A máme to za sebou. Pohanský svátek Slunovratu byl v sobotu. V sobotu byl proto nejkratší den v roce, začla astronomická zima a teď už půjde všechno zas k lepšímu. Teda pro ty, co mají rádi teplo a světlo. Pro sněhuláky nastává předzvěst tání, ale to bude až za dlouho. Teď je tu zima a Vánoce. Stromeček jsme ozdobili už včera, kupodivu jsem nic nerozbil, vánočka i cukroví napečeno, dárky zabaleny, teď už jen najít ten zvoneček, aby, až přijde, měl Ježíšek čím zacinkat. Tak šťastný a veselý!

"Hele, já bych se u tebe stavil po cestě," volal jsem z auta kamarádovi. Už nějakou dobu jsem pro něj sušil v tašce prezent k narozeninám, ze kterého se pomalu začalo klubat vánoční překvapení. Stavil jsem se. Prohodili jsme pár slov o životě a já se tvářil statečně. Statečnost byla namístě. Ono se mi už od podolské vodárny chtělo. Ale budeš statečnej a vydržíš to až domů, poručil jsem si. Ovšem jak jsem říkal: trochu jsme se zakecali. A po cestě v Komořanech to začlo být vážné. Nemá smysl unavovat horečnatými zážitky řidiče hledajícího osamocený plácek vhodný k výkonu. Je třeba ovšem podotknout, že podobný úmysl pojalo včerejší podvečer víc řidičů, čímž byly mé možnosti poněkud zredukovány. Zachránilo mě až prázdné místo těsně u Vraného. Teď tu nikdo nejede, je tma, nikdo nikde. Hup z auta ven. Ta úleva! A jako na potvoru nejednou v obou směrech skoro kolony aut. Vživotě tu touhle dobou nebyl tak silnej provoz. To musí bejt nějakej přírodní zákon tohleto. Vždycky když to člověk nejmíň potřebuje, je všude kolem spousta obecenstva a všude je plno. Taky máte ten pocit?

„Můžu hned vjet dovnitř?“, ptal jsem se v mém vychvalovaném gumoservisu. „Příde na to, co potřebujete,“ pravil pan vedoucí. A byli jsme u jádra věci. „Už jsem tu potřetí a pořád se ňák nemůžete dovážit těch předních kol. Furt mi to cuká s volantem,“ šel jsem rovnou na věc. "To je sice možný," povídá pan vedoucí, "ale co ukáže mašina, že je gut, musí bejt gut. Přes to nejede vlak." „No jo, ale vono to cuká, i když je to gut.“ „No tak sem najeďte. Mrknem na to.“ Pánové na to vlítli, pánové na to mrkli. A dostalo se mi vysvětlení prachzatraceně nevysvětlitelného. Laskaví pánové všecko znovu převážili, změřili, bylo to gut, ale přesto to cukalo. Protože ty pneumatiky, vlastně hlavně dvě, byly takové nějaké od přírody šišaté. Jakoby je tuhle a tamhle někdo krapet ubral rašplí. A že prý je to divný, jako by to bylo obržděný anebo třeba od špatnejch tlumičů. To by mohlo bejt, ale copak já brzdím jako tatrman? Nebrzdím. A tlumiče jsou taky v pořádku. Alespoň myslím. Tak to pánové dali jakžtakž dohromady a rozešli jsme se s tím, že kdyby to i po nějakém čase nebylo pořád gut, tak abych přijel, že prý něco vymyslíme. Nebude těžký uhádnout, co to bude. Co se tak asi dá v pneuservisu vymyslet. Nanejvejš tak nový gumy. Ach jo.

Bujaré zvolání: "Heuréka!" prý bylo provázeno úprkem řečeného Archimeda, an se hnal v rouše Adamově po Syrakusách poté, co s ním přetekla lázeň. Předpokládám, že by Oleščané byli udiveni ne méně než Syrakusané, kdyby mě viděli ve stejném oděvu pádit od nás kolem obecního úřadu směrem na Zvoli. Ušetřil jsem tedy nevinné sousedy pohledu na štěstím křepčícího magora a uchýlil jsem se ke svému opravenému iMacku. Je to tak. Tomáš, výtečný šťoural v jabkách ale i jinak nadaný jinoch, mi můj milovaný nástroj během mé nepřítomnosti opravil a teď běhá jako novej. Nikoliv Tomáš, alébrž iMac. Takže woleschko už zas může vycházet. A protože jsem se neflákal a psal si deníček do zásoby, budu se snažit teď napravit výpadek jakýmsi nášupem a dokud mi nedojde dech ( což bude tak za deset dní ), budou tu vždycky zápisy dva. Jeden čerstvý a druhý, řekněme, no třeba z druhé kapsy a taky z Madeiry, odkud jsme se teď v sobotu s moumilouHaničkou vrátili.

V neděli byl problém tu chásku vymést z pelechů, ale v sobotu to šlo celkem hladce, i přesto jsme byli všichni čtyři na houbách obě rána. Matýsek se ptal, proč jsme už dávno nešli na houby, což jsem mu vysvětlil nedostatkem času, spoustou jiných zájmů a taky tím, že na houby jsme s maminkou chodili nejvíc, když on sám byl na houbách a i dávno před tím. Odpověď takového rozsahu synka uspokojila, jen nevím, kdy přijde s otázkou, kdy a kde že to on chodil po těch houbách. Kolem Jílového je spousta lesů, ale taky spousta houbařů. Projevilo se to sobotním nájezdem a rozvinutím houbařských rojnic obzvlášť mezi Petrovem a Jílovým. Tak tady ne. Našli jsme si jinde takové opuštěné místečko. Místečko opuštěné houbaři, nikoliv jejich kořistí. "Hele, támhle je bedla," směrovala nás mábystrozrakáHanička hned na počátku. Byla tam bedla. A byly tam spousty hub vůbec. Nasbírali jsme tři košíky a obrátili se k domovu. I Matýsek se pořádně přičinil a tak byla smaženice a bramboračka a kulajda a obalované kloboučky. Inu, co vám budu povídat, byl to víkend na houby jak dělaný.

Byly buřty, bylo pivo, byla legrace. Bylo to v Ohrobci v pátek večer. Ochotnické představení místního spolku. Dávali současně druhou premiéru a první derniéru Cimrmanovy hry Dobytí Severního pólu. Bylo fajn zjistit, že společenský život na vsi nezanikl a že místní důstojní pánové blbnou na jevišti pro radost sobě i ostatním. Co dodat? Snad jen to, že pokud by zas někdy pokoušeli Ohrobečtí můzy, přijďte se podívat, jde jim to. A pro ty, kteří tam nebyli, mám v galerii pár obrázků.

Host do domu, bůh do domu. Tedy ne snad, že bychom naše hosty zbožňovali, ale snažíme se , aby se u nás naši hosti měli příjemně. A protože další letitá zkušenost praví: "Krmte tu bestii," dostanou naši hosti většinou i dobře najíst. Když to zrovna nezvorám. Tuhle sobotu jsem chtěl hostům po receptu Tomášově tady ze sousedství udělat, řekněme, sousedský rostbíf. Dělal jsem to prvně a zvoral jsem to jenom trochu. Nebyl to ani tak prostředně upečený rostbíf, jako spíš málo dušená svíčková. No, bylo to pro jedlíky s dobrým chrupem, ale jinak výtečné. Dvě kila masa zmizela natošup. Pak se povídalo a hrálo a zpívalo. Má miláHanička uzpívaná šla spát první už někdy před druhou hodinou ranní nedělní. My ostatní tak někdy kolem třetí. Protože už jsem mírně poučen, většina tekutin, které jsem vypil, byla voda a čaj. A to byl ten kámen úrazu. Po necelých třech hodinách spánku někdy před šestou to na mě přišlo. Pan kolega Tychon Brahe na tom nemohl být hůř. On měl problém porušit dvorskou etiketu před císařem, já zas vyrušit moumilouHaničku ze spánku. Co je horší, sám nevím. Byl to dobře destiminutový boj, ve kterém nakonec zvítězil takovej ten trojcestnej ventil, co ho my, pánové, náme několikrát denně k potřebě. Bylo jasné, že buď povolím co nejdřív já nebo v té samé chvíli on. Úleva se dostavila vzápětí po otevření řečeného ventilu. Uffff .... No krásněspícíHaničku jsem neprobudil a zas jsem poučen: A't už pije člověk cokoliv, nechť si počíná s mírou, byť by to měla být jen voda. Jelikož voda, ta je prevít.

Letos byla ta změna nějak moc kách. Už jsem si zvykl, že dopravní chaos nebo ještě spíš dopravní zácpy, se odehrávají vždycky v těsném sousedství prázdnin. Bývá to tak jeden, dva měsíce před a totéž i po prázdninách. Tenhle letošní první poprázdninový týden to však vypuklo měrou dosud nevídanou. Docela by mě zajímaly příčiny. Že by si letos nikdo neprotáh dovolenou? Nebo snad zaznamenali prodejci aut nebývalý nárůst tržeb? Kdo ví. Každopádně se cesta do centra v ranním provoze protáhla na téměř dvojnásobek, což, jak říkají s oblibou meteorologové, je dlouhodobé maximum. Možná se to usadí, ale teď mi ten Brownův pohyb v ulicích Prahy vysloveně pije krev.
A do toho ještě to počasí. Předposlední prázdninovou neděli jsme se na zahradě koupali a teď je zima jak v morně a v Beskydech už padal sníh. Navíc nám vichr s deštěm pokosil naše slunečnicové políčko, takže to teď vypadá jak v Tatrách po vichřici. Je to celý na mě nějak móc rychlý, tyhlety změny.

Ony tyhlety cormanovky jsou úžasný škváry, to se musí nechat. Pan režisér jistě odpustí. Ono se na ně hezky kouká. Je to jako dívat se na staré komiksy: člověk taky ví, že to jeho ducha nijak zvlášť nepovznese, ale ta zábava! Dopředu víte, jak to dopadne, padouši jsou extrapadouchovitý, panny téměř porculánový, kulisy nakašírovaný skoro jako živý ... no vždyť to znáte. Myslím, že mi tedy může být odpuštěno, že jsem si včera zašel pro Jámu a kyvadlo, abych si užil pár porcí před chvílí popisovaných celuloidových pokroutek. A jak si tak nesu ten úlovek, jdu parčíkem u Jindřišské věže. Pod živým plotem vidím listy lesních jahod. To je blbost, kde by se tu vzaly? Že by to bylo znamení, abych ten škvár zahodil a vytáh radši doma z archivu vopravdový umění? Těžko říct, pravdou ovšem zůstává, že hned naproti bance v Jeruzalémské ulici rostou a dneska právě uzrály lesní jahody. Nebo Jeruzalémské?

Doma jsem slíbil výlet, tak tedy byl výlet do Kutné Hory. Byl král, byli šermíři, dvorní dámy, muzika, kašpárek, popravený odsouzenec a spousta dalších opravdových taškařic, které nám účinkující předkládali jako věrný obraz středověku za vlády krále Václava IV. Matýsek jel nejdřív sám a pak i s Kačenkou poprvé na kolotoči - somozřejmě přiměřeně středověkém. Kromě toho motoru, ovšem. Matýsek byl hodnej, zastřílel si kuší a Kačku hlídal se sekerou v ruce. Za odměnu dostal takouvou věc, ze které jsou tady tyhle dva obrázky. Byl to zas pěkný výlet i s pěknou hádankou. Uhádnete co Matýsek dostal a co je na obrázcích vidět?

Dneska už je léto. Včera v 19 hodin 6 minut středoevropského letního času Slunce vstoupilo na obratník Raka a zase se začne kutálet zpátky. Z včerejšího nejdelšího dne v roce bude pomalu ukusovat, ale prázdniny už jsou za dveřmi a komu záleží na těch pár minutách. Taky se těšíte? My určitě. A jako závdavek si dáme s dětmi o víkendu Kutnohorské stříbření.

Připomínka roku 1989 přišla úplně náhodou, nečekaně. Ani to, že tu byl včera na skok americký prezident, s celou věcí nikterak nesouvisí. Z historického pohledu se ten rok dá nahlížet všelijak. Třeba zrovna u nás byla tenkrát revoluce. Sametová. Taková velejemná. No a na ostrově Islay ten rok vybral a do sudů uložil pan Robert Hicks, mistr v míchání sladů, tu nejlepší whisku pěkně rašelinovou, jak je v místní palírně zvykem, aby se z ní po sedmnácti letech stal nápoj taktéž velejemný. Po letech zrání se ta pálenka dostala do lahví a pan John Cambpell z Laphroaig (La-froyg) mi napsal, že už je ta laskomina k mání. Tomu jsem nemohl odolat a hned jsem si pár lahví objednal. Přeci jen to je revoluční ročník!

Jeli jsme z Červeného hrádku a pro jistotu mojepečliváHanička ověřila, jestli teta Dáda s námi počítá na večer na hlídání. Nepočítá, dozvěděli jsme se. Nějak zapomněla, že vlastně mají doma oslavu ... Ach jo. Tak musíme zavolat Ondřejovi, že na tu premiéru nemůžem přijít. "To je vyšší moc, já to chápu," utěšoval nás Ondřej. Ale nám se tam děsně chtělo. A tak jsme probrali cestou v autě telefonní seznam a během Matýskova silného chrápání (usnuli oba s Kačkou v autě za chvilku) jsme našli, koho jsme potřebovali. Teta Jana měla úplně náhodou na poslední chvíli v sobotu večer čas. Znovu jsme tedy odvolali, co jsme odvolali a slíbili, co jsme slíbili. Vyšlo to. A stálo to za to. Körnerovo Údolí včel ve Strašnickém divadle je zážitek. MámiláHanička dokonce obrečela konec.

Včera už ve Zvoli nebyly značky se slepou silnicí a na serveru Vrané nad Vltavou se píše, že už v pátek byla silnice otevřena. Dneska to projedu. Uvidíme, jak je na tom jarovská skála. Třeba už se opravdu po silnici znovu jezdí.

Už se mi to stalo několikrát. Včera naposled. To se prostě člověk zamyslí zrovna ve chvíli, když se někam vydá na cestu. Když zamyšlení pomine, najednou se zjistí, že je člověk úplně někde jinde. Například za školních let jsem se kolikrát probral z úvah o všehomíru v jedenáctce na Tyláku, zatímco jsem měl už dávno být ve čtyřiadvacítce na Moráni. Včera jsem jel domů taky "po paměti". Když jsem se probral v Modřanech, došlo mi, že bude cesta přes Jarov do Vraného pořád ještě zavřená. Minulý týden jsem dokonce viděl ve zprávách odstřel té nebezpečím zřícení hrozící skály nad silnicí. Když jsem dojel k zaslepené odbočce na Vrané, bylo jasné, že nebezpečí trvá. Od padající skály i od myšlení.

Tady je dnešní zpráva z Obecního úřadu ve Vraném nad Vltavou:

Uzavírka silnice - 27.4.2007 - 12.00 hod

Na základě informací z jednání přímo pod "skálou", za přítomnosti Karla Vyšehradského - náměstka hejtmana KÚ Středočeského kraje v oblasti dopravy, Správy a údržby silnic Kladno, Stavební geologie Geotechnika a.s. bylo dohodnuto:
Skalní masiv, který se může kdykoli zřítit, bude postupně šetrným způsobem odstřelen, tak aby nedošlo k narušení statiky okolních skalních masivů. Práce začnou v průběhu příštího týdne a dle prvotního odhadu by měly trvat jeden měsíc. Po celou dobu bude přísný zákaz jakéholi dopravy, včetně kol a pěších. SÚS Kladno zajistí objízdnou trasu a dopravní značení i v okolních vesnicích. Vlaková doprava zůstane zachovaná.
Prosím o respektování tohoto zákazu, jedná se o vážné ohrožení životů v případě neuposlechnutí.
Silnice je z obou stran zajištěna betonovými bloky a v žádném případě se nedá projet!!!

Stručné info Ministerstva vnitra v rubrice doprava

Tam, kde obvykle stávají stopaři, stála včera značka - téčko. Tedy slepá cesta. Takové značení je jen pro cizí - to dá rozum. Jenže za Jarovem stála Avie a parta chlápků z ní vykládala závoru přes celou cestu a vpředu už stál zákaz vjezdu. Stáh jsem okýnko. "Dobrý vodpoledne, pánové, copak se tu bude dít?" "Tahle cesta je uzavřená." "No, to vidím, že je," odpověděl jsem tomu houfu značkujících, "ale co se tu bude odehrávat?" "Jo, jako že proč je zavřená?" "Jo, zrovna to myslím." "No něco tady s těma skalama. Kvůli skalám, kvůli těm je zavřená." "Aha. A jak to odstraňování skal bude dlouho trvat?" "To eště nevíme, ale budem se snažit, aby to bylo co nejdřív." "A kdy teda?" "No co nejdřív. Dyť to řikám." "To jo, to jo. Tak vám pěkně děkuju." Odjel jsem tou uzavřenou cestou pod skalami k domovu doufaje, že to opravdu bude co nejdřív.

Na síti jsem večer našel tuhle zprávu:

Uzavírka silnice Vrané nad Vltavou - Jarov
Dnes 26.4.2007 v 16.00 hod obdržel Krajský úřad Středočeského kraje varování od firmy, která prověřovala staticky skálu mezi Jarovem a obcí Vrané nad Vltavou. Hrozí zřícení skály na komunikaci. Krajský úřad vydal Správě a údržbě silnic příkaz zavřít do odvolání komunikaci Jarov - Vrané nad Vltavou. Na Zbraslavském mostě je umístěna dopravní značka slepá ulice, za odbočkou k nádraží Jarov je dopravní značka zákaz vjezdu. Ze směru od Vraného je u ZUŠ dopravní značka slepá ulice, cca 200 m za přívozem je dopravní značka zákaz vjezdu.
O dalším průběhu této uzavírky vás budeme průběžně informovat.

"Ale jenom mi podržíš tady ty nožičky a na šroubky ani nešahneš, ano, Matýsku?!" Představu spolupráce při montáži grilu jsem, jak jsem se domníval, vylíčil jasně a jednoznačně. "Já, já, já to rozbalím!", nenechal se odbýt Matěj. "Bude lepší, když pohlídáš Kačenku," radil jsem. Marně, přirozeně. "Né, ten sáček se šroubky ne!", usměrňoval jsem činnost syna dál. "Kačenko, počkej, to mi nemůžeš tahat, já to teď potřebuju"..."Ne, Matýsku, klíčem budu montovat já, ty bys mohl tadyto dno podržet..." "Kačko! Nepouštěj tu podložku, kdyby zapadla do tý spáry v dlažbě, tak ..." "Matýsku, prosimtě, zajdi dovnitř za maminkou a přines mi špejli a magnet, snad se mi to z tý spáry podaří vytáhnout." "Kačko, počkej, to není na koulení, to kolečko přijde přidělat tady tím šroubkem. Kde je ten šroubek?!" "Nestrkej mi do toho, vždyť už jsem to tam měl ..." "Fajn, tak tu podložku už máme. A už jí do té spáry necvrnkej, Kačenko." "Za ten igelit netahej, mohlo by to ... spadnout ..." "Nic, nic, jenom ses lekla, nic se nestalo. Ale už za to nebudeš tahat, viď?!" "Ne, Matěji, ten šroubovák teď potřebuju já, vážně." ... ... ... "Maminko, kdy budeme grilovat? Tatínek už ten gril postavil." "To je hodnej, viď, Matýsku. A jak jste mu hezky s Kačenkou pomáhali ... " !!!

"No, tak se tu teda mějte móc pěkně!", skoro až křičel včera u pumpy jeden řidič na pokladní. Jel jsem do Litomyšle, trochu jsem pospíchal a nějak mi tedy moc nedocházelo, proč ten člověk zrovna tímhle způsobem vinšuje moc pěkné věci personálu. "Za štyrystapadesát litrů jenom štyry piva!", pokračoval dál odpůrce. ??? "Co to?", ptal jsem se sám sebe,"jaký litry, jaký pivo?" "To váš předchůdce, ten mi dal za stejný množství šest piv!", vypointoval zhrzený šofér svou řeč. Konečně jsem to pochopil i já. Ona existuje nějaká akce "natankuj a nalej se" u vybraných benzinových pump. Podepsal jsem účet a odjel od pumpy ke svému včerejšímu cíli. A nějakou chvíli mi vrtalo hlavou, jak může někdo kvůli dvoum pivům, na které si neprávem osobuje pochybný nárok, křičet jen tak na někoho druhého. To asi nepochopím nikdy.

Nějak jsem neměl čas zajet už čtrnáct dní do myčky s autem. Je to na něm dost poznat. V takové situaci jsou ostřikovače k nezaplacení. Když přestanou ostřikovat, je to k vzteku. Aby se to nestalo, naléval jsem do jejich bezedné nádrže včera ráno už letní směs. Tady pozor, neplést s těmi bonbóny! (Nebo je to lesní?) A jak tak leju, vzpomněl jsem si i na olej hledě na uzávěr plnícího otvoru se žlutým špuntem. Zkusil jsem měrku. Teda jestli v tom autě byl olej, pak o něm ta měrka neměla ani tušení. Nejvyšší čas namazat. Ale čím? Zavolal jsem jednomu pánovi za Subaru servisu, ale ten prokazatelně nebyl ještě v práci. Zkusil jsem pána druhého a ten už v práci byl. Je to olej pět - wé - deset nebo čtyřicet nebo tak nějak. Nakonec jsem ho u pumpy (opět nezaměňovat pumpu benzínovou a pumpu u nás v Olešku u Křížku - to jsou dvě naprosto odlišný zařízení!) našel, koupil, dolil. Ale stálo mě to zdvořilostní rozhovor s druhým pánem od Subaru. Je to zdatný obchodník. Po otázce, jaký je jeho názor na Tribecu, se rozhovořil rozplývaje se nad jejími vlastnostmi, výkony a barvami. Přestože se mi to auto moc nelíbí a podle mě k Subaru vůbec nepatří, jelikož má na dveřích rámy oken (!!!), nesouhlasil jsem s jeho nadšením jen symbolicky, vlastně spíš proto abych ho podpořil v jeho obchodním výkonu. Ale stálo to za to. Já měl volej, on si pěkně zavolal.

Cvaklo to a ve dvě ráno byly rázem tři. Letní čas. Nepatřím mezi jeho odpůrce. Do energetické problematiky moc nevidím, ale mé osobní pocity jsou převážně pozitivní. Nějaký ten týden mi sice trvá, než si zvyknu na to strašlivé vstávání o hodinu dřív, nicméně o hodinu delší večery mi dělají radost.
Bez ohledu na čas mají radost i zajíci. Mají radost z jara. Jeli jsme se podívat do jednoho zahradnictví a cestou se cosi mihlo polem. Díval jsem se pořádně a byli to zajíci. "To je děsný," povídám mémiléHaničce, "von by chtěl, vona koneckonců taky, ale kdepak, je jaro a tak vona musí dělat drahoty. To je děsná šichta, takhle se půl dne honit po poli, že bych se na to nevykašlal." "Vidíš, i ten zajíc se snaží. Celá příroda na jaře natřásá peříčka a ty nic!", hartusila Hanička. "No jo, to se jim to natřásá. Jednou za rok. Vono by je to taky přešlo, kdyby se měli natřásat vobden," snažil jsem se vysvětlit přístup člověka rozumného. "No, aby tě neubylo," opáčila mojemiláHanička. Neubude, neubude. Je jaro, Hanička má ráda kytky a já jí je rád nosím. To by se snad mohlo počítat jako natřásání peříček.

"Jo, a nejde sušička," utrousila mimoděk mojedraháHanička cestou do šatny. Bylo to včera ráno a já se zrovna vrátil z prvojarní fotografické obchůzky kolem domu. Sníh roztál stejně tak rychle, jako napad a zbyly po něm jen ty včrejší fotky. Co naplat. Prát je třeba, sušit taky. V tom vlhku prvního jarního dne by nic venku neuschlo. Popad jsem tedy návod a jal se studovat, kde tak může být pojistka u sušičky, poněvadž mě v tu časnou hodinu nic chytřejšího nenapadlo. Příručka mi dala za pravdu, že by to mohlo být pojistkou. Příručka mě nabádala k její výměně. "Tak chytrej jsem taky," říkal jsem si v duchu. Ale kde tu pojistku hledat? To už ta mizerná příručka nepravila. Příručkou jsem mrsknul tam, kde byla a místo ní popad sušičku. Ohledal jsem jí ze všech stran a nikde žádná dvířka k pojistce. "Musíš jít po kabelu," dodal jsem si odvahu a jal se šroubovákem demontovat víko vrchní, pak přední. Kabel tam byl. Dokonce spousta kabelů. Pojistka ani jedna. Vyndal jsem kabely ze zdířek a zkusil vydolovat mateční desku. To je termín, který jsem někde čet. Nejsem si jistej, jestli překladatel nebyl vůl. Já se tak cítil za chvilku. Kabelů plno, tišťák venku, pojistka nikde. Už mě začal tlačit čas a tak jsem to všecko napasoval zpátky, zaklap, zašrouboval a začal přemýšlet, kam jsme dali záruční list s adresou na opraváře. Ještě jsem tak z plezíru zkusil sušičku zapnout. Opravdu nemám nejmenší ponětí, jak se to stalo, možná jí stačilo podrbat, co já vím, ale ta mrcha fungovala! Před mojímilouHaničkou jsem se tvářil jako geniální všeuměl. To mě přejde přesně v tu chvíli, kdy bude potřeba ten stroj doopravdy opravit. Já totiž vážně nevím, jak.

Tenhle týden jsem začal vozit Matýska do nové školky. On už tam byl s Haničkou, to ano, ale pro mne to byla premiéra. Je to tuhlec vedle ve vsi. Ostatně jako většina věcí, které jsou důležité, což už jsem tu popisoval. Protože jsem packal, nechal jsem si od méstarostlivéHaničky všechno vysvětlit. Co má Matýsek mít na sobě, co má mít s sebou, jak se do školky dostanu, kde má auto volant.... Prostě všechno. V úterý jsem v mlze nezabloudil, ale školku - tedy spíš domeček, kde se odehrává kolektivní hlídání - jsem hledal téměř po hmatu. Když jsem ji našel, hned jsem prudce zatočil, což pan pospíchajícířidič za mnou těžce snášel a při průjezdu pak troubil a klepal si na čelo. Asi mu něco spadlo do oka, nebo mě tak zdravil, co já vím. Paní mě uvítala, ale Matýsek spustil pláč. Dlouhé bylo loučení a tak jsem si ani nevzpomněl, že jsme zapomněli s sebou pití. Když už bylo zle, paní mě vyšoupla za dveře a bylo. Pak mi do telefonu řekla, že je všechno v pořádku a že prostě musím při příchodu rychle vypadnout, že pak bude klid. Zkusil jsem to včera a kupodivu to pomohlo. Matýsek byl šťastnej, že byl ve školce s dětma a už se těší, že se půjdou podívat příští týden zas na krávy. No, doufejme, že to bude do kravína.

"Tak cos' zapomněl ty?", volal jsem kolegovi z kanceláře, když jsem se dozvěděl, že on se taky vracel. Nebylo to nic důležitého. Já se vracel pro nákup. Kačka by neměla večer kaši. Kdybych ji nepřivez, byl bych v kaši já. Když jsem vyjížděl ze dvora to odpoledne poprvé, nějak divně to znělo. Jako když drcnete smetákem do střechy. Ignoroval jsem ten zvuk až do chvíle, kdy jsem vjel na magistrálu u opery. Ozvalo se to znovu. "No dyť sem trouba!", počastoval jsem se v duchu. Zastavil jsem, zapnul na magistrále blikačky, vystoupil a vzal si ze střechy auta tu lahev s vodou, co jsem si jí tam před chvílí dal, abych jí nezapomněl. Taky to tak děláte? Já už na střeše vozil věcí! Peněženku i s doklady (ztracena, hodným pánem nalezena a vrácena), rukavice (v pekle) a dokonce i telefón. Ten chudák zůstal na střeše přes noc a zmoknul. Ale pak jsem ho na té střeše přeci jen objevil a on fungoval dál. A včera jsem holt měl vodu na střeše. Rozhodně je to lepší, než tam mít oheň.

"Nechcete svézt?", zeptal jsem se okýnkem auta, když jsem v úterý ráno sjížděl Březovskou ulicí do Vraného. "A to budete hodnej." Byl to pan tesař. Pospíchal do práce, nestopoval, ale svezení se mu hodilo. "Já se u vás stavím tak koncem března, to už budeme mít ten zámek hotovej. Já kvůli tomu teď vůbec nemám čas," sděloval mi po cestě. "Ale dyť jó, my s tou garáží taky nepospícháme," přizvukoval jsem na stejnou notu. Jeli jsme tak při povídání až do Modřan. Tam mu jel autobus, který potřeboval - někam dál, na zámek či kam. Byl jsem v dobrém rozmaru a s příjemnou časovou rezervou jsem pokračoval. Přes Prahu dál na Plzeň a pak Frakfurt, Kolín, Cáchy, no a to už budem kousek od Bruselu a zavoláme, že už jedem ... Zavoláme!!! Sakra! Nezavoláme! Protože nemáme z čeho! Telefon je v Olešku! Z poklidného začátku cesty do Waterloo se stal mávnutím proutku tajnej závod. Na křižovatce za Jižní spojkou jsem to votočil. Kolik bodů se odebírá za více, jak dvojnásobné překročení limitu se doufám nedozvím. Domů jsem vpadl jak tornádo Kyril, popad telefon a rychle zpátky. Bez prohřešků se to opět neobešlo. Kamery, o kterých vím, jsem, doufám, po cestě neaktivoval a ty skryté snad měly ten den volno. Nakonec jsem měl jen půl hodiny zpoždění a kolegové byli tolik laskaví, že mi vynadali jen v mezích běžných. MámiláHanička mě tentokrát hezky pohladila i na dálku. Někde za Svatou Kateřinou mě přišla esemeska: A stejně tě miluju, ikdyž jsi tak roztržitej.

"Kdepak stáří, to je hrozná věc", pronáším občas na adresu neduhem postižených členů rodiny, ty nejmladší nevyjímaje. "Musíš si uvědomit, že už nejseš nejmladší", chlácholím moumilouHaničku, když jí chci poškádlit v okamžicích, kdy má pocit, že tělo nefunguje, jak má. Naposledy jsme měli příležitost ke škádlení, když měla Hanička plotýnku. Nakonec jí hodně pomohla placka na záda, ale to už je stará historie.
"Vy jste mi tuhle prodala tu placku na záda", navazoval jsem rozhovor se slečnou magistrou dneska v lékárně. "Copak?", ptala se starostlivě slečna, "ono to nezabralo?" "Ale ano, mé ženě to děsně pomohlo. Já už tu byl dvakrát a tu placku si všichni chválí." Slečna na mě hleděla tázavým pohledem, očividně se jí honilo hlavou, proč jí tedy otravuju. Takovej mladík, co se pečlivě stará o celou rodinu, co může ještě chtít, četl jsem dál ve tváři. Nenechal jsem jí dál pátrat: "Já bych tu placku potřeboval ještě jednu, víte, pro sebe." S mladíkem byl konec a povídačky o stáří najednou nabyly v té lékárně poněkud konkrétnějších obrysů. Inu, je to hrozná věc.

v práci je práce a člověk by někdy utek, kdyby moh
ale nemůže, protože má práci
takže utíká poněkud ... virtuálně

píšeme si s kamarádem Míšou občas po chatu
já na to moc čas nemám a on taky ne a navíc ještě může jen o přestávce, protože učí
ale když neučí a já zrovna můžu, vypadá to takhle:
(předem podotýkám, že vše je v několikatýdenním záznamu použito záměrně tak, jaxi tu češtinu uprawujeme, abi se nám lýbila)

Začal Míša, že mám napsat tohle, když zrovna nemám nápady:
Je to o soupeření Oleška z Modřanama. Zatím vede Oleško 3:2.
Každý den teď jezdím busem a od Nemocnice v Krči jede 205 a 333 spolu.
205 v pravém pruhu a 333 v levém. Páč 333 odbočuje pak na Budějárnu, a oni ty autobusy závoděj, kdo bude dřív na světlech na odbočce na Jižní spojku a na Budějárnu.
333 pokud se nemýlím jezdí wod vás ne? A 205 od nás. Tak taghle každé ráno závodíme

A já odpovídal:
voni se ty autobusáci musej ňák zabavit, jinak by jim asi hráblo

já nevím jestli cíleně závoděj, ale vypadá to tak

a kdo vede?

3:2 Oleško a je to tam napsaný ... si slepey?

uvedeš mě jako námětáře či scénárystu?

určitě - pokud budeš chtít

mě sere ta 333, zítra vyhrajem

tak kdo vyhrál dneska?

dnes 205 zvítězila o jeden a půl délky nad 333 ... WOW!
a to my máme delší autobus... takže handicap

no , to muselo bejt ...!

mazec to byl!

hele a jezdíte do zatáčky taky po dvo kolech?

dneska závody nebyly, jel jsem jinudy.... hele dej je tam jo! ty busíky moje...

dám, dám,
vypadá to na pondělí
něco jako: od pondělka do pátku ...

mám strach o osud mých autobusů... hlavně abys neposral konec )))

no jó, to chápu ...
hele, to ňák musí přijít - fakt jsem se snažil - ale nějak to nepřišlo - ten nápad, co k tomu dopsat - jeno závody nestačí , chce to NĚCO
anebo:
jako dopisovatel to napiš a já to tam s drobným komentářem umístím ...

hele tak wono se ti to vlastně nelíbí jóóóó.....
já mám autobusoví zážytki a wono se mu to nezdáááá

a jaxou na tom autobusi?

autobusi jsou 4:3 pro nás...pletla se nám do toho 331

331 je taki vod nás, ale ta je zvolská - tak možná zdržuje schválně

o autobusech se dá napsat na závěr to, že ten souboj je věčný jako střídání dne a noci do té doby, než ty linky nezrušej

Vyrazili jsme z Oleška v sobotu v pět odpoledne do Brna. To abychom byli včas na plese v hotelu International, takto jubilejním pětačtyřicátém. Hanička mi v autě usnula, jak bývá jejím zvykem a vzbudil ji až obrovský šišatý Měsíc těsně po úplňku, který právě vycházel nad Brnem, když jsme přijížděli k cíli - jubilejní Měsíc. Já tanečník moc nejsem a proto mi mojetancechtiváHanička dodnes vyčítá, že jsem jí při seznamování nabulíkoval, že tančím často, tančím rád. Ono to je i není pravda. Skutečně bývávaly časy, kdy to pravda bývalo, ale kde těm je konec ... Ale na tomhle plese je naštěstí na parketech dost tlačenice, takže jsme se více věnovali zálibě společné a to jídlu. Tenhle hotel je vyhlášený svou kuchyní. A celkem poprávu. Byli bizoni, šneci, kohoutci, srnčí, vepřová, ryby, .... a vůbec kde co. Bylo to příjemné tu a tam ochutnávat až do chvíle, kdy jsme narazili na šváby. Restované nebo v karamelu. Též červy, larvy, kobylky a další havěť, která se hemžila v miskách. Stačilo si poručit: "Tuhle ten šváb je pěkně vypasenej, toho mi usmažte na másle!" A kuchař vybral protestujícího švába, umístil ho na pánev a došlo k částečné kremaci. Nepožádal jsem o tuhle službu. Ne snad, že bych chtěl zachránit švába, ale nějak jsem na něj prostě neměl chuť. Ani na kobylky ne. Týhle havěti jsem měl dost vloni v Pekingu a i tam jsem se jen koukal.

Chci mamince pořídit co nejjednodušší přehrávač na cédéčka. Máme nějaká povídání, která by ráda poslouchala a tak jsem se rozhodl jí přeškolit z šelakových standardních desek na 78 otáček na digitální technologii. Proto potřebuji přehrávač jednoduchý a s prominutím nešetrnému ovládání vzdorující. Něco jsem našel na síti a šel si to vyzkoušet do kamenného obchodu. Jenže když jsem tu věcičku přinesl domů, zjistil jsem že bručí. Bručelo to na mě i ve stavu vypnutém, správněji označovaném stand-by. Tak to ne, bručet doma můžu jen já. Šel jsem ho vrátit.
V jiném obchodě jsem náhodou narazil ne přehrávač, který by mohl vyhovovat. Nechal jsem si ho předvést. Paní prodavačka mi vyhověla. Přístroj ve stavu stand-by jsem tedy zvedl a přiložil k uchu. Nejdřív ze předu, pak zezadu a to celé k oběma uším. Paní byla natolik vyjevená, že mi bez řečí slíbila, že mi ráda vrátí peníze, pokud by přístroj doma hučel. Zřejmě má s takovými své zkušenosti.

Jel jsem dneska jako každé ráno přes Vrané a Jarov do centra. Od Závisti cesta trochu v zatáčkách stoupá a na horní úvrati se pod kopcem cesta stáčí doprava pod kopec Točnou. Vždycky se stáčela. I na podzim, když jsem si všiml převlékání kabátu stavařských domků ze žluté na modrou. Celou tu dobu už od prázdnin je v tom místě vybudovaná nová rovná cesta kvůli pracem na tunelu pod Točnou. Ale nepoužívá se. Z důvodů známých jen stavařům. Ze stejných důvodů dnes "odtajnili" připravené značky a zatočenou cestu tak narovnali. V poslední chvíli jsem cuknul volantem zpátky. Ten autobus přede mnou to nestihl. Já ano, já jsem už dneska jel rovně.

Není jednoduché dneska pracovat moderně. To není jen tak, jako kdysi, když dědečkovi řekl pan Křižík: "Pane Jeníku, mohl byste jet zařídit kancelář někam na Moravu, víte, budeme tam zavádět elektřinu, kam jen se dá." Dneska musíte postavit tým. A nejen to: tým musíte stmelovat. Jenže krásné české slovo tmelení se nenosí. Místo toho vás nejdřív pozvou na brífink, kde proběhne brejnstormink a kde se dozvíte, kdy se dostavit na mítink. Na mítinku vám prezentují nejen vizi ale i vizualizaci strategických targetů a vy pak jdete do ofisu a spolu s ký ekounty čekujete skeduling, abyste našli volný slot na tým bilding v autdóru. Není to žádná legrace menežovat dneska tým. Vím to. Včera mi zas přišla pozvánka na menežerské eventy.

Rekordy láme nejen počasí, což dokazuje včerejších 12,1°C u nás v Olešku, ale i obyčejné holítko. Před necelým rokem jsem si zapsal, jak zkouším ostřit žiletky podle českého patentu. A teď je to rok, co jsem pod pyramidu začal vkládat ono zmíněné rekordní holítko. A rok se s ním holím. Bez újmy na zdraví. Kdoví, kde je jádro pudla. Prostá skutečnost je, že holítko vydrželo při průměrné frekvenci čtyři holení do týdne nejméně nějakých dvěstě holení. A holí bez poškození holeného dál. Nepátral jsem v údajích výrobce, jestli je to běžné nebo ne. Je to prostě tak.