"Dneska pojedeme do Santany, jsou tam ty původní domečky s trojúhelníkovejma střechama a tématický park," určovala směr úterního výletu mápečliváHanička. Po ranním čtení rozkazu a po snídani následovale etuda "jak se obléknu". Přesněji jak teple a jak civilizovaně. Několikrát to mápečliváHanička otočila, tedy svlékla a zase oblékla. Nokonec se téměř trefila. Na sandály bylo prostě moc chladno. (Zde trvá má laskaváHanička na vložení komentáře: Jiří sice zůstal v názorech pevný, ale vzhledem k hrozícím omrzlinám mu nezbývá než tvářit se statečně.) Po cestě se z trojúhelníkových střech vyklubaly klasické sedlové doškové stříšky malých domečků původních obyvatel. Hanička ty tvary prostě vidí jinak. Za půldruhé hodiny jsme tam byli. Jelo se přes kopce. Tady na Madeiře to tak prostě je. Musíte přes hory, abyste se dostali zas dolů. Nahoře byly mraky a zima, která ale zůstala i na severním pobřeží ostrova v Santaně. Moje kraťasy se ukázaly být nevhodnou volbou. "Jo a ty domečky u radnice prý moc původní nejsou," doplňovala cestou znalosti másečtěláHanička. Když jsme sjížděli k pobřeží strmými serpentinami, čekali jsme, že se konečně vyloupnou ty domečky a to město. Nedočkali jsme se. Všechny domečky, všechny tři domečky, jsou jen turistická atrakce a "Parque temático" je před nedávnem vybudovaná betonová zahrada, kde vám promítnou něco na způsob "Přistání na Měsíci", ale se zvláštním přihlédnutím k objevení ostrova. Plus místní vixlajvantový mikymausy. Fuj. Nešli jsem tam. Možná i proto, že jedinými návštěvnicemi atrakce byly na střeše ohromného patrového betonového parkoviště klidně se pasoucí dvě krávy. Spasilo nás kafe v kavárně na růžku a kromě toho, že jsem tam dopsal deník do aktuálního stavu, jsme ještě stihli stejného řidiče, co měl po ranní cestě pauzu a teď nás zavezl zpátky do Funchalu. Ta cesta ale stála za to. Sedli jsme si do první brázdy a měli tak vyhlídkovou jízdu serpentinami severního pobřeží. Hanička mi mačkala ruku a omlouvala to tím, že od propasti nás mnohdy dělila jen třiceticentimetrová zídka. Ve Funchalu v rybářské čtvrti nám přinesli turistické menu a poctivě odháněli pouliční podvraťáky, kteří si své menu nosili s sebou.
Po večeři něco ovoce, řekli jsme si a zamířili do tržnice, kde nám šikovný trhovec dal od každého kousku ovoce ochutnat. Když jsme si vybrali podle chuti, šikovně nás obral o pět euro. Totéž jsme o patro níž koupili tak pětkrát laciněji. Bez ochutnávky ovšem. Ta zřejmě byla v ceně spolu s přirážkou za první patro. Ale i tak to stálo za to. Takové ovoce jsme ještě nejedli.

"Do města se dostanete jedničkou, dvojkou nebo čtyřkou," radil nám mládenec z recepce. Vzali jsme to dvojkou. "Honem do informací, ať se dozvíme, odkaď nám to jede," pospíchala mápečliváHnička. Jelo to z Avenida de Mar, jako ostatně spousta dalších autobusů z Funchalu. Autobus je totiž asi nejrozumnější způsob, jak se přesunovat po ostrově. Nejdřív jsme si chtěli půjčit auto, ale v průvodci nám to rozmlouvali. A měli pravdu. Po těch uzoučkých klikatých cestičkách to na Madeiře není žádná legrace. Autobusy se skoro plácaj zrcátkama na pozdrav, když jedou proti sobě. Víc místa tam není. "To bylo tak dva centimetry," potvrdila přesnost míjení pohledem z okna mápozornáHanička. Na naši první levadu jsme jeli do vesničky Portela. "Z autobusu vystoupíte u baru a pokračujete nahoru kolem hezké doškové chaloupky," četla na místě v Portele máprecizníHanička z průvodce. "To sedí, chalupa je támhle," souhlasil jsem s Haničkou i průvodcem. "Tady jsou ti trhovci, to je taky správně," pochvalovala si to mámiláHanička. "Ale teď nevím, kudy dál." "Ukaž to sem," převzal jsem navigaci. "Tady píšou: ... dáme se doleva přes most ... a my šli doprava a most jsme vynechali!" "Von to nebyl most? No vidíš, a já myslela, že to most je." "Nebyl, Haničko, nebyl. Půjdem zpátky a já ti ten most ukážu." Most stál pořád na místě, kde ho vybudovali, tedy jsme jej správným směrem přešli a vydali se na naši historicky první levadu. To jsou Madeirská uměle vybudovaná vodní koryta, která svádějí vodu s hor do údolí. Voda je nahoře v horách čistá a pitná, to jsme v praxi na vlastní kůži ověřili. "Už toho focení nech, to je vodopád číslo vosumnáct," kritizovala moje fotografické zastávky mástarostliváHanička. "Ale dyž tenhle je úplně jinej," obhajoval jsem se pokaždé. Pěkná procházka kolem levad z nějakých 600m do asi 800m nám ke konci těch čtrnácti kilometrů připadala i s mými fotopřestávkami poněkud monotónní. Zachránila nás hospoda, protože jsme šli proti proudu. Respektive proti proudu vodnímu a proti směru uvedenému v průvodci. Ta hospoda je totiž jako výchozí bod na začátku cesty. My ji měli na konci. Konci dobrém, neboť nám přinesli kamenný hrnec plný místní česnečky a rybu s banánem. Dá se na tom přežít. Zpátky do údolí nás odvezl starý pán taxíkem. Taky nesvítil a ještě k tomu nablízko neviděl bez brejlí. Když mu v půlce jedné serpentiny přišla na mobil zpráva, zastavil, nasadil brýle, přečetl, odpověděl, omluvně mávl rukou, sundal brýle a jelo se dál. Dojeli jsme do centra dost včas na to, abychom se v informacích dozvěděli, kterým autobusem zítra na výlet. Ve městě právě rozsvěceli vánoční osvětlení. Divný. Děda Mráz na saních pod palmama. Ale co. Taky tu chtějí mít vánoce.

"Si připadám, jak v domově důchodců," sdělil jsem čerstvý pocit svépozornéHaničce v neděli ráno u snídaně. V hotelu všude kolem samej důchodce. Asi maj holt teď sezónu. "Do města to máme kousek, tak šup, ať něco stihnem," poháněla mě při vajíčkách a slanině (Full english breakfast) mástarostliváHanička. Šli jsme procházkou do přístavu a hlavního města Funchalu. Vzpomněl jsem si, že je možné zamávat na známé daleko ve světě z jednoho místa krzevá webovou kameru. "Jo, to píšou taky tady v průvodci," souhlasila máinformovanáHanička. Jenže kde je ten plácek, ze kterého se mává? Ku zjištění jsem použil mobilní techniku. Připojení telefonu a lokalizace mávacího plácku bylo dílem několika okamžiků. Klaplo to. Tady je důkaz. Mávání jsme měli odbyto i vydali jsme se tedy vzhůru na kopec do botanické zahrady. Kytky, kytky, kytky, ..., zastřižený kytky, ... A pak dál až nahoru lanovkou ke kapli a kostelu. Tam jsme našli v uličce opřený o zeď sáně, co s nima chceme jet někdy dolů po silnici. To je tu prý taková tradice. "Jé, hele, vláček, já chci k vláčku," začal jsem povykovat u cedule pro turisty. Šli jsme hledat vláček. "Tady někde musí bejt, tady je to na mapě," trval jsem paličatě na svém. "No tak já si tuhle sednu a běž si hledat to svý nádraží," smířlivě ustoupila málaskaváHanička. Chodil jsem na tom plácku dokola jak tatrman a koleje ani nádraží nikde. Až támhle v koutě u takového malého malého stavení byl nápis, že "tohle byla stanice železné dráhy a že dráha už je ale od roku 1943 zrušená." Koleje nikde, mašinky nikde, do háje s takovým nádražím. "Tak jdem domů, stejně bude večer," vzdal jsem pokus o vzkříšení železného oře. Šli jsme. Šli jsme pěšky s kopce cestou, jakou jsme nikdy nikde předtím nešli. Bylo to jako jít se Sněžky přímo dolů po rovné asfaltce. Za pár minut jsme si říkali, že to byl pěkně blbej nápad. Tady nikdo pěšky nechodí. "Hele, taxík," zahlaholil jsem v očekávání, že nám drožkář uleví v našem trápení. "Ale nesvítí, to on pro někoho jede," zklamaně jsem popsal stav věci. Když už jsme pajdali jak tučňáci, mávl jsem zoufale na asi čtvrtej zhasnutej taxík, co jel kolem. Okamžitě to otočil a vzal nás do hotelu. "Tak to vono bude asi tím, že tady ty taxíky prostě nesvítěj," snažil jsem se omluvit své pitomé rozhodnutí čekat na rozsvícenej taxík. Ale to už vedle mě na posteli hotelového pokoje máutrmácenáHanička spala.

Bránili jsme se s moumilouHaničkou, seč jsme mohli, ale neubránili se. Soused Tomáš totiž nedal jinak, než že vymete pavouky, listí a cement ze své limousiny, a že nás doveze na letiště. My jsme od přírody zvyklí postarat se sami o sebe, a tak nám to přišlo, že bychom obtěžovali, ale to prý že ne. A tak jsme jeli Antonem. Moc prima to bylo. MáúžasnáHanička byla jako u vytržení. Ne snad z Antonu, ten vídáme denně, ale z nové části letiště. Na rozdíl ode mne je mápracovitáHanička vázána pracovními povinnostmi spíš k rodné hroudě, takže terminál 2 ještě neviděla a žasla, jak se nám to letiště rozrůstá. U T2 jme se tedy se sousedy rozloučili a bylo to nečekaně fajn. Mít se s kým rozloučit před cestou, je takové, no, jak to tak napsat. Prostě máte pocit, že klidně můžete odjet, že vás někdo bude čekat, až se vrátíte. Na letišti jsem zas žasnul já: "Vono to letí do Lisabonu přes Budapešť?", ptala se překvapeně má všímavá Hanička. "Cože"?, vpadl jsem i já do reality low cost letů. "No jo, máš pravdu, cos to koupila?" "Ale to na webu nepsali!", bránila se má laskavá Hanička. "Zeptáme se u vokýnka", navrhl jsem. Tam jsme se dozvěděli, že to je normální, a že se to dělá kvůli vytěžování letů. Takže vlastně můžem být rádi, že letíme jen na Madeiru. Kdyby to bylo dál, mohli nás tím sběrákem povozit po celý Evropě. A to jsme jen u lítání. O přistávání darmo mluvit. Když jsme se blížili k ostrovu, začlo to trochu drncat a má milá Hanička se měl chytla za palec. To ona tak dělá vždycky, když se nestihne chytnout za celou ruku. A že prý jdeme na approach, a že se bude přistávat, děl kapitán. "To je tady dycky", pravila paní někde na sedadle kolem nás, "já už jsem tu potřetí a nikdy to nebylo jinak." Uklidňující na té větě bylo to, že to madame nejmíň dvakrát přežila. Nezbývalo než doufat, že to přežije i potřetí - a my s ní. Asi to maj piloti už nacvičený a automaty vychytaný, že jim boční uragán nevadí a škrtání křídel o ranway je nudná lapálie pro batolata.

"Ale vony nakonec ty děti vůbec nemají potřebu viset rodičům pořád kolem krku, hlavně že je o ně dobře postaráno, " utěšoval jsem svědomí své i méstarostlivéHaničky cestou z Teplic, kde jsme v pátek večer zanechali Kačku, Matěje i Ferdu. Už týden před odledtem na dovolenou se mi stýskalo po dětech i po kocourovi. A to jsme byli denně pohromadě. Matýskův upřímný dotaz: "Ale neodjedete?!", mě svíral u srdce. Po čtyřech letech jsme si teď na podzim dopřáli s moumilouHaničkou společnou dovolenou. První, která bude jinde, než v Olešku, a první, která bude bez dětí. Ten odjezd je ale jen pro drsňáky vopravdový. Celý týden jsem si říkal, jestli přeci jen nemáme ten výlet odříct.
Nakonec mě vědomí, že děti jsou u babičky dobře opatřeny, upokojilo, a já moh v klidu myslet na to, kde všude mám ponožky, co je potřebuju zabalit, a kam vlastně přišly ty kraťasy, co jsem je v létě skoro neužil. Ale nemyslete - to všechno je jen krycí manévr a kouřová clona, ponevadž ať dělám co dělám, stejně mám pocit krkavčího otce.

Jízda byla příjemná a cestou jsme dvakrát brali benzin. Tuhle větu si klidně můžu vypůjčit od cimrmanologů s tím, že naše cesta nevedla do Liptákova, ale do Opavy. V našem případě za obchodem. I obchodní cestující je jenom člověk a tedy je mu třeba obědvati. Našli jsme v centru takovou skoro zapomenutou hospodu, kde se zastavil čas a pravěpodobně i kuchař, na jehož výrobky jsme si museli pěkně počkat, i když byly ve stálé nabídce. Při uvažování, jak moc a jak dlouho je ta nabídka na jídelníčku stálá, jsem podrobil průzkumu místní nástěnky. Mezi obvyklými replikami starých smaltovaných štítků mě zaujal jeden obzvlášť vyvedený, za který by se nemusel stydět ani pan správce akciového pivovaru v Nymburce. Ten slogan prostě nemá chybu.

Jdu takhle Nekázankou a zahlédnu koutkem oka růžový oblečky s kraječkama. "Hele, ty sukýnky jsou takový malý, to by mohlo bejt naší Kačence," pomyslel jsem si. Paní z krámku si zrovna před výlohou zapalovala cigaretu. To se mi moc nelíbilo. Dali jsme se do řeči. "Ale jó, pojďte klidně dovnitř," nakonec souhlasila. "Víte, já tohle ještě nikdy neviděl," vysvětloval jsem svoje přání celé si to vyfotit. Škoda, že jen telefonem. "Tak tady třeba máme maličký džíny, jenom za 1.650,-." "Šišmarjá, dyť mý štrausky pětsetjedničky stojej skoro stejně!" "To byste se divil, jak to lidi kupujou. Támhlety komplety máme ve slevě a tyhle pohovky v akci." Dostal jsem se ještě k tričkům, kožíškům a mikinám. Peněženka ovšem zůstala zavřená. Všude v krámečku na věšáčcích byly nápisy: For Pets Only.

Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsem tu již zmiňoval geometrický střed Čech. Nějak mi to pořád vrtalo hlavou, podíval jsem se tedy po síti, co na to informační kanály. Kupodivu daly místní pověsti za pravdu. Ovšem musím uvést, že těch míst je víc. Některá s pověstí, jiná bez, ale všechna jsou zaručeným geometrickým středem Čech. Tedy především kopec Ďábel, na který koukáme. Z toho prý je na všechny okolní hranice stejně daleko - a to 105 kilometrů. Pak je tu obec Čihošť, u které leží těžiště plochy vytyčené mapou Čech. To je seriozně vytyčeno úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem. Pak jsou tu ovšem ještě pověsti a historické prameny. Podle nich býval středem Čech kopec Říp, poté se střed pomalu sunul ku Praze, přibližně až někam k Ládví. A dále tu máme přibližně 1,5 km za Kouřimí ve směru výjezdu na Kolín astronomický střed Evropy, aby toho nebylo málo. A to všechno na docela malém plácku. Pokud se vám tedy někdy stane, že si s vámi dá někdo schůzku ve středu, ničeho se nebojte. Vemte to na Říp, pak přes Ládví k nám na kopec Ďábel a dál přes Čihošť do Kouřimi. A nemůžete minout. Někde v těch místech určitě nějakej ten střed bude.

Slíbili jsme dětem zoologickou zahradu a tedy jsme se vydali slib splnit.
Ušetřili jsme dokonce třicet korun českých na vstupném, neboť Kačenka ještě nedorostla do placeného věku. Myslím, že se výlet podařil a rozhodně nás i poučil. Jednak, že ptáci s ostrými zobáky klovou opravdu do všeho, co vidí. Zvláště pak krásný jeřáb, který byl přímo u plotu, měl pocit, že Kačka je k sezobnutí. Netrefil se naštěstí. A druhak, že dětí se dá zbavit ekologicky čistým způsobem za dvacku. To se prostě zaplatí slečně, co má na starosti koníčky pro dětskou jízdu, předmětné dítě se vysadí do sedla, pořídí se poslední snímek šťastného jezdce - a je to. Komoň i s potomkem zmizí v dáli. A právě v tu chvíli mě napadlo, co se asi tak dělá, když se koně nevrátí. Vrátili se, naštěstí, ale těch pár minut, co nám Matýsek zmizel za dvacet korun za obzorem, bylo naplněných tou otázkou: Co kdyby? Vážně nevím, ale jako námět na horor by to možná prošlo.

"Jednou jsem tam chtěla jít, ale měli zavřeno," pravila mázcestovaláHanička, když jsme se blížili k Humprechtu a tudíž i k Sobotce. "Tam mají přece ten velikánský sál, co je v něm ta úžasná akustika," blýskl jsem se při řízení místní znalostí. Jeli jsme tam tuhle o víkendu. Byl tam den otevřených dveří, což byl v tomto případě jen terminus technicus, jelikož v předmětném podniku dveře nemají. Co by taky dělali v růžové školce s dveřmi. Růže tam mají. Spousty. My jsme se jeli podívat hlavně na růži Elf. Chceme jí tuhlec do takového kaslíku v dlažbě u domu ku popínání téhož. Název nás v knize obzvlášť zaujal, protože mít elfskou růži, to je pro scifisty, mezi něž se počítáme, skoro povinnost. Viděli jsme ji a trochu nás zklamala. Mezi ostatními růžemi byla taková celá omšelá. Bylo to asi deštivým počasím, nikoliv však na překážku. Celá školka nádherně voněla a růže přímo vybízely, abychom si je vybrali. MámiláHanička nakonec objednala spoustu keříků, které si na podzim odvezeme. Čekáte poučení nakonec? Choďte do školky! V ní nakoupíte za 130,- to samé, co jinde za 1.300,- .

Jezdila jsem na prázdniny do Velkého Oseka, kde bydlela moje babička, a jejich vodu miluji. .... To mi včera napsala paní Marcela, čtenářka Woleschka. Potěšilo mě to, to víte "Voseckou", jak se u nás doma té minerálce říká, nemá v oblibě hned tak každý. Je to s ní jako třeba s romadůrem. Strašně smrdí a dokud ho neochutnáte, budete nadosmrti tvrdit, že tak strašně páchnoucí věc vám nesmí přes práh. Ale jak mu jednou přijdete na chuť, zůstanete jeho konzumentem po všechny další věky. A tak je to i s Voseckou. V případném přelíčení k té věci mohu přítomným předložit pádný důkaz. Zde zmiňovaná minerálka je totiž natolik vyjímečná, že se k ní po letech dobrovolně hlásí i moje čtenářka. Že to není nic divného? Nebylo by. Kdyby paní Marcela nebyla až zpoza Velké louže. Z Texasu.

"No doprkýnka, já si zapomněl doma demižón," lamentoval jsem někde u Libice, když jsme se blížili k chalupě, kde mě čekalo tak deset metráků uhlí. "Jednou za uherskej rok jedem kolem Oseka a já si nemám do čeho nabrat vodu," zpřesňoval jsem lamentační důvody. "Hmmm ... fůůůj, zas ten smrad ...no tak si vezmeš tuhlectu láhev, já to zatím dopiju," s velkou nechutí se obětovala mádraháHanička. Tak jsme to objeli k nám na chalupu přes Sány, protože odbočka na Libici je teď kvůli rekonstrukci zavřená, a na vodu jsem rychle zapomněl. Uhlí tam čekalo a na nějakou vodu nezbyl čas. Po práci jsme dostali od maminky oběd a koláč a vajíčka od tety - to by ani jinak nešlo - a hurá zpátky. Tentokrát jsem to vzal přes Poděbrady. "No jó, tu vodu!", vzpomněl jsem si, "tak já zajedu tuhlec na Rígrák, to je po cestě nejblíž." Pramen na Riegrově náměstí v Poděbradech je sice ten nejteplejší a jak dědeček říkával: " to už je z těch vykoupanejch." Ale koneckonců lepší nežli nic. Voda minerální tedy nakonec byla. Ikdyž se Poděbradka s tou Oseckou prostě nedá srovnat. Jen mi vrtá hlavou, proč ta voda kromě Radky, která z Oseka je, už nechutná nikomu, koho znám. Že by to snad byla nějaká vrozená vodní úchylka?

Byl den dětí a to byl dobrý důvod udělat dětem radost poněkud neobyčejnou. Matýskovi jsme slíbili, že když bude hodný, pojedeme do pohádkového lesa. Byl. Přijeli jsme na zámek, kde už před branami vítal děti Kocour v botách a Kašpárek. Na nádvoří čekal kat, ale k tomu se Matýsek moc nehrnul. Představil se králi a královně a už jsme šli dál do zahrady. Byla to báječná pohádková procházka parkem zámečku, který jsme poznali podle nádvoří, kde se točila onehdá docela populární komedie. Schválně, poznáte to taky? Matýsek tam statečně pomáhal chytat zlatou rybu, čertic se nebál, ale zato k vlkovi jsem ho musel nést. On totiž hrozivě vrčel. S Mankou házeli míčem a s Popelkou přebírali hrách. Víla Amálka pohoupala Matýska i Kačku a Matýsek se pak nebál ani jezdit na koni. Sobě i Kačce vylovil obrázek a nakonec je malej ale šikovnej čertík vzal do náruče a nechal se s nimi vyfotit. Procházka nám trvala půldruhé hodiny a potkali jsme snad stovku pohádkových postaviček. Děti byly poprvé v pohádce i poprvé na Červeném hrádku a radost měly vpravdě neobyčejnou.

"Voni některý lidi považujou ty, co si dávají kameny na zahradu za šílence, ale tím si nenechte kazit radost," řekl nám pan vrchní číšník a majitel v jedné osobě v hospodě, kam jsme zašli na oběd, když jsme předtím hledali v krajině vhodnej šutr na zahrádku. Požádali jsme tedy pana krčmáře, zdali by nám nedovedl pomoci. Dovedl, říkal. Tak jsme se přiznali, že patříme k těm šílencům, co si vozej skály na pozemek a on nám na oplátku řekl, že je taky praštěnej, čímž nám dal najevo své sympatie. Dohodli jsme se, že mu dáme vědět, co jsme kde našli a pak to nějak uděláme. On zjistí, kdo je majitelem skaliska a my už si to dohodnem a odvezem. No uvidíme. Zatím je jasný, že nejvíc věcí člověk pořád ještě sežene v hospodě.

"Včera jsem měla na kurzu lidi a ti čekali na dálnici spoustu hodin, protože byla sněhová kalamita. Tak dávej pozor. A možná bys do toho Brna radši neměl dneska vůbec jezdit," povídala mi včera ráno mojestarostliváHanička. Rady jsem si vzal k srdci a vyrazil do Brna. Kupodivu bez problémů. Na naše poměry skoro prázdná dálnice. Při cestě zpátky jsem si pustil dopravní zpravodajství. Kdyby něco, abych to moh včas objet. V mém směru nehlásili nic, ale ve směru do Brna byla nějaká ošklivá nehoda, zásah vrtulníku, zastaven provoz. Bylo to tak. Když jsem projížděl kolem, kolona ještě stála. Od kilometru 109 až po kiílometr 103. A tam je odbočka, výjezd z dálnice. Jenže kolona byla až za zatáčkou a tak ti, co si nepustili rádio jeli vlastně na parkoviště. Tohle jakživo nepochopím. Nejmíň hodinu, možná podstatně víc, se o té nehodě ví, v rádiu je vysíláno varování. A policie nic. Prostě na místě vyšetřuje nehodu a tím to pro ně končí. Aby pohmuli mozkem, zadkem a možná i nohama a těch šest kilometrů vzdálenej sjezd označili a svedli dopravu mimo uzavřenej úsek, to je prostě nad jejich síly. Sakrapráce. Jako jejich zaměstnavatel bych jim to strhnul z platu a příště by šli od firmy. Ale od státu se tak snadno nechodí. Přestože je stát vlastně náš zaměstnanec. Anebo je to obráceně?

"Tak jaký sou tvý dojmy?", ptal se kolega nahoře na eifelce. "No nic moc, takový přiměřený, já na tydle věci musím mít víc času", odpovídal jsem po pravdě. Bylo to minulý čtvrtek a my provázeli naše klienty po Paříži. Zbylo nám asi půldruhé hodiny času a tak, samozřejmě, hurá do metra (v metru se hraje na harmoniku, poslouchejte!) a na rozhlednu. Já vlastně v Paříži ještě nikdy nebyl. Vždycky jsem jen projížděl nebo prolétal skrz či kolem. A tak jsme se s panem Eifelem viděli poprvé. Všechno se odehrálo v rychlosti, klidu a bez zvláštních historek. Snad jedinou zaznamenáníhodnou příhodou z cestování je ono cestování samo. Z Bruselu nás do Paříže odvezl vlak TGV za hodinu dvacetdva. A taxíkem jsme pak třičtvrtě hodiny jeli přes město na místo našeho obchodního zájmu. TGV do Paříže a zpátky stál 100 euro a taxík městem taky 100 euro. V taxíku nás, pravda, jelo pět, ale i tak je to nepoměr. Ve vlaku bylo pohodlíčko, nedrncalo to a zdřímnul jsem si. Kdyby tak tyhle vlaky jezdily po celé Evropě, to by bylo! Když si vzpomenu na naše slavné pendolino, je to xmíchu. Ale vlak nevlak, budem se muset do té Paříže s Haničkou co nejdřív vypravit. Myslím, že je tam hezky, ale chce to mít víc času.

Tak zas musím pryč. Bude to taková kombinovaná cesta. Trochu autem ,trochu vlakem. Další pokračování (pokud mě po cestě nezbyde chvilka na deník) zas až v pondělí.

Pro nedočkavce je tu jeden krátký filmeček. Stolař. Jako ukázka, co lidi nevymyslej a co dokáže zachytit mobil.