"No ty máš ale činaný kalhotky," sladce se rozplývala babička Jana, když Kačenka ráno předváděla svý nový růžový bombarďáčky. "Když nás teď doma bude víc, sundám jí plínky a budem jí hlídat a naučí se chodit na nočníček, viď Kačenko," racionálně menežovala málaskaváHanička provoz domácnosti dneska na Štěpána. "Hmmmm...", účastnil jsem se i já svojí troškou do mlýna. "Tak hezky papej a pudem se vyčůrat," starala se babička. Šli, ale nedošli: "Ale to bylo v mžiku, zrovna teď, teď ještě měla ty růžový kalhotky suchý." "Ty si ale čuně, Káčo, takový krásný kalhotky. Tak poď, já tě převleču. Ale teď už si dáš pozor, že jo?!" MápečliváHanička se dál starala. "Kačko, nepočůráš se?" Starala se i babička. "Mami, tati!", odtušila naše maličká. "Tady se něco děje!" hlásil jsem zaslechnutou melodii z patra. "To bude Kačenka, na něco tam hraje," byl jsem uklidněn. "Kačko!", byla Kateřina vzápětí znovu oslovena babičkou. "Tak, tady jí máš. Stačí to jen sundat a vyklepnout do záchoda," pokračovala babička směrem k mélaskavéHaničce. "Kačo, ty čuně jedno!", ohodnotila situaci mápozornáHanička. "Mami, tati!", souhlasila opět Kačenka. A to bylo teprv pár minut po deváté. Koleda, koleda, Štěpáne.

"Vona tu Kateřina dostala minule injekci, tak se nedivte, že pláče," vysvětlovala sestřička včera v ordinaci. Kačka vyfasovala antibiotika, Matěj - ten je jedinej z nás téměř zdravej - byl uznán do stavu těch, co jim stačí kapky na kašel, a já jsem vyškemral antibiotika taky. Paní doktorka připustila, že mám ten krk hroznej. A tím by byla historka u konce, kdybych se pozdě odpoledne nesvěřoval kolegovi s našimi domácími chorobami. "Nakonec sme doma nemocný všici," povídám. Věroslav na to měl krátkou historku: "To my jsme doma byli jednou tak nemocní a všichni jsme leželi, že když jsme měli hlad, tak jsme se nejdřív změřili, a kdo měl nejnižší teplotu, šel dělat pro všechny oběd." Tak to nám zatím nehrozí. Přinejmenším proto, že Kačka umí vařit tak nanejvejš kašičku na zeleným rendlíčku ...

Žádné drama se nekonalo, přesto jsem pro Kačenku jel včera do školky o hodně dřív, ještě za světla. Teď v zimě to znamená kolem půl čtvrté. Měla ve školce dost vysokou teplotu, bylo proto lepší jí zavézt domů do postýlky. Ale chyba lávky! Do postýlky v žádném případě. Ve školce měli besídku, což znamenalo stromeček a dárečky, jelikož do školky chodí Ježíšek dycky dřív. To ví přeci každej. A tak jsem ty nemocný děti - on Mates je taky takovej načatej - odpoledne a navečer koučoval sám. MámiláHanička, jak již psáno, patří taky do stavu nemocných. Dostala antibiotika a vypadá to, že pracovní rok pro ni už skončil. Já jsem teď jedinej zdánlivě zdravej. Ale nic moc. Drží mě nad vodou jenom vědomí, že jsem sám, kdo z nás doma má teplotu pod třicetosm, což se i na vojně považovalo za absolutní zdraví. Jenom ty děti, těm vůbec nerozumím. Kde berou tu šťávu? Než jsem je naložil do vany (Kačku jen tak ošplíchnout, aby se neřeklo, to dá rozum), dělali ve světnici takovej virvál, že jsem je co chvíli musel pořádat. Jeden by řek: jsou nemocný, pudou ležet. Ale kdepak. Do tý postýlky jsem Káču rval skoro násilím, protože s Matějem chytala ve vaně ryby. A to má před nemocí přeci přednost. Dneska je vezu k paní doktorce. To jsem vážně zvědav, jestli jim povolí to rybaření. Skoro bych se vsadil, že udice půjde na nějakou dobu pod zámek

"Když si nebudeš mejt ruce, budeš nemocnej," slýchával jsem v mládí velmi často. Platilo to mě. Tuhle v pátek jsem to slyšel ve školce. Platillo to Matějovi. Je to jistě bohulibý úkon. Stejnému bohu žel však není ani zdaleka tak platný v opačné verzi. Tedy "Když si budeš mýt ruce, nebudeš nemocnej." Meju se vlastně furt, ale nemoce se mi nevyhýbaj a to ani dětem ani mémiléHaničce. Ta to letos ze sebe nějak nemůže setřást, co jsme přijeli z ostrova. Naše počasí jí nějak nesvědčí. A tak se ta podivná rýmo-chřipka-nachlazení čicotoje už čtrnáct dnů snaží pokazit nám adventní čas. V neděli večer, když jsem uložil děti, přišla máchoráHanička z ložnice, že má zelehlé ucho. "Potřebuju asistenci," pravila. "Jistě, Haničko, co mám udělat?" "Já si to podržím a ty to zapálíš." "Cože!?" "Tu svíčku do ucha, co jsem ji tuhle koupila." "No nazdar, přece nebudeš vopravdu věřit všemu, co se povídá." "Ale tohle je zaručenej recept vod indiánů Hopi z roku 1656," bránila se málaskaváHanička. Tak jo, položila se na kanape, kornout do ucha a já to podpálil. Snad to mémiléHaničce i pomohlo, říkala, že hned zítra si koupí další dvě. Já na to jen užasle koukám a furt mě vrtá hlavou: ale kam de ten kouř?

Dostal jsem včera navečer vzácnou příležitost být doma sám. S dětmi sám, samozřejmě. MápečliváHanička měla schůzku s naší slečnou účetní, aby se dozvěděla, co všechno se na nás řítí teď a co až napřesrok. Občas nosím dětem knížky a ta dnešní byla s hodně obrázky, což přilákalo i Kačku. Kačenka se přidala k Matějovi a chvíli před koupáním jsme si četli o ježkovi Františkovi. Pak vana, mlíčko, čtení pohádky (teď jede Neználek), a pusu a spinkat, Matýsku. Jenže před čtením pohádky, ještě když se děti koupaly, jsem se dostal k oblíbené, ale velmi, velmi vzácné činnosti. Pustil jsem si muziku. U nás je jinak ticho. Obvykle není buď nálada anebo je prostě ticho, protože ticho je fajn. Ale včera byla nálada a nemuselo být ticho. Domem se nesly písničky. "Tatínku, kdo to dole zpívá?", ptal se Matýsek ještě ve vaně. "Ale jedna paní, pouštím si písničky, víš," seznámil jsem Matěje s dějem. Potom, jako každý den, šel Mates z vany sám, Kačku jsem odnesl, usušil, namazal a opatřil futrálem. Když jsem jí v postýlce dával mlíčko a přál dobrou noc, zaslechl jsem, že v domě ještě někdo další zpívá. Kouknu dolů a on to Matýsek sedí na schodech a zpívá si s Asonancí refrén písničky, kterou jsem si nechal pro radost párkrát zopakovat. Von se to, kluk jeden šikovná, za těch pár minut naučil a zkoušel si, jak mu to s nima jde dohromady. "Tatínku, to jsem hezky zpíval, viď?", řekl si o pochvalu. Zasloužil si ji. Hned ze dvou důvodů. Protože mu to tak šlo a taky proto, že nebude po mně. Mě to totiž nejde ani zdaleka tak dobře jako jemu.

Byla doby, kdy jsem si bláhově myslel, že jsem obstojný mičurinec. Tu a tam jsem koupil něco v květináči a ono to chvíli rostlo a dokonce i kvetlo. Ovšem nikdy ne moc dlouho. To mi nejdřív nevadilo, ale po čase jsem shledával, že asi zas tak dobrej zahradník nebudu. To, že nějaký kytky přežily moji péči byla zásluha tuhého kořínku rostlin v mém majetku, nikoliv snad zásluhou mojí, ke kterémuž závěru jsem nutně musel dojít. Nicméně moji intenzivní péči přežilo několik klivíí po dědečkovi, dvě orchideje a jeden vánoční kaktus, který je předmětem dnešního povzdechnutí. Ten šupák vánoční se letos rozhod, že nepokvete. Jako by to všechno vyplácal o loňských vánocích. A to jsem ho po asi osmi letech přesadil, pohnojil a on roste a přibírá na objemu jako divej. Ale nekvete. Mrcha. Zato orchidej, která vůbec není vánoční, vykvetla do krásy. Možná to maj nějak tajně domluvený a přede mnou to tutlaj. To jsem zvědav, co na mě ušijou napřesrok.

"A tatínku, kde bydlí anděl?", ptal se mě Matýsek včera cestou ze školky. Probírali jsme ještě před nadílkou ty básničky pro Mikuláše a tak to byla otázka naprosto k věci. "Anděl, Matýsku, bydlí v nebi a čerti zas v pekle, to přeci víš," odpovídal jsem poctivě. "Aha." Chvilku bylo ticho. "A co Mikuláš?" Matěj zaútočil po úvodní palebné přípravě. "No, Matýsku, to se tak docela neví," snažil jsem se zdržovat. Jak mám ksakru vědět, kde bydlí Mikuláš? V nebi? Nebo někde na faře? Nebo snad v sakristii kostela? Co tomu klukovi mám sakra říct? "Ty to nevíš, tatínku?" Mlčky jsem pokrčil rameny a chystal nějakou hloupou dospěláckou výmluvu. Ovšem Matěj měl už dávno nachystanej mat: "No přeci v Mikulášově, tatínku!"

Maminka je od přírody šetřivá. Možná to není přímo od přírody, možná je to výchovou, protože dědeček, tedy maminky tatínek, byl taky takovej shánčlivej. Ono se dřív vůbec žilo s tím, co už několik předchozích generací odzkoušelo a uznalo tím za používáníhodné. Dědily se boty, šaty, nádobí, nábytek, inu skoro všechno. Maminka ty časy pamatuje a chová se podle toho. Žádným způsobem se mi jí nepodařilo přesvědčit o tom, že dneska už je to všechno přeci jen o trošku jinak. Ani přímý a jasný odpor nepomohl. Maminka, pokud bylo třeba, prostě zjednala pro své potřeby sílu jinde. Nepodařilo se mi zabránit ani zcela absurdnímu přesunu nábytku, který se na maminčino přání přesunoval na vzdálenost poctivých pětašedesáti kilometrů dobře třikrát. Nakonec se vždycky našel někdo, komu se staré paní sželelo a „to kanape, pár křesel a nějakou tu skříňku“ mamince tam a zpátky převezl. I tentokrát jsem tedy rezignoval a ten zbytek jsem tuhle v pondělí večer vypůjčeným pickupem mamince do bytu dovezl. Strýc Míra už byl na místě: „to jsi zas převez půlku Folimanky,“ ohodnotil náklad, „ale kam to dá, vždyť už se jí to sem nevejde.“ To už bylo na mamince, ale ta, jak jí znám, to už nějak udělá. Hlavní je, že bude zas ve svém a že ušetřila. Ať to stojí, co to stojí.

"Ty jsi ale kouzelník," pravila mámiláHanička Matýskovi, aby mu udělala radost, když měl na hlavě klobouk kouzelníka Pokustóna. To ovšem nevěděla, že nahatej Matěj si klobouk vzal nahoře v pokojíčku, aby, jak sám prohlásil, "... aby mi nebyla zima, tatínku ..." "Ale já nejsem kouzelník, já jsem klobouk," odporoval synek. "Aha, ty myslíš motýl Emanuel, pokračovala v dialogu málaskaváHanička. "Ano Enanuel," souhlasil Matěj. "A kde máš křídla?!" "No křídla jsem přece nechal v práci," nenechal se překvapit Matýsek tak banální otázkou. MábystráHanička taky není bez nápadu: "Když nemáš křídla, jak ses pak mohl dostat z práce domů, Emanueli?" To ovšem nevyvedlo našeho rozumbradu z míry. Suše nám oznámil naprostou samozřejmost: "Přeci jsem přijel autem!"

Kačenku i Matýska máme pro radost, koneckonců i ten Juráš nás někdy ( teď už vyjímečně, jelikož to nemá zapotřebí ) potěší. Máme správný rodičovský pud a tudíž , krom toho potřebného výchovného pohlavku, děti ochraňujeme, aby se jim nestalo nic zlého. Jako třeba když se Matěj pokoušel zbořit hlavou krb, hned jsme ho vezli do Motola, aby mu hlavu slepili vteřinovým lepidlem, ale o tom jsem už, myslím, psal. Anebo když Kačenka jí spolu se Sárou kočičí granule z misky, hned jí (asi tak patnáckrát denně) říkáme, že tohle jídlo je pro kočičky, že není pro děti, a současně dolujeme zbytky kočičí stravy Kateřině z tlamičky. Totiž, co to píšu. Z pusinky přeci. Je to naše povinnost.
Výrobci hraček naproti tomu nemusí nic dolovat ani lepit. Stačí napsat cedulku a povinnosti je dle zákona učiněno za dost. Tuhle měli ve Zvoli v krámě takovou houpačku barevnou. Protože z toho mého prkýnka, co už se na něm Matěj skoro dva roky houpe, začal Matýsek poslední dobou padat s frekvencí asi tak jeden pád za čtrnáct dní, řekli jsme si, že už blbne na houpačce moc a že musíme pořídit bezpečnější. Tu ze Zvole. Houpačka je v pořádku, líbí se i Kačce. To jen já - šťoura - zas něco mám. Cedulku. Proboha, copak moje děti mají takovou tlamu, aby mohly spolknout houpačku? Anebo je jenom výrobce trouba a nápisy: "Hračka není vhodná pro děti do 3 let, neboť by mohly spolknout nebo vdechnout malé částí," nalepí i na mamuta?

Co to ... a jo, to je ruka mémiléHaničky, tak to ona už se probudila... říkal jsem si jsa probuzen jemným dotykem. 05:20 bylo na hodinách, které mám pro jistotu o čtvrt hodiny napřed. Pomaličku jsem začal vnímat nedělní ráno a už jsem viděl v duchu to pěkné pokračování v probouzení ve dvou. MároztomiláHanička se chumlala v šustivé peřině, což mě příjemně uvádělo do bdělého stavu. Tiše jsem nadzvihl peřinu, abych probouzejíciseHaničku pohladil ... "Ježišmarjá, to nemůžeš dát pokoj aspoň v neděli ráno?! Podivej se, kolik je hodin!", zapištěla zoufale mámiláHanička. "Jsem myslel ...", "... si mysli, co chceš, ale já už teď neusnu!" přála mi dobré ráno málaskaváHanička. Tak tady to dneska nepude, bylo mi to konečně jasné. Šel jsem na zahradu a zrovna vycházelo sluníčko nad kopcem, který má dnes pramálo aktuální jméno Holý. Z údolí Záhořanského potoka stoupala po nočním dešti pára, na trávě rosa... Inu, někdy holt musíte naštvat vlastní ženu, aby vás vyhodila z ložnice. Jinak byste těžko viděli tuhle ranní nádheru kolem.

V neděli odpoledne chodívají v románech do domu hosté na čaj. Romány jsou ovšem pouze literární fikce, v lepším případě litrárně zpracovaný odlesk daleko pestřejší reality. K nám nepřišla návštěva na čaj. Taky nejsme z románu. K nám přišli karbanit. Původně zněl cíl velmi vznešeně, a to tak, že musí přijít v pět, aby stihli děti a pak, že jdou na ty hry, co je rádi hrajeme a co jich máme spousty. Hry stolní, jako třeba Carcassonne. Ten se ujal hned na začátku. Jak nebývá mým zvykem, prohrál jsem. A že prý, jestli umíme černou kočku, že si můžem dát karty. Čert aby si ty svý vobrázky vzal zpátky do pekla. Hráli jsme až do jedenácti a já dál prohrával a na konci už jsen byl zcela nedostižně poslední. Co mě překvapilo byla předposlední pozice médrahéHaničky. To se normálně nestává. Naše rodina utrpěla strašlivou porážku. Z toho jasně plyne, že karban je zhoubou lidstva. Samozřejmě především tehdy, když lidstvo prohrává.

Byl jsem včera v našem starém bytě. Chodím tam občas, jednou do měsíce přibližně. Už je to skoro cizí prostor. Pár věcí ještě čeká na odvoz a zbude jen několik stěn. Náš domov je v Olešku. Matýsek si na starý byt v Praze ani nevzpomene, Kačka ho ani nepoznala. Možná budeme jednou vysvětlovat, kde že jsme to tenkrát bydleli. Abychom to neměli tak těžké, pořídil jsem možná poslední obrázky něčeho, co je jenom naše. Značky na futru dveří. Taky si je děláte? Dá se znich hodně vyčíst. Tak třeba, že Kačenku jsme si přinesli už do nového domova a má tedy "zářezy" jenom v Olešku. Matýsek roste jako z vody, ale pořád je to malý klouček. Zato Juráš spurtuje. Ve starém bytě přerostl Haničku a doma v Olešku už přerostl i mě, ale to už je nová kapitola.

On je Matýsek vlastně moc hodnej kluk. I když, pravda, někdy mu to trošku ujede. Tak třeba když jsou s Kačenkou ve vaně a Kačka je zlitá jak vodník, vysvětluje mi Matýsek, že přeci měla suché vlásky a že bylo potřeba jí je namočit, takže jí musel poprskat vodou. Ale toho křiku. Anebo tradiční apokalypsa v Matějově pokoji. To Matýsek oznámí: "Budeme si hrát v mojemu pokojíčku." Vezme Kačku a jdou nahoru. Tedy Matěj jde, Kačka partyzánským způsobem zdolává schody, které jsou na ni pořád ještě hodně velké. No a večer, když jdu číst pohádku - třeba jako včera, kdy jsme už podruhé četli Edudanta a Francimora - je potřeba ty trosky zpacifikovat. "Co to je?!", ptávám se obvykle tónem spravedlivě rozhořčeného otce. "To je přeci náš domeček," odpovídá popravdě Matýsek. "A proč je na střeše?" "Protože abysme v něm mohli bydlet." Co na to mám říct. A pak ráno někdy v půl šesté mi Matýsek přinese snídani do postele. "Podívej," vyzýval mě dneska ráno. Jsem se teda jedním vokem podíval (to druhé ještě spalo) a opravdu. Matýsek mi přinesl maličkatý hrneček pro panenky plný mušliček. Dal mi ho pak na stolek, stulil se ke mě a spali jsme ještě až doteď. No nejni zlatej?

"Už jsem ty své klíče našla, tak já zavřu," oznamovala mi v sobotu mástarostliváHanička, když jsme odjížděli s dětmi do Ostré na výlet. "Ale ...!", nestačil jsem ani zaprotestovat. Klap a bylo zavřeno. "Pojď mi s tím pomoct, nějak nemůžu zamknout," přeci jen vyžadovala mou asistenci mádraháHanička. "Hmmm ... no, jestli jsi nechala moje klíče zevnitř, tak to bude docela zajímavý. Tenhle zámek nejde moc otevřít s klíčema z obou stran," zatemňoval jsem atmosféru. "Máš je?", optal jsem se opatrně. "Nemám. Tvoje klíče máš přece ty!" To bylo logické, ba dokonce své klíče pravidelně nosím. Pokud je ovšem stihnu vyndat ze zámku dřív, než mi zaklapnou dveře před nosem. "Nemám." ... "Aha!", prohlásila tentokrát máchápaváHanička ještě o oktávu temněji, než já předtím. Už jen pro uspokojení přihlížejícího publika jsem se ještě chvilku šťoural klíčem v zámku. Dobře jsem věděl, že je to zhola zbytečné. Když tu mě osvítila myšlenka průzračná jak lesní studánka a zmizel jsem za domem. MázdrcenáHanička mě provázela smutným nechápavým pohledem, dokud jsem nezmizel za rohem. "Jak jsi to dokázal?", nevěřila svým očím, když jsem jí otevřel zevnitř domu. "Víš, Haničko, ono je vždycky lepší, když odcházíš, podívat se, jestli je zavřeno opravdu všude. Spěch v tomhle případě bývá na škodu....", snažil jsem se dělat moudrého a laskavého hrdinu. "Vidíš! Ještě, že jsem spěchala, to bysme se jinak do domu vůbec nedostali ....!", velmi logicky ukončila celou lapálii mádraháHanička.

Rozhodnutí, že si uděláme pergolu sami, padlo po zevrubném prozkoumání trhu. Nic dost vhodného prostě neměli na krámě. Nakoupili jsme tedy laťky, šroubky, lepidlo a započali přípravu. "Musíme to nejdřív spočítat", tvrdil jsem já. "Prostě s tím začnem a ostatní nějak přiříznem", prosazovala mámiláHanička. Po krátké debatě můj pohled nabyl na převaze a začali jsme počítat. Čtverec nad přeponou ... Rozměry nám vyšly tak, jak jsme potřebovali. Teď ještě rozdělit materiál, abysme prořezali co nejmíň. Pro jistotu jsme to vzali každý po svém. "Vyšlo mi to a zbylo mi ještě dvaapůl metru", chlubil jsem se. "To mě zbylo osm a půl!", trumfovala mápřesnáHanička. Hmmmm ... "Tak ještě jednou. Máme třicetdva metrů latěk a dvacetsedum potřebujem. Takže musí zbýt pět a půl!", prosazoval jsem logiku. "Mě nezajímá zbytek, ale výsledek," nedala se mátvrdohlaváHanička. Setrvali jsme v logické rozpravě a mě to nakonec vyšlo i s tím zbytkem správně a mádraháHanička opět vítězila: "Tak vidíš, díly máme stejně, já mám jenom nějak jinak ten zbytek a o ten stejně nejde." Měření už stačilo a tak jsme další půlhodinu věnovali intelektuálnímu významu zbytku. Pak jsme řezali. Kupodivu to opravdu vyšlo a pergola je docela pěkná, rozhodně lepčí, než z krámu. Taky dražší. O dost. A zbylo pět a půl metru! Ale to Haničcce neříkejte, to bych musel vysvětlovat, proč mám pravdu.

"Už jsem jí dvakrát zvedala, měli bysme jí zasadit, než se nám poláme", sdělovala mi mápozornáHanička takhle v sobotu. Protože jí mám rád a pár věcí už si taky dokážu z její řeči přeložit do češtiny, pochopil jsem, že nebudeme čekat, až nám pan Novák přijede břízku zasadit odborně, ale ujmeme se toho úkolu sami a tu břízku těmahle rukama zasadím sám. Koneckonců i sázení stromů se můžu naučit. Místo už máme určené dávno, takže se souřadnicemi jámy nebyly potíže. Šlo to docela rychle, přestože mi Matýsek pomáhal, seč mu síly stačily. Stromek jsem vyndal z jámy asi jenom čtyřikrát kvůli doladění správné hloubky uložení. Zasypal jsem, kůrou obložil a bylo. Tak jsem zasadil svůj historicky první vlastní strom na vlastní zahradě. Matýsek ho zalil, Kačka odborně dohlédla. A od mélaskavéHaničky se mi dostalo chvály: "Tak už máš splněno. Syna, dům a teď i ten strom."

"Koupila jsem mu ty boty červený, on si je Matýsek vybral," oznamovala mi mojemiláHanička už ve dveřích. Byli na nákupu s Matýskem v Jílovém. "Proč zrovna červený?" divil jsem se. "Protože já chtěl červený!" To je argument, to musím uznat. Nedá se nic dělat, Matýsek už má vlastní názor. "Červený jsou holčičí a modrý jsou klučičí," pokoušel jsem se zviklat Matýskův pohled na věc. "Anebo chlapecké a dívčí," navrhovala variantu mámiláHanička. "No, Matýsku," zatlačil jsem na pilu, "a co jseš ty? Chlapec nebo dívka?" Náš báječný synek nás nenechal ani na chvíli na pochybách, jestli je náš. S ledovým klidem tříletého úsudku klidně pronesl syrovou pravdu: "Já jsem Matýsek!"

Všechno bylo nádherně zorganizovaný: Juráše jsem přivezl už v pátek, dárečky byly nachystaný a zatmění Měsíce bylo načasované akorát na půlnoc. Vrchol time managementu, jak by řekla mojemiláHanička. Hanička pekla Matýskovi ke třetím narozenimám pomerančový dort a sláva měla vypuknout, hned jak se Matýsek po obědě vyspí. Dokonce i mraky se rozestoupily a vypadalo to, že nakonec bude moc hezké sobotní odpoledne. Matěj bravurně sfouknul tři svíčky a už začal rozbalovat. Formule! Na baterky! ... "Haničko, koupilas k tomu taky ty baterky?", šeptám. "Ne, ony nejsou vevnitř?" Beze slov ukazuju na nápis na krabici: .... not included. "Matýsku, on ti tatínek ty baterky nějak sežene," vyvlékla se mojemiláHanička z ouzkých. Sehnal. Vložil. .... Formule nejede. "Nějak se to zaseklo," pravil Juráš a měl pravdu. Šancajk to byl. (večer jsme formuli demontovali a už je jen tak, bez baterek) "Vždy připraven!", zarecitoval jsem s vypjatou hrudí. "Mám zálohu!" A vytáhl jsem z komory jiné autíčko. Radost byla veliká, Matěj rozbaloval, baterky jsem měl už nachystané uvnitř. Byly tam nachystané už dlouho. Zvlášť ta baterka, co na sobě měla nápis: best before dec 2005. "To nic, Matýsku, půjdeme ty baterky zítra koupit, teď si dáme ten dort," hladila mástarostliváHanička Matýska. Vzala nůž a pustila se do porcování. "Jejda, on se mi nějak nedopek ...", šeptla Hanička kulíc na tekoucí dort oči. "Von je sice dobrej", snažil jsem se zachránit situaci, "ale já už nebudu." Juráš je po mě. Vymňouk to nachlup stejně hned za mnou: "Já už teda taky nebudu." Dort svištěl do koše. To, že nakonec nebylo ani zatmění, protože Oleško bylo celou noc pod mrakem, to jsem nakonec zachránil starou autodráhou po Jurášovi. Vyndali jsme jí s Matýskem a Jurášem z krabice. Postavili, já dělal klukům údržbáře a bráchové nakonec závodili celé odpoledne a Kačka dělala publikum.

MojemiláHanička velice ráda čte. Spoustu věcí se dozví a čtením relaxuje. Teď zrovna dohání mezery a konzumuje psa. Tedy Ondřeje Neffa Psa neviditelného. V jeho papírové podobě, protože tu elektronickou nějak zanedbala. Tu a tam propukne ve smích, což chápu, jelikož jsem také propukal. Ostatně Pes je tak trochu jedním ze vzorů těchhle mých zápisků do deníku - však to Ondřej dobře ví.
Ráno v koupelně mi mámiláHanička včera sdělovala své nové čtenářské zážitky. "Když se k Ondřejovi nastěhoval do ložnice Bart, děsně ho prý rozčilovalo, jak to psisko v noci strašlivě chrápe a prdí", dozvídal jsem se obsah jednoho z fejetonů. Už jsem byl venku ze sprchy a tudíž při smyslech. Studená mě vždycky probudí. Otuženého mě proto neporazila ani Haniččina logická paralela: "S tebou je to daleko lepší. Ty alespoň neprdíš."

Včera bylo provedeno sčítání lidu. Protože jde o statistiku, nelze očekávat nic, než suchá čísla. Je nás i s Jurášem pět, celkem měříme 687,5 centimetru a je nám dohromady 100 let. Přičemž nejdelší je Juráš - už je o pět centimetrů větší, než já! Kdo je nejstarší, je nabíledni. No a vykvet podběl. To sice nemá se statistikou nic společného, ale na leden je to výkon.

Minulý týden jsme se přeli, jestli Dědek Čuchák může hlasovat. To je totiž jediný spolehlivý důkaz, jestli je člověk člověkem anebo je android. Dědek Čuchák je důležitá postava v románech přítele Ondřeje Neffa. O posledním, který vyšel před Vánoci, si můžete přečíst tady. Včera přišel Roman, náš skvělý masér, se zásadní zprávou. Dědek Čuchák může hlasovat. Oddychli jsme si. Pak jsme určitě i my rodina lidí. Já, kterému říká mojemiláHanička Medvěd, jsem na tom ještě dobře, ale Matýsek, ten je Kraken. Kačence jsem ještě před rokem říkal Harkonen a nyní má přezdívku GunGan. Zdánlivá neutralita mékrásnéHaničky je ovšem vskutku jen iluzorní. Tuhle jsem jí přistihl s jednou mojí ponožkou, kterou zcela jistě vytáhla z kteréhosi z paralelních vesmírů (viz. archiv 2006// 5.5.// - paralelní ponožky). Patří do rodiny. Je paralelní.

Noční stolek je v mém případě skladištěm aktualit jako jsou právě rozečtené knihy a rozposlouchané nahrávky mluveného slova. Je tomu tak proto, že kniha ve spojení s poslouchaným slovem je báječná narkóza. Ve jmenovaném pořadí. Když mě začnou bolet oči nebo mě právě odcházejícího do říše snů bací do nosu rozečtená kniha (zde doporučuji brát si "na spaní" jen lehkou literaturu!), pak přichází na řadu například Cyrano, kterého skvěle hrál pan Höger. A už jen několik minut mě dělí od spravedlivého spánku. To jest původem toho, že se se mi na a ve stolku stále vrší další a další nezkonzumovaná díla. I včera jsem si nesl svou várku do postele. "A pilota máš?", zeptala se jízlivě mojemiláHanička. "No jasně, i telefon, kdyby někdo volal", snažil jsem se vytáhnout svou připraveností na libovolnou krizovou situaci. "Tak to už ti chybí jenom padák, až poletíte všichni z vokna!", děla mojeskvěláHanička rozhořčeně. Chápu to, blížila se jedenáctá a to musí každá legrace stranou.