U řezníka stál za mnou takovej děda s francouzskou holí a aktovkou. Furt hudral. Že prej ty lidi sou hrozný. V bufetu, co tam obědvávám, zas povídá slečna: "Támhle sou ti, co vám ukradli tu peněženku." "Děkuju, dneska si dám pozor," říkám a zapínám si kapsu s portmonkou. Kdoví, třeby ukradli, třeba neukradli. Nechytil jsem je při tom. Ale jestli kradou, patřej mezi ty hrozný lidi toho dědy. Nedá se to ovšem brát paušálně. Já si myslím, že lidi většinou hrozný nejsou, jenže to nedávají tolik najevo, jako ty hrozný. Doma mě rozhodně nic hroznýho nečekalo. Naopak. MámiláHanička mi dala pusu, domem voněla vánočka, děti si hrály ve vaně na potápěče a v koupelně nám páni truhláři namontovali krásnou novou zrcadlovou polici. Je to dobrý, tady se vo žádnejch hroznejch lidech nic neví.

"Já zapomněla dětem tašku," ve spěchu pravila mápečliváHanička včera ráno, když se vrátila z cesty s dětmi do školky. To se může stát každýmu, pomyslel jsem si a také odjel. A taky jsem se vrátil. Já si zapomněl telefon a doporučený dopis. To hezky začíná den, napadlo mě, to teda bude konec. A byl. Po cestě domů často zastavím pro benzin u pumpy. Když jsem tam včera přijel, jacísi chlapíci se tam motali u jediného volného stojanu. Netankovali. Přepojovali přívěsný vozík zvaný plaťák z jednoho vozu u pumpy parkujícího na druhý, kterým odjížděli. Blokovali dva stojany. Naštvaně jsem je objel. "Hele uhni, já chci vyjet," začal hned dialog řidič vod plaťáku. Dialog byl krátký, nechtěl jsem se hádat a tak jsem uhnul a poslal jsem ho - no tam. Mládenec nelenil a šel se mě velmi rozzlobeně zeptat, kam že to má jít. Chtěl se evidentně prát. "Víš co, di do auta," poradil jsem mu. "No proto, a příště buď slušnej," poradil zas on mě. Konflikt se nekonal, já měl chvilku vztek, ale pak jsem si řek: dyť von měl vlastně pravdu. Sice stál blbě tam, kde neměl. Tamtéž se taky motal vlastně se dvěma autama a vozejkem, ale nakonec já, kterej chtěl jenom koupit benzín u pumpy, jsem mu překážel. Tak jsem ho v duchu vodprosil, že už to víckrát neudělám, a jako pokání jsem si nechal umejt auto.

„A moh‘ byste mi, prosím, vokázat támhleten červenej, co je schovanej pod tim modrým?“, navigoval jsem prodavače v bazaru v Nekázance. Oni tam totiž už nějakou dobu mají autíčka z Bořka Stavitele. To je takovej dětskej seriál, co ho vysílala onehdá televize a patřil do kategorie „pro Matýska povoleno“. Mají tam ta autíčka úplně nová, v originál obalu, ale za polovic. No nekupte to za ty peníze! A tak má Matýsek už skoro všechny. Chybí nám už jen pár kousků do sbírky. Kouzlo celého toho sbírání je v tom, že tam musím dobře dvakrát týdně docházet, když jdu na oběd, protože nikdo předem neví, co vlastně bude na pultě a kdy. Tuhle v úterý jsem čul, že červená ještěrka by mohla být v té nové hromádce. „I ne, to nebude ona, to je mašinka Tomáš,“ povídá pan prodavač. „No jo, ale co tuhle kousek vpravo. Ne vlevo, vpravo povídám. No tam pod tím zelenám vagónkem. No vidíte, je to ona!“ Kořist byla v síti. „A zkusil byste ještě tam vlevo, pod tou lískou. No tam dole. Ale ne, až tam vzadu, no tak to zkuste.“ Navigace se stávala obtížnou až nemožnou. Pan prodavač působil dojmem, že tam v tom místě má schovanej nějakej poklad a ten že se mi silou mocí zdráhá ukázat. „No tak jo, tak já si vezmu tuhlec červenou a přijdu zas příště, už mi chybí jen ta cisterna s vodou …“, ukončil jsem transakci s pocitem, že i neprodat je veliký umění a musí k tomu být talent.

"Von má tu paměť," pravil kolega v pondělí na poradě. Jo, měl jsem u nich objednanou paměť do počítače. To byla ta chybná paměť, která způsobila nefunkčnost počítače. Kdyby to bylo tak snadný i s člověkem. Ale není. Člověk ví, že si nepamatuje a proto by si měl zapisovat to, co zapomenout nechce. Což ovšem někdy zapomene udělat. Takže paměť bývá zhusta samá díra. Diravá paměť. Moje paměti se probíraly právě na té poradě. Potíž byla hlavně s tou, co se nedá objednat. Něco jsem si zapomněl zapsat, tudíž to nebylo v paměti. Nakonec jsem se z toho nějak vymotal. Moje paměť diravá mi však na rozdíl od iMacka zůstala. Ten má paměť novou a dokonce dvojnásobnou.

"Ty já tady mám. Originál. Uplně nový," vážně mě přesvědčoval snědý prodavač v krámě Exchange/Mobily. Potřeboval jsem sluchátka k Erikovi do auta, protože ta, co byla přibalena k novému telefonu, zřejmě dozpívala svou poslední píseň. V autě se bez nich neobejdu, zvykl jsem si na tohle pohodlné a pohotové rukprosté udělátko. "Ale já nevím," snažil jsem se vycouvat už při zahájení transakce, když jsem viděl pod sklem šuplík se změtí několika desítek sluchátkových sad svázaných gumičkou. "Néboj, ty úplně nový. Já vidím, ty chceš černý, tady máš. Dvě. Vyber si." Prodával ochotně prodavač a směnárník v jedné osobě. "Jó, vyzkoušet můžeš." Vyzkoušel jsem tedy originální naprosto netknutá sluchátka vytažená z klubka ostatních. Fungovala. "Tak já bych tedy ..." "No vidiš, já řikal dobrý, originál. Ty jenom za tři sta. Jinde nejmíň sedumset. Tady lepší. Vyměnit problém néni," uzavíral mládenec pomalu úspěšnou transakci. Vzal jsem je. Po původu jsem se neptal. Koneckonců, valuty to nebyly. Na síti jsem mrnul, jak se věci mají. Opravdu, cena se pohybovala na dvoj, někdy i trojnásobku. Byl to poctivej překupník. Nekecal.

Pískové bábovičky jsou jistě důležitý prvek při formování osobnosti. Intelektuální debata na tohle téma v neděli navečer tomu rozhodně nasvědčovala. Začali jsme rozebírat, jak je to s otci, kteří nechtějí hned teď dopřát svým synům a dcerám základ pro jejich budoucí poslání architekta. Nebo tak nějak. Pomalu se ta celá rozprava začala stáčet do nepříjemně kritické roviny. Tohle já přeci nemám zapotřebí. A tak jsem včera začal zkoumat, jak dovézt písek. Sousedi mi poradili, že takové malé množství se dá koupit v OBI za sedmdesát korun za pytel s pískem. "Ale k nám na dvůr, když jsem byl malej, vozil písek vždycky valník s koňma," nenechal jsem si vnutit konzumní způsob získávání písku. "A za celej valník dal strejček Jájovi 30 korun," dokládal jsem argumentačně svou letitou zkušenost. Vzal jsem to tedy nejdřív do Lahovic do přístavu. "Jó, na pískoviště, tak to si tamhle naberete a za kyblík počítáme deset korun," pravila slečna v přístavních stavebninách. To už bylo lepší, ale pořád mi nějak vycházelo to sčítání jinak, než valník za třicet korun. Vzal jsem to tedy ještě tuhlec vedle do vsi. "No tak to vám budou stačit tak dvě kolečka. Tuhlectu prasklou vaničku si klidně můžete vzít a když si přivezete ještě jednu, tak já vám pučím lopatu a naberte si, kolik potřebujete." Vrátil jsem se, naložil obě vaničky a jdu vrátit tu lopatu. "Tak vám moc děkuju a co jsem dlužnej?" "Ále, pozdravujte synka a necháme to, až toho bude víc ..." Tak tohle byl ten správný konec. Kdepak do OBI. Pěkně po sousedsku a valník nakonec třeba bude i za třista, když bude potřeba. Těch třicet je přeci jen málo.

"Petr se k nám připojí cestou, on pojede z domu na motorce," ujišťoval jsem Stephana cestou do tiskárny. Kolega čekal na smluveném místě. Zrovna se odstrojoval z druhé kůže, když jsme dorazili. Měl takový divný pohyby. "Tak jsem dojezdil," temně prohlásil, když dosedl do auta. "Vono mě ňák přeskočilo v zádech a já nemůžu hnout hlavou." "To víš, nejseš už nejmladší. Tak se holt budeš muset votáčet celej, no," vzpomněl jsem si na scénku ze známé komedie. V tiskárně si toho pánové taky všimli. "Víte, nesmíte se zlobit, ale ono je to takové legrační, že se člověk neubrání úsměvu," omlouvali se. Znám to, také se mi to stává. A taky jsem terčem vtipných poznámek svého okolí. Nic holt nepotěší víc, než neštěstí druhého, tak to na tom světě chodí. Kolega šel pak odpoledne k nějakému rasovi, aby mu napravil kosti a když jsem mu večer volal, zda je v pořádku, sdělil mi, že větší masakr v životě nezažil. Uvidíme, jak to pomohlo. V každém případě: Petře, vítej do klubu.

Kličkování na magistrále u Opery je mým denním chlebem. Někdy cestou do kanceláře a téměř pravidelně na cestě z kanceláře. Málokdy se mi podaří natrefit na prázdnou silnici. Většinou to bývá ono zmiňované kličkování. To se zařadím do pravého, pak hned do druhého pravého, pak do druhého levéno, do levého a pak zas zpátky, ale to už jsem první na světlech na Pavláku. No však to znáte. A tuhle jedu v tom druhém levém a pár metrů za Operou na mě úpěnlivě gestiguluje jeden z mladíků v modrém autíčku z levého pruhu. Že prý mám stahnout okénko. Tvářil se neodmítnutelně naléhavě. Trochu jsem stáhl okénko a čekám co bude. Asi něco s motorem? Nebo pneumatika? Nebo že by mi nesvítily brzdovky? Kývnul na mě, abych prý ho lépe slyšel. Oba jsme povystrčili hlavu z okénka. "Víš co?", pravil mládenec, "jeď domu." Pravil a rozesmáté auto s kluky jelo dál a hned u řidiče přede mnou pozastavilo a úpěnlivý mladík se znovu dožadoval komunikace. Sranda. Akorát nevěděli, že jejich přání bylo splněno dřív, než jej vyřkli. Jel jsem domů.

"Heleď teď jedu po hlavní..." "No jasně, tak to pojedeš kolem krámu a pak za zatáčkou první vlevo..." "Jo, jo, tady vidím: Olešská..." Jaká Olešská, tady žádná Olešská nikdy nebyla!", vypadl jsem konečně z navigačního dialogu. Kamarád jel poprvé k nám na návštěvu a teď to vypadalo, že bloudí. "Hele a jseš určitě u nás? Ono je totiž ještě jedno Oleško u Litoměřic nebo tam někde ..." "Jasně, já už tady byl." "Tak když jsi tu byl, jak můžeš tvrdit, že v Olešku je Olešská ulice, když tu není!" "Ale já ji vidím!" Na to jsem neměl argument. "Ježišmarjá, tak co teda eště vidíš?!" "Je tu napsáno Hospada U vočka." "Aháá! Tak to jsi ale ještě v Březový, to musíš zpátky a pak kolem křížku a dál s kopce ..." "Počkej, já si to musím přenastavit na džípíesce ..." A byl jsem doma. Originál bloudění se spolehlivou GPS! "Tak to já pro tebe, Vláďo, radši dojedu, takhle by ses k nám nedostal." Vsedl jsem do auta a vyjel hostu vstříc. "Tak kam z tý polní cesty odbočit?", volal mi v půlce cesty Vláďa. "Z jaký polní cesty, proboha! K nám vede asfaltka! Hned jeď znovu na hlavní! Jaký máš auto?" Otočil jsem to a pomalu vjížděl zpátky k nám do vsi. "Červený." Červený auto zrovna vyjíždělo z ulice Na Kopanina. "Vidim tě! Hned zahni doleva a pak furt po hlavní a pak doleva ..." Dalo to práci, ale nakonec jsme se přeci jen setkali. Bez elektronických navigačních pomůcek by ta cesta byla ovšem třikrát tak kratší. Ale to víte, pokrok se nedá zastavit, ikdyž to dá někdy pořádně zabrat.

"Poď ven, máme tam spolu ňáký vyřizování", vyzvala mě maminka mámiléHaničky, když jsme jí předali včera děti ku hlídání. "Co je?", trochu jsem se bránil. Támhle pod ten rozkvetlej strom, táhla mě k obětnímu místu "Aha!", prohlédl jsem zámysl,"tak to ne, já mám vopar!" "Žádnej nevidím," nenechala se tchýně odbýt. "To je jedno, stejně ho mám." Unikl jsem jen o vlásek s pusou na tvář. S Haničkou jsme pak navečer šli na procházku vyhledat nějaký kpolíbenívhodný rozkvetlý strom. Nebyla to žádná legrace, ono už to skoro všechno odkvetlo, tak jsme museli vzít zavděk šeříkem. Uprostřed aktu mi v kapse zazvonil telefon. Byl to Ondřej a potřeboval nějakou radu kolem internetového obchodování. "Tak ti mám od Haničky vyřídit, že máš jít s tím telefonováním do háje!", poslal jsem mu vzkaz od napůlpolíbenéHaničky. Celkem poprávu se bránil, že jsem ten telefon nemusel brát. Vyřešili jsme to pod jiným šeříkem a bez telefonu. A ve Šmoulově povídám Ondřejovi na zahrádce: "To jsi teda pěknej kazišuk." "No to snad ne, k tomu nemohlo dojít, když, tak nanejvýš kazilib," uvedl na pravou míru Ondřej to prvomájové přerušování.

Radka ještě čekala, když jsem navečer přijel domů. Radka je naše prima kamarádka a svědkyně mojímiléHaničky. Byla při tom, když se mi Hanička upsala ve Lnářích. My zas jsme při tom, když Radce roste bříško. Přijel jsem si na něj včera sáhnout. Bude to prý - ale, vlastně: co je vám do toho! Povídali si s mouzkušenouHaničkou co a jak. Že prý je to děsnej vopruz. Poučovala mojeHanička. "Jak ti rostou prsa, tak musíš spát v podprsence a vlastně jseš v ní dvacetčtyři hodiny denně až do tý doby, dokud kojíš. Trápení je to děsný, no to víš. To mužský, ti nevědí, co to je - voni to maj tak snadný!" Otočily se na mě. Němá výčitka čišela z obou párů očí. Byl jsem v pasti. Tak strašnej hendikep! Tohle přeci nemůžu nikdy dohnat.
Když mi mojemazanáHanička koukala přes rameno a četla, jak tu o ní píšu, rozhořčeně pravila: "Ale tady z toho vůbec nevyplývá, že v tom musíš bejt nejmíň celej rok: Copak ti to furt nedochází?! To je stejný, jako třeba muž se železnou maskou ...!" Tedy já nevím, školy nemám, ale víte snad někdo o nějakým chlapovi, kterej měl rok prsa v železný masce?

"Musíš k Mengovi!" trvala na svém mojestarostliváHanička poté, co to u nás doma vypadalo jako v ordinaci pana doktora z Vesničky mé střediskové. Celý jsem se otočit mohl, ale krk bolel čím dál víc a otáčení hlavou rozhodně nebylo na seznamu oblíbených pohybů. Pan Meng je Číňan a praktikuje tradiční čínské masáže. Šel jsem za ním dneska ráno. "Vy tady zmente boty", poučil mě pan Meng po uvítání a už jsem byl v jeho péči. Na stole mě zpracovával nejdřív opatrně. Zkoumal, co mi je. Drhnutí přišlo hned potom. Když mi utrh pravou půlku zad a začal se v tom dál šťourat, poučil mě: "Tady to pateř a vedle rebro, to mezi, to měkká kost. Vy tam zánět, sval tam na kosti, já sval odlepit, vy už ne zatuhlo." Odlepoval ten sval asi půl hodiny a mě připadalo, že mi brousí ty "rebra" na sucho rašplí. "Ted už bude projít ten sval a tahne až k hlava, teď uvolnil, já prosím vás, otočil hlavu, kam půjde." A jal se mi drtit hlavu s pravděpodobným úmyslem mi jí nejdřív ukroutit a pak procpat tou malou dirkou v masážním stole. Ani ramena nenechal na pokoji. Rval je pěkně pomalu, abych si ty jeho pazoury užil. "Je hotovo všecko" řekl nakonec zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystal na další útok. "Vy teď pohyboval slabě, noc vy obalit krk do tepla." Poučil mě na rozloučenou a s úsměvem mě vyprovodil. Prý za tři dny zas budu chlapík jako rys - no, uvidíme.

Chodíme na oběd často s kolegou do bufetu. Bufet je slovo převzaté a zakořenilo u nás nejvíc v dobách komunistického temna. Do bufetu na stojáka, to byl svého času denní chléb - totiž denní příděl kalorií, jak by zas tvrdil jistý pan doktor Doleček, který svou popularitu v téže době založil na pranýřování právě bufetů a jiných rychlojídelen v souvislosti s přebytečnými kaloriemi. O Mac - čemkoliv se tehdá ani mluvit nesmělo a když, tak jen jako o imperialisticko-buržoazním modelu nezdravé výživy. Byly tu hlavně jen stánky s buřty a bufety. Přičemž bufet - třeba Koruna - to už bylo skoro nóbl. Od dob buřtů s hořčicí na Václaváku nebo u zoufalce na Pavláku uplynulo nmoho let. Neviditelná ruka tržní ekonomiky vtrhla i do oblasti stánků s buřty. Na Václaváku je jich mnohonásobně víc, než tenkrát. Barvy a velikosti i náplně přibyly a obměnily se. V podstatě jsou to ale pořád jenom nějaké ty buřty. Zrovna včera když jsem šel z oběda (z bufetu), měl jsem cestu kolem stánku s buřty. Jakýsi - doktor Doleček by řekl obézní chlapeček - se tam právě cpal oním buřtem s hořčicí. Cizojazyčný asitatínek ještě něco objednával u pultu. Jazykově vybavená prodavačka vstřícně komunikovala: "Eines kečup yes?" Víc jsem slyšet nepotřeboval. Konečně jsme se dočkali změny! I v tom nejzapadleším stánku s buřty u nás pracují jazykově vzdělaní lidé.

"Já jsem teda teďka v Mokropsích", sděloval mi do telefonu na Silvestra můj kamarád Míša. Volal jsem mu, jelikož na Silvestra se volat kamarádům má. "My tady teď paříme a zejtra jedem domu", dozvěděl jsem se ještě. Tento letošní silvestrovský výlet měl svůj epilog včera odpoledne, když jsem po cestě domů jako obvykle volal Míšovi, co je tak novýho. "Demužu bluwid", sípal do sluchátka, "seb doba a báb ďákej zádět hlasiwek debo co. A do doho se bi břidala ešdě rýba." "Ježkovy voči, kdes k tomu teď přišel?", snažil jsem se účastnit jeho utrpení. "Já do sdudedý pywo asi deběl da doho Sylwesdra bíd, dyž da bdě už děco lezlo", slyšel jsem vysvětlení, "wodo by bak báleb bobohlo do, že seb bil swaředou griodku a swaředý wído, ale wodo už bylo po dob pywu asi bozdě..." Už jsem ho dál netrápil. Pochopil jsem, že utrpení je na pokraji snesitelnosti. Na to pywo pudem, až na to bude bočazí.