"Co ty děti blbnou hnedle od rána?", ptal jsem se v duchu, když jsem v patře zaslechl zvuk jakoby Matěj s Kačkou šoupli stolem i židlemi najednou a celý to žuchlo na zem. MámiláHanička vyběhla zpodpeřiny, kde se od pondělka potí, a pídila se, co že to bylo za ránu. "Ale asi dole děti něco," odhadl jsem. Dole byl ale stůl na místě a Matýsek u snídaně vypravoval: "Viděl, jsem, tatínku, srnky, jak běžely po poli a od kopýtek jim lítaly jiskry!" "To první ti, Matýsku věřím, já je taky viděl, ale to s těmi jiskřičkami, to asi tak nebylo, co myslíš?" „Bylo, tatínku, já to viděl,“ nenechal se odbýt synek. „Hele, támhle někdo chodí po poli,“ oznamovala mábystrozrakáHanička. Byl to Tomáš soused: „Viděli jste to taky? Ten záblesk a jiskry?“ pátral Tomáš. „Aha! Že by Matěj přeci jenom …“ „Vidíš, tatínku, já měl pravdu!“ „Tak to odpusť, Matěji, já měl za to, že si vymýšlíš.“ „Nevymýšlím, tatínku.“ Tomáš dál vykládal:“Byla to děsná rána a bylo vidět velkou bílou kouli a z ní šly jiskry. Nejdřív jsem myslel, že tam někdo hodil dělbuch, ale na poli nic takového není vidět, teď jsem tam byl…“ No vida, už jsou i u nás v Olešku. Jako řádný scifista mám pro ten úkaz hned několik vysvětlení. Mohla se například zhroutit brána do paralelního vesmíru, což by mohlo znamenat, že už mi nebudou mizet ponožky. Taky tu na poli mohlo odstartovat ufo, kterého jsme si předtím ani nevšimli. Nebo Stážci času měli něco na práci právě u nás. Ale taky to moh být obyčejnej kulovej blesk anebo výboj na drátech vysokého napětí nějak související s mrazem. A to všechno se stalo u nás v Olešku.

Už nějakou dobu trénujeme Matýska, aby dokázal povědět Mikulášovi básničku. Matěj jich umí několik a dokonce je tu a tam na požádání ochoten je i deklamovat. Tak se dozvíte, jak to bylo, kdyš šel do Prahy pro jelita, či co mu řekl od Luciper, když se cestou do nebe stavil v pekle. Starost, kde vzít Mikuláše se ovšem s blížícím se termínem stávala skoro tísnivou. Ono to není žádná legrace tady u nás v zapadlé vsi sehnat Mikuláše s celou partou. Vloni to dopadlo dobře. Dostali jsme typ od Ondřeje, jenže já to telefonní číslo někam založil a čert ví, kam to vlastně bylo. Už nějakou dobu se tedy ptáme různě u sousedů bližších i vzdálených, jak je to u nich s Mikulášem, a jestli o nějakém nevědí. Zatím to moc slibné nebylo. A tu, takhle ve čtvrtek ještě před dovolenou otevřu schránku na dopisy a dole na dně leží takový lístek, vlastně spíš proužek papíru a něm: … vážení rodiče … a tak dál, a že jako jestli budeme chtít Mikuláše a čerty a anděla, že dodají až do domu a stupnici strašení že upraví na přání. Hnedle jsem na připsané číslo zavolal a ony to byly ony. Ty holky ze Zvole, co nám vloni tak báječně udělaly mikulášskou nadílku! No hned jsme si plácli a já se zas jednou cejtil, jak starej dobrej kunčoft, co si ho považujou.

Tenhle týden se babí léto vybarvilo. Přes den je krásně teplo a přes noc od víkendu nemrzne. Dětem tohle počasí svědčí, Kačenka už je v pořádku a včera večer dostala poslední medicínu na ouško. Matěj je v těchto dnech zrovna kocourem a chce se furt muckat. Zvlášť ráno, když s moumilouHaničkou odjíždíme. Včera jsem si trošku toho babího léta po ránu užil i já. Stává se, že se mlhy ve vycházejícím slunci na kopcích kolem nás rozpustí a táhnou se jen údolími. To se týká také Vltavy. A právě ve Vraném bývá k vidění zajímavý pohled od Březové přes Vrané na Cukrák. Už dlouho si slibuju, že musím udělat obrázek téhle nálady, která připomíná startující raketu zahalenou v mraku páry. Pořádnej obrázek se mi zatím nepovedl, protože foťák jako napotvoru zapomínám nejčastěji tehdy, kdy má význam si ho vzít s sebou. Tak alespoň jako vzorek tahle fotka z mobilu.

Blíží se podzim a tím i potíže s Bedřichem. Bedřich, jak každý ví, je místní srnec, co nám chodí na zahradu. A nejen srnec. Havěti je tu habaděj. Dokud jsme měli na zahradě jen bahno nebo trávu, nevadilo nám to. Teď ovšem už máme strom, o který si Bedřich škrábal na jaře paroží, a mojemiláHanička si objednala asi tak vagón růží. Růže se taky sází na podzim. Z obav o růžové plantáže vzešla obava, kdo nám konečně postaví plot. Zajel jsem támhle do Okrouhla, kde mi onehdá pán s pískem nabídl, že kdybych něco potřeboval .... "Potřebuju plot," povídám. Pán moudře pokýval hlavou a jeli jsme na projížďku vsí, abych viděl, co tak postavili. A začla vznikat obava třetí. Mě se to vůbec nelíbilo. Vzal si na mě telefon a že prý večer uvidí Igora a ten se mi ozve. Nevím, nevím, Igor. Taky to tam slyšíte? Igor - Viktor. Viktor čistič.

pozn. red.: pro ty, co nechodí do kina: Viktor čistič je ponuře groteskní postava likvidátora nepotřebných osob

"Tak máme zas potíže," hlásil jsem mémiléHaničce v neděli navečer. "Ve sklípku je znovu voda a čerpadlo je pod tou vodou," upřesňoval jsem. Sklípek nás už stál tolik prostředků i sil, že tu informaci málaskaváHanička přijala s klidem přímo ledovým. Voda tolik ledová nebyla, měla celých deset stupňů, jak napovídal utopený teploměr. Místo abych šel koupat děti, šel jsem se tedy koupat do sklepa sám. Po vyčerpání té podzemní vany jsem ji ještě musel vytřít "dočista došista." Sakrapráce a to jsem měl za to, že už je všechno odizolované a montážní díra je dost vysoko. Tou že voda nepoteče. Tekla. Včera jsem tedy pořídil studnařskou pěnu a přesto, že nejsem studnař a nebylo to ve studni, vypěnil jsem tu díru. Teď ráno jsem se šel podívat, jak to dílo funguje. No, nic moc. Ale nevypěnil jsem. Byl jsem na to nachystanej. Voda je totiž prevít.

A v neděli byl u nás na zahradě strašlivý zápas v petangu. Upekli jsme to tuhle, když jsme hráli onen pověstný turnaj ve stolním tenise. Sousedi ze staré hospody přinesli příslušné koule, aby bylo vůbec čím hrát. Předem jsme se ovšem řádně posilnili znamenitým rostbífem, který mistrovsky připravil Tomáš a spoustou dalších dobrot včetně právě upečené bábovky, co jí dělám po vzoru dědečkově. Začal jsem mít obavy, jak se k těm koulím budeme shýbat. Že prý, ať se nestarám, že to vysportujem. Tak jsme začali sportovat. Přesto, že jsme tu hru hráli poprvé, hned jsme jí přišli s moubáječnouHaničkou na chuť. Teď je mi jasný, proč se to u frantíků tak rozmohlo. Tolik prostoru k poklábosení a dohadování na čerstvém vzduchu snad žádná jiná hra neposkytuje. Rozhodně jsme se však moc nenadřeli, to snad ani u takové partičky petangu nejde. Napříště jsme si slíbili badminton, aby byl zas nějakej ten pohyb.

"Máš už pár dnů o den posunutej kalendář," povídala sousedka Lenka. Bylo mi to divný, jelikož to napomenutí přišlo bez varování a navíc ve chvíli, kdy jsem přišel k sousedům s oznámením, že turnaj v petangu se přesouvá ze soboty na neděli z důvodu Olešského dne dětí, který se koná právě tuhle sobotu odpoledne na hřišti. "No píšeš woleschko vždycky se zítřejším datem už večer předem," bylo mi vysvětleno. Mám totiž delší vedení, někdy. "Aha!" Pochopil jsem celou situaci. Protože sousedi patří mezi pravidelné večerní čtenáře, přijde jim podivné, že už večer čtou ranní vydání. Aby to přestalo být podivné jaksi globálně, bude, myslím, dobře, když svoje předbíhání o den vysvětlím i vám ostatním. Já totiž chodím rád spát docela brzo. Když to stihnu do jedenácti, je to děsně prima. On už dědeček rád spal, ale k jeho dokonalosti se musím teprv dopracovat, neboť odpoledního šlofíka mi zatím v kanceláři nechtějí tolerovat. No a aby woleschko vyšlo včas už k té ranní kávě například v Insbrucku ( no jasně, vytahuju se, jaxem světovej! ), musím ho vydat ještě před půlnocí. Teda měl bych. A většinou se mi to i daří. Abych k tomu splnil ještě i podmínku nutnou, jít do hajan alespoň v jedenáct, musím si do deníčku zapisovat rozumy brzo večer, někdy i kolem osmé. No a takhle prosté to je.

Ráno bylo nádherně zamlžené. V tuhle dobu Slunce vychází přímo nad vrcholkem kopce Holý ( který není holý ), což nás s Matýskem ráno po šesté láká k pohledu na pomalu vykukující oranžový zářící pumlíč. Když jsme se dost vynadívali a sluníčko už bylo nad vrcholky dvou smrků, šel jsem dolů připravit, co třeba. Z okna jsem zahlédl pár kapek rosy, které se držely na trávě. Zkusím to vyfotit, až obstarám krakeny. To přirovnání je věru na místě. Naše děti jednak celkem spolehlivě pustoší své nejbližší okolí a jednak se ke člověku, tedy ke mě a k Haničce, abych byl přesný, vždycky, když se jim zachce, přisajou všemi chapadly, což mívá za následek těžko rozebiratelné spojení. No užíváme si to, dokud je to baví, samozřejmě. Když jsem tedy zaopatřil naše hlavonožce, vrátil jsem se k tomu focení. Ona to není žádná legrace, dělat po ránu u nás makro snímky. Taková Sára, byť hlavonožcem avidentně není, hlásí se o svá práva stejně urputně a přesto, že má v miskách jídlo i pití, musí se jednomu láskyplně otírat o končetiny. V tomto případě o končetiny z kočičího hlediska přední, pokud možno ausgerechnet tak, aby co možná největší počet snímků obsahoval buď roztřesenou změť čehokoliv neidentifikovatelného anebo alespoň kočičí chlupy přes půl obrázku. Chce to trpělivost. Dneska se vyplatila. Máme tady celý svět, no - dobrá, buďme skromnější - tedy celý náš výhled v Olešku ve dvou kapkách ranní rosy.

To by byl úlovek: Mimozemšťané v Olešku. Záhadné přistání na poli za domem. První kontakt. A dalo by se pokračovat. Ale nebude se.
Míval jsem vždycky hroznou radost z balónku, který jsem dostal od tatínka na Matějské. Chránil jsem ho jako oko v hlavě, abych ho dovezl tramvají až domů. Takový vznášející se zázrak pro malýho kluka. A velká otázka. Kam se ztrácejí balonky, které právě na těch poutích nešťastným majitelům uletí. Uspokojivou odpověď jsem až doteď nedostal.
Už jsem slyšel, že kopec Ďábel naproti našemu domečku je geometrickým středem Čech. A od předvčírka už vím, že pole na Volešáku, kde stojí i náš domeček, je místem, na které jsem se ptal na všech poutích, co jsme na nich kdy byli. Na poli, kousek od naší zahrady, přistál tuhle oranžový balonek. Čekal, až si ho všimnu, a pomohl mi vyřešit jednu dětskou záhadu. Ztracené balonky mají parkoviště u nás v Olešku, vážně.

Víkendy bývají poklidné. Pokud zrovna není na programu nějaká katastrofa, jsme všichni pohromadě a užíváme si klidného života na vesnici a na zahrádce. Občas pozveme přátele, občas vyjedem na výlet nebo se prostě jen tak válíme. Váleli jsme se tenhle víkend. Hlavně v neděli, protože v sobotu jsme měli stříhání a návštěvu. Stříhání se odehrálo jako vždycky a návštěva jako ještě nikdy. Stříhat nás chodí celou rodinu tady jedna hodná paní ze sousedství. Kromě mékrásnéHaničky jsme pak všici jako tenisáci. Návštěvou pak přišli ze sousedství nejbližšího. Hned přes ulici od slunečnic, ke kterým se velmi kvapem brzy vrátili, protože se Lence nějak neudělalo dobře. Náš první pokus o vraždu jídlem katastrofálně nevyšel.
No a pak byla ta neděle. To válení. Váleli jsme se na trávníku i v bazénu. Dětem se to moc líbilo a Kačenka nás za to odměnila. Přímo na trávník.

Někdy to tak vyjde, že člověk sklízí, aniž zasel. A taky to občas udělá jednomu radost. My jsme vloni zasadili u podezdívky budoucího plotu pár sazeniček slunečnic. Vyrostly, vykvetly a uzrály. Co uzrálo, ptáci sežrali. Na jaře jsme si na pár "sklizených" semínek slunečnic, co byla uložena v pytlíku, ani nevzpomněli. Před prázdninami jsme s Matýskem pleli ten úhor před domem, aby to ze silnice nevypadalo, jako že si libujeme v bodláčí. A ejhle. Mezi bodláky jsme našli pár malých slunečnic. Nechali jsme je tam a teď se nám odměňují. Aniž bychom je zaseli, máme před vchodem políčko se slunečnicemi. To sousedi je pečlivě zaseli, zalévají je a taky je mají o poznání větší. Legrační je, že oni mají slunečnice před domečkem a my máme slunečnice před domečkem. Jen ty domečky jsou každej jinej.

Ranní mlhy už jsou zase na denním pořádku. Funguje to tady na Olešku, zdá se, pravidelně spolu s pravidelnou hlubokou orbou. Stejně jako vloni už máme za humny zoráno. Nejdřív jsme se sice báli, že uprostřed pole orba skončí a za zbytku pole bude něco jiného, než pole. Nakonec se ukázalo, že prostě už byla tma nebo došla nafta nebo tak něco. Oráč to další den zvoral celý. A já mám další traktor do sbírky. Letos to byl Massey Ferguson.

Onehdá si mástarostliváHanička usmyslela, že uspořádá seznamovací večer v Olešku. Takové sousedské táčky. Přišli všici pozvaní a docela se to povedlo. To se poznalo podle toho, že jsme si slíbili opakování a sousedi ze staré hospody hned nabídli turnaj v ping-pongu. A ten byl v sobotu. Tedy první ročník tradičního sousedského turnaje ve stolním tenise v Olešku. Donesli jsme palačinky, které málaskaváHanička skvěle umí, Martina upekla koláč a znamenitou domácí specialitu s husími jatýrky. To abysme při výkonu netrpěli nedostatkem energie. Skutečně to posílení předem bylo potom na výkonu znát. Jakživo jsem to hrát neuměl a kupodivu jsem se i několikrát trefil do míčku natolik šikovně, až se mě sousedovi natolik zželelo, že mi laskavě nechal remízu. MášikovnáHanička hrála taky jako o život, ostatně jako všichni. Turnaj se podařil, děti i pes se pletli pod nohy, no prostě idylka v Olešku. Nevěříte? Mrkněte do galerie.

"Já úplně vidím, jak do toho trávníku rozhazuješ ty koruny, co stálo to hnojivo", pravila mášetrnáHanička, když jsem krok za krokem rozhazoval po trávníku zakoupené živiny. Moc mi to nešlo, co vám budu povídat. Dělal jsem to poprvé a tak víra ve vlastní dokonalost překonala nedostatek praktického cvičení. Dopadlo to podle toho. Na trávníku jsou teď podivuhodné vzorce. Tu světlá bez hnojiva, tu tmavá část správně vyživena. Nechybí ovšem ani křivky uschlé trávy. Tam toho bylo moc. "Takhle to nejde", řekl jsem si a koupil rozmetač. Dostane se do akce tento víkend. Abych zahladil stopy alespoň částečně, posekal jsem trávník včera navečer. Snažil jsem se. Dokonce jsem posekal i trávu u vyústění kabelu s elektrikou pro osvětlení. Pečlivost dosáhla vrcholu, kdy jsem přesek i ten kabel. Hned se mi rozsvítilo! Došlo mi totiž, že díky metodě špatně pohnojeného trávníku mám řešení "záhadných kruhů v obilí." Je to úplně jasné. Žádní mimozemšťané, ani magnetické anomálie či střízlivější zbytky neznámých staveb pod zemí. Kdepak. Stačí vtipálek s pytlem hnojiva a hned máte v obilí vykouzlenej záhadnej znak se vzkazem ze vzdálených světů.

Pravidelný čtenář zaregistroval, že nepravidelnost mého deníku nabyla rozměrů nebývalých. Měli jsme dovolenou na Olešku a tak jsem si řekl, že dám prázdniny i Woleschku. Dovolená se vyznačovala tím, že začala, když bylo teplo a skončila, když bylo tropické vedro. Mezi tím byla polární zima. Alespoň nám to tak připadlo. Ale protože vedro moc rádi nemáme, vlastně si říkáme, že nás má pánbůh rád. Vedra tropických rozměrů začala až o víkendu a dneska to bylo zvlášť hustý - jak se tak s oblibou nazývají věci hodné pozoru. Tohle počasí ale svědčí pšence, která nám již dávno odkvetla pod okny. Dneska přišel její den a když jsem přijel domů, už jsme měli posekáno.

Bylo by nošením dříví do lesa psát o hezkém úterním večeru s přáteli Ljubou a Ondřejem. Ostatně na www.hyena.cz si zájemce může přečíst včerejší záznam, tam je všechno včetně svatojánků. Nicméně, když jsem večer uklízel stůl, koukám tak na tu malebnou krajinu lahví, sklenek, šálků, konvic, ovoce, dýmek a vůbec potřeb nutných k povídání. Fellini by to, pravda, natočil jinak, ale tu atmosféru, tu to určitě má. No posuďte sami.

Matěj letos zažil svoji první exekuci. Vypravili jsme se poslední dubnový den na pálení čarodějnic u nás ve vsi. Koná se tu vždycky Na Vrškách. Za asistence poučených hasičů dobrovolných, hadice v pohotovosti, točeného piva a opékaných buřtů. I kapela k té ponuré události vyhrávala. MámiláHanička Matýskovi po návratu vysvětlovala, že je to kvůli odchodu zimy a příchodu jara a že je to starý zvyk a tak. V každém případě se to Matýskovi moc líbilo. Pár obrázků je v galerii.

V neděli ráno jsem vylezl na střechu. Ani ne tak kvůli rozhledu, spíš kvůli vosám. Někde pod taškami budou mít hnízdo. Jenže nevím kde. A tak jsem se soukal po taškách dolů a okukoval místo, kam nejčastěji létají. Pamětliv nebezpečí, kterým hrozí vzteklý roj vos, jsem postříkal sprejem proti vosám nejbližší okolí vosích cest a radši si šel zpátky svou cestou. Vikýřem.
Tím ale letecká neděle jen začala. Docela foukal vítr a tak hned po vosách začal vzduchem lítat Matýskův drak. Matýsek na něj volal: "Ahój, drakůůů!". Užili si létání až do chvíle , kdy se nám lanko přetrhlo o střechu domečku. Ale Matěj už stejně s pouštěním draka končil. Dívali jsme se na čápy, kteří kroužili ve stoupacích proudech nad údolím Záhořanského potoka. Leteckou nedělní exhibici zakončil Matýsek stylově. Tloukl špačky. A docela mu to šlo.

Člověk by se neměl projevovat, dokud není plně při smyslech. Důkazem je toho můj včerejší zápis. Když jsem ve čtvrt na pět znovu vstoupil do ložnice, bylo jasné, že je zase jasno. Tedy, že ty uličnice, totiž lampy uliční už zase svítí. Zatímco jsem psal do deníku, zřejmě je nějaký tajuplný automat rozsvítil a já měl důvod domnívat se, že jde o záhadu. Takže první část záhady osvětlovací je poodhalena. Lampy jsou u nás v ulici zhasnuty během zatím blíže neurčené doby a znovu se rozsvěcejí někdy mezi půl čtvrtou a čtvrt na pět. Možná, že právě ve čtyři. Ovšem není to statisticky podchyceno. Takže žádnej dvojí režim intenzity osvětlení. Jenom svítí / nesvítí. Ale zatím se neví dokdy a odkdy začíná večerka.
A teď ten nešťastník Matýsek. Ráno mi zas vlezl do postele - samozřejmě, že se přesvědčil, jestli mě vzbudil, to dá rozum. Zahrabal se do peřiny a pravil: "Máme se rádi, viď, tatínku." "Máme, Matýsku," odvětil jsem ospale. "Ten je nějakej živej, po tom nočním bouření," povídám mémiléHaničce. "Po jakým bouření?" "No, jak nás v půl čtvrtý vzbudil tím řevem." "Ale to řvala Kačka. Třikrát. Měla hlad. Tys jí slyšel až napotřetí." Tady to mám - ani vlastní děti podle nočního křiku nepoznám. A já myslel, že to Mates tím řevem budil Kačku a on o tom ani nevěděl.

Letos se Velikonoce vydařily. Pro Matýska to chvilku byly Vánoce, než si srovnal, že přeci jen chybí sníh. Nakonec se tedy smířil s tím, že prostě Ježíšek nepřijde a basta. Ale bylo to vážné, dost se mračil. Pomlázky jsme upletli v neděli večer a v pondělí ráno nám je našemiláHanička schovala. Že prý si je máme lépe hlídat. Matýsek je s nápovědou našel a mohlo se jít koledovat. Kačka mezitím zkoušela svůj první trávník. U tety Dády už nás čekali. Matýsek se napoprvé trochu styděl, ale o to byla bohatší výslužka. Pak jsme ještě šli k jedné tetě, která nás zná z internetu a pak ještě k tetě Martině a tetě Blance, která ovšem nebyla doma. I tak měl Matýsek košíček plný. Moc se mu ta koleda líbila a hned se ptal, jestli zítra půjdeme zas. Inu: s jídlem roste chuť. Kačka se mezitím postavila u sloupu a za chvíli začla chodit - s holí i bez hole. Tu uchvátila asi místo pomlázky. A pak ještě přišli i k nám koledníci. Hanička se musela vyšpulit hodně nízko, aby alespoň nějaký ten mrsk dopadl na místo určení. Byla to vlastně moje první dobrovolná koleda. Já jsem jinak spíš proti. Ale včera mi došlo, že pro ty malý kluky to vážně má cenu. A nakonec - ony i ty velký holky to potěšilo.

"Tak jsem dneska plela trávník," chlubila se mojemiláHanička, když jsem přijel pozdě večer domů. Ještě jsem Matýskovi přečetl pohádku a uložil ho v postýlce. A bylo. Přestože mi letní čas přidal hodinu světla navíc, včera toho prostě víc stihnout nešlo. Hanička na tom byla líp. "Jenom ty pampelišky, ty mi vůbec nešly," prezentovala dál svoji záslužnou činnost, "to jsem se nenadála, že budu jednou plít trávník." Bylo jasné, že body nezískám: "A tobě je to úplně jedno!" A bylo podruhé. Na to se nedá nic říct. A co bych říkal, netřeba mluvit. Mám tajné eso v rukávu: v neděli odpoledne jsem překryl pěký štráf svahu - budoucí skalku - černou textilií. Inu tak. Je jaro.

Naproti přes cestu máme pracovité sousedy. Zatímco my jsme si pořídili dvě děti, domeček a tak tak zvládáme pacifikovat okolí, sousedi s dětmi nepospíchají, místo domečku mají jen boudičku, ale zato mají plot, který si sami postavili. Vídáme se vždycky, když přijedou zvelebovat svůj majetek. Jde jim to a neodradí je ani nepřízeň živlů. Naposled jim vichr trochu poodklopil střechu na garáži. Opravenou ji měli skoro stejně rychle, jako vítr rozbouranou. A tak mě nepřekvapí, když přijíždím domů a sousedi už zas něco kutí. Teď o víkendu se sjela celá široká rodina. Něco kutili a večer byl táborák. Jen mě přišlo trochu předčasné zvát celou rodinu na opékání buřtů takhle v předjaří. Přeci jen je po ránu ještě pod nulou a večery lákají spíš ke kamnům. A tak jsem si říkal, jestli by se neměli na ten večer odstěhovat raději někam do tepla. Ale táborák hořel a tak bylo jasné, že mají na věc jiný názor. To, že mají jiný názor i na stěhování, to jsem při ohledu z okna zjistil v pondělí ráno. Koukám na tu jejich chaloupku a ona jaksi není na svém původním místě. Že bych něco pil? Vždyť je i trochu nakřivo! Jdu se na to podívat pořádně a vopravdu. Ono jich bylo tolik ne kvůli táboráku, ale kvůli stěhování! Ten dřevěný domeček se za víkend posunul o dobrých deset metrů stranou. Příští víkend se bude asi pokračovat, protože zatím je chata poněkud nakřivo.

"Haničko, můžeš mi podat ten lístek?", pravil jsem již obutý v síni. Šli jsme s Matýskem nakoupit do místního konzumu základní potraviny jako třeba kvasnice nebo brambory. Seznam na lístku nebyl dlouhý, ale já si tyhle věci prostě nepamatuju. Matýsek už byl na cestě , když jsem zavíral dveře. "Dobrý den," zdravili jsme se se sympatickými manželi, kteří šli kolem s pejskem na procházku. "Tohle bude určitě Matěj, viďte", pravila s úsměvem paní. Asi to budou soudedé, které ještě neznám, pomyslel jsem si. "A jak vám roste Kačenka?", pokračovala paní v rozhovoru. To mě přeci jen udivilo. Jak můžou znát celou rodinu, když jsem je nikdy neviděl? "My vás známe z internetu." Bylo to venku. A tak jsem se dozvěděl, že čtou Woleschko, že se jim líbí, že si nás podle povídání našli, že jsou to támhle kousek sousedi, že si to řekli dál s přáteli - a vůbec spoustu dalších milých věcí. Woleschko prý objevili na Hyeně a od té doby ho čtou. Udělalo mi to radost. Prý potkali i mou ženu s dětmi a tak nás vlastně dobře znají. Jestli to nepletu, potěší to hlavně maminku Haničky, kterou si s ní možná spletli a ubrali jí tak spoustu roků. Tohle může být jediná drobná trhlina v jinak dokonalém detektívním pátrání. Takové bylo historicky první setkání s mými čtenáři.

Ladovy obrázky jsou jako z jiného světa. Ale už skoro nikdo si nepamatuje, že přesně takhle vypadal život před pár desítkami let. Dobrá, dobrá. Před několika páry desítek let. Totiž život na vsi. Na vsi byli sousedi, koláři, kováři, truhláři a tak. Bubáky a hastrmany nevyjímaje. My jsme na vsi teprv rok a už začínám mít dojem, že se sem kromě nás ti řemeslníci vracejí. Tak třeba: pomáhat s dětmi a s hospodařením nám chodí hospodyně - moc hodná paní ze sousedství. Pozemek nám srovnal, trávník založil a dlažbu udělal soused z vedlejší vsi. A bude stavět i plot. Tuhlec z dolní Březové nám bude pomáhat pan tesař s kůlnou. Taky tu máme koláře. Tedy automechanika. Stará se nám o auta. Zrovna dneska večer povídá mojemiláHanička. "Teď zůstaneš chvíli s dětma sám. Já si zajdu tuhlec vedle do vsi pro auto." Krásná věta. Slyšíte to tam taky? "Mikeši, tady máš krejcar a zaběhni mi do Mnichovic ke koláři, mám tam ve správě trakař a večer má být hotový."

"Tahle zima mi vyhovuje." Sdělila mi mojemiláHanička včera odpoledne, když jsme se s Kačkou a Matýskem vyhřívali na terase. Bylo nádherně, úplný jaro. Celá příroda blbne. Dole před Jarovem kvetou už jívy u tunelu trati Posázavského pacifiku. Nám se u bazénu líhnou potápníci a znakoplavky a bujaře se prohánějí ve vodě, která je až do skutečného jara jejich. Pak se uvidí. Blbne nejenom příroda. Dneska ráno mě udivil zvuk autobusu před domem. Podotýkám, že bydlíme na vsi, kde dávají lišky dobrou noc. Konečná autobusu je sice asi pětset metrů vzdálená, ale k nám to autobusem skoro nejde. Jednak je to obytná zóna, druhak jsou cesty úzký a hlavně není kam dojet - cesta je slepá, což se od řidiče autobusu naopak neočekává. Prostě asi jenom zblbnul z téhle zimy. Jako spousta ostatních. Když jsem vykouk ven, třistatřicettrojka už couvala do kopce, aby se od nás vůbec dostala.

Odpad z domu vždycky někam teče. Říká se tomu všelijak. Senkrovna, misgrubna, septik, ... My máme kalovou jímku, protože v ní je kalové čerpadlo. Tedy samozřejmě nejenom to čerpadlo. A taky máme elektrorozvodnou skříňku, kde jsou jističe a vůbec dráty. Včera jsem říkal panu elektrikáři, který z technických důvodů prodlužoval kabely v zemi vedoucí k jímce, aby radši všecko pořádně prověřil. Měl jsem k tomu prostý důvod. Napěťový chránič, který má za úkol chránit naše zdraví a životy, sice životy chránil, ale nervy drásal. Každou chvíli vypadl. "No bodejď ne", povídal pan elektrikář, "dyť máte tuhle v tý vodě odolný elektrický krabici vodu". Vona ta voda sice dovnitř nemůže, ale jak už tam jednou je, tak zas nemůže ven, pochopil jsem z principu vodotěsnosti krabice. Takhle jednoduše vysvětlil a potom výměnou vyřešil pan elektrikář naše potíže s elektřinou.

Učiníme konec záhady. V minulé hádance jsem nabídl možnosti, neboť byla nelehká. Ten, kdo odpověděl b), měl pravdu a za odměnu smí záhadné rampy navštívit. Nově budované rampy teď slouží jenom Matýskovi. Jako startovací dráhy. Včera letěl mockrát. Z toho párkrát prolétl báječné startovací dráhy a pak na houpačce letěl třikrát po čumě, jednou si dokonce rozsekl ret. Je to vypečená zima letos. Sněhu abys pohledal, venku pomalu začnou kvést petrklíče a ptáci už z lesa řvou jak pominutí.