"Ferdo!", zkoušel jsem včera ráno svoji autoritu na našem malým tygrovi. Úplně zbytečně, samozřejmě. On má Ferdinand svoji hlavu. Je to ještě přeci jen kotě, i když, pravda, kapitální, a touhle dobou se může tak zrovna dostávat do puberty. V noci na pondělí měl zakázanou kuchyň a obývák, protože tam chladla vánoční štola. Ne snad, že by byl náš kocour na sladký, ale on si prostě všechno musí vočuchat. A vánoční štola s chlupama - nic moc. Dveře od ráje tak zůstaly na jednu noc uzavřené. Ráno hned využil skulinky a vpálil dovnitř jak střela s nízkou dráhou letu. Jenže dům ještě spal a já pospíchal na poradu, takže mladej musel zas ven. A tady byl ten kratší konec hole. "Ferdo!" Kdepak. Filuta dobře věděl, odkud vítr vane. Jemně jsem ho postrčil nohou směrem kolem linky ke dveřím. To si vyložil jako pobídku ke hře a zahnul těsně před dveřmi doleva kolem sedačky. Zrychlil jsem krok a Ferda taky. To už mu packy na hladké podlaze začly prokluzovat, čímž zatáčky bral smykem. S ocasem půl metru do výšky ledabyle zdviženým zdrhal v oblouku kolem křesla pod stůl. Honička jak v Chaplinovi. Mě se to smekalo, Ferda ujížděl, ale dohonit jsem ho logicky nemoh. Počkal na mě chvilku pod stolem, jestli si jako budem ještě hrát, a když viděl, že mě chuť neopouští, ba narůstá s přímou úměrou k nemožnosti ho polapit, vyrazil zpod stolu, proplet se mezi nohami židlí a jak živý torpédo prolít skulinou ve dveřích zpátky na chodbu. Tam se posadil a s aureolou vítězů nad hrdě vztyčeným čelem počkal, až se k němu páneček dotrmácí. Nechal se pohladit s vrněním, které bylo možné vyložit přibližně takto: "Jo tys chtěl, pane, jít sem na chodbu? No tos měl říct hned, já měl dojem, že se jdem honit. Ale po ránu ti moc nejde co?! No nevadí, nevadí, to dopilujem. Ale že jsme se hezky proběhli?! ..."

Mám v pracovně pěknej chlívek, to přiznávám bez mučení. Není na to omluva, není to dokonce ani ničí chyba, je to prostě stav věcí. A v tom chlívku mám kytky. Jeden kaktus vánoční, co se mnou už žije spoustu let a vzdoruje mé pečovatelské snaze po svém. Daří se mu a před vánoci vždycky vykvete. Ale to má ještě čas. Teď tu kvete orchidej. MáněžnáHanička jí považuje za poněkud fujtajblózní, ba dokonce snad i mírně šovinistickou kytku, jelikož má pytlík. Mě ovšem tahle rostlina dělá vyloženě radost. Na rozdíl od ostatních kolegyň svého rodu, které moji péči nepřežily déle jak půl roku, tahle kvete ostošest a ještě zakládá na nová poupata. Jako naprostý laik v oboru orchidejí jsem byl tuhle příjemně překvapen. Ta kytka voní. Ale voní její uschlý květ! Nejdřív dva měsíce kvete, pak odkvete, uschne a teprv potom začne vonět. Tak mi napadlo, jak by to bylo úžasný, kdyby to tak bylo se vším. Už třeba náš Ferda. O co bysme ho měli radši, kdyby všechno, co z něj vypadne a uschne, pěkně vonělo.

"Půjdeme s Matýskem pro pár hub zítra do polívky," oznámil jsem takhle odpoledne mémiléHaničce a šli jsme. Matěj si vzal svou ostrou meč (to je dřevěný meč, který jsem mu udělal z latěk, protože on je teď princ Bajaja, který má ostrou meč pořád u sebe) a šli jsme tuhlec do lesíka. "Jsme v lese, Matýsku," povídám, "musíme být potichu." "Ale já na ty draky vemu ostrou meč a všechny je rozsekám," odvětil logicky Matýsek, totiž Bajaja. Křižovali jsme lesík hledajíce houby (a draky) a už jsme měli pár babek v košíku, když co nevidí mé bystré oko. Draka! Není to mlok? Je to mlok! "Matýsku, honem, pojď se podívat!" Měli jsme ho v dlani, příjemně chladil a šimral nás pacičkama. Takhle naživo jsme viděli mloka poprvé v životě oba. Škoda, že jsem s sebou neměl foťák. Ty obrázky z mobilu jsou opravdu moc mizerné. Budem si to muset pěkně pamatovat. Je tu u nás v Olešku přeci jenom asi čisto a zdravo. Ke vší té havěti připisujem do seznamu i Mloka skvrnitého.

"Však až bude mít hlad, on se objeví," ujišťovala nás oba mázkušenáHanička. Přesto nám to nedalo a obrátili jsme naruby celý domeček několikrát. A Ferda nikde. Tím se dostáváme k jádru pudla. Totiž kocoura. Jednak se náš Amadeus už jmenuje Ferda, celým jménem Ferdinand, a druhak se nám včera odpoledne ztratil. Vařil jsem oběd a když jsem pustil digestoř, což je zvuk, který Ferda nerad, viděl jsem ho naposled, an se plouží po schodech do patra. Chvíli jsme to brali jako dobrou legraci - no znáte ty kočky, co se vám schovaj a pak se vám z úkrytu smějou, jak blbnete při jejich hledání. Jenže k večeru přestala ta legrace být k smíchu. Bylo nám čím dál tím víc smutno, protože jasno, že Ferda někam zmizel. Nevěděli jsme jak, ale zřejmě utekl z domu. Lenka s Tomášem byli tak moc hodní, že se zúčastnili pátrací akce v okolí, ale stejně jako já bez úspěchu. Pročesali jsme blízké i vzdálenější okolí ve vsi i v přilehlém lese a nic. Vyvěsil jsem tedy fotku a prosbu o navrácení s odměnou ke krámu a na vývěsku k obecnímu úřadu jako poslední naději. Ovšem minimální. Von Ferda je fešák, toho by vrátil leda Mirek Dušín. Přišel jsem smutnej domů a ještě s Tomášem jsme znovu procházeli okolí. Před tím jsem znovu prolezl dům a ohledal stopy po útěku. "Pod oknem z koupelny jsem našel škrábance na taškách na střeše, možná, že tamtudy uklouznul," povídám. "Tuhle zrovna nad autem to bylo, ale pod autem není, tam jsme se už dívali čtyřikrát." Podíval jsem se pod auto popáté. Z motoru koukal huňatej vocas. "Ferdo! Ty uličníku! Jak ses tam dostal?!" Po dvou hodinách marného hledání započalo vyprošťování. Hrůzou pádu se střechy rozklepaný Ferda vlezl do motoru mého auta a vyprostit ho nebyla žádná legrace. Tomáš statečně vlezl pod auto, což Lenka oznámila větou: "Teď necouvej, mám tam manžela a eště jsme si moc neužili." Nezacouval jsem, naopak jsem svítil a pomáhal Ferdu tahat z motoru. "Mám ho, táhnu za krk," hlásil jsem. "Já taky," hlásil Tomáš,"táhnu za ocas." Bylo jasné, že celou akci musí někdo koordinovat. Ujala se toho mášikovnáHanička a nakonec byl Ferda vytažen Tomášem. Chvilku se třásl svélaskavéPaničce v náručí a pak se šel projít po lince a mě v pracovně po stole. Trouba. Vůbec mu nedošlo, že z něj ráno mohla být po startu kočičí fašírka. Mimochodem, teď mi zrovna leze po stole a chytá lučního koníka, co mi sem přes den oknem skočil.

Vypadá to, že letos nás tu obléhají myši, skoro, jako by se po loňské zimě přemnožily. Sára dělá, co může a s chutí likviduje vojska nepřítele. Protivníkovy řady jsou však nezměrné. Okolí naší zahrady je poddolováno myšími tunely a je s podivem, že na pozemek nepřítel ještě nepronikl. Možná nás Sára vší svou kočičí silou zaštiťuje. Včera ale zřejmě generální štáb vyslal jezdecký předvoj. Ráno jsem vyšel z domu a vidím koně. Teda kobylu. Vlastně spíš kobylku. Dobrá byl to luční koník. Ale zato pořádnej a seděl nám na fasádě. No, posuďte sami. 1, 2, 3

"Ten černej kocour Sáře všechno sežere," domníval jsem se onehdá, když jsem pozoroval řečeného vetřelce, jak brousí kolem naší zahrady. Jako důkazní materiál mi sloužila Sářina miska, která byla vždycky ráno prázdná, převržená a na jiném místě, než původně. Bylo možné si představit loupeživý nájezd kocourův a následné plenění misky se žrádlem. Sára ovšem zůstávala klidná. Ostatně jako ve většině případů, pokud nebereme v úvahu vetřelce psí. Před těmi má respekt. Tuhle ráno povídá babička: "Schválně jestli večer přijde zas." Nevěděli jsme kdo a měli jsme se nechat překvapit. Kolem půl desáté se ozval rachot misky za dveřmi. Popadl jsem foťák a běžel dělat dokumentaci, jak nám vetřelec brutálně plení Sářin jídelní stůl k večeři prostřený. Dokumentaci jsem pořídil. Vetřelec se nechal během hostiny v klidu portrétovat, ba dokonce i za uchem pošimrat. Přijali jsme ho jako vzdáleného člena rodiny nebo spíš občasného strávníka. Ono nám zas tolik neubude. Takhle se můžeme pochlubit, že máme na stravu doma ježka! Takovýho fešáka.

Už nějaký čas jsme s moulaskavouHaničkou chodili kolem horké kaše. Tu a tam někdo z nás vynesl nějaký naprosto nezávazný a s ničím nesouvisející výrok o kočce. Nikoliv o Sáře, o té mluvíme pořád a venku je vždycky po ní sháňka. Je z ní vzorná kočka. Myši loví, poslouchá a přiběhne na zavolání, mazlí se a vůbec se chová znamenitě. Tedy o Sáře to nebylo. Prostě tak nějak obecně. Tuhle jsem při vybírání kočičího krmiva narazil na jakési speciální pro Mainské mývalí kočky. Jakživ jsem o tom plemeni neslyšel. Musel jsem se hned podívat. Jsou to takové docela obyčejné kočky s mírnou povahou, ale obrovské. Některé vypadají jako rys a jsou i skoro tak velké. Zalíbily se mi. Haničce taky. A bylo to venku. My vlastně chceme další kočku na doma, aby nám večer žižlala palec a předla nám na klíně. A tak jsem začal hledat Mainskou mývalí. A výsledek hledání máme od soboty doma. Je to nádherný kocour, tedy vlastně jen sedmiměsíční kotě. To kotě je dvakrát tak velké jako Sára a váží přes šest kilo. A prý ještě hodně povyroste, koťátko. Jmenuje se Amadeus. Takže máme první patálii. Musíme mu najít jméno. No zkuste to, volat na kocoura: "Amadee, jedeš z toho lustru dolů!" To by bylo nedůstojné. Navrhoval jsem Wolfganga, ale neprošel, ani když jsem to zkrátil na Wolfi. Tudíž se teď nacházíme ve stádiu radostného hledání.

Chystá se konec prázdnin. Letos to vypadá na docela hezké finále. Réva nám pěkně zraje, maliny kupodivu budou letos už podruhé a počasí je vyslověně přívětivé. Babí léto ale přesto pomalu ohlašuje příchod. Všude jsou pavučiny. To je ovšem pro moupořádnouHaničku nepřijatelné. Venku - no, prosím, když to musí být. Ale doma?! Ani náhodou! A tak jsem musel už mnohokrát vynášet pavouka ven, protože by jinak byl fyzicky inzultován moupořádkumilovnouHaničkou. Naposled teď v neděli. Krásnej maličkej zelenej pavouček. Líbil se i Matýskovi. Ovšem: líbil, nelíbil, musel oknem ven. Tam, kde i málaskaváHanička pavoukům jejich profesi trpí. A dobře dělá. Letos je i pavučin pěkná úroda. Jsou v Galerii.

"Musela to bejt pořádná bouřka," povídal jsem hned ráno mérozespaléHaničce při pohledu na trávník, "zbouralo nám to síť na badminton." Síť byla ještě předchozí večer napnutá a pevně zakotvená silonovými lanky. Šel jsem to pozbírat. Koukám na kotevní lanko a ono je přetržené. No to je divný, dyť je to nový. Bručel jsem si pro sebe. Jak to všecko sbírám, prohlédnu si i roztřepené konce lanka. Ha! Všecko je jinak. Sabotáž! Na trávníku kolem králičí bobky a lanko je nahryzáno ještě na jednom místě. Tak my tu máme záškodníky! Kůru z břízky, maliny a ostružiny, to bych všechno pochopil, ale to mi povězte, k čemu může být zajícům hlodání silonu? Na to vážně nemám školy.

Ono je těžký srovnávat vlaštovku a keporkaka, přeci jen jsou to poněkud odlišné váhové kategorie. V jistém smyslu ovšem může dojít k určité podobnosti. Ve smyslu radosti ze života. Nám se i po neúspěšném pokusu o záchranu stalo, že nás vlaštovky mají rády a pořádají na našem domečku leteckou školu pro juniory. Evidentně z toho mají radost stejně jako obrovský keporkak, kterého zachránili ze sítí a lan, do kterých byl zamotaný. Připomenutí té události mi poslala čtenářka paní Marcela ze zámoří. Psalo se o tom před víc jak dvěma lety v SF Cronicle. Po upozornění rybáře se vydal do akce záchraný tým u Farallonových ostrovů poblíž San Francisca. Velrybu vymotali z lan a vděčný savec chvíli plul kolem zachránců a ducal do nich čumákem na znamení díků asi jako naše Sára, když jí chutnalo, co měla v misce. Ovšem od Sáry to bude o fous něžnější, než od padesátitunového kytovce. Ale ta radost ze života, ta bude stejná jak u našich vlaštovek, tak u oceánských velryb. V tomhle případě totiž na velikosti opravdu nezáleží.

"Mám pro tebe špatnou zprávu," vítala mě tuhle ve čtvrtek mojestarostliváHanička, "určitě máme doma myš. Poslouchala jsem a je v krbu. Škrábala tam." "To je mně divný. No, dáme tam pastičku," odbyl jsem věc pragmaticky. Přestože jsme už další škrábání neslyšeli, v sobotu jsem si řekl, že bych to moh vyřešit. Napadlo mě, že by mohlo být i něco v komíně, a podíval jsem se nejdřív tam. Ejhle! Byla tam malá vlaštovka. Pokusili jsme se ji zachránit, ale létat už nedokázala a nakonec to vzdala úplně. Byli jsme z toho hodně smutní, máme vlaštovky rádi. Vlaštovky nás ale neopustily. Včera jsme zjistili, jak to asi bylo a proč jedna z mladých skončila v našem komíně. Máme totiž na domečku leteckou školu! Staré vlaštovky učí ty mladé létat a používají náš hromosvod jako seřadiště a startovací plochu. Takže až do odvolání platí zákaz topení v krbu a půjčujeme vlaštovkám naši střechu, aby včas zvládly školu létání a dostaly se na podzim do tepla. Třeba se k nám zas napřesrok vrátí.

Je to taková lapálie s tím naším soukromým rybníkem. Když se člověk podívá na satelitní snímky, na naší zahrádce je místo krásného zářícího modrého oválu jenom takovej zahnědlej neurčitej flek. A to je z náramný dálky! Z blízka to vypadá jak rybníček brčálník. Jenom ten hastrman nám tu chybí. Nejdřív nám nějak nezbývaly prostředky na dokončení a teď zas panu Malému nějak nezbývají síly k pokračování. Furt nám prostě něco schází. A tak se nám v té vodní nádrži usídlili živočichvé. Žaby nosíme běžně s Matýskem zachraňovat do rybníka vedle, ale potápníci, znakoplavky a vodoměrky měli u nás trvalou adresu. Zatím. Vypadá to, že by snad náš pan rybníkář, totiž bazénář, mohl v nějakém dohledném čase bazén zprovoznit. Tedy jej vypouštíme. Bazén. Nikoliv pana Malého, samozřejmě. Zalíváme vodou trávník se záhadnými kruhy v obilí, jak psáno včera a při té proceduře vyplave na povrch kdejaká žoužel. Už jsme tak zachraňovali s Matýskem do rybníka již řečené vodní brouky. Potápníci byli zvlášť čilí a vyskakovali ven ze skleničky, znakoplavky zas ťukaly do skla. Vylovili jsme i jednu zabahněnou záhadu. Původně jsem myslel a Matějovi i řekl, že je to Splešťule blátivá, ale ona není. Tedy vás žádám o pomoc. Nevíte někdo, co je tohle za vodního brouka?

Jel jsem včera z Vraného nahoru do Zvole serpentinami. Čekali mě Kačka a Matýsek ve "čolce". To je Matějův výraz. Jezdím tou cestou pomalu. Ona nestojí za moc a spousta širónů tam jezdí jak na Targa Florio. Tak abych stačil uhnout. V horní třetině, už skoro na rovině, ale ještě pořád v lese, vidím na cestě barevnou hromádku. Když jsem jí objížděl, hýbala se. Nedalo mi to, zastavil jsem a zacouval zpátky. Našel jsem na cestě živého datla. Nebo to byl strakapoud? Já to takhle narychlo nepoznám. Vypadalo to, že mu je jenom vedro na té silnici. Odnesl jsem ho do lesa a teprv pak mě napadly ty historky o kuřecí rýmě. Byl takovej teplej, jako by měl úžeh. Taky bylo z čeho - včera bylo hrozný dusno před bouřkou. No, umyl jsem si ruce ještě v autě a popřál mu, ať se z toho vyleží někde na mechu. Přeci jen, děti už čekaly a tedy nebylo, než uhánět do Okrouhla. Cestou domů jsme to nerozebírali. Zato Matýsek rozumoval: "A tatínku, to kdybysme jezdili naším autem po poli, to by nám dal strážník koputu, viď?" S tím nešlo, než souhlasit.

"Už je tu zas, támhle se pase", ukazovala navečer Haničky maminka do rohu zahrady. Byl tam. Srnec, tak trojročák, podle parůžků. On asi pořád bydlí vedle u Vítků v roští a k nám se chodí napást, jelikož máme lepší menu. Vzal jsem foťák a šel za ním, že mu udělám portrét. Kryl jsem se za naší břízkou, ale ne zas tak moc. Dokud jsem zpoza ní nevylez, vůbec si mě nevšímal. Pak, když už mě viděl deset metrů od sebe, zdvih hlavu, kouk, co jako votravuju, a zas se pásl dál. Zkusil jsem jít ještě blíž, ale to už jsem asi narušil jeho výsostné vody a panáček odkráčel do obilí. Počkal jsem stoje na místě. Vylez z obilí a zas se k nám vrátil a okusoval, co mu chutnalo. Pak už jsem byl ale asi příliš dotěrnej a furt jsem s tím foťákem šermoval kolem našeho hosta. Ten to neměl zapotřebí nebo se už nažral dost. V každém případě odkráčel do pelechu. Jako spolunocležníci mu totiž nevadíme. Teď mu ale nastanou krušné časy. U Vítků se totiž začíná stavět.

Koukám ráno z okna na posečený trávník. On má vadu. Ono se na něm něco válí. Ono to může být cosi od psa nebo jiného živočicha, co dělá hromádky. Srnčí bobky to nejsou, to bych poznal i na tu dálku. Nebo že by Matýsek cosi na trávník večer pohodil a pak neuklidil, jak bývá zvykem? Či snad bedla že by nám tu vyrůstala z trávy? Dosti spekulacím, půjdu se na to podívat. Netrefil jsem se ani v jednom případě. Byl to obyčejnej olešskej zahradní šnek.