomášem jsme znovu procházeli okolí. Před tím jsem znovu prolezl dům a ohledal stopy po útěku. "Pod oknem z koupelny jsem našel škrábance na taškách na střeše, možná, že tamtudy uklouznul," povídám. "Tuhle zrovna nad autem to bylo, ale pod autem není, tam jsme se už dívali čtyřikrát." Podíval jsem se pod auto popáté. Z motoru koukal huňatej vocas. "Ferdo! Ty uličníku! Jak ses tam dostal?!" Po dvou hodinách marného hledání započalo vyprošťování. Hrůzou pádu se střechy rozklepaný Ferda vlezl do motoru mého auta a vyprostit ho nebyla žádná legrace. Tomáš statečně vlezl pod auto, což Lenka oznámila větou: "Teď necouvej, mám tam manžela a eště jsme si moc neužili." Nezacouval jsem, naopak jsem svítil a pomáhal Ferdu tahat z motoru. "Mám ho, táhnu za krk," hlásil jsem. "Já taky," hlásil Tomáš,"táhnu za ocas." Bylo jasné, že celou akci musí někdo koordinovat. Ujala se toho mášikovnáHanička a nakonec byl Ferda vytažen Tomášem. Chvilku se třásl svélaskavéPaničce v náručí a pak se šel projít po lince a mě v pracovně po stole. Trouba. Vůbec mu nedošlo, že z něj ráno mohla být po startu kočičí fašírka. Mimochodem, teď mi zrovna leze po stole a chytá lučního koníka, co mi sem přes den oknem skočil.

Jízda byla příjemná a cestou jsme dvakrát brali benzin. Tuhle větu si klidně můžu vypůjčit od cimrmanologů s tím, že naše cesta nevedla do Liptákova, ale do Opavy. V našem případě za obchodem. I obchodní cestující je jenom člověk a tedy je mu třeba obědvati. Našli jsme v centru takovou skoro zapomenutou hospodu, kde se zastavil čas a pravěpodobně i kuchař, na jehož výrobky jsme si museli pěkně počkat, i když byly ve stálé nabídce. Při uvažování, jak moc a jak dlouho je ta nabídka na jídelníčku stálá, jsem podrobil průzkumu místní nástěnky. Mezi obvyklými replikami starých smaltovaných štítků mě zaujal jeden obzvlášť vyvedený, za který by se nemusel stydět ani pan správce akciového pivovaru v Nymburce. Ten slogan prostě nemá chybu.

Jdu takhle Nekázankou a zahlédnu koutkem oka růžový oblečky s kraječkama. "Hele, ty sukýnky jsou takový malý, to by mohlo bejt naší Kačence," pomyslel jsem si. Paní z krámku si zrovna před výlohou zapalovala cigaretu. To se mi moc nelíbilo. Dali jsme se do řeči. "Ale jó, pojďte klidně dovnitř," nakonec souhlasila. "Víte, já tohle ještě nikdy neviděl," vysvětloval jsem svoje přání celé si to vyfotit. Škoda, že jen telefonem. "Tak tady třeba máme maličký džíny, jenom za 1.650,-." "Šišmarjá, dyť mý štrausky pětsetjedničky stojej skoro stejně!" "To byste se divil, jak to lidi kupujou. Támhlety komplety máme ve slevě a tyhle pohovky v akci." Dostal jsem se ještě k tričkům, kožíškům a mikinám. Peněženka ovšem zůstala zavřená. Všude v krámečku na věšáčcích byly nápisy: For Pets Only.

Vypadá to, že letos nás tu obléhají myši, skoro, jako by se po loňské zimě přemnožily. Sára dělá, co může a s chutí likviduje vojska nepřítele. Protivníkovy řady jsou však nezměrné. Okolí naší zahrady je poddolováno myšími tunely a je s podivem, že na pozemek nepřítel ještě nepronikl. Možná nás Sára vší svou kočičí silou zaštiťuje. Včera ale zřejmě generální štáb vyslal jezdecký předvoj. Ráno jsem vyšel z domu a vidím koně. Teda kobylu. Vlastně spíš kobylku. Dobrá byl to luční koník. Ale zato pořádnej a seděl nám na fasádě. No, posuďte sami. 1, 2, 3

"Tak máme zas potíže," hlásil jsem mémiléHaničce v neděli navečer. "Ve sklípku je znovu voda a čerpadlo je pod tou vodou," upřesňoval jsem. Sklípek nás už stál tolik prostředků i sil, že tu informaci málaskaváHanička přijala s klidem přímo ledovým. Voda tolik ledová nebyla, měla celých deset stupňů, jak napovídal utopený teploměr. Místo abych šel koupat děti, šel jsem se tedy koupat do sklepa sám. Po vyčerpání té podzemní vany jsem ji ještě musel vytřít "dočista došista." Sakrapráce a to jsem měl za to, že už je všechno odizolované a montážní díra je dost vysoko. Tou že voda nepoteče. Tekla. Včera jsem tedy pořídil studnařskou pěnu a přesto, že nejsem studnař a nebylo to ve studni, vypěnil jsem tu díru. Teď ráno jsem se šel podívat, jak to dílo funguje. No, nic moc. Ale nevypěnil jsem. Byl jsem na to nachystanej. Voda je totiž prevít.

Host do domu, bůh do domu. Tedy ne snad, že bychom naše hosty zbožňovali, ale snažíme se , aby se u nás naši hosti měli příjemně. A protože další letitá zkušenost praví: "Krmte tu bestii," dostanou naši hosti většinou i dobře najíst. Když to zrovna nezvorám. Tuhle sobotu jsem chtěl hostům po receptu Tomášově tady ze sousedství udělat, řekněme, sousedský rostbíf. Dělal jsem to prvně a zvoral jsem to jenom trochu. Nebyl to ani tak prostředně upečený rostbíf, jako spíš málo dušená svíčková. No, bylo to pro jedlíky s dobrým chrupem, ale jinak výtečné. Dvě kila masa zmizela natošup. Pak se povídalo a hrálo a zpívalo. Má miláHanička uzpívaná šla spát první už někdy před druhou hodinou ranní nedělní. My ostatní tak někdy kolem třetí. Protože už jsem mírně poučen, většina tekutin, které jsem vypil, byla voda a čaj. A to byl ten kámen úrazu. Po necelých třech hodinách spánku někdy před šestou to na mě přišlo. Pan kolega Tychon Brahe na tom nemohl být hůř. On měl problém porušit dvorskou etiketu před císařem, já zas vyrušit moumilouHaničku ze spánku. Co je horší, sám nevím. Byl to dobře destiminutový boj, ve kterém nakonec zvítězil takovej ten trojcestnej ventil, co ho my, pánové, náme několikrát denně k potřebě. Bylo jasné, že buď povolím co nejdřív já nebo v té samé chvíli on. Úleva se dostavila vzápětí po otevření řečeného ventilu. Uffff .... No krásněspícíHaničku jsem neprobudil a zas jsem poučen: A't už pije člověk cokoliv, nechť si počíná s mírou, byť by to měla být jen voda. Jelikož voda, ta je prevít.

Letos byla ta změna nějak moc kách. Už jsem si zvykl, že dopravní chaos nebo ještě spíš dopravní zácpy, se odehrávají vždycky v těsném sousedství prázdnin. Bývá to tak jeden, dva měsíce před a totéž i po prázdninách. Tenhle letošní první poprázdninový týden to však vypuklo měrou dosud nevídanou. Docela by mě zajímaly příčiny. Že by si letos nikdo neprotáh dovolenou? Nebo snad zaznamenali prodejci aut nebývalý nárůst tržeb? Kdo ví. Každopádně se cesta do centra v ranním provoze protáhla na téměř dvojnásobek, což, jak říkají s oblibou meteorologové, je dlouhodobé maximum. Možná se to usadí, ale teď mi ten Brownův pohyb v ulicích Prahy vysloveně pije krev.
A do toho ještě to počasí. Předposlední prázdninovou neděli jsme se na zahradě koupali a teď je zima jak v morně a v Beskydech už padal sníh. Navíc nám vichr s deštěm pokosil naše slunečnicové políčko, takže to teď vypadá jak v Tatrách po vichřici. Je to celý na mě nějak móc rychlý, tyhlety změny.

"Ten černej kocour Sáře všechno sežere," domníval jsem se onehdá, když jsem pozoroval řečeného vetřelce, jak brousí kolem naší zahrady. Jako důkazní materiál mi sloužila Sářina miska, která byla vždycky ráno prázdná, převržená a na jiném místě, než původně. Bylo možné si představit loupeživý nájezd kocourův a následné plenění misky se žrádlem. Sára ovšem zůstávala klidná. Ostatně jako ve většině případů, pokud nebereme v úvahu vetřelce psí. Před těmi má respekt. Tuhle ráno povídá babička: "Schválně jestli večer přijde zas." Nevěděli jsme kdo a měli jsme se nechat překvapit. Kolem půl desáté se ozval rachot misky za dveřmi. Popadl jsem foťák a běžel dělat dokumentaci, jak nám vetřelec brutálně plení Sářin jídelní stůl k večeři prostřený. Dokumentaci jsem pořídil. Vetřelec se nechal během hostiny v klidu portrétovat, ba dokonce i za uchem pošimrat. Přijali jsme ho jako vzdáleného člena rodiny nebo spíš občasného strávníka. Ono nám zas tolik neubude. Takhle se můžeme pochlubit, že máme na stravu doma ježka! Takovýho fešáka.

Ony tyhlety cormanovky jsou úžasný škváry, to se musí nechat. Pan režisér jistě odpustí. Ono se na ně hezky kouká. Je to jako dívat se na staré komiksy: člověk taky ví, že to jeho ducha nijak zvlášť nepovznese, ale ta zábava! Dopředu víte, jak to dopadne, padouši jsou extrapadouchovitý, panny téměř porculánový, kulisy nakašírovaný skoro jako živý ... no vždyť to znáte. Myslím, že mi tedy může být odpuštěno, že jsem si včera zašel pro Jámu a kyvadlo, abych si užil pár porcí před chvílí popisovaných celuloidových pokroutek. A jak si tak nesu ten úlovek, jdu parčíkem u Jindřišské věže. Pod živým plotem vidím listy lesních jahod. To je blbost, kde by se tu vzaly? Že by to bylo znamení, abych ten škvár zahodil a vytáh radši doma z archivu vopravdový umění? Těžko říct, pravdou ovšem zůstává, že hned naproti bance v Jeruzalémské ulici rostou a dneska právě uzrály lesní jahody. Nebo Jeruzalémské?

A v neděli byl u nás na zahradě strašlivý zápas v petangu. Upekli jsme to tuhle, když jsme hráli onen pověstný turnaj ve stolním tenise. Sousedi ze staré hospody přinesli příslušné koule, aby bylo vůbec čím hrát. Předem jsme se ovšem řádně posilnili znamenitým rostbífem, který mistrovsky připravil Tomáš a spoustou dalších dobrot včetně právě upečené bábovky, co jí dělám po vzoru dědečkově. Začal jsem mít obavy, jak se k těm koulím budeme shýbat. Že prý, ať se nestarám, že to vysportujem. Tak jsme začali sportovat. Přesto, že jsme tu hru hráli poprvé, hned jsme jí přišli s moubáječnouHaničkou na chuť. Teď je mi jasný, proč se to u frantíků tak rozmohlo. Tolik prostoru k poklábosení a dohadování na čerstvém vzduchu snad žádná jiná hra neposkytuje. Rozhodně jsme se však moc nenadřeli, to snad ani u takové partičky petangu nejde. Napříště jsme si slíbili badminton, aby byl zas nějakej ten pohyb.

Už nějaký čas jsme s moulaskavouHaničkou chodili kolem horké kaše. Tu a tam někdo z nás vynesl nějaký naprosto nezávazný a s ničím nesouvisející výrok o kočce. Nikoliv o Sáře, o té mluvíme pořád a venku je vždycky po ní sháňka. Je z ní vzorná kočka. Myši loví, poslouchá a přiběhne na zavolání, mazlí se a vůbec se chová znamenitě. Tedy o Sáře to nebylo. Prostě tak nějak obecně. Tuhle jsem při vybírání kočičího krmiva narazil na jakési speciální pro Mainské mývalí kočky. Jakživ jsem o tom plemeni neslyšel. Musel jsem se hned podívat. Jsou to takové docela obyčejné kočky s mírnou povahou, ale obrovské. Některé vypadají jako rys a jsou i skoro tak velké. Zalíbily se mi. Haničce taky. A bylo to venku. My vlastně chceme další kočku na doma, aby nám večer žižlala palec a předla nám na klíně. A tak jsem začal hledat Mainskou mývalí. A výsledek hledání máme od soboty doma. Je to nádherný kocour, tedy vlastně jen sedmiměsíční kotě. To kotě je dvakrát tak velké jako Sára a váží přes šest kilo. A prý ještě hodně povyroste, koťátko. Jmenuje se Amadeus. Takže máme první patálii. Musíme mu najít jméno. No zkuste to, volat na kocoura: "Amadee, jedeš z toho lustru dolů!" To by bylo nedůstojné. Navrhoval jsem Wolfganga, ale neprošel, ani když jsem to zkrátil na Wolfi. Tudíž se teď nacházíme ve stádiu radostného hledání.