Woleschko RSS

koleda, koleda

2007-12-26T06:36:56+01:00

"No ty máš ale činaný kalhotky," sladce se rozplývala babička Jana, když Kačenka ráno předváděla svý nový růžový bombarďáčky. "Když nás teď doma bude víc, sundám jí plínky a budem jí hlídat a naučí se chodit na nočníček, viď Kačenko," racionálně menežovala málaskaváHanička provoz domácnosti dneska na Štěpána. "Hmmmm...", účastnil jsem se i já svojí troškou do mlýna. "Tak hezky papej a pudem se vyčůrat," starala se babička. Šli, ale nedošli: "Ale to bylo v mžiku, zrovna teď, teď ještě měla ty růžový kalhotky suchý." "Ty si ale čuně, Káčo, takový krásný kalhotky. Tak poď, já tě převleču. Ale teď už si dáš pozor, že jo?!" MápečliváHanička se dál starala. "Kačko, nepočůráš se?" Starala se i babička. "Mami, tati!", odtušila naše maličká. "Tady se něco děje!" hlásil jsem zaslechnutou melodii z patra. "To bude Kačenka, na něco tam hraje," byl jsem uklidněn. "Kačko!", byla Kateřina vzápětí znovu oslovena babičkou. "Tak, tady jí máš. Stačí to jen sundat a vyklepnout do záchoda," pokračovala babička směrem k mélaskavéHaničce. "Kačo, ty čuně jedno!", ohodnotila situaci mápozornáHanička. "Mami, tati!", souhlasila opět Kačenka. A to bylo teprv pár minut po deváté. Koleda, koleda, Štěpáne.

šťastný a veselý!

2007-12-24T06:36:17+01:00

A máme to za sebou. Pohanský svátek Slunovratu byl v sobotu. V sobotu byl proto nejkratší den v roce, začla astronomická zima a teď už půjde všechno zas k lepšímu. Teda pro ty, co mají rádi teplo a světlo. Pro sněhuláky nastává předzvěst tání, ale to bude až za dlouho. Teď je tu zima a Vánoce. Stromeček jsme ozdobili už včera, kupodivu jsem nic nerozbil, vánočka i cukroví napečeno, dárky zabaleny, teď už jen najít ten zvoneček, aby, až přijde, měl Ježíšek čím zacinkat. Tak šťastný a veselý!

hrozný lidi

2007-12-21T06:35:24+01:00

U řezníka stál za mnou takovej děda s francouzskou holí a aktovkou. Furt hudral. Že prej ty lidi sou hrozný. V bufetu, co tam obědvávám, zas povídá slečna: "Támhle sou ti, co vám ukradli tu peněženku." "Děkuju, dneska si dám pozor," říkám a zapínám si kapsu s portmonkou. Kdoví, třeby ukradli, třeba neukradli. Nechytil jsem je při tom. Ale jestli kradou, patřej mezi ty hrozný lidi toho dědy. Nedá se to ovšem brát paušálně. Já si myslím, že lidi většinou hrozný nejsou, jenže to nedávají tolik najevo, jako ty hrozný. Doma mě rozhodně nic hroznýho nečekalo. Naopak. MámiláHanička mi dala pusu, domem voněla vánočka, děti si hrály ve vaně na potápěče a v koupelně nám páni truhláři namontovali krásnou novou zrcadlovou polici. Je to dobrý, tady se vo žádnejch hroznejch lidech nic neví.

co to bylo na poli

2007-12-20T06:34:22+01:00

"Co ty děti blbnou hnedle od rána?", ptal jsem se v duchu, když jsem v patře zaslechl zvuk jakoby Matěj s Kačkou šoupli stolem i židlemi najednou a celý to žuchlo na zem. MámiláHanička vyběhla zpodpeřiny, kde se od pondělka potí, a pídila se, co že to bylo za ránu. "Ale asi dole děti něco," odhadl jsem. Dole byl ale stůl na místě a Matýsek u snídaně vypravoval: "Viděl, jsem, tatínku, srnky, jak běžely po poli a od kopýtek jim lítaly jiskry!" "To první ti, Matýsku věřím, já je taky viděl, ale to s těmi jiskřičkami, to asi tak nebylo, co myslíš?" „Bylo, tatínku, já to viděl,“ nenechal se odbýt synek. „Hele, támhle někdo chodí po poli,“ oznamovala mábystrozrakáHanička. Byl to Tomáš soused: „Viděli jste to taky? Ten záblesk a jiskry?“ pátral Tomáš. „Aha! Že by Matěj přeci jenom …“ „Vidíš, tatínku, já měl pravdu!“ „Tak to odpusť, Matěji, já měl za to, že si vymýšlíš.“ „Nevymýšlím, tatínku.“ Tomáš dál vykládal:“Byla to děsná rána a bylo vidět velkou bílou kouli a z ní šly jiskry. Nejdřív jsem myslel, že tam někdo hodil dělbuch, ale na poli nic takového není vidět, teď jsem tam byl…“ No vida, už jsou i u nás v Olešku. Jako řádný scifista mám pro ten úkaz hned několik vysvětlení. Mohla se například zhroutit brána do paralelního vesmíru, což by mohlo znamenat, že už mi nebudou mizet ponožky. Taky tu na poli mohlo odstartovat ufo, kterého jsme si předtím ani nevšimli. Nebo Stážci času měli něco na práci právě u nás. Ale taky to moh být obyčejnej kulovej blesk anebo výboj na drátech vysokého napětí nějak související s mrazem. A to všechno se stalo u nás v Olešku.

kdo má nejnižší teplotu

2007-12-19T06:33:41+01:00

"Vona tu Kateřina dostala minule injekci, tak se nedivte, že pláče," vysvětlovala sestřička včera v ordinaci. Kačka vyfasovala antibiotika, Matěj - ten je jedinej z nás téměř zdravej - byl uznán do stavu těch, co jim stačí kapky na kašel, a já jsem vyškemral antibiotika taky. Paní doktorka připustila, že mám ten krk hroznej. A tím by byla historka u konce, kdybych se pozdě odpoledne nesvěřoval kolegovi s našimi domácími chorobami. "Nakonec sme doma nemocný všici," povídám. Věroslav na to měl krátkou historku: "To my jsme doma byli jednou tak nemocní a všichni jsme leželi, že když jsme měli hlad, tak jsme se nejdřív změřili, a kdo měl nejnižší teplotu, šel dělat pro všechny oběd." Tak to nám zatím nehrozí. Přinejmenším proto, že Kačka umí vařit tak nanejvejš kašičku na zeleným rendlíčku ...

rabaření ve vaně

2007-12-18T06:32:55+01:00

Žádné drama se nekonalo, přesto jsem pro Kačenku jel včera do školky o hodně dřív, ještě za světla. Teď v zimě to znamená kolem půl čtvrté. Měla ve školce dost vysokou teplotu, bylo proto lepší jí zavézt domů do postýlky. Ale chyba lávky! Do postýlky v žádném případě. Ve školce měli besídku, což znamenalo stromeček a dárečky, jelikož do školky chodí Ježíšek dycky dřív. To ví přeci každej. A tak jsem ty nemocný děti - on Mates je taky takovej načatej - odpoledne a navečer koučoval sám. MámiláHanička, jak již psáno, patří taky do stavu nemocných. Dostala antibiotika a vypadá to, že pracovní rok pro ni už skončil. Já jsem teď jedinej zdánlivě zdravej. Ale nic moc. Drží mě nad vodou jenom vědomí, že jsem sám, kdo z nás doma má teplotu pod třicetosm, což se i na vojně považovalo za absolutní zdraví. Jenom ty děti, těm vůbec nerozumím. Kde berou tu šťávu? Než jsem je naložil do vany (Kačku jen tak ošplíchnout, aby se neřeklo, to dá rozum), dělali ve světnici takovej virvál, že jsem je co chvíli musel pořádat. Jeden by řek: jsou nemocný, pudou ležet. Ale kdepak. Do tý postýlky jsem Káču rval skoro násilím, protože s Matějem chytala ve vaně ryby. A to má před nemocí přeci přednost. Dneska je vezu k paní doktorce. To jsem vážně zvědav, jestli jim povolí to rybaření. Skoro bych se vsadil, že udice půjde na nějakou dobu pod zámek

kam de ten kouř?

2007-12-17T06:32:19+01:00

"Když si nebudeš mejt ruce, budeš nemocnej," slýchával jsem v mládí velmi často. Platilo to mě. Tuhle v pátek jsem to slyšel ve školce. Platillo to Matějovi. Je to jistě bohulibý úkon. Stejnému bohu žel však není ani zdaleka tak platný v opačné verzi. Tedy "Když si budeš mýt ruce, nebudeš nemocnej." Meju se vlastně furt, ale nemoce se mi nevyhýbaj a to ani dětem ani mémiléHaničce. Ta to letos ze sebe nějak nemůže setřást, co jsme přijeli z ostrova. Naše počasí jí nějak nesvědčí. A tak se ta podivná rýmo-chřipka-nachlazení čicotoje už čtrnáct dnů snaží pokazit nám adventní čas. V neděli večer, když jsem uložil děti, přišla máchoráHanička z ložnice, že má zelehlé ucho. "Potřebuju asistenci," pravila. "Jistě, Haničko, co mám udělat?" "Já si to podržím a ty to zapálíš." "Cože!?" "Tu svíčku do ucha, co jsem ji tuhle koupila." "No nazdar, přece nebudeš vopravdu věřit všemu, co se povídá." "Ale tohle je zaručenej recept vod indiánů Hopi z roku 1656," bránila se málaskaváHanička. Tak jo, položila se na kanape, kornout do ucha a já to podpálil. Snad to mémiléHaničce i pomohlo, říkala, že hned zítra si koupí další dvě. Já na to jen užasle koukám a furt mě vrtá hlavou: ale kam de ten kouř?

příště buď slušnej

2007-12-14T06:31:12+01:00

"Já zapomněla dětem tašku," ve spěchu pravila mápečliváHanička včera ráno, když se vrátila z cesty s dětmi do školky. To se může stát každýmu, pomyslel jsem si a také odjel. A taky jsem se vrátil. Já si zapomněl telefon a doporučený dopis. To hezky začíná den, napadlo mě, to teda bude konec. A byl. Po cestě domů často zastavím pro benzin u pumpy. Když jsem tam včera přijel, jacísi chlapíci se tam motali u jediného volného stojanu. Netankovali. Přepojovali přívěsný vozík zvaný plaťák z jednoho vozu u pumpy parkujícího na druhý, kterým odjížděli. Blokovali dva stojany. Naštvaně jsem je objel. "Hele uhni, já chci vyjet," začal hned dialog řidič vod plaťáku. Dialog byl krátký, nechtěl jsem se hádat a tak jsem uhnul a poslal jsem ho - no tam. Mládenec nelenil a šel se mě velmi rozzlobeně zeptat, kam že to má jít. Chtěl se evidentně prát. "Víš co, di do auta," poradil jsem mu. "No proto, a příště buď slušnej," poradil zas on mě. Konflikt se nekonal, já měl chvilku vztek, ale pak jsem si řek: dyť von měl vlastně pravdu. Sice stál blbě tam, kde neměl. Tamtéž se taky motal vlastně se dvěma autama a vozejkem, ale nakonec já, kterej chtěl jenom koupit benzín u pumpy, jsem mu překážel. Tak jsem ho v duchu vodprosil, že už to víckrát neudělám, a jako pokání jsem si nechal umejt auto.

serpentiny a menu s sebou (zápisky z Madeiry, úterý 27/11/07)

2007-12-13T06:29:15+01:00

"Dneska pojedeme do Santany, jsou tam ty původní domečky s trojúhelníkovejma střechama a tématický park," určovala směr úterního výletu mápečliváHanička. Po ranním čtení rozkazu a po snídani následovale etuda "jak se obléknu". Přesněji jak teple a jak civilizovaně. Několikrát to mápečliváHanička otočila, tedy svlékla a zase oblékla. Nokonec se téměř trefila. Na sandály bylo prostě moc chladno. (Zde trvá má laskaváHanička na vložení komentáře: Jiří sice zůstal v názorech pevný, ale vzhledem k hrozícím omrzlinám mu nezbývá než tvářit se statečně.) Po cestě se z trojúhelníkových střech vyklubaly klasické sedlové doškové stříšky malých domečků původních obyvatel. Hanička ty tvary prostě vidí jinak. Za půldruhé hodiny jsme tam byli. Jelo se přes kopce. Tady na Madeiře to tak prostě je. Musíte přes hory, abyste se dostali zas dolů. Nahoře byly mraky a zima, která ale zůstala i na severním pobřeží ostrova v Santaně. Moje kraťasy se ukázaly být nevhodnou volbou. "Jo a ty domečky u radnice prý moc původní nejsou," doplňovala cestou znalosti másečtěláHanička. Když jsme sjížděli k pobřeží strmými serpentinami, čekali jsme, že se konečně vyloupnou ty domečky a to město. Nedočkali jsme se. Všechny domečky, všechny tři domečky, jsou jen turistická atrakce a "Parque temático" je před nedávnem vybudovaná betonová zahrada, kde vám promítnou něco na způsob "Přistání na Měsíci", ale se zvláštním přihlédnutím k objevení ostrova. Plus místní vixlajvantový mikymausy. Fuj. Nešli jsem tam. Možná i proto, že jedinými návštěvnicemi atrakce byly na střeše ohromného patrového betonového parkoviště klidně se pasoucí dvě krávy. Spasilo nás kafe v kavárně na růžku a kromě toho, že jsem tam dopsal deník do aktuálního stavu, jsme ještě stihli stejného řidiče, co měl po ranní cestě pauzu a teď nás zavezl zpátky do Funchalu. Ta cesta ale stála za to. Sedli jsme si do první brázdy a měli tak vyhlídkovou jízdu serpentinami severního pobřeží. Hanička mi mačkala ruku a omlouvala to tím, že od propasti nás mnohdy dělila jen třiceticentimetrová zídka. Ve Funchalu v rybářské čtvrti nám přinesli turistické menu a poctivě odháněli pouliční podvraťáky, kteří si své menu nosili s sebou.
Po večeři něco ovoce, řekli jsme si a zamířili do tržnice, kde nám šikovný trhovec dal od každého kousku ovoce ochutnat. Když jsme si vybrali podle chuti, šikovně nás obral o pět euro. Totéž jsme o patro níž koupili tak pětkrát laciněji. Bez ochutnávky ovšem. Ta zřejmě byla v ceně spolu s přirážkou za první patro. Ale i tak to stálo za to. Takové ovoce jsme ještě nejedli.

přírodní zákon

2007-12-13T06:28:35+01:00

"Hele, já bych se u tebe stavil po cestě," volal jsem z auta kamarádovi. Už nějakou dobu jsem pro něj sušil v tašce prezent k narozeninám, ze kterého se pomalu začalo klubat vánoční překvapení. Stavil jsem se. Prohodili jsme pár slov o životě a já se tvářil statečně. Statečnost byla namístě. Ono se mi už od podolské vodárny chtělo. Ale budeš statečnej a vydržíš to až domů, poručil jsem si. Ovšem jak jsem říkal: trochu jsme se zakecali. A po cestě v Komořanech to začlo být vážné. Nemá smysl unavovat horečnatými zážitky řidiče hledajícího osamocený plácek vhodný k výkonu. Je třeba ovšem podotknout, že podobný úmysl pojalo včerejší podvečer víc řidičů, čímž byly mé možnosti poněkud zredukovány. Zachránilo mě až prázdné místo těsně u Vraného. Teď tu nikdo nejede, je tma, nikdo nikde. Hup z auta ven. Ta úleva! A jako na potvoru nejednou v obou směrech skoro kolony aut. Vživotě tu touhle dobou nebyl tak silnej provoz. To musí bejt nějakej přírodní zákon tohleto. Vždycky když to člověk nejmíň potřebuje, je všude kolem spousta obecenstva a všude je plno. Taky máte ten pocit?

proti proudu (zápisky z Madeiry, pondělí 26/11/07)

2007-12-12T06:22:53+01:00

"Do města se dostanete jedničkou, dvojkou nebo čtyřkou," radil nám mládenec z recepce. Vzali jsme to dvojkou. "Honem do informací, ať se dozvíme, odkaď nám to jede," pospíchala mápečliváHnička. Jelo to z Avenida de Mar, jako ostatně spousta dalších autobusů z Funchalu. Autobus je totiž asi nejrozumnější způsob, jak se přesunovat po ostrově. Nejdřív jsme si chtěli půjčit auto, ale v průvodci nám to rozmlouvali. A měli pravdu. Po těch uzoučkých klikatých cestičkách to na Madeiře není žádná legrace. Autobusy se skoro plácaj zrcátkama na pozdrav, když jedou proti sobě. Víc místa tam není. "To bylo tak dva centimetry," potvrdila přesnost míjení pohledem z okna mápozornáHanička. Na naši první levadu jsme jeli do vesničky Portela. "Z autobusu vystoupíte u baru a pokračujete nahoru kolem hezké doškové chaloupky," četla na místě v Portele máprecizníHanička z průvodce. "To sedí, chalupa je támhle," souhlasil jsem s Haničkou i průvodcem. "Tady jsou ti trhovci, to je taky správně," pochvalovala si to mámiláHanička. "Ale teď nevím, kudy dál." "Ukaž to sem," převzal jsem navigaci. "Tady píšou: ... dáme se doleva přes most ... a my šli doprava a most jsme vynechali!" "Von to nebyl most? No vidíš, a já myslela, že to most je." "Nebyl, Haničko, nebyl. Půjdem zpátky a já ti ten most ukážu." Most stál pořád na místě, kde ho vybudovali, tedy jsme jej správným směrem přešli a vydali se na naši historicky první levadu. To jsou Madeirská uměle vybudovaná vodní koryta, která svádějí vodu s hor do údolí. Voda je nahoře v horách čistá a pitná, to jsme v praxi na vlastní kůži ověřili. "Už toho focení nech, to je vodopád číslo vosumnáct," kritizovala moje fotografické zastávky mástarostliváHanička. "Ale dyž tenhle je úplně jinej," obhajoval jsem se pokaždé. Pěkná procházka kolem levad z nějakých 600m do asi 800m nám ke konci těch čtrnácti kilometrů připadala i s mými fotopřestávkami poněkud monotónní. Zachránila nás hospoda, protože jsme šli proti proudu. Respektive proti proudu vodnímu a proti směru uvedenému v průvodci. Ta hospoda je totiž jako výchozí bod na začátku cesty. My ji měli na konci. Konci dobrém, neboť nám přinesli kamenný hrnec plný místní česnečky a rybu s banánem. Dá se na tom přežít. Zpátky do údolí nás odvezl starý pán taxíkem. Taky nesvítil a ještě k tomu nablízko neviděl bez brejlí. Když mu v půlce jedné serpentiny přišla na mobil zpráva, zastavil, nasadil brýle, přečetl, odpověděl, omluvně mávl rukou, sundal brýle a jelo se dál. Dojeli jsme do centra dost včas na to, abychom se v informacích dozvěděli, kterým autobusem zítra na výlet. Ve městě právě rozsvěceli vánoční osvětlení. Divný. Děda Mráz na saních pod palmama. Ale co. Taky tu chtějí mít vánoce.

nebude po mně

2007-12-12T06:22:12+01:00

Dostal jsem včera navečer vzácnou příležitost být doma sám. S dětmi sám, samozřejmě. MápečliváHanička měla schůzku s naší slečnou účetní, aby se dozvěděla, co všechno se na nás řítí teď a co až napřesrok. Občas nosím dětem knížky a ta dnešní byla s hodně obrázky, což přilákalo i Kačku. Kačenka se přidala k Matějovi a chvíli před koupáním jsme si četli o ježkovi Františkovi. Pak vana, mlíčko, čtení pohádky (teď jede Neználek), a pusu a spinkat, Matýsku. Jenže před čtením pohádky, ještě když se děti koupaly, jsem se dostal k oblíbené, ale velmi, velmi vzácné činnosti. Pustil jsem si muziku. U nás je jinak ticho. Obvykle není buď nálada anebo je prostě ticho, protože ticho je fajn. Ale včera byla nálada a nemuselo být ticho. Domem se nesly písničky. "Tatínku, kdo to dole zpívá?", ptal se Matýsek ještě ve vaně. "Ale jedna paní, pouštím si písničky, víš," seznámil jsem Matěje s dějem. Potom, jako každý den, šel Mates z vany sám, Kačku jsem odnesl, usušil, namazal a opatřil futrálem. Když jsem jí v postýlce dával mlíčko a přál dobrou noc, zaslechl jsem, že v domě ještě někdo další zpívá. Kouknu dolů a on to Matýsek sedí na schodech a zpívá si s Asonancí refrén písničky, kterou jsem si nechal pro radost párkrát zopakovat. Von se to, kluk jeden šikovná, za těch pár minut naučil a zkoušel si, jak mu to s nima jde dohromady. "Tatínku, to jsem hezky zpíval, viď?", řekl si o pochvalu. Zasloužil si ji. Hned ze dvou důvodů. Protože mu to tak šlo a taky proto, že nebude po mně. Mě to totiž nejde ani zdaleka tak dobře jako jemu.

tady taxíky nesvítěj (zápisky z Madeiry, neděle 25/11/07)

2007-12-11T06:58:02+01:00

"Si připadám, jak v domově důchodců," sdělil jsem čerstvý pocit svépozornéHaničce v neděli ráno u snídaně. V hotelu všude kolem samej důchodce. Asi maj holt teď sezónu. "Do města to máme kousek, tak šup, ať něco stihnem," poháněla mě při vajíčkách a slanině (Full english breakfast) mástarostliváHanička. Šli jsme procházkou do přístavu a hlavního města Funchalu. Vzpomněl jsem si, že je možné zamávat na známé daleko ve světě z jednoho místa krzevá webovou kameru. "Jo, to píšou taky tady v průvodci," souhlasila máinformovanáHanička. Jenže kde je ten plácek, ze kterého se mává? Ku zjištění jsem použil mobilní techniku. Připojení telefonu a lokalizace mávacího plácku bylo dílem několika okamžiků. Klaplo to. Tady je důkaz. Mávání jsme měli odbyto i vydali jsme se tedy vzhůru na kopec do botanické zahrady. Kytky, kytky, kytky, ..., zastřižený kytky, ... A pak dál až nahoru lanovkou ke kapli a kostelu. Tam jsme našli v uličce opřený o zeď sáně, co s nima chceme jet někdy dolů po silnici. To je tu prý taková tradice. "Jé, hele, vláček, já chci k vláčku," začal jsem povykovat u cedule pro turisty. Šli jsme hledat vláček. "Tady někde musí bejt, tady je to na mapě," trval jsem paličatě na svém. "No tak já si tuhle sednu a běž si hledat to svý nádraží," smířlivě ustoupila málaskaváHanička. Chodil jsem na tom plácku dokola jak tatrman a koleje ani nádraží nikde. Až támhle v koutě u takového malého malého stavení byl nápis, že "tohle byla stanice železné dráhy a že dráha už je ale od roku 1943 zrušená." Koleje nikde, mašinky nikde, do háje s takovým nádražím. "Tak jdem domů, stejně bude večer," vzdal jsem pokus o vzkříšení železného oře. Šli jsme. Šli jsme pěšky s kopce cestou, jakou jsme nikdy nikde předtím nešli. Bylo to jako jít se Sněžky přímo dolů po rovné asfaltce. Za pár minut jsme si říkali, že to byl pěkně blbej nápad. Tady nikdo pěšky nechodí. "Hele, taxík," zahlaholil jsem v očekávání, že nám drožkář uleví v našem trápení. "Ale nesvítí, to on pro někoho jede," zklamaně jsem popsal stav věci. Když už jsme pajdali jak tučňáci, mávl jsem zoufale na asi čtvrtej zhasnutej taxík, co jel kolem. Okamžitě to otočil a vzal nás do hotelu. "Tak to vono bude asi tím, že tady ty taxíky prostě nesvítěj," snažil jsem se omluvit své pitomé rozhodnutí čekat na rozsvícenej taxík. Ale to už vedle mě na posteli hotelového pokoje máutrmácenáHanička spala.

Ferdo!

2007-12-11T06:57:26+01:00

"Ferdo!", zkoušel jsem včera ráno svoji autoritu na našem malým tygrovi. Úplně zbytečně, samozřejmě. On má Ferdinand svoji hlavu. Je to ještě přeci jen kotě, i když, pravda, kapitální, a touhle dobou se může tak zrovna dostávat do puberty. V noci na pondělí měl zakázanou kuchyň a obývák, protože tam chladla vánoční štola. Ne snad, že by byl náš kocour na sladký, ale on si prostě všechno musí vočuchat. A vánoční štola s chlupama - nic moc. Dveře od ráje tak zůstaly na jednu noc uzavřené. Ráno hned využil skulinky a vpálil dovnitř jak střela s nízkou dráhou letu. Jenže dům ještě spal a já pospíchal na poradu, takže mladej musel zas ven. A tady byl ten kratší konec hole. "Ferdo!" Kdepak. Filuta dobře věděl, odkud vítr vane. Jemně jsem ho postrčil nohou směrem kolem linky ke dveřím. To si vyložil jako pobídku ke hře a zahnul těsně před dveřmi doleva kolem sedačky. Zrychlil jsem krok a Ferda taky. To už mu packy na hladké podlaze začly prokluzovat, čímž zatáčky bral smykem. S ocasem půl metru do výšky ledabyle zdviženým zdrhal v oblouku kolem křesla pod stůl. Honička jak v Chaplinovi. Mě se to smekalo, Ferda ujížděl, ale dohonit jsem ho logicky nemoh. Počkal na mě chvilku pod stolem, jestli si jako budem ještě hrát, a když viděl, že mě chuť neopouští, ba narůstá s přímou úměrou k nemožnosti ho polapit, vyrazil zpod stolu, proplet se mezi nohami židlí a jak živý torpédo prolít skulinou ve dveřích zpátky na chodbu. Tam se posadil a s aureolou vítězů nad hrdě vztyčeným čelem počkal, až se k němu páneček dotrmácí. Nechal se pohladit s vrněním, které bylo možné vyložit přibližně takto: "Jo tys chtěl, pane, jít sem na chodbu? No tos měl říct hned, já měl dojem, že se jdem honit. Ale po ránu ti moc nejde co?! No nevadí, nevadí, to dopilujem. Ale že jsme se hezky proběhli?! ..."

sběrák (zápisky z Madeiry, sobota 24/11/07)

2007-12-10T06:55:55+01:00

Bránili jsme se s moumilouHaničkou, seč jsme mohli, ale neubránili se. Soused Tomáš totiž nedal jinak, než že vymete pavouky, listí a cement ze své limousiny, a že nás doveze na letiště. My jsme od přírody zvyklí postarat se sami o sebe, a tak nám to přišlo, že bychom obtěžovali, ale to prý že ne. A tak jsme jeli Antonem. Moc prima to bylo. MáúžasnáHanička byla jako u vytržení. Ne snad z Antonu, ten vídáme denně, ale z nové části letiště. Na rozdíl ode mne je mápracovitáHanička vázána pracovními povinnostmi spíš k rodné hroudě, takže terminál 2 ještě neviděla a žasla, jak se nám to letiště rozrůstá. U T2 jme se tedy se sousedy rozloučili a bylo to nečekaně fajn. Mít se s kým rozloučit před cestou, je takové, no, jak to tak napsat. Prostě máte pocit, že klidně můžete odjet, že vás někdo bude čekat, až se vrátíte. Na letišti jsem zas žasnul já: "Vono to letí do Lisabonu přes Budapešť?", ptala se překvapeně má všímavá Hanička. "Cože"?, vpadl jsem i já do reality low cost letů. "No jo, máš pravdu, cos to koupila?" "Ale to na webu nepsali!", bránila se má laskavá Hanička. "Zeptáme se u vokýnka", navrhl jsem. Tam jsme se dozvěděli, že to je normální, a že se to dělá kvůli vytěžování letů. Takže vlastně můžem být rádi, že letíme jen na Madeiru. Kdyby to bylo dál, mohli nás tím sběrákem povozit po celý Evropě. A to jsme jen u lítání. O přistávání darmo mluvit. Když jsme se blížili k ostrovu, začlo to trochu drncat a má milá Hanička se měl chytla za palec. To ona tak dělá vždycky, když se nestihne chytnout za celou ruku. A že prý jdeme na approach, a že se bude přistávat, děl kapitán. "To je tady dycky", pravila paní někde na sedadle kolem nás, "já už jsem tu potřetí a nikdy to nebylo jinak." Uklidňující na té větě bylo to, že to madame nejmíň dvakrát přežila. Nezbývalo než doufat, že to přežije i potřetí - a my s ní. Asi to maj piloti už nacvičený a automaty vychytaný, že jim boční uragán nevadí a škrtání křídel o ranway je nudná lapálie pro batolata.

krkavčí otec (zápisky z Madeiry, pátek 23/11/07)

2007-12-10T06:55:19+01:00

"Ale vony nakonec ty děti vůbec nemají potřebu viset rodičům pořád kolem krku, hlavně že je o ně dobře postaráno, " utěšoval jsem svědomí své i méstarostlivéHaničky cestou z Teplic, kde jsme v pátek večer zanechali Kačku, Matěje i Ferdu. Už týden před odledtem na dovolenou se mi stýskalo po dětech i po kocourovi. A to jsme byli denně pohromadě. Matýskův upřímný dotaz: "Ale neodjedete?!", mě svíral u srdce. Po čtyřech letech jsme si teď na podzim dopřáli s moumilouHaničkou společnou dovolenou. První, která bude jinde, než v Olešku, a první, která bude bez dětí. Ten odjezd je ale jen pro drsňáky vopravdový. Celý týden jsem si říkal, jestli přeci jen nemáme ten výlet odříct.
Nakonec mě vědomí, že děti jsou u babičky dobře opatřeny, upokojilo, a já moh v klidu myslet na to, kde všude mám ponožky, co je potřebuju zabalit, a kam vlastně přišly ty kraťasy, co jsem je v létě skoro neužil. Ale nemyslete - to všechno je jen krycí manévr a kouřová clona, ponevadž ať dělám co dělám, stejně mám pocit krkavčího otce.

talent

2007-12-07T06:54:46+01:00

„A moh‘ byste mi, prosím, vokázat támhleten červenej, co je schovanej pod tim modrým?“, navigoval jsem prodavače v bazaru v Nekázance. Oni tam totiž už nějakou dobu mají autíčka z Bořka Stavitele. To je takovej dětskej seriál, co ho vysílala onehdá televize a patřil do kategorie „pro Matýska povoleno“. Mají tam ta autíčka úplně nová, v originál obalu, ale za polovic. No nekupte to za ty peníze! A tak má Matýsek už skoro všechny. Chybí nám už jen pár kousků do sbírky. Kouzlo celého toho sbírání je v tom, že tam musím dobře dvakrát týdně docházet, když jdu na oběd, protože nikdo předem neví, co vlastně bude na pultě a kdy. Tuhle v úterý jsem čul, že červená ještěrka by mohla být v té nové hromádce. „I ne, to nebude ona, to je mašinka Tomáš,“ povídá pan prodavač. „No jo, ale co tuhle kousek vpravo. Ne vlevo, vpravo povídám. No tam pod tím zelenám vagónkem. No vidíte, je to ona!“ Kořist byla v síti. „A zkusil byste ještě tam vlevo, pod tou lískou. No tam dole. Ale ne, až tam vzadu, no tak to zkuste.“ Navigace se stávala obtížnou až nemožnou. Pan prodavač působil dojmem, že tam v tom místě má schovanej nějakej poklad a ten že se mi silou mocí zdráhá ukázat. „No tak jo, tak já si vezmu tuhlec červenou a přijdu zas příště, už mi chybí jen ta cisterna s vodou …“, ukončil jsem transakci s pocitem, že i neprodat je veliký umění a musí k tomu být talent.

mrcha kaktus

2007-12-06T06:53:57+01:00

Byla doby, kdy jsem si bláhově myslel, že jsem obstojný mičurinec. Tu a tam jsem koupil něco v květináči a ono to chvíli rostlo a dokonce i kvetlo. Ovšem nikdy ne moc dlouho. To mi nejdřív nevadilo, ale po čase jsem shledával, že asi zas tak dobrej zahradník nebudu. To, že nějaký kytky přežily moji péči byla zásluha tuhého kořínku rostlin v mém majetku, nikoliv snad zásluhou mojí, ke kterémuž závěru jsem nutně musel dojít. Nicméně moji intenzivní péči přežilo několik klivíí po dědečkovi, dvě orchideje a jeden vánoční kaktus, který je předmětem dnešního povzdechnutí. Ten šupák vánoční se letos rozhod, že nepokvete. Jako by to všechno vyplácal o loňských vánocích. A to jsem ho po asi osmi letech přesadil, pohnojil a on roste a přibírá na objemu jako divej. Ale nekvete. Mrcha. Zato orchidej, která vůbec není vánoční, vykvetla do krásy. Možná to maj nějak tajně domluvený a přede mnou to tutlaj. To jsem zvědav, co na mě ušijou napřesrok.

kde bydlí Mikuláš

2007-12-06T06:53:21+01:00

"A tatínku, kde bydlí anděl?", ptal se mě Matýsek včera cestou ze školky. Probírali jsme ještě před nadílkou ty básničky pro Mikuláše a tak to byla otázka naprosto k věci. "Anděl, Matýsku, bydlí v nebi a čerti zas v pekle, to přeci víš," odpovídal jsem poctivě. "Aha." Chvilku bylo ticho. "A co Mikuláš?" Matěj zaútočil po úvodní palebné přípravě. "No, Matýsku, to se tak docela neví," snažil jsem se zdržovat. Jak mám ksakru vědět, kde bydlí Mikuláš? V nebi? Nebo někde na faře? Nebo snad v sakristii kostela? Co tomu klukovi mám sakra říct? "Ty to nevíš, tatínku?" Mlčky jsem pokrčil rameny a chystal nějakou hloupou dospěláckou výmluvu. Ovšem Matěj měl už dávno nachystanej mat: "No přeci v Mikulášově, tatínku!"

dobrej kunčoft

2007-12-05T06:51:46+01:00

Už nějakou dobu trénujeme Matýska, aby dokázal povědět Mikulášovi básničku. Matěj jich umí několik a dokonce je tu a tam na požádání ochoten je i deklamovat. Tak se dozvíte, jak to bylo, kdyš šel do Prahy pro jelita, či co mu řekl od Luciper, když se cestou do nebe stavil v pekle. Starost, kde vzít Mikuláše se ovšem s blížícím se termínem stávala skoro tísnivou. Ono to není žádná legrace tady u nás v zapadlé vsi sehnat Mikuláše s celou partou. Vloni to dopadlo dobře. Dostali jsme typ od Ondřeje, jenže já to telefonní číslo někam založil a čert ví, kam to vlastně bylo. Už nějakou dobu se tedy ptáme různě u sousedů bližších i vzdálených, jak je to u nich s Mikulášem, a jestli o nějakém nevědí. Zatím to moc slibné nebylo. A tu, takhle ve čtvrtek ještě před dovolenou otevřu schránku na dopisy a dole na dně leží takový lístek, vlastně spíš proužek papíru a něm: … vážení rodiče … a tak dál, a že jako jestli budeme chtít Mikuláše a čerty a anděla, že dodají až do domu a stupnici strašení že upraví na přání. Hnedle jsem na připsané číslo zavolal a ony to byly ony. Ty holky ze Zvole, co nám vloni tak báječně udělaly mikulášskou nadílku! No hned jsme si plácli a já se zas jednou cejtil, jak starej dobrej kunčoft, co si ho považujou.

gut

2007-12-05T06:48:11+01:00

„Můžu hned vjet dovnitř?“, ptal jsem se v mém vychvalovaném gumoservisu. „Příde na to, co potřebujete,“ pravil pan vedoucí. A byli jsme u jádra věci. „Už jsem tu potřetí a pořád se ňák nemůžete dovážit těch předních kol. Furt mi to cuká s volantem,“ šel jsem rovnou na věc. "To je sice možný," povídá pan vedoucí, "ale co ukáže mašina, že je gut, musí bejt gut. Přes to nejede vlak." „No jo, ale vono to cuká, i když je to gut.“ „No tak sem najeďte. Mrknem na to.“ Pánové na to vlítli, pánové na to mrkli. A dostalo se mi vysvětlení prachzatraceně nevysvětlitelného. Laskaví pánové všecko znovu převážili, změřili, bylo to gut, ale přesto to cukalo. Protože ty pneumatiky, vlastně hlavně dvě, byly takové nějaké od přírody šišaté. Jakoby je tuhle a tamhle někdo krapet ubral rašplí. A že prý je to divný, jako by to bylo obržděný anebo třeba od špatnejch tlumičů. To by mohlo bejt, ale copak já brzdím jako tatrman? Nebrzdím. A tlumiče jsou taky v pořádku. Alespoň myslím. Tak to pánové dali jakžtakž dohromady a rozešli jsme se s tím, že kdyby to i po nějakém čase nebylo pořád gut, tak abych přijel, že prý něco vymyslíme. Nebude těžký uhádnout, co to bude. Co se tak asi dá v pneuservisu vymyslet. Nanejvejš tak nový gumy. Ach jo.

dvojnásobná paměť

2007-12-04T06:46:32+01:00

"Von má tu paměť," pravil kolega v pondělí na poradě. Jo, měl jsem u nich objednanou paměť do počítače. To byla ta chybná paměť, která způsobila nefunkčnost počítače. Kdyby to bylo tak snadný i s člověkem. Ale není. Člověk ví, že si nepamatuje a proto by si měl zapisovat to, co zapomenout nechce. Což ovšem někdy zapomene udělat. Takže paměť bývá zhusta samá díra. Diravá paměť. Moje paměti se probíraly právě na té poradě. Potíž byla hlavně s tou, co se nedá objednat. Něco jsem si zapomněl zapsat, tudíž to nebylo v paměti. Nakonec jsem se z toho nějak vymotal. Moje paměť diravá mi však na rozdíl od iMacka zůstala. Ten má paměť novou a dokonce dvojnásobnou.

šetřivá maminka

2007-12-04T06:45:41+01:00

Maminka je od přírody šetřivá. Možná to není přímo od přírody, možná je to výchovou, protože dědeček, tedy maminky tatínek, byl taky takovej shánčlivej. Ono se dřív vůbec žilo s tím, co už několik předchozích generací odzkoušelo a uznalo tím za používáníhodné. Dědily se boty, šaty, nádobí, nábytek, inu skoro všechno. Maminka ty časy pamatuje a chová se podle toho. Žádným způsobem se mi jí nepodařilo přesvědčit o tom, že dneska už je to všechno přeci jen o trošku jinak. Ani přímý a jasný odpor nepomohl. Maminka, pokud bylo třeba, prostě zjednala pro své potřeby sílu jinde. Nepodařilo se mi zabránit ani zcela absurdnímu přesunu nábytku, který se na maminčino přání přesunoval na vzdálenost poctivých pětašedesáti kilometrů dobře třikrát. Nakonec se vždycky našel někdo, komu se staré paní sželelo a „to kanape, pár křesel a nějakou tu skříňku“ mamince tam a zpátky převezl. I tentokrát jsem tedy rezignoval a ten zbytek jsem tuhle v pondělí večer vypůjčeným pickupem mamince do bytu dovezl. Strýc Míra už byl na místě: „to jsi zas převez půlku Folimanky,“ ohodnotil náklad, „ale kam to dá, vždyť už se jí to sem nevejde.“ To už bylo na mamince, ale ta, jak jí znám, to už nějak udělá. Hlavní je, že bude zas ve svém a že ušetřila. Ať to stojí, co to stojí.

heuréka

2007-12-03T06:44:51+01:00

Bujaré zvolání: "Heuréka!" prý bylo provázeno úprkem řečeného Archimeda, an se hnal v rouše Adamově po Syrakusách poté, co s ním přetekla lázeň. Předpokládám, že by Oleščané byli udiveni ne méně než Syrakusané, kdyby mě viděli ve stejném oděvu pádit od nás kolem obecního úřadu směrem na Zvoli. Ušetřil jsem tedy nevinné sousedy pohledu na štěstím křepčícího magora a uchýlil jsem se ke svému opravenému iMacku. Je to tak. Tomáš, výtečný šťoural v jabkách ale i jinak nadaný jinoch, mi můj milovaný nástroj během mé nepřítomnosti opravil a teď běhá jako novej. Nikoliv Tomáš, alébrž iMac. Takže woleschko už zas může vycházet. A protože jsem se neflákal a psal si deníček do zásoby, budu se snažit teď napravit výpadek jakýmsi nášupem a dokud mi nedojde dech ( což bude tak za deset dní ), budou tu vždycky zápisy dva. Jeden čerstvý a druhý, řekněme, no třeba z druhé kapsy a taky z Madeiry, odkud jsme se teď v sobotu s moumilouHaničkou vrátili.

digitální kolaps

2007-11-18T10:51:22+01:00

Těžká nehoda mě postihla. Spálil jsem omylem obálku s modrým Mauritiusem - mou největší pýchou! ... Znáte tyhle věty? Tak, tak, Maxmilián Dráp napsal tyto řádky 8.září 1901 a těžkou ztrátu nepřežil. Já jsem na tom o fous líp. Zatím žiju a nechystám se to měnit. Nehoda, těžká samozřejmě, mě postihla ovšem taky. Ve čtvrtek 15tého mě opustily mé počítače. Ten firemní, který nemá s woleschkem nic společného, mi ukradli z kanceláře. A ten domácí, ne kterém píšu deník a který jsem chtěl aspoň chvíli používat služebně, zkolaboval. Byly to krušné chvilky. Prováděl jsem resuscitaci do půl jedný do rány a bez výsledku. Hrůza za ztráty dat firemních už mi seděla za krkem a teď ještě i data soukromá jsou v prdely! Původně jsem chtěl p.t. publikum bavit hisorkou, jak přijeli do kanceláře páni "ze čtyřky" a jak se vyšetřovala krádež, ale ve světle probíhající počítačové tragedie to pozbylo na důležitosti. Zkrátka až dneska (v neděli) ráno se mi podařilo alespoň trochu počítač rozdýchat k provozu po včerejší šílené anabázi s vyšťouráním a zálohováním dat. Data jsou tedy snad v suchu a na chvíli mi můj iMac povolil práci na woleschku.
Nezbývá mi, než požádat obecenstvo a laskavé pochopení a vyžádat si čtrnáctidenní pauzu. Zítra naložím to svý jabko do košíku a odvezu ho někam k vyšetření a opravě. To zabere nejméně týden. Ale další týden budeme na dovolené, takže se ta pauza trochu protáhne. Jak to tak počítám, můžu se ozvat znovu až v úterý za čtrnáct dní, možná až ve středu. Snad to bez počítačového deníku vydržím. A když to vydržíte i vy, bude mi potěšením.

jak NATO

2007-11-15T06:46:17+01:00

Ono to vypadá, že si jenom hraju ... a taky to skoro tak je. Jenže ať dělám, co dělám, nedaří se mi rozběhnout IP kameru. Je to k vzteku. Na stole mám haldu papírů, návodů, manuálů, výtisků z web konferencí, ... a nic! Žádnej z receptů nefunguje. Obrázek prostě není vidět. Tak kdybyste někdo náhodou věděl, jak NATO, bude mi potěšením.

nerozmazlovat

2007-11-14T06:51:51+01:00

"Ty,tatínku, kašleš jako já, viď?" "Ano, Matýsku, proto ležím celý den v posteli a potím se." "To si ale musíš dát hodně vody a zabalit se a pak mazlíka, aby tě zahřál a to už budeme zdraví, viď? A pusu už jsi mi dal?" "Dal, Matýsku, ale dám ti ještě jednu." Večerní dialog včetně diagnózy a návrhu léčení prieznitzovým zábalem jasně vypovídá o našem zdravotním stavu. Matýsek jej po svém vystihl celkem přesně. Zachvátila mě tatáž choroba, která zaútočila o den dřív na moumilouHaničku. Doufám jen, že to byla jenom obyčejná jednodenní patálie. V každém případě se dneska už válet nehodlám. Vony se ty nemoce nesměj moc rozmazlovat.

napudrovanej nos

2007-11-13T06:25:40+01:00

"Jo a souhlasila jsem s rozhovorem," pravila tuhle má starostliváHanička tónem, kterým obvykle jaksi mimoděk oznamuje skutečnosti, u kterých není předem jednoznačně vyloučeno, že budu nesouhlait. "Hmm ... Copak to?", opáčil jsem duchaplně. "Stáňa mi volala, že jí kamarádkka z nějaké redakce poprosila, jestli někoho nezná, že by potřebovala k vánocům nějakej rozhovor o svátcích, o rodině a tak," vysvětlila málaskaváHanička. "Hmmm...", nevybočoval jsem z linie diskuze. Nakonec přijeli včera večer udělat jenom fotky , protože paní redaktorka prý se omluvila, že má chorobu, tak aby nenakazila děti. Jak lze tušit, nijak zvlášť nadšenej jsem nebyl, ale děti to bavilo, zvlášť, když mohly lézt po stole a přetáhnout večerku. Že prý to vyjde v nějakém magazínu pro ženy. No to jsem teda zvědavej, jak dopadne neše první setkání s mediální sférou. Prozatím jsme jen dělali šťastnou a veselou čtyřku, křenili se do vobjektývu a z celý tý procedůry mi nakonec zbyl akorát napudrovanej nos.

společenská událost

2007-11-12T06:27:58+01:00

V neděli ráno bylo ticho. Takové to ticho, jak je vždycky, když není ale vůbec nic slyšet. MáčipernáHanička zašustila peřinou, aby mě vzbudila, a bradou ukázala mlčky k oknu. "No jo, sníh," pravil jsem rozespale a s méďou Béďou jsem si v duchu říkal: "... to už jsem slyšel, co má bejt?" Inu ano, slyšel jsem v noci ve zprávách, že na horách už vlekaři začli sezonu a celý týden že se dá čekat občasné sněžení. A to Martin měl přijet na bílém koni až patnáctého.
Po snídani jsem šel s dětmi ven. Matýsek hnedka popadnul hrablo, poněvadž už je starej mazák a sníh už zažil. Zatímco Kačka mi tázavě ukazovala zasněženou rukavici, co že jako tohle bílý, mokrý a studený je. Holt si nevzpomněla, že už to viděla. Opravil jsem z minulé zimy zlomené hrablo tím, že jsem uříz starou lopatu od dobré násady, a začli jsme hrabat. Všichni sousedi kolem se do toho taky dali. Tomáš, jak je jeho zvykem, pronesl na uvítanou: "Von ten sníh, to je vlastně taková společenská událost." Nakonec byla, protože sníh po obědě zase slezl a odpoledne jsme se sešli na kávě. Tak teď už to může začít, první zkoušku máme za sebou.

hodnej a zlej

2007-11-09T06:57:00+01:00

Podle § 49 odst. 1 zák. Č. 455/1991 Sb., … ! Kdo by se nevylekal, když dostane z ouřadu obsílku, která začíná touhle větou. Já se vylekal. Nebylo to nic vážného, jak se posléze ukázalo, neboť přestěhovat se není trestné, jenom se to holt musí včas meldovat na ouřad, aby měl rychtář přehled. Zavolal jsem tedy paní Pujmanové, co mě má na starosti, co jako mám přinést. Byla milá, pozvala mě i mimo ouřední hodiny a během minutky mi pomohla s vyplněním bumášky a bylo to. Že prý mi brnkne, až to bude hotový. Když už jsem na tu radnici šel, vzal jsem s sebou i fotku, že si nechám udělat mezinárodní řidičák, kdyby ho třeba v autopůjčovně, až pojedem na dovolenou, chtěli. "A na co ho chcete? To nevíte, že v Portugalsku platí ten váš novej řidičák?", pronesla uvítací řeč jiná úřednice. "Víte, já si to taky myslím, ale oni mají na internetu v podmínkách ten mezinárodní. Tak bych nerad, aby mi kvůli takové prkotině nepůjčili auto," vysvětloval jsem trpělivě. "Vy si myslíte, že Portugalsko neni v únyji? Proč bysme jinak dělali ty nový řidičáky. Ty vám platěj fšude!", vedla dál kurz evropanství pani za přepážkou. "Ale já bych přeci jen, jaksi, víte, … pro jistotu. Z Portugalska už něco vyřizovat bude pozdě, kdyby na to přišlo," trval jsem asertivně na svém. "Tak vy teda nedáte jinak, jo?! Tak ukažte." Nakonec se mi podařilo proplout mezi Skyllou a Carybdou s úspěchem. Sirény však ječely ostošest a ty dámy z ouřadu mi předvedly, jak v praxi vypadá hodnej a zlej.

jak bude

2007-11-08T06:57:42+01:00

Podzim je ve svém živlu. Už přes týden je hnusně, ani zima, ani teplo, prší, sluníčko nevidět. Meteorologové vyhrožují chladným a větrným počasím, od 500m i sněžení. U nás v třistapadesáti metrech to prý zatím nehrozí. Pro letošek už jsou obě léta - tedy to oficiální i to babí pryč a s nimi jsou pryč i kecy ekologistů a novodobých proroků o globálním oteplování. Všimli jste si, že letos nejslyšitelnější křikloun jednak dostal za svůj povyk nobelovku a jednak to měl pěkně načasovaný, aby mu to vyšlo akorát do babího léta? Teď je ticho po pěšině. Nastal podzim a s ním pro tuhle partu skoro doba ledová. To se jim do krámu s oteplováním nehodí. Mám před sebou starou knížku s našimu pranostikami. V těch se nic o globálním klimatu nedozvíte. Je v nich jenom lidová, po věky nastřádaná povědomost o tom, jak bylo a tedy i jak asi bude. Zítra máme devátého listopadu a k tomuto datu pranostika praví: Svatý Teodor - mrazy lezou z hor. Na nobelovku to nejni, ale stačí to, aby člověk mrknul na teploměr a vzal si pro jistotu kulicha a šálu.

ťukes

2007-11-07T06:36:03+01:00

Ano, samozřejmě. Podzimní přechody, jak bylo zvykem říkat neblahé paměti na vojně, už jsou zas za mnou. Přezutí auta do zimních bačkor se tentokrát odehrálo bez jakýchkoliv příhod. Servis je už dlouho vybrán ten "nejlepčí v Praze", což stvrzuje diplom od posluchačů rozhlasu visící na zdi. Profesionální služba probíhá okamžitě, spolehlivě, bez čekání. Dál není o čem psát. Pokud jde o pneuservis. Pokud jde o lidi, je to jiná. Po cestě večer domů bylo počasí hnusné a nálada řidičů zřejmě taky. Už ve frontě na křižovatce před Barrandovským mostem ne sebe troubili a posuňkovali dva, co jel každý podle předpisů, ale podle svých. Se slušností to nemělo co dělat. Hned o padesát metrů dál pod mostem strážníci řešili ťukes tří aut. Kilometr dál na ruku zákona čekali další dva ťukálisti a pak o dál po cestě ještě další dva. Takhle šťavnatou úrodu jsem ještě nepotkal. Ono teda počasí bylo vážně odporný, takže se jistě bylo na co vymlouvat, ale místo výmluv by možná bylo lepší být víc opatrnej míň vzteklej o slušnosti ani nemluvě.

a tak je to dycky

2007-11-06T06:26:30+01:00

"Zařek jsem se, že to neudělám, ale ono to asi nepude," rozumoval jsem včera pozdě odpoledne v Litomyšli. V krámku s bicykly měli zrovna takový krásný červený kolo. A Matýsek po něm tolik stůně. Chtěl jsem mu ho koupit až na jaře, když už to bude možné na něm jezdit. Ona taková kola pod stromeček bývají spíš k zlosti ... Všechny rozumné důvody hovořily proti. Ale když vono to kolo bylo takový krásný. A lehký a brzda šla jemně, a vůbec. "No tak jo, tak já si ho vezmu," vzdal jsem to. "Ještě blikačku dopředu a dozadu, helmu už má," sumíroval jsem si to nahlas. Kolo jsme dali do dvou pytlů, aby nebyl moc poznat předmět uvnitř. A ještě kočárek a stavebnici a stan do pokojíčku pro Kačku naproti přes náměstí v hračkářství. Hotovo, Ježíšek má pro letošek vystaráno. Jenom doma mi zakázali s tou stavebnicí si večer pohrát a tak jsem se projel aspoň s tím kočárkem. A tak je to dycky. Tak proč ty hračky teda vlastně kupuju?! No ne?

už mám nahrabáno

2007-11-05T06:18:51+01:00

"Verti .... co?", ptal jsem se někdy na jaře svévzdělanéHaničky. "Vertikutátor přece," pohoršovala se máchytráHanička nad mojí nevzdělaností. "Aha." Nevěděl jsem dál. "No to je taková jakosekačka, ale prořezává trávník a tím ho provzdušňuje, aby lépe rostl." "Takže provzdušňovač," přeložil jsem si to slovo do mě příjemnějšího slovníku. "Nejenom," doplnila mě mápečliváHanička. Během léta jsem se s trávníkem vydováděl dost a dost, čímž jsem začal chápat, že péče o trávník je věc vážná a musí se dělat akurátně. Tedy verti ... tentononoc. Je to strojek stejně drahý jako sekačka, což způsobilo vyhledávání půjčoven. Sekačka už si totiž svou cenu odsloužila v téhle sezóně, ale ten ... tentononc by se nám zaplatil tak někdy za dvacet let. A vida jedna půjčovna je i u nás ve vsi! A mají tam provzdušňovače. Jal jsem se tedy v neděli provzdušňovat. Jde to snadno a vytrhá to spousty suché trávy. Trávníku to určitě prospělo. Ale to nadělení. On ten vertitento ná sice sběrný košík, ale ten je tak Karkulce na jahody. Moc se do něj nevejde. Musel jsem po něm uklidit. Nedělní odpoledne u kávy to rozhodně nebylo. Odjakživa jsem nenáviděl hrabání. MálaskaváHanička můj výkon k večeru, když jsem tu naši plantáž konečně vyčistil, ocenila laskavým slovem. A já mám pro letošek konečně nahrabáno.

jakou pohádku?

2007-11-02T05:48:45+01:00

"A co myslíš, zadávil ho?", ptal jsem se spolu s pohádkou večer při čtení Matýska. "Haf!" pravil vážně Matýsek. Znamenalo to, že zadávil. On totiž Matěj je právě teď šťeňátko. Dočetli jsme včera večer Dášeňku a jako přívažek jsem slíbil ještě jednou pohádku o Foxlíkovi, která se obzvlášť ujala. Předtím si Matýsek ovšem ušlapal trávu na spaní a zahrabal kost. V postýlce to není žádná legrace, to se rozumí. On je ale Matěj důslednej. Když zrovna něco je, tak to je pořádně. Když byl Bajaja, musel jsem mu, jak již psáno, udělat meč. A tím mečem pak stínal hlavy všem drakům, co jen je potkal. A že jich na zahradě bylo. Potom byl krátce Míša Kulička. Pak náš kocourek a věčně chtěl mazlit, běhal po čtyřech a lezl všem na klín (někdy i na nervy). Teď zrovna je štěňátko. A já mám jenom den na to, abych vybral pohádku, kterou budem večer před spaním číst. Protože, jak je vidět, je to z hlediska pravidelné metamorfozy Matýskovy velmi důležité, ba přímo určující.

jak v ruský ruletě

2007-11-01T06:14:23+01:00

Kolega má takový velký černý auto, spíš náklaďák. Děsně si ho chválí a je na něj patřičně pyšnej. Tak to má být, já mám svýho Outbacka taky rád. Už dlouho. Ten kolegův pickup je ale o hodně větší a proto, když mě tu a tam veze od nás někam, kde máme společnou práci, mám pocit, že se u nás na vsi nemůže na ty cestičky vejít. "Jezdi tady vopatrně," radím pokaždé, "tady zrovna je taková blbá zatáčka, tady by se mohlo něco stát, kdybys nedával pozor." "To je v pohodě," praví vždycky kolega. Jo, v pohodě to bývá. Někdy. Někdy ne. Zrovna včera v tý blbý zatáčce to moc v pohodě nebylo. Vezl jsem děti ze školky a už od Černíků jsem viděl blikat modrá světla. A v Březové zrovna v té zatáčce, co v ní před časem někdo rozbil zrcadlo a co je tam stopka a co tam jsou svodidla kvůli zpomalení, stál v mém směru, tedy z hlavní, ten samej pickup, co má kolega. Jen byl stříbrnej. Byl napasován do jiného auta, které stálo na začátku toho zrádného esíčka v protisměru. Celé to koučovali strážníci. Kdo za to moh, to nevím, ale úplně vidím ten malej náklaďák, jak svižně sjíždí z hlavní a už to nestačí zvládnout v zúženém místě, kde ho to vyneslo do protisměru. Zrovna dneska ráno jsem v tom samém místě z výjezdu na hlavní s dětmi v autě dával jedné paní taky v hodně velkým offroadu z dálky přednost. Abysme se tam vešli na rozdíl od těch, co se tam nevešli odpoledne. No doprkýnka. Lidi, co blbnete?! Tady se prostě nedá jezdit jak v ruský ruletě!

jak se dá ušetřit

2007-10-31T06:38:21+01:00

"Prosimvás jeden krém hydratační a jeden nějakej noční, já to mám tadyhle napsaný v telefonu od ženy," nakupoval jsem včera v lékárně. "Ale oni tuhle řadu zrušili a nahradili ji novou; a ten noční chcete na hluboké vrásky? A jak je paní stará? A má pleť spíš suchou nebo mastnou?" "Tak to jsem v koncích. Já vím akorát ten věk. Ale víte co? Já jí zavolám a dám vám ji k telefonu, pak se s ní dohodnete. Nebude vám to vadit?" Slečně lékárnici to nevadilo a nabalila mi pro moujemnouHaničku všelijaké krabičky. "Ale to nebude všechno," povídám, "pro sebe potřebuju támhlec ten Panadol proti chřipce. A pak ještě: nemáte něco na klouby? Já jak vždycky ráno jdu doma po schodech dolů, tak mě ty kolena ztuhlý nechtěj poslouchat a pak zas zpátky nahoru do koupelny v tom tichým domě ty klouby tak lupou, že tím budím děti. Potom už je to dobrý, ale ty rána! Nemáte něco na to?" Slečna mi přibalila něco na ty rána, abych byl zticha. Teda ty kolena aby byly zticha. Doma mástarostliváHanička spráskla ruce. "Dyť ti v tý lékárně dali to nejdražší, co měli!" "Ale pro tebe to, Haničko, pořád není dost. Pro tebe jen to nejlepší," snažil jsem se zachránit reputaci farmaceutů. "Tohle je na vyhlazování hlubokých vrásek, tak ty chceš, abych byla krásná, viď?" "To jseš, Haničko i tak, dyť ty žádný vrásky stejně nemáš," držel jsem notu. "Tos moh teda dost ušetřit," pravila mášetrnáHanička, "protože v tomhle případě, jak tak koukám, úplně stačí, když si na mě nevezmeš brejle na čtení a ty vrásky prostě neuvidíš."

něco zbrusu novýho

2007-10-30T06:05:15+01:00

Včera v noci jsem si zas hrál se sítí a síťovou kamerou. On už tyhle wjecy umí skoro každej, tak abych snad nebyl moc pozadu, trápil jsem se do půlnoci s rozběhnutím webovské kamery. Tuhlec vpravo je tlačítko, po jehož stisknutí uvidíte výsledek. Chce to ještě najít způsob automatického nastavení expozie, najít vhodné místo i obrázek k publikování, koupit lepší kameru, ... ,no je toho dost, ale i tak: pro dnešek tu je přeci jen něco zbrusu novýho.

zas mi sebrali podzim

2007-10-29T06:24:45+01:00

Byly doby, kdy se o tom mluvilo a psalo spousty dní před i po přechodu. Dneska se to člověk nedozví málem ani ze seriozního tisku. V pátek jsem se pídil, kdo píše o změně letního na zimní čas a moc jsem toho nenašel. Už to prostě nikoho netankuje. Jednomu přijde, že to je skoro jeho výmysl. Není. Je to změna a tu změnu letos nejvíc prožívala naše Kačenka. Ta se oblbnout ručičkami na hodinách nedala. Pěkně před obědem se na to ještě do zásoby vyspala a pak navečer už v pět chtěla znovu do postýlky. Hodiny nehodiny. Má svůj rytmus a basta. Já jsem se těšil, že si pěkně v neděli tu jarní hodinku naspím. Málem mi to vyšlo, nebýt Matýska, kterého tenhle přechod taky moc nezajímá. Ani si ho nevšiml. Mě zůstal zas jen ten každoroční vztek, že mi rázem ze dne na den sebrali každodenní podzimní odpolední výhled při návratu domů.

večer

2007-10-26T07:12:28+02:00

"Já nic, takže si vezmu princeznu." "To je víla, to není princezna." "No jo, dyť je to fuk, žencká jako žencká." "Můžu si lehnout semhle?" "Tam ne, na tý louce už se jeden sedlák válí." "To je blbý, taková pěkná louka..." "To město se mi líbí, to si vyskvotuju." "To je sprostý, to jsem si založil já." "Dám sem věž, ona se mi může hodit." To teda fakt nevim na co." "Tak ty takhle! Tím's u mě skončila, teď po tobě pudu a už si ani neškrtneš!" "Hele, dejte toho draka jinam, mě se tady nehodí!" "Tak já nevím, jestli tohle město ještě stihnu dostavět." "No nic, tak aspoň tuhle cestu. A dejte sem poutníka." "Tak to snad ani nebudem počítat. Von si zas děsně nahrabal." "Ale jo, jen to pěkně spočítejte!" "Teda dneska jste mě pěkně srali! Móc pěkný to bylo!" "Tak dobrou a zas příště." ..... Tak a teď ať laskavý čtenář uhodne, co se včera večer u nás dělo.

vzal jsem prostředního

2007-10-25T06:48:21+02:00

Musel jsem to včera nějak přivolat. Volání bylo zřejmě natolik mocné, že mi stopařské klientské centrum nadělilo hned po ránu cestou ze školky jednu stopující babičku ve Zlatníkách. Viděla mě z dálky a prosila tak úpěnlivě, že nešlo nezastavit. A že prý potřebuje někam, kde už něco jezdí. Dohodli jsme se, že Chodov bude to mejlepší místo, kde už něco chytne. A tak jsem se cestou dozvěděl, že zas mají přijít rusáci. "Cože?!" "No v novinách psali, že prej je k nám pošlou, dyž budem mít ten americkej radar v Brdech …" "Šišmarjá, pani, to nejde. Dokud žijem v normálnim světě, tak k nám nemůže nikdo nikoho poslat, dokud sami nebudem chtít. To není, jak za komunistů." "No, jenom aby, já už to zažila dvakrát. Vy ste eště mladej, ale já v tom štyrycet let žila a už jich mám plný zuby." "Uhmmm….", souhlasil jsem jaksi všeobecně, poněvadž jsem se nechtěl přít o tom kdo, kde a jak dlouho žil. Koneckonců, byla to babička a byla starší. Potom mi ještě pověděla, že jede k zubařce, kvůli třetím zubům a že se strašně bojí, že se jí bude šťourat v dásni … "Tak jsme tady. Pěknej den a ať vám to dobře dopadne!" Vyložil jsem babičku na Chodově a zaslechl něco jako: "… tak jim děkuju, panáčku, dneska udělali dobrej skutek medle po ránu …" A to nevěděla, že večer budou u nádraží na Zbraslavi čekat stopaři tři. Tak jsem vzal toho prostředního.

inflace

2007-10-24T06:19:41+02:00

"To je divný, kam se poděli?" Říkám si už několik týdnů, když projíždím kolem zastávky Zbraslav, kde jsem často brával stopaře. Teď je tam prázdno. Buď jezdím v nějakou špatnou hodinu nebo mi je vyzobne někdo před nosem. Tuhle zabočuju u mostu dolů doleva jako vždycky a hele: přece rostou! Dva kluci, co už jsem je určitě vezl, zrovna přišli na štafl. Z dálky už jsem pustil blikačky a pomalu jsem k nim dojel. Jeden jako obvykle otevřel dveře a že prý do Vraného. Jasně, povídám, ale dneska můžu vzít jen jednoho. Víc se mi sem nevejde, mám vzadu dětské sedačky. A teď vzniklo dilema. Rozdělit se? Ale kdo pojede první a kdo až s příštím autem? Klukům to chvíli trvalo a pak statečně a s díky odmítli, že prý radši počkají na prázdný kočár. Tak proto je tu často prázdno: ony už jsou i tyhle služby v inflačním převisu nabídky a stopaři si pěkně vybírají, s kým pojedou. To snad abych si pro příště umyl a navoněl auto.

na růžích ustláno

2007-10-23T06:47:52+02:00

V sobotu jsme si s moumilouHaničkou rozdělili úlohy. Já naložil krakeny a jeli jsme společně pro babičku na chalupu. MojedraháHanička se vydala do školky k Sobotce. My přivezli babičku a jabka, ona růže. MálaskaváHanička měla v autě ticho, zatímco já si užíval společnosti. Probíhalo to asi takhle: ... "Kačenko, to si zpíváš nebo brečíš?" "Ano, Matýsku, na ten tachometr mi příště nesahej." "Aha, a kdo měl, mami za tý první republiky ten větší statek? Šmejkalovi nebo Němečkovi?" "Kačko, nesundávej si tu botu!" "Matýsku, nemusíš zpívat to samý, co Kačka..." "Ne, mami, tak velký auto nemám, kanape se mi sem prostě nevejde." "Kačko! Tak si nech aspoň tu ponožku." "Jo mami, tu vodu ti třeba dojedu odpojit zas já." "Matěji, slepička dává vajíčka a kráva mlíčko, ne obráceně." "Jo, mami, Hanička jela do školky. Ale do růžový, to je támhle u Jičína." "Matěji, napiješ se až doma." Kačenko, nežižlej si ten palec u nohy." "Ne, mami, neboj, nenastydne, je tu docela teplo..." Docela jsem si oddych, když jsem to měl po poledni z krku. To Hanička, ta měla cestou na růžích ustláno.

sypací hodiny

2007-10-22T06:10:20+02:00

Protože u nás na vsi není ani hokynář ani drogista, chodím pro plínky a sunar do obyčejné drogérie ve městě. Mají tam kromě zboží drogistického ledacos. Třeba i brejle na čtení jedničky. Však už mám od nich dvoje. Mají tam i všelijaké blbinky. Jako například dětské přesýpací hodiny na čistění zubů. No ano. Ne snad, že by se ten písek, co je uvnitř, nějak doloval a používal k cídění chrupu. Jsou tříminutové a výrobce má za to, že dítě vydrží celé tři minuty čučet na píseček, jak se sype, a při tom si čistit zuby. Přinesl jsem ten aparátek domů. Matěj byl jak u vytržení, že mají s Kačenkou sypací hodiny. On modré, ona červené. Hráli si s nimi od první chvíle a ve vaně, když jsem Matýskovi vysvětlil, jak se mají sypací hodiny používat, jal se čistit zoubky. A: světe, div se! Vydržel to poctivě celou sypací dobu. To mě teda dostalo, on měl snad ten výrobce pravdu: kupte dětem přesýpací hodiny, budou si čistit zuby!

co je to?

2007-10-19T06:23:26+02:00

Na dnešek mám zas jedno hádání. Schválně, co je to?
A můžete si vybrat:
- buď je to otisk leoparda obláčkového stočeného do klubíčka na dřevěné podlaze v Zoo Praha
- nebo druh černé plísně napadající vysychající fošny
- anebo výtrusy z kloboučku suchohřibu na dřevěném talíři

cukrák

2007-10-18T06:13:09+02:00

Tenhle týden se babí léto vybarvilo. Přes den je krásně teplo a přes noc od víkendu nemrzne. Dětem tohle počasí svědčí, Kačenka už je v pořádku a včera večer dostala poslední medicínu na ouško. Matěj je v těchto dnech zrovna kocourem a chce se furt muckat. Zvlášť ráno, když s moumilouHaničkou odjíždíme. Včera jsem si trošku toho babího léta po ránu užil i já. Stává se, že se mlhy ve vycházejícím slunci na kopcích kolem nás rozpustí a táhnou se jen údolími. To se týká také Vltavy. A právě ve Vraném bývá k vidění zajímavý pohled od Březové přes Vrané na Cukrák. Už dlouho si slibuju, že musím udělat obrázek téhle nálady, která připomíná startující raketu zahalenou v mraku páry. Pořádnej obrázek se mi zatím nepovedl, protože foťák jako napotvoru zapomínám nejčastěji tehdy, kdy má význam si ho vzít s sebou. Tak alespoň jako vzorek tahle fotka z mobilu.

brejle

2007-10-17T06:50:29+02:00

Brejlit do knížky se stalo u nás doma činností každodenní. Ne že bychom snad s mousečtělouHaničkou nečetli, ale až donedávna jaksi bez těch brejlí. Protože jsem poněkud roztržitý, zvláště pak ve věci ukládání předmětů nezbytných, rozhodl jsem se, že nakoupím přehršel brýlí na čtení, čímž vznikne dostatek okulárů. Ty potom budou moci býti deponovány na všech místech, kde obvykle dochází k samotnému procesu. Ono to se mnou není až tak hrozné, Matějovi čtu pořád bez brýlí, ale i tak: jistota je jistota. První brýle, které jsem zavrhl, byly u optika. Dlouze jsme je s panem optikem vybírali, načež mi doporučil: "Tyhlety, ty vám seděj nejlíp, co myslíte?" Myslel jsem, že na večer na čtení a do auta na mapy mi Ray Bany za desítku určitě sedět nebudou. Vzal jsem to tedy z opačného konce. A tu mi bylo dopřáno jednak pořídit tu přehršel a taky poodhalit tvorbu cen v téhle branži. Ten samej futrálek se čtecími brýlemi jedničkami na Senovážném náměstí stál 360, za rohem v Jindřišské už jen 280, u trhovců v Jílovém 59, v samošce v Břežanech 46 a na internetu 22. Tak si říkám, jestli bych neměl jít prodávat brejle.

proč bysme měli Ferdu radši

2007-10-16T06:39:01+02:00

Mám v pracovně pěknej chlívek, to přiznávám bez mučení. Není na to omluva, není to dokonce ani ničí chyba, je to prostě stav věcí. A v tom chlívku mám kytky. Jeden kaktus vánoční, co se mnou už žije spoustu let a vzdoruje mé pečovatelské snaze po svém. Daří se mu a před vánoci vždycky vykvete. Ale to má ještě čas. Teď tu kvete orchidej. MáněžnáHanička jí považuje za poněkud fujtajblózní, ba dokonce snad i mírně šovinistickou kytku, jelikož má pytlík. Mě ovšem tahle rostlina dělá vyloženě radost. Na rozdíl od ostatních kolegyň svého rodu, které moji péči nepřežily déle jak půl roku, tahle kvete ostošest a ještě zakládá na nová poupata. Jako naprostý laik v oboru orchidejí jsem byl tuhle příjemně překvapen. Ta kytka voní. Ale voní její uschlý květ! Nejdřív dva měsíce kvete, pak odkvete, uschne a teprv potom začne vonět. Tak mi napadlo, jak by to bylo úžasný, kdyby to tak bylo se vším. Už třeba náš Ferda. O co bysme ho měli radši, kdyby všechno, co z něj vypadne a uschne, pěkně vonělo.

přízemní mrazíky

2007-10-15T06:44:57+02:00

Máme půlku října a s Matýskem už cvičíme básničky na Mikuláše. Má to své opodstatnění. Jednak je Matěj při recitaci trochu stydlín a druhak zima už klepe na dveře. Přes den zatím nic moc, ale v noci už bylo tenhle víkend skoro dva pod nulou. Květináče s kliviemi putovaly včas do tepla a tak jsem v neděli ráno mohl v klidu udělat pár obrázků, jak to vypadá, když k nám do Oleška přijde poprvé přízemní mrazík. Jiovatka je nejen na trávě a na pavučinách, ale i na břízce, která letos namrzla poprvé.

brejle

2007-10-12T06:56:44+02:00

Už nějakou dobu mžourám na malá písmenka přimhouřenýma očima a pokud jde o informace o výrobci a složení ve všech evropských jazycích na krabičce od sardinek, tak ty už nepřečtu vůbec. Doma mi nějakou dobu pomáhal dědečkův cvikr. Ten má ovšem tu nevýhodu, že jednak klouže z nosu dolů a druhak děsně mačká nos. Bránil jsem se zuby nehty, ale když už jsem nepřečet ani písmenka na mapě, uznal jsem, že je to vážný a hned tak za půl roku jsem se nechal moustarostlivou Haničkou konečně přesvědčit a šel k optikovi. "Vidíte jako rys," prohlásila optička a vyšoupla mě s plus jedničkama na čtení. Čtení je teď zase v normě. To mámiláHanička je na tom o hodně jinak. Byla tamtéž, brýle jsem jí byl vyzvednout a když si je nasadila, užasla. "Vidíš támhlety větvičky? A na tom poli už něco roste a támhle na tom sloupu, vidíš na tom sloupu taky ty šprušle?" Snažil jsem se méprohlédnuvšíHaničce citlivě sdělit, že tohle přece vidí každej. Chápu ovšem, že po roce, kdy jezdila autem jen po paměti a cedule u silnice nepřečetla vůbec, to musel být malý zázrak. "Tak vidíš," shrnula naše společné obrýlení mábystráHanička, "teď už můžem bejt dědeček a babička, už máme brejle."

dodržujte rituály

2007-10-11T06:25:24+02:00

"Už jdu, tak na mě počkejte venku," kázal jsem dětem a ony poslechly. Zkontroloval jsem všechno, co mě napadlo, mrkl jsem, je-li náš potěr opravdu venku a zabouchl dveře. Nezkontroloval jsem všechno. V otevřených dveřích zevnitř byly moje klíče. Zůstaly i ve dveřích zavřených. Laciný trik se vstupem zadními dveřmi do domu jsem zopakovat nemohl. Ty zkontrolované a zavřené byly. MálaskaváHanička se vrátila autem zpět už jen proto, abychom společně zjistili, že se zámek s klíčemi zevnitř opravdu nedá odemknout. A bylo. Přivolaný pan pohotovostní zámečník nám dveře za několik vteřin a několik stokorun otevřel. Dohodli jsme si ještě, že nám vymění vložku zámku, tahle vážně už za moc nestojí - a zanechal nás našemu osudu. A jen já vím, proč se to všechno muselo stát. Mám své zavedené postupy a rituály. Jedním z nich je zmíněná kontrola před odchodem. Jenže včera byla narušena. Kontroluju, jestli je klíč v zámku zavřených dveří před odchodem - a v tom je ten háček. Dveře už byly otevřené, takže klíči ke zdi. Tím ten podstatný článek rituálu vypadl. Takže propříště: dodržujte rituály, zvlášť když ještě při odchodu z domu spíte.

ráno

2007-10-10T06:47:40+02:00

Klap, cvak, … fňuk ... ueéééé …. "Matýsku, honem zpátky do postýlky, je teprve půl pátý!", slyším Haniččin tlumený hlas. … 6:07 … uhmmm … A hele, už je sedm, to musím vstát. Ale mojemiláHanička už je s Matějem v koupelně, tak du nakrmit kočky… MáprobuzenáHanička má po ránu děsně rychlej tah na branku, když jí necháme dospat. To já mám úplně obráceně. Ostatně mám to černé na bílém v žákovské knížce: už někdy v páté třídě jsem se loudal v šatně a to mi zůstalo dodneska. Když jsem vylézal ze sprchy zahalen v mračnu páry, už byl celej dům auf. "Tak támhle to máš nachystaný, nezapomeň s Kačkou zajít na kontrolu, mějte se pěkně ve školce, děti a já už musím," pronesla svou závěrečnou řeč mámiláHanička. "Jo a mám dojem, že Kačka pěkně páchne," dodala. Ještě pusu, teda tři pusy a už byla pryč. "Tatínku já už nejsem Bajaja, já jsem rytíř! Ten má rukavici, aby v ní držel meč a ty draky všecky rozseká," hlásil mi stav Matýsek. Teď ještě najít ponožky, jo tady jsou … "Kačko!!! Doprkýnka, nech tu misku, to je voda pro Ferdu ….!" Sakra, tak já ponožky mám a Kačka taky. Lišej se akorát velikostí a vlhkostí. Já mám velký suchý, Kateřina mrňavý a mokrý. Komplet. Vodu vytřít, misku doplnit, kyblík vylejt do záchoda …. "Matěji. Tys byl kakat, utřel ses?" "Utřel, tatínku." "Tak ukaž. No jo, tak to vezmem ještě jednou. Hotovo. Běž už. … Kačko! Nech sakra tu misku s vodou na pokoji! Teď se půjdem přebalit." MápečliváHanička měla samozřejmě pravdu. Kačka nevoněla. Inu, tak to bysme taky měli. Obléknout, třikrát samozřejmě, a můžeme do té školky. … "Čoveče já měl frmol po ránu, skoro jsem se nemoh dostat do práce, jak je ta Praha ucpaná," pravil kolega. Co jsem mu na to měl říct.

co si myslí skutečná hovada

2007-10-09T06:24:15+02:00

Taky míváte někdy ten pocit, že ten trouba jste dneska vy? Já tohle rozpoložení zažívám většinou v případech, kdy mi přijde blbý dělat blce z těch ostatních. Ve frontě například. Fronty jsou jakýmsi národním zvykem v tomhle kraji. Bývaly fronty na banány, na knihy, na papír - tedy toaletní, nikoliv dopisní a vůbec na ledacos. Teď jsou fronty nejčastěji na silnicích a v ulicích. Ostatní se víceméně rozplynuly anebo byl frontám nasazen náhubek z pořadových čísel. Zmačkne se knoflík, dostane se číslo a čeká se. Třeba na poště, nikoliv na silnici. Na silnici jsou řidiči bez čísel, pokud nepočítáme espézetky. A bez čísel se dá předbíhat a předjíždět. Taky to dokážu. Předjet kilometrovou frontu s blinkrem jako někam jinam a pak se zařadit hezky na začátek rovnou nebo s jakousi imaginární kličkou, jako že jsem si to rozmyslel. Nedělám to. Je mi hloupé dělat z ostatních blbce. Ale je mi dvojnásob hloupé, když někdo dělá blce ze mě. Včera jsem nevydržel a přehradil svým autem cestu předjížděčům. Blikali, zatroubili, jeden si i přišel stěžovat, že fakt jede jinam, ale to měl teda blbý. Měl si stěžovat u těch pěti nebo kolika mamlasů, co chtěli předjet frontu. Kvůli protijedoucímu vozu, kterému jsem samozřejmě uhnul, to dopadlo takovou plichtou. Předjížěči si za mnou těch deset minut počkali, ale nakonec si udělali čárku za posledních pět metrů, které už jsem neubránil. A proč to píšu? Protože nevím, co s tím. Čekat ve frontě a nechat se hovadně předjíždět? Být hovadem a předjíždět ostatní? Myslím, že obojí je hovadina. Škoda jen, že si to nemyslí některá skutečná hovada.

drak sedmihlavec

2007-10-08T06:11:27+02:00

Tenhle podzim jsou v kurzu draci. Vloni to byli čerti. Čtu každý večer Matýskovi pohádky, občas se přidá i Kačka, ale to jen vyjímečně, protože je ještě přeci jen na pohádky maličká. Podle toho, kolik pohádek na dané téma se dá sehnat a taky podle toho, jak moc ten či onen hrdina Matěje vezme za srdíčko, se střídají různá pohádková období. Dračí období právě prožíváme. Matěj svůj dřevěný meč skoro neodkládá, jak pořád musí stínat ty dračí hlavy. Má i draka plyšového, ale to je kamarád. Včera večer, hned, jak jsem dočetl, Matýsek povídá: "Ale vídíš tatínku toho draka plyšovýho, jak leze z jeskyně? Tak tomu narostou tři hlavy a všecky jsou ze zlata! A ten drak tě sežere, ale já tě zachráním, protože mu ty všechny zlatý hlavy setnu. A zůstane mu jen ta plyšová a to je kamarád. Ale drak Sedmihlavec, to je potvora, s tím budeme bojovat. Že si taky uděláš meč, abysme ho přemohli?" To jsem musel slíbit. Takže kdybych náhodou nenapsal zápis do deníku, tak zrovna s Matýskem stínáme hlavy draku Sedmihlavci. No vážně!

kde není závora

2007-10-05T06:53:34+02:00

Tuhle jsem zas mapoval další zkratky pro strýčka Příhodu. Pořád mě nedávala spát ta "prostřední komořanská stezka". Na mapě i na satelitním snímku je dost široká na to, aby se tam v případě potřeby vešlo auto. Vzal jsem to z druhé strany shora a dobře jsem udělal. Ta cesta je opravdu krátká, ústí do vhodně umístěné ulice a vůbec má všechna plus. Skoro. Má taky jedno mínus a to celkem zásadní. Těsně u lesa je závora na zámek. Zřejmě nejsem jedinej, koho ta nábližka napadla. Ta závora mi udělala čáru přes rozpočet. Lidskej duch je ovšem nezdolnej. Už věci znalého mě zastihla zas ta komořanská zácpa. Opravdu se mi nechtělo ten kilometr stát, vyrazil jsem tedy na průzkum bojem. Nejdřív jsem si udělal takové kolečko, co mě vrátilo do výchozího bodu, ale napodruhé už jsem to měl! Přes hory, přes doly, pěkně po asfaltce, žádný zákaz vjezdu, prázdná cesta a šup: pěkně tam, kde fronta začíná. Vůbec si nepřipadám jako lump, co předbíhá. Ta ulice je na mapě a každej ji má k dispozici.

uši

2007-10-04T05:39:58+02:00

Kačka je děvče statečné, dalo by se říct. Minulý pátek na Václava jsem s ní byl na pohotovosti skrzevá ucho. Ono jí to ouško asi nějak trápilo, protože nám na něj ukazovala, ale nic nebylo pozanat ani na ní ani na uchu. Až v ten pátek ucho trošku zčervenalo. Pan doktor jí tam takovým trychtýřkem kouknul a že je to prý málo častý zánět zvukovodu a dal nám kapky. To se ovšek kapku splet. V pondělí na kontrole u jiného pana doktora jsme se dozvěděli, že je to oboustranný zánět středního ucha. Kačka to nese statečně, dostává meducínu a jen občas vážně ukáže na ouško, jako že potřebuje vyčistit. Skoro se zdá, že její uši nás rodiče trápí víc, než jí samotnou. Ale já tomu rozumím. Náušnice jí na ouškách drží dobře, tak co se víc starat, ne?

pravej ořechovej

2007-10-03T05:20:15+02:00

Velmi dávno jsem slyšel zkazku o kocourovi, který packou vyšplíchával vodu z akvária, protože dobře věděl, že rybičky se nejlíp loví na suchu. Akvárium nemáme, ale kocoura ano. Ferdu mazaného všemi mastmi. Na lince má své místo červená mísa s ořechy, které občas použijeme my, občas návštěva a teď i Ferda. Vyskočí nahoru, chvilku si vybírá ten nejvhodnější ořech a pak ho jemně packou vyhodí z mísy na zem. Ořech je totiž povahy kulaté a to se Ferdovi náramně hodí ku hře. On s ním hraje na podlaze pravej ořechovej fotbal. Ovšem jen do té doby, než zakopne svůj míč někam do autu, například pod křeslo. To pak musí znovu do mísy vybírat další vhodný kopací ořech. Včera jsem těch kopačáků zpod křesla a sedačky vytáh dobře pět.

víkend na houby

2007-10-02T06:06:47+02:00

V neděli byl problém tu chásku vymést z pelechů, ale v sobotu to šlo celkem hladce, i přesto jsme byli všichni čtyři na houbách obě rána. Matýsek se ptal, proč jsme už dávno nešli na houby, což jsem mu vysvětlil nedostatkem času, spoustou jiných zájmů a taky tím, že na houby jsme s maminkou chodili nejvíc, když on sám byl na houbách a i dávno před tím. Odpověď takového rozsahu synka uspokojila, jen nevím, kdy přijde s otázkou, kdy a kde že to on chodil po těch houbách. Kolem Jílového je spousta lesů, ale taky spousta houbařů. Projevilo se to sobotním nájezdem a rozvinutím houbařských rojnic obzvlášť mezi Petrovem a Jílovým. Tak tady ne. Našli jsme si jinde takové opuštěné místečko. Místečko opuštěné houbaři, nikoliv jejich kořistí. "Hele, támhle je bedla," směrovala nás mábystrozrakáHanička hned na počátku. Byla tam bedla. A byly tam spousty hub vůbec. Nasbírali jsme tři košíky a obrátili se k domovu. I Matýsek se pořádně přičinil a tak byla smaženice a bramboračka a kulajda a obalované kloboučky. Inu, co vám budu povídat, byl to víkend na houby jak dělaný.

Salamandra salamandra

2007-10-01T06:29:54+02:00

"Půjdeme s Matýskem pro pár hub zítra do polívky," oznámil jsem takhle odpoledne mémiléHaničce a šli jsme. Matěj si vzal svou ostrou meč (to je dřevěný meč, který jsem mu udělal z latěk, protože on je teď princ Bajaja, který má ostrou meč pořád u sebe) a šli jsme tuhlec do lesíka. "Jsme v lese, Matýsku," povídám, "musíme být potichu." "Ale já na ty draky vemu ostrou meč a všechny je rozsekám," odvětil logicky Matýsek, totiž Bajaja. Křižovali jsme lesík hledajíce houby (a draky) a už jsme měli pár babek v košíku, když co nevidí mé bystré oko. Draka! Není to mlok? Je to mlok! "Matýsku, honem, pojď se podívat!" Měli jsme ho v dlani, příjemně chladil a šimral nás pacičkama. Takhle naživo jsme viděli mloka poprvé v životě oba. Škoda, že jsem s sebou neměl foťák. Ty obrázky z mobilu jsou opravdu moc mizerné. Budem si to muset pěkně pamatovat. Je tu u nás v Olešku přeci jenom asi čisto a zdravo. Ke vší té havěti připisujem do seznamu i Mloka skvrnitého.

má Ferda okno?

2007-09-28T05:53:39+02:00

On je Ferda kocour mazanej, to se musí nechat. Stačily mu tři noci a už věděl, že se mnou spát pod duchnou nebude a ani kňourání za dveřma mu nepomůže. To Sára svého času mňoukala jak na lesy a nic jí v tom nemohlo zabránit. Ostatně jí to zůstalo dodnes. Což ovšem, jelikož je kočkou venkovní, nevadí, poněvadž to krzevá stěny domu není slyšet. Ferdinand se tedy učí a zatím to vypadá, že se učí rychle. Poslední příhoda s pádem se střechy ho taky naučila. Jenom nevím co. Už pár dní slýchávám tu a tam taková zvláštní klapnutí v domě. Patří do kategorie nových, tedy neobvyklých zvuků. Tuhle se mi podařilo nakouknout pod pokličku onoho tajemství. Ferda se snažil teleportovat po zaznění onoho zvuku z ložnice. Teleportace se mu moc nepovedla a byl tedy při přesunu spatřen. Při ohledávání napáchaných škod jsem ale žádnou neobjevil. Aź na šmouhy na skle otevřeného střešního okna. Nebylo na nich nic zvláštního. Snad jen to, že byly zvenku. Nebyly tam ale jen šmouhy, byly tam i Ferdovy chlupy. Vypadá to, že Ferda mívá občas okno. Okno střešní na hraní. Jak přesně se tam dostane a co na něm nebo s ním pak vyvádí, to bude předmětem dlouhodobého pátrání.

porsche

2007-09-27T06:39:47+02:00

Vůbec netvrdím, že se na silnici vždycky chovám jako vzor všech ctnostných řidičů, co šmahem přijdou rovnou do nebe. Občas mi to ujede asi jako každýmu. Včera to nějak ujelo jednomu v černém poršáku. Za světly v Podolí u dvorců blikala majáčky policejní octávka a černý hříšník byl lustrován posádkou. Co si navzájem udělali, těžko říct. Ale po aktu se černé Porsche odlepilo od chodníku a s náramným zrychlením to odpálilo dobře osumdesátkou k vodárně. Octávka se loudavě otočila u Žlutých lázní. Tak to jsem blázen. Že by mu dali pokutu za pomalou jízdu a on se hned polepšil a šlápnul na to pořádně? Tak nějak to muselo být. Dojel jsem černé Porsche hned mezi světly před tunelem. Stálo na červené. Panáček neznal místní problematiku a proto stál v koloně. Projel jsem obvyklou nábližkou a předjel kolonu, která stále čekala na zelenou. Když jsem pak jel kolem sokolovny a zmizel za zatáčkou, ještě pořád jsem ho v zrcátku nezahlédl. Marně hledám vtipné poučení z téhle situace a nic mě nenapadá. Tak ať se každý poučí, jak se mu líbí.

kolaps paralelního vesmíru

2007-09-26T05:55:56+02:00

"Tady by měl ještě alespoň jeden bejt, to přeci není možný," říkal jsem si při ranním losování, který že z párů ponožek bude mít tu čest dělat mi po celý den společnost. Doloval jsem v šuplíku, dostal jsem se i do hlubších geologických vrstev, ale pořád žádný kloudný výsledek. Dobře osm opuštěných singl ponožek. Každá jiná. Jak je tohle možný. Dyť ještě včera … !? Otevřel jsem šuplík jiný, ten co v něm bývají jégrhózny. A taky. Nějak jich tam nebylo dost. Provedl jsem sondáž fosilií v prádelním koši. Minimum. To už přestává všechno. Už jsem si tu víckrát stěžoval na poměry v paralelních vesmírech, kam se jistě ony svršky ztrácejí, a po čase se znovu nenadále objevují. Tohle ovšem začíná přerůstat v katastrofu. Jestli to bude pokračovat takovým tempem, hrozí v blízké budoucnosti díky mizení mých ponožek a trenýrek kolaps všech přilehlých paralelních vesmírů. Ty hromady prádla tam prostě nemůžou zvládnout.

žonglér

2007-09-25T06:11:03+02:00

Když člověk potřebuje něco umět, pořídí si příručku. Na to vsázejí všichni vydavatelé, kteří příručky vydávají. Příručky jsou na všechno. Skoro na všechno. Příručku jak telefonovat v autě zatím ale nikdo nevydal. Nebo jsem ji přehlédl? V každém případě žádnou nemám a tak jsem autotelefonista samouk. Poučen komickými příhodami s hlasitým telefonem v autě používal jsem vždycky nějaké komornější řešení. Většinou nějaké sluchátko s drátem nebo bez drátu. Nakonec mám už nějaký čas docela prima sluchátkový aparátek, který jsem onehdá úspěšně nakoupil, jak již bylo psáno. Ten aparátek má ovšem jednu zákeřnou vlastnost. Káblík se do všeho zamotá. Čelím tomu většinou pečlivým uložením. Většinou. Zrovna včerejšek nepatřil k většině. Sjížděl jsem dolů k Vltavě, když mi zazvonil telefon: "Kde to sakra mám. Jo tady. Kruci, se to zaseklo pod sedadlem. No jo, dyť dávám přednost. Vidim, ne?! Jsem na vedlejší, tak jeď čéče. Doprkýnka teď mi to vypadlo z telefónu. No jenom se nezjanči, já to hned vemu. Jen co to nasadím zpátky. Nebojte slečno, mám to pod kontrolou, já do vás nevrazím. Tak už to je zpátky, teď jen vyndat to sluchátko zpod sedadla. Pusť se ty mrcho. Tak už ... ..." Nevydrželi. Na druhém konci pomyslného drátu nakonec rezignovali na ten veledůležitý hovor. Dojel jsem na světla v Podolí a kradmo se díval kolem sebe, jestli náhodou někdo na chodníku neměl pocit, že za volantem sedí šílenej žonglér.

Dobytí Severního pólu v Ohrobci

2007-09-24T06:12:45+02:00

Byly buřty, bylo pivo, byla legrace. Bylo to v Ohrobci v pátek večer. Ochotnické představení místního spolku. Dávali současně druhou premiéru a první derniéru Cimrmanovy hry Dobytí Severního pólu. Bylo fajn zjistit, že společenský život na vsi nezanikl a že místní důstojní pánové blbnou na jevišti pro radost sobě i ostatním. Co dodat? Snad jen to, že pokud by zas někdy pokoušeli Ohrobečtí můzy, přijďte se podívat, jde jim to. A pro ty, kteří tam nebyli, mám v galerii pár obrázků.

Copperfield z Jindřišské

2007-09-21T06:57:41+02:00

"My to máme příkazem, jinak bych vám to nedával," jaksi omluvně mi sděloval policista v Krakovské. Seděl jsem tam v křesílku v recepci a sepisoval kromě dotazníku o spokojenosti se službou policie i oznámení o krádeži dokladů a portmonky. Jako spousta dalších věcí v životě mě i tohle potkalo poprvé. Je to zatrolená patálie. Jeden má v takovém portmonu vlastně nastřádenej skoro celej občanskej život. O penězích nemluvě. Měl jsem tu peněženku jako vždycky v náprsní kapse bundy, která je trošku menší, než by bylo potřeba. Jde z ní dost ztuha vyndat. Bunda byla na opěradle židle, na které jsem seděl a obědval v oblíbeném bufetu v Jindřišské. Inu stalo se. Nějak jsem se nad tu lapálii povznesl a říkám si, že jestli ten kapsář skutečně dokázal můj majeteček vytáhnout, aniž bych si toho všiml, musel bejt cvičenej, jak David Copperfield. Vlastně si ten honorář zaslouží. Já bych to nedokázal. Snad jenom těch tisíc ouřadů, co musím teď oběhnout, to bych mu přál, aby si to, lump jeden, taky zkusil.

Viktor?

2007-09-20T06:01:16+02:00

Blíží se podzim a tím i potíže s Bedřichem. Bedřich, jak každý ví, je místní srnec, co nám chodí na zahradu. A nejen srnec. Havěti je tu habaděj. Dokud jsme měli na zahradě jen bahno nebo trávu, nevadilo nám to. Teď ovšem už máme strom, o který si Bedřich škrábal na jaře paroží, a mojemiláHanička si objednala asi tak vagón růží. Růže se taky sází na podzim. Z obav o růžové plantáže vzešla obava, kdo nám konečně postaví plot. Zajel jsem támhle do Okrouhla, kde mi onehdá pán s pískem nabídl, že kdybych něco potřeboval .... "Potřebuju plot," povídám. Pán moudře pokýval hlavou a jeli jsme na projížďku vsí, abych viděl, co tak postavili. A začla vznikat obava třetí. Mě se to vůbec nelíbilo. Vzal si na mě telefon a že prý večer uvidí Igora a ten se mi ozve. Nevím, nevím, Igor. Taky to tam slyšíte? Igor - Viktor. Viktor čistič.

pozn. red.: pro ty, co nechodí do kina: Viktor čistič je ponuře groteskní postava likvidátora nepotřebných osob

Paco aneb Prahou za dvě hodiny přes letiště

2007-09-19T06:00:32+02:00

Je to obehraná písnička, ale evergrín: doprava v Praze. Je naprosto neodhadnutelná, pokud ovšem neodhadujete, že zácpa je absolutní a všude. To můžete být nanejvýš příjemně překvapení, pokud náhodou je ve vámi zvoleném směru cesta poněkud prostupnější. Vědom si téhle vlastnosti ranní cesty do práce, dlouho předem - už někdy o prázdninách - jsem zkoumal možné únikové cesty z ucpaných Komořan. Včera ráno ve frontě jsem si na to vzpomněl. Zrovna pěkně pršelo a cesta byla ucpaná už od loudavě budovaného tunelu pod Točnou. Vzal jsem to uličkami Komořan nahoru k lesu, kde, jak jsem si matně pamatoval, existují na mapě tři možné únikové cesty. Teď už vím, že ta úplně nejkratší je jen pro krosaře na motorce. Tu prostřední jsem nějak vynechal a ta nejdelší a nejbahnitější, to byla má vyvolená. Dalo se to čekat. Čtyřkolka mě z toho dostala, ikdyž už jsem měl malou dušičku, že se někde za doubkem vyhoupne dřevař s koněm nebo hajnej s kulovnicí. Nakonec jsem se vyhoup já z lesa. Ježkovyvoči! Dyť jsem na letišti na Točné! No aspoň to tu znám. Dopravní špunt jsem sice objel, ale ta cesta není následováníhodná, to mi věřte. Zpoždění narůstalo, zavolal jsem tedy do agentury, kam jsem byl ohlášen na později, že to vezmu k nim rovnou bez mezipřistání v kanceláři. Vzhůru tedy přes celou Prahu do Dejvic. Paní mě čekala, lístky na Paca de Lucíu jsem měl nachystané. A teď zpátky do centra. Úplný parkoviště. Kličkovat se nedalo, tam žádné polní cesty nejsou. Vydalo to na dobrý dvě hodiny. Příště si dám pozor a nebudu takový pako, abych jezdil křížemkrážem v ranní špičce přes město.

hádanka zářijová

2007-09-18T06:16:48+02:00

Mám tady v zásobě už nějakou dobu zas jeden obrázek. Uhádnete, co je na něm?
Tady jsou možnosti:
- geneticky upravená miniaturní kukuřice
- nově vyvinutý vysoce pevný spoj svazku optických vláken
- hmyzí vajíčka na silonovém lanku
Tak schálně, vybrali jste si?

kočičí fašírka

2007-09-17T06:27:40+02:00

"Však až bude mít hlad, on se objeví," ujišťovala nás oba mázkušenáHanička. Přesto nám to nedalo a obrátili jsme naruby celý domeček několikrát. A Ferda nikde. Tím se dostáváme k jádru pudla. Totiž kocoura. Jednak se náš Amadeus už jmenuje Ferda, celým jménem Ferdinand, a druhak se nám včera odpoledne ztratil. Vařil jsem oběd a když jsem pustil digestoř, což je zvuk, který Ferda nerad, viděl jsem ho naposled, an se plouží po schodech do patra. Chvíli jsme to brali jako dobrou legraci - no znáte ty kočky, co se vám schovaj a pak se vám z úkrytu smějou, jak blbnete při jejich hledání. Jenže k večeru přestala ta legrace být k smíchu. Bylo nám čím dál tím víc smutno, protože jasno, že Ferda někam zmizel. Nevěděli jsme jak, ale zřejmě utekl z domu. Lenka s Tomášem byli tak moc hodní, že se zúčastnili pátrací akce v okolí, ale stejně jako já bez úspěchu. Pročesali jsme blízké i vzdálenější okolí ve vsi i v přilehlém lese a nic. Vyvěsil jsem tedy fotku a prosbu o navrácení s odměnou ke krámu a na vývěsku k obecnímu úřadu jako poslední naději. Ovšem minimální. Von Ferda je fešák, toho by vrátil leda Mirek Dušín. Přišel jsem smutnej domů a ještě s Tomášem jsme znovu procházeli okolí. Před tím jsem znovu prolezl dům a ohledal stopy po útěku. "Pod oknem z koupelny jsem našel škrábance na taškách na střeše, možná, že tamtudy uklouznul," povídám. "Tuhle zrovna nad autem to bylo, ale pod autem není, tam jsme se už dívali čtyřikrát." Podíval jsem se pod auto popáté. Z motoru koukal huňatej vocas. "Ferdo! Ty uličníku! Jak ses tam dostal?!" Po dvou hodinách marného hledání započalo vyprošťování. Hrůzou pádu se střechy rozklepaný Ferda vlezl do motoru mého auta a vyprostit ho nebyla žádná legrace. Tomáš statečně vlezl pod auto, což Lenka oznámila větou: "Teď necouvej, mám tam manžela a eště jsme si moc neužili." Nezacouval jsem, naopak jsem svítil a pomáhal Ferdu tahat z motoru. "Mám ho, táhnu za krk," hlásil jsem. "Já taky," hlásil Tomáš,"táhnu za ocas." Bylo jasné, že celou akci musí někdo koordinovat. Ujala se toho mášikovnáHanička a nakonec byl Ferda vytažen Tomášem. Chvilku se třásl svélaskavéPaničce v náručí a pak se šel projít po lince a mě v pracovně po stole. Trouba. Vůbec mu nedošlo, že z něj ráno mohla být po startu kočičí fašírka. Mimochodem, teď mi zrovna leze po stole a chytá lučního koníka, co mi sem přes den oknem skočil.

zelená

2007-09-14T05:44:08+02:00

Jízda byla příjemná a cestou jsme dvakrát brali benzin. Tuhle větu si klidně můžu vypůjčit od cimrmanologů s tím, že naše cesta nevedla do Liptákova, ale do Opavy. V našem případě za obchodem. I obchodní cestující je jenom člověk a tedy je mu třeba obědvati. Našli jsme v centru takovou skoro zapomenutou hospodu, kde se zastavil čas a pravěpodobně i kuchař, na jehož výrobky jsme si museli pěkně počkat, i když byly ve stálé nabídce. Při uvažování, jak moc a jak dlouho je ta nabídka na jídelníčku stálá, jsem podrobil průzkumu místní nástěnky. Mezi obvyklými replikami starých smaltovaných štítků mě zaujal jeden obzvlášť vyvedený, za který by se nemusel stydět ani pan správce akciového pivovaru v Nymburce. Ten slogan prostě nemá chybu.

krámeček s kraječkama

2007-09-13T06:42:08+02:00

Jdu takhle Nekázankou a zahlédnu koutkem oka růžový oblečky s kraječkama. "Hele, ty sukýnky jsou takový malý, to by mohlo bejt naší Kačence," pomyslel jsem si. Paní z krámku si zrovna před výlohou zapalovala cigaretu. To se mi moc nelíbilo. Dali jsme se do řeči. "Ale jó, pojďte klidně dovnitř," nakonec souhlasila. "Víte, já tohle ještě nikdy neviděl," vysvětloval jsem svoje přání celé si to vyfotit. Škoda, že jen telefonem. "Tak tady třeba máme maličký džíny, jenom za 1.650,-." "Šišmarjá, dyť mý štrausky pětsetjedničky stojej skoro stejně!" "To byste se divil, jak to lidi kupujou. Támhlety komplety máme ve slevě a tyhle pohovky v akci." Dostal jsem se ještě k tričkům, kožíškům a mikinám. Peněženka ovšem zůstala zavřená. Všude v krámečku na věšáčcích byly nápisy: For Pets Only.

jezdectvo

2007-09-12T06:01:45+02:00

Vypadá to, že letos nás tu obléhají myši, skoro, jako by se po loňské zimě přemnožily. Sára dělá, co může a s chutí likviduje vojska nepřítele. Protivníkovy řady jsou však nezměrné. Okolí naší zahrady je poddolováno myšími tunely a je s podivem, že na pozemek nepřítel ještě nepronikl. Možná nás Sára vší svou kočičí silou zaštiťuje. Včera ale zřejmě generální štáb vyslal jezdecký předvoj. Ráno jsem vyšel z domu a vidím koně. Teda kobylu. Vlastně spíš kobylku. Dobrá byl to luční koník. Ale zato pořádnej a seděl nám na fasádě. No, posuďte sami. 1, 2, 3

tentokrát ve sklípku

2007-09-11T05:58:32+02:00

"Tak máme zas potíže," hlásil jsem mémiléHaničce v neděli navečer. "Ve sklípku je znovu voda a čerpadlo je pod tou vodou," upřesňoval jsem. Sklípek nás už stál tolik prostředků i sil, že tu informaci málaskaváHanička přijala s klidem přímo ledovým. Voda tolik ledová nebyla, měla celých deset stupňů, jak napovídal utopený teploměr. Místo abych šel koupat děti, šel jsem se tedy koupat do sklepa sám. Po vyčerpání té podzemní vany jsem ji ještě musel vytřít "dočista došista." Sakrapráce a to jsem měl za to, že už je všechno odizolované a montážní díra je dost vysoko. Tou že voda nepoteče. Tekla. Včera jsem tedy pořídil studnařskou pěnu a přesto, že nejsem studnař a nebylo to ve studni, vypěnil jsem tu díru. Teď ráno jsem se šel podívat, jak to dílo funguje. No, nic moc. Ale nevypěnil jsem. Byl jsem na to nachystanej. Voda je totiž prevít.

voda je prevít

2007-09-10T06:42:49+02:00

Host do domu, bůh do domu. Tedy ne snad, že bychom naše hosty zbožňovali, ale snažíme se , aby se u nás naši hosti měli příjemně. A protože další letitá zkušenost praví: "Krmte tu bestii," dostanou naši hosti většinou i dobře najíst. Když to zrovna nezvorám. Tuhle sobotu jsem chtěl hostům po receptu Tomášově tady ze sousedství udělat, řekněme, sousedský rostbíf. Dělal jsem to prvně a zvoral jsem to jenom trochu. Nebyl to ani tak prostředně upečený rostbíf, jako spíš málo dušená svíčková. No, bylo to pro jedlíky s dobrým chrupem, ale jinak výtečné. Dvě kila masa zmizela natošup. Pak se povídalo a hrálo a zpívalo. Má miláHanička uzpívaná šla spát první už někdy před druhou hodinou ranní nedělní. My ostatní tak někdy kolem třetí. Protože už jsem mírně poučen, většina tekutin, které jsem vypil, byla voda a čaj. A to byl ten kámen úrazu. Po necelých třech hodinách spánku někdy před šestou to na mě přišlo. Pan kolega Tychon Brahe na tom nemohl být hůř. On měl problém porušit dvorskou etiketu před císařem, já zas vyrušit moumilouHaničku ze spánku. Co je horší, sám nevím. Byl to dobře destiminutový boj, ve kterém nakonec zvítězil takovej ten trojcestnej ventil, co ho my, pánové, náme několikrát denně k potřebě. Bylo jasné, že buď povolím co nejdřív já nebo v té samé chvíli on. Úleva se dostavila vzápětí po otevření řečeného ventilu. Uffff .... No krásněspícíHaničku jsem neprobudil a zas jsem poučen: A't už pije člověk cokoliv, nechť si počíná s mírou, byť by to měla být jen voda. Jelikož voda, ta je prevít.

tyhlety rychlý změny

2007-09-07T05:54:32+02:00

Letos byla ta změna nějak moc kách. Už jsem si zvykl, že dopravní chaos nebo ještě spíš dopravní zácpy, se odehrávají vždycky v těsném sousedství prázdnin. Bývá to tak jeden, dva měsíce před a totéž i po prázdninách. Tenhle letošní první poprázdninový týden to však vypuklo měrou dosud nevídanou. Docela by mě zajímaly příčiny. Že by si letos nikdo neprotáh dovolenou? Nebo snad zaznamenali prodejci aut nebývalý nárůst tržeb? Kdo ví. Každopádně se cesta do centra v ranním provoze protáhla na téměř dvojnásobek, což, jak říkají s oblibou meteorologové, je dlouhodobé maximum. Možná se to usadí, ale teď mi ten Brownův pohyb v ulicích Prahy vysloveně pije krev.
A do toho ještě to počasí. Předposlední prázdninovou neděli jsme se na zahradě koupali a teď je zima jak v morně a v Beskydech už padal sníh. Navíc nám vichr s deštěm pokosil naše slunečnicové políčko, takže to teď vypadá jak v Tatrách po vichřici. Je to celý na mě nějak móc rychlý, tyhlety změny.

vetřelec k večeři

2007-09-06T05:42:21+02:00

"Ten černej kocour Sáře všechno sežere," domníval jsem se onehdá, když jsem pozoroval řečeného vetřelce, jak brousí kolem naší zahrady. Jako důkazní materiál mi sloužila Sářina miska, která byla vždycky ráno prázdná, převržená a na jiném místě, než původně. Bylo možné si představit loupeživý nájezd kocourův a následné plenění misky se žrádlem. Sára ovšem zůstávala klidná. Ostatně jako ve většině případů, pokud nebereme v úvahu vetřelce psí. Před těmi má respekt. Tuhle ráno povídá babička: "Schválně jestli večer přijde zas." Nevěděli jsme kdo a měli jsme se nechat překvapit. Kolem půl desáté se ozval rachot misky za dveřmi. Popadl jsem foťák a běžel dělat dokumentaci, jak nám vetřelec brutálně plení Sářin jídelní stůl k večeři prostřený. Dokumentaci jsem pořídil. Vetřelec se nechal během hostiny v klidu portrétovat, ba dokonce i za uchem pošimrat. Přijali jsme ho jako vzdáleného člena rodiny nebo spíš občasného strávníka. Ono nám zas tolik neubude. Takhle se můžeme pochlubit, že máme na stravu doma ježka! Takovýho fešáka.

lesní jahody

2007-09-05T06:07:11+02:00

Ony tyhlety cormanovky jsou úžasný škváry, to se musí nechat. Pan režisér jistě odpustí. Ono se na ně hezky kouká. Je to jako dívat se na staré komiksy: člověk taky ví, že to jeho ducha nijak zvlášť nepovznese, ale ta zábava! Dopředu víte, jak to dopadne, padouši jsou extrapadouchovitý, panny téměř porculánový, kulisy nakašírovaný skoro jako živý ... no vždyť to znáte. Myslím, že mi tedy může být odpuštěno, že jsem si včera zašel pro Jámu a kyvadlo, abych si užil pár porcí před chvílí popisovaných celuloidových pokroutek. A jak si tak nesu ten úlovek, jdu parčíkem u Jindřišské věže. Pod živým plotem vidím listy lesních jahod. To je blbost, kde by se tu vzaly? Že by to bylo znamení, abych ten škvár zahodil a vytáh radši doma z archivu vopravdový umění? Těžko říct, pravdou ovšem zůstává, že hned naproti bance v Jeruzalémské ulici rostou a dneska právě uzrály lesní jahody. Nebo Jeruzalémské?

proč se to u frantíků tak rozmohlo

2007-09-04T06:54:21+02:00

A v neděli byl u nás na zahradě strašlivý zápas v petangu. Upekli jsme to tuhle, když jsme hráli onen pověstný turnaj ve stolním tenise. Sousedi ze staré hospody přinesli příslušné koule, aby bylo vůbec čím hrát. Předem jsme se ovšem řádně posilnili znamenitým rostbífem, který mistrovsky připravil Tomáš a spoustou dalších dobrot včetně právě upečené bábovky, co jí dělám po vzoru dědečkově. Začal jsem mít obavy, jak se k těm koulím budeme shýbat. Že prý, ať se nestarám, že to vysportujem. Tak jsme začali sportovat. Přesto, že jsme tu hru hráli poprvé, hned jsme jí přišli s moubáječnouHaničkou na chuť. Teď je mi jasný, proč se to u frantíků tak rozmohlo. Tolik prostoru k poklábosení a dohadování na čerstvém vzduchu snad žádná jiná hra neposkytuje. Rozhodně jsme se však moc nenadřeli, to snad ani u takové partičky petangu nejde. Napříště jsme si slíbili badminton, aby byl zas nějakej ten pohyb.

stadium radostného hledání

2007-09-03T06:33:32+02:00

Už nějaký čas jsme s moulaskavouHaničkou chodili kolem horké kaše. Tu a tam někdo z nás vynesl nějaký naprosto nezávazný a s ničím nesouvisející výrok o kočce. Nikoliv o Sáře, o té mluvíme pořád a venku je vždycky po ní sháňka. Je z ní vzorná kočka. Myši loví, poslouchá a přiběhne na zavolání, mazlí se a vůbec se chová znamenitě. Tedy o Sáře to nebylo. Prostě tak nějak obecně. Tuhle jsem při vybírání kočičího krmiva narazil na jakési speciální pro Mainské mývalí kočky. Jakživ jsem o tom plemeni neslyšel. Musel jsem se hned podívat. Jsou to takové docela obyčejné kočky s mírnou povahou, ale obrovské. Některé vypadají jako rys a jsou i skoro tak velké. Zalíbily se mi. Haničce taky. A bylo to venku. My vlastně chceme další kočku na doma, aby nám večer žižlala palec a předla nám na klíně. A tak jsem začal hledat Mainskou mývalí. A výsledek hledání máme od soboty doma. Je to nádherný kocour, tedy vlastně jen sedmiměsíční kotě. To kotě je dvakrát tak velké jako Sára a váží přes šest kilo. A prý ještě hodně povyroste, koťátko. Jmenuje se Amadeus. Takže máme první patálii. Musíme mu najít jméno. No zkuste to, volat na kocoura: "Amadee, jedeš z toho lustru dolů!" To by bylo nedůstojné. Navrhoval jsem Wolfganga, ale neprošel, ani když jsem to zkrátil na Wolfi. Tudíž se teď nacházíme ve stádiu radostného hledání.

jak je to s předbíháním

2007-08-31T06:47:41+02:00

"Máš už pár dnů o den posunutej kalendář," povídala sousedka Lenka. Bylo mi to divný, jelikož to napomenutí přišlo bez varování a navíc ve chvíli, kdy jsem přišel k sousedům s oznámením, že turnaj v petangu se přesouvá ze soboty na neděli z důvodu Olešského dne dětí, který se koná právě tuhle sobotu odpoledne na hřišti. "No píšeš woleschko vždycky se zítřejším datem už večer předem," bylo mi vysvětleno. Mám totiž delší vedení, někdy. "Aha!" Pochopil jsem celou situaci. Protože sousedi patří mezi pravidelné večerní čtenáře, přijde jim podivné, že už večer čtou ranní vydání. Aby to přestalo být podivné jaksi globálně, bude, myslím, dobře, když svoje předbíhání o den vysvětlím i vám ostatním. Já totiž chodím rád spát docela brzo. Když to stihnu do jedenácti, je to děsně prima. On už dědeček rád spal, ale k jeho dokonalosti se musím teprv dopracovat, neboť odpoledního šlofíka mi zatím v kanceláři nechtějí tolerovat. No a aby woleschko vyšlo včas už k té ranní kávě například v Insbrucku ( no jasně, vytahuju se, jaxem světovej! ), musím ho vydat ještě před půlnocí. Teda měl bych. A většinou se mi to i daří. Abych k tomu splnil ještě i podmínku nutnou, jít do hajan alespoň v jedenáct, musím si do deníčku zapisovat rozumy brzo večer, někdy i kolem osmé. No a takhle prosté to je.

ve středu

2007-08-30T06:42:36+02:00

Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsem tu již zmiňoval geometrický střed Čech. Nějak mi to pořád vrtalo hlavou, podíval jsem se tedy po síti, co na to informační kanály. Kupodivu daly místní pověsti za pravdu. Ovšem musím uvést, že těch míst je víc. Některá s pověstí, jiná bez, ale všechna jsou zaručeným geometrickým středem Čech. Tedy především kopec Ďábel, na který koukáme. Z toho prý je na všechny okolní hranice stejně daleko - a to 105 kilometrů. Pak je tu obec Čihošť, u které leží těžiště plochy vytyčené mapou Čech. To je seriozně vytyčeno úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem. Pak jsou tu ovšem ještě pověsti a historické prameny. Podle nich býval středem Čech kopec Říp, poté se střed pomalu sunul ku Praze, přibližně až někam k Ládví. A dále tu máme přibližně 1,5 km za Kouřimí ve směru výjezdu na Kolín astronomický střed Evropy, aby toho nebylo málo. A to všechno na docela malém plácku. Pokud se vám tedy někdy stane, že si s vámi dá někdo schůzku ve středu, ničeho se nebojte. Vemte to na Říp, pak přes Ládví k nám na kopec Ďábel a dál přes Čihošť do Kouřimi. A nemůžete minout. Někde v těch místech určitě nějakej ten střed bude.

ukecaný vodpoledne

2007-08-29T06:53:28+02:00

"No ráno jsme byly u holiče, pak jsme musely pro ortopedické vložky, hned potom pro bačkůrky a boty do školy, no měly jsme toho dneska hodně a pak ještě k babičce...", povídala mi paní s dcerkou, které jsem naložil včera odpoledne na obvyklém místě pro stopaře u mostu na Zbraslav. "Já říkala, že to bude lepší jít na stopa, protože nám jeden pán povídal, že někde za lomem je nějaká bouračka a že tam přistával vrtulník a tak bysme se k přívozu ani nedostaly a stejně je lepší jet stopem, protože vy nás vezmete až ke středisku, a to bysme jinak musely šlapat pěšky ..." Uf...! U střediska jsem je vyložil. Doma chyběla vajíčka. Znovu jsem se vydal na cestu, tentokrát do krámu a pěšky. "Prosím vás, jak se dostanu k mostu u Davle," ptal se řidič Tranzita, který mě po cetě zastavil. "No, vono je to kousek, ale to byste musel skočit tuhle ze skály. Jinak musíte dolů do Vraného a pak na Zbraslav." "Odtamtud právě jedu, je to tam neprůjezdný," potvrdil řidič výpověď stopařčinu. Poslal jsem ho tedy na Jílové a pak doprava přes Petrov do Davle. V krámě poslouchám paní prodavačku jak mudruje: " ... dneska je přivezli, vypadaj dobře, že bych udělala koláč? Nebo radši knedlíky?" Tak povídám: "No jo, já si těch švestek taky pár vezmu. Já knedlíky rád. Nebo budem péct koláč. Švestkovej je moc dobrej." "Jó? Vy pečete?" "No jo, buď já nebo žena." "Ale děte, vy umíte píct, no to mi musíte říct, jak se to dělá ..." "Peče se to. Ale dyž chcete, tak přiďte vochutnat." "A to jako že sem pozvaná? A co tomu řekne vaše žena?" "No coby, se jí můžete zeptat, je doma." "Aha, tak to jo..."
Tedy takový ukecený vodpoledne, jako těch dvacet minut, co tu o nich píšu, to už jsem dlouho neměl.

pavučiny

2007-08-28T06:10:45+02:00

Chystá se konec prázdnin. Letos to vypadá na docela hezké finále. Réva nám pěkně zraje, maliny kupodivu budou letos už podruhé a počasí je vyslověně přívětivé. Babí léto ale přesto pomalu ohlašuje příchod. Všude jsou pavučiny. To je ovšem pro moupořádnouHaničku nepřijatelné. Venku - no, prosím, když to musí být. Ale doma?! Ani náhodou! A tak jsem musel už mnohokrát vynášet pavouka ven, protože by jinak byl fyzicky inzultován moupořádkumilovnouHaničkou. Naposled teď v neděli. Krásnej maličkej zelenej pavouček. Líbil se i Matýskovi. Ovšem: líbil, nelíbil, musel oknem ven. Tam, kde i málaskaváHanička pavoukům jejich profesi trpí. A dobře dělá. Letos je i pavučin pěkná úroda. Jsou v Galerii.

dialog logický

2007-08-27T06:17:26+02:00

"Ty jsi ale kouzelník," pravila mámiláHanička Matýskovi, aby mu udělala radost, když měl na hlavě klobouk kouzelníka Pokustóna. To ovšem nevěděla, že nahatej Matěj si klobouk vzal nahoře v pokojíčku, aby, jak sám prohlásil, "... aby mi nebyla zima, tatínku ..." "Ale já nejsem kouzelník, já jsem klobouk," odporoval synek. "Aha, ty myslíš motýl Emanuel, pokračovala v dialogu málaskaváHanička. "Ano Enanuel," souhlasil Matěj. "A kde máš křídla?!" "No křídla jsem přece nechal v práci," nenechal se překvapit Matýsek tak banální otázkou. MábystráHanička taky není bez nápadu: "Když nemáš křídla, jak ses pak mohl dostat z práce domů, Emanueli?" To ovšem nevyvedlo našeho rozumbradu z míry. Suše nám oznámil naprostou samozřejmost: "Přeci jsem přijel autem!"

svět ve dvou kapkách

2007-08-24T06:10:48+02:00

Ráno bylo nádherně zamlžené. V tuhle dobu Slunce vychází přímo nad vrcholkem kopce Holý ( který není holý ), což nás s Matýskem ráno po šesté láká k pohledu na pomalu vykukující oranžový zářící pumlíč. Když jsme se dost vynadívali a sluníčko už bylo nad vrcholky dvou smrků, šel jsem dolů připravit, co třeba. Z okna jsem zahlédl pár kapek rosy, které se držely na trávě. Zkusím to vyfotit, až obstarám krakeny. To přirovnání je věru na místě. Naše děti jednak celkem spolehlivě pustoší své nejbližší okolí a jednak se ke člověku, tedy ke mě a k Haničce, abych byl přesný, vždycky, když se jim zachce, přisajou všemi chapadly, což mívá za následek těžko rozebiratelné spojení. No užíváme si to, dokud je to baví, samozřejmě. Když jsem tedy zaopatřil naše hlavonožce, vrátil jsem se k tomu focení. Ona to není žádná legrace, dělat po ránu u nás makro snímky. Taková Sára, byť hlavonožcem avidentně není, hlásí se o svá práva stejně urputně a přesto, že má v miskách jídlo i pití, musí se jednomu láskyplně otírat o končetiny. V tomto případě o končetiny z kočičího hlediska přední, pokud možno ausgerechnet tak, aby co možná největší počet snímků obsahoval buď roztřesenou změť čehokoliv neidentifikovatelného anebo alespoň kočičí chlupy přes půl obrázku. Chce to trpělivost. Dneska se vyplatila. Máme tady celý svět, no - dobrá, buďme skromnější - tedy celý náš výhled v Olešku ve dvou kapkách ranní rosy.

konec jedné záhady

2007-08-23T06:27:09+02:00

To by byl úlovek: Mimozemšťané v Olešku. Záhadné přistání na poli za domem. První kontakt. A dalo by se pokračovat. Ale nebude se.
Míval jsem vždycky hroznou radost z balónku, který jsem dostal od tatínka na Matějské. Chránil jsem ho jako oko v hlavě, abych ho dovezl tramvají až domů. Takový vznášející se zázrak pro malýho kluka. A velká otázka. Kam se ztrácejí balonky, které právě na těch poutích nešťastným majitelům uletí. Uspokojivou odpověď jsem až doteď nedostal.
Už jsem slyšel, že kopec Ďábel naproti našemu domečku je geometrickým středem Čech. A od předvčírka už vím, že pole na Volešáku, kde stojí i náš domeček, je místem, na které jsem se ptal na všech poutích, co jsme na nich kdy byli. Na poli, kousek od naší zahrady, přistál tuhle oranžový balonek. Čekal, až si ho všimnu, a pomohl mi vyřešit jednu dětskou záhadu. Ztracené balonky mají parkoviště u nás v Olešku, vážně.

baťovky

2007-08-22T06:28:46+02:00

"Tenkrát od Bati boty, to bejvaly boty!", říkává dodnes moje maminka, která na Baťu dopustit nedá. Je to ovšem iluze starých zašlých dob. Taky mám rád tohle vzpomínání na deset deka salámu, co už nikdy nebude tolik salámu, jako tenkrát. Holt se ten svět mění. Moje poslední baťovky se rozlepily po týdnu nošení. Sice to byly jen obyčejné páskové letní sandály a do pár dnů mi je zalepili, ale ta důvěra ve značku byla otřesena. Třebaže mi paní Marcela z Texasu psala, jak ty její baťovky přečkaly veškerá protivenství a trvají ve své kvalitě i čase, já už vím svý.

poklidné víkendy

2007-08-21T06:57:20+02:00

Víkendy bývají poklidné. Pokud zrovna není na programu nějaká katastrofa, jsme všichni pohromadě a užíváme si klidného života na vesnici a na zahrádce. Občas pozveme přátele, občas vyjedem na výlet nebo se prostě jen tak válíme. Váleli jsme se tenhle víkend. Hlavně v neděli, protože v sobotu jsme měli stříhání a návštěvu. Stříhání se odehrálo jako vždycky a návštěva jako ještě nikdy. Stříhat nás chodí celou rodinu tady jedna hodná paní ze sousedství. Kromě mékrásnéHaničky jsme pak všici jako tenisáci. Návštěvou pak přišli ze sousedství nejbližšího. Hned přes ulici od slunečnic, ke kterým se velmi kvapem brzy vrátili, protože se Lence nějak neudělalo dobře. Náš první pokus o vraždu jídlem katastrofálně nevyšel.
No a pak byla ta neděle. To válení. Váleli jsme se na trávníku i v bazénu. Dětem se to moc líbilo a Kačenka nás za to odměnila. Přímo na trávník.

slunečnice před domečkem

2007-08-20T06:32:50+02:00

Někdy to tak vyjde, že člověk sklízí, aniž zasel. A taky to občas udělá jednomu radost. My jsme vloni zasadili u podezdívky budoucího plotu pár sazeniček slunečnic. Vyrostly, vykvetly a uzrály. Co uzrálo, ptáci sežrali. Na jaře jsme si na pár "sklizených" semínek slunečnic, co byla uložena v pytlíku, ani nevzpomněli. Před prázdninami jsme s Matýskem pleli ten úhor před domem, aby to ze silnice nevypadalo, jako že si libujeme v bodláčí. A ejhle. Mezi bodláky jsme našli pár malých slunečnic. Nechali jsme je tam a teď se nám odměňují. Aniž bychom je zaseli, máme před vchodem políčko se slunečnicemi. To sousedi je pečlivě zaseli, zalévají je a taky je mají o poznání větší. Legrační je, že oni mají slunečnice před domečkem a my máme slunečnice před domečkem. Jen ty domečky jsou každej jinej. :-)

za dvacet korun

2007-08-17T06:19:40+02:00

Slíbili jsme dětem zoologickou zahradu a tedy jsme se vydali slib splnit.
Ušetřili jsme dokonce třicet korun českých na vstupném, neboť Kačenka ještě nedorostla do placeného věku. Myslím, že se výlet podařil a rozhodně nás i poučil. Jednak, že ptáci s ostrými zobáky klovou opravdu do všeho, co vidí. Zvláště pak krásný jeřáb, který byl přímo u plotu, měl pocit, že Kačka je k sezobnutí. Netrefil se naštěstí. A druhak, že dětí se dá zbavit ekologicky čistým způsobem za dvacku. To se prostě zaplatí slečně, co má na starosti koníčky pro dětskou jízdu, předmětné dítě se vysadí do sedla, pořídí se poslední snímek šťastného jezdce - a je to. Komoň i s potomkem zmizí v dáli. A právě v tu chvíli mě napadlo, co se asi tak dělá, když se koně nevrátí. Vrátili se, naštěstí, ale těch pár minut, co nám Matýsek zmizel za dvacet korun za obzorem, bylo naplněných tou otázkou: Co kdyby? Vážně nevím, ale jako námět na horor by to možná prošlo.

jak vdechnout mamuta

2007-08-16T07:04:15+02:00

Kačenku i Matýska máme pro radost, koneckonců i ten Juráš nás někdy ( teď už vyjímečně, jelikož to nemá zapotřebí ) potěší. Máme správný rodičovský pud a tudíž , krom toho potřebného výchovného pohlavku, děti ochraňujeme, aby se jim nestalo nic zlého. Jako třeba když se Matěj pokoušel zbořit hlavou krb, hned jsme ho vezli do Motola, aby mu hlavu slepili vteřinovým lepidlem, ale o tom jsem už, myslím, psal. Anebo když Kačenka jí spolu se Sárou kočičí granule z misky, hned jí (asi tak patnáckrát denně) říkáme, že tohle jídlo je pro kočičky, že není pro děti, a současně dolujeme zbytky kočičí stravy Kateřině z tlamičky. Totiž, co to píšu. Z pusinky přeci. Je to naše povinnost.
Výrobci hraček naproti tomu nemusí nic dolovat ani lepit. Stačí napsat cedulku a povinnosti je dle zákona učiněno za dost. Tuhle měli ve Zvoli v krámě takovou houpačku barevnou. Protože z toho mého prkýnka, co už se na něm Matěj skoro dva roky houpe, začal Matýsek poslední dobou padat s frekvencí asi tak jeden pád za čtrnáct dní, řekli jsme si, že už blbne na houpačce moc a že musíme pořídit bezpečnější. Tu ze Zvole. Houpačka je v pořádku, líbí se i Kačce. To jen já - šťoura - zas něco mám. Cedulku. Proboha, copak moje děti mají takovou tlamu, aby mohly spolknout houpačku? Anebo je jenom výrobce trouba a nápisy: "Hračka není vhodná pro děti do 3 let, neboť by mohly spolknout nebo vdechnout malé částí," nalepí i na mamuta?

vidle

2007-08-15T06:33:59+02:00

"Potřebuju vidle na ten kumpost," pravil jsem rozhodně, když jsem lopatou a kolečkem přemístil hromádku již založeného tlejícího kompostu na nové místo do ohrádky na záhumenku. "Tak pojedem do OBI, já zas potřebuju žárovku na to světlo na záchod, co po tobě už půl roku chci, abys ho přidělal," vznesla spravedlivě kriticky i málaskaváHanička svůj hlas. Jeli jsme tedy pro žárovku a vidle. "Hele a co tady ty koule na světla ven na terasu," napadlo mojívšímavouHaničku u regálů se svítidly. "Hmmm, no jo, třeba," hučel jsem souhlasně. "Pojď támhle a schválně, jestli se ti bude líbit to světlo nahoře, hodilo by se na schodiště." "Ale jo, je docela pěkný." "No vidíš a do jídelny nad stůl bych dala tohleto stahovací." "No jo, to by se tam hodilo, to jo." "A eště do komory a do šatny támhleto kulatý." "Jo, kulatý..." Konečně jsme skončili v oddělení světla a šli pro ty vidle. Cestou byly květiny. Krásný červený bramboříky. "No jó, tak ten taky. A já si vezmu tudlectu orchidej, vono se to to v tý celkový sumě teď už ztratí." Po cestě byl ještě regál s prázdninovými hračkami, takže Matýskovi a Kačce kruh do vody, kriket a línej tenis. Ty vidle, co byly prapůvodem nákupu, se už na vozík málem nevešly.

další do sbírky

2007-08-14T07:34:31+02:00

Ranní mlhy už jsou zase na denním pořádku. Funguje to tady na Olešku, zdá se, pravidelně spolu s pravidelnou hlubokou orbou. Stejně jako vloni už máme za humny zoráno. Nejdřív jsme se sice báli, že uprostřed pole orba skončí a za zbytku pole bude něco jiného, než pole. Nakonec se ukázalo, že prostě už byla tma nebo došla nafta nebo tak něco. Oráč to další den zvoral celý. A já mám další traktor do sbírky. Letos to byl Massey Ferguson.

ten trávník, je moc pěknej ...

2007-08-13T06:05:37+02:00

"Dyž já furt nevim, mě to přijde pořád hnusný," oponoval jsem zakoupení kompostovače. V kuloárech se o té investici diskutuje už dobře měsíc. Obě strany jsou argumentačně vyhraněné a žádná až do včerejška neměla převahu. "Tak jsem ti to našel na internetu, klidně si tu bednu běž objednat," podlehl jsem v nedělním odpoledni méstarostlivéHaničce. "Po obědě," upravila time management mojepečliváHanička. "Tak už to máš objednaný?" "No jó, já to tam pak napíšu..." Šli jsme na procházku a jako zázrakem před mámi vyrostl na jedné ze sousedních zahrádek kompostovač. Hnusná zelená bedna. "No tak vidíš, dyť je to docela estetický," vítězně pravila mávšímaváHanička. "Hmmm..."
Mě bylo jasné, že do týhle bedýnky - a to byla ta téměř největší - se tráva z naší zahrady po jednom sekání prostě nemůže vejít. Když jsme přišli z procházky, vzal jsem sekeru a kleště. Šel jsem rozbít a znovu stlouct palety, které máme ještě za domem uložené, aby z nich po chvíli práce a s Matýskovým kapitálním přispěním povstal u pole za naší zahradou dřevěný kompostovač. Prostě ohrádka s kumpostem na záhumenku. "Moc hezký to je," chválila nám to mápozornáHanička, "ale nebylo to zbytečný, když už jsem ho objednala?" "Šišmarjá, dyť si to furt vodkládala!" "No ale tys mi to tak rázně přikazoval, že jsem to po procházce objednala." Každý jsme měli odpoledne na práci pořízení kompostovače. Každý po svém. "A mohla bys, to Haničko stornovat?" "Tak jo." Šel jsem sekat trávu. Ohrádka zvící dobře tří největších kompostovačů byla v devět večer plná. "Máš to moc pěkný," chválila mě mámiláHanička. "Co to?" "Ten trávník, je moc pěknej..."

koza na kolejích

2007-08-10T06:37:25+02:00

Jel jsem domů včera po bouřce. Po dlouhé době to byl pořádnej slejvák. Už Na Závisti bylo jasné, že té vody muselo být hodně. Alespoň dost na to, aby se sesul kus skály k silnici. Pře Jarovem musela přes cestu téct úplná řeka, která přinesla spoustu bahna a štěrku, čímž vznikl na cestě nový kopeček. Na trati stál vlak. Tak to nevím, jak pojede maminka domů, když máme na trati zával, pomyslel jsem si. Ve Vraném byla před závorami už dlouhá fronta. Na nádraží jsem se dozvěděl od paní průvodčí vlaku, který mezitím dokodrcal do stanice, že: "... no to nevím, jestli pojedem, to až co řeknou. My jsme teď pomalu projeli, protože jsme těžký, ale i tak to skákalo jako koza..." Škoda, že jsem tím vlakem nejel - skákat mašinu jako koza na kolejích, to jsem taky ještě neviděl. Pro jistotu jsem ale maminku naložil a i přes protesty jí odvezl až domů sám. Přeci jen člověk včera nevěděl, co se na té kozí trati bude dít.

sabotáž

2007-08-09T06:42:47+02:00

"Musela to bejt pořádná bouřka," povídal jsem hned ráno mérozespaléHaničce při pohledu na trávník, "zbouralo nám to síť na badminton." Síť byla ještě předchozí večer napnutá a pevně zakotvená silonovými lanky. Šel jsem to pozbírat. Koukám na kotevní lanko a ono je přetržené. No to je divný, dyť je to nový. Bručel jsem si pro sebe. Jak to všecko sbírám, prohlédnu si i roztřepené konce lanka. Ha! Všecko je jinak. Sabotáž! Na trávníku kolem králičí bobky a lanko je nahryzáno ještě na jednom místě. Tak my tu máme záškodníky! Kůru z břízky, maliny a ostružiny, to bych všechno pochopil, ale to mi povězte, k čemu může být zajícům hlodání silonu? Na to vážně nemám školy.

bazén dvoupatrák

2007-08-08T06:59:12+02:00

"To je báječný!", výskala mojerozpustiláHanička ve vodě. Přijela večer uondaná z kurzu a včera v tom vedru to nešlo jinak, než rovnou skočit do bazénu. MározhodnáHanička koupel nijak neodkládala. Jenom proběhla domem v podstatě za účelem opadání zbytečných svršků rovnou k vodě. "A to jsem ještě tady k okolí ohleduplná, nechala jsme si aspoň prádlo," oznamovala plovouc. Při bližším ohledání to ovšem byla ohleduplnost spíše symbolická. Moc jí to slušelo. Hned jsem tam skočil za ní.
Večer se přihnala bouřka, lilo, příjemně se ochladilo, to už byl bazén zakrytý plachtou. Připravený na ráno, kdy se v něm zas koupou naši konipásci. Ti ptáčkové využívají kaluže vody na plachtě ke své ranní hygieně. Vyvádějí úplně stejně jako mároztomiláHanička. V druhém patře bazénu - na plachtě, která je snadno unese - se cítí bezpečně celá ptačí rodinka.

z říše hmyzu

2007-08-07T06:04:12+02:00

To se tak někdy přihodí, že si jeden dá skleničku a když nezůstane u jedné, je veselo. V pátek bylo veselo. Přišli přátelé, přinesli strunné nástroje ... ne, proboha, samozřejmě, že harfu ne! Udělali jsme něco dobrého k snědku a skleničky byly ve velmi čilém oběhu. Tu a tam nějaká ta písnička a taky povídání o časech minulých i těch, co je prožíváme teď. Tu a tam nějaký ten vtípek. A pak, že mám rychle zavřít ty dveře, jelikož do světnice vletí komáři a poštípají nás. Já na to, že to přeci není vůbec žádnej problém, že to se jednoduše ten komár za letu takhle chytí za křidýlka a kápne se mu trošku raidu na sosáček, no a on potom do dvou hodin vypustí duši. Je to starej vtip, já vim, ale nějak se zrovna hodil. "No jo, to se pak ale musí sloužit zádušní mše, když vypustí tu duši," logicky událost připomínkoval Jirka. "Kdepak," nenechal jsem si vtípek zkazit, "tohle je z říše hmyzu, ta mše bude zámušní!" Stáňa s moumilouHaničkou se málem zadusily právě upíjenými nápoji. Že prej si to mám nechat, až zrovna nebudou pít, takovýhle koniny. Jenže to bych musel celý večer mlčet.

První tradiční sousedský turnaj ve stolním tenise

2007-08-06T06:02:01+02:00

Onehdá si mástarostliváHanička usmyslela, že uspořádá seznamovací večer v Olešku. Takové sousedské táčky. Přišli všici pozvaní a docela se to povedlo. To se poznalo podle toho, že jsme si slíbili opakování a sousedi ze staré hospody hned nabídli turnaj v ping-pongu. A ten byl v sobotu. Tedy první ročník tradičního sousedského turnaje ve stolním tenise v Olešku. Donesli jsme palačinky, které málaskaváHanička skvěle umí, Martina upekla koláč a znamenitou domácí specialitu s husími jatýrky. To abysme při výkonu netrpěli nedostatkem energie. Skutečně to posílení předem bylo potom na výkonu znát. Jakživo jsem to hrát neuměl a kupodivu jsem se i několikrát trefil do míčku natolik šikovně, až se mě sousedovi natolik zželelo, že mi laskavě nechal remízu. MášikovnáHanička hrála taky jako o život, ostatně jako všichni. Turnaj se podařil, děti i pes se pletli pod nohy, no prostě idylka v Olešku. Nevěříte? Mrkněte do galerie.

hádanka nástrojová

2007-08-03T06:19:14+02:00

Už dlouho tu nebyla hádanka, pokusím se to tedy napravit.
Dneska to bude z oboru nástrojů podivných. Hádejte, copak je tohle?
A můžete si vybrat:
- buď je to kancelářská děrovačka papírů k závěsným deskám
- nebo nástroj zvěrokleštiče, jmenovitě pak nástroj, který býval používán na "zklidnění" kohoutů
- anebo je to odstraňovač pecek drobného ovoce jako jsou třešně, olivy, višně a podobně.

svatá Anna

2007-08-02T06:10:59+02:00

Podívám se na kalendář. Je druhého srpna, mělo by být léto. Podívám se na teploměr, mělo by být teplo. Ale není. Teplota se přes noc dostává v posledních dnech pod deset stupňů. Na bazén jsme sice dali solární plachtu - což nelze zaměňovat s plachtami ke slunečnímu pohonu mezihvězdných korábů - je to obyčejná bublinková folie. V těchhle "mrazech" to má ovšem spíš symbolický význam. Voda se stejně moc neohřeje a tak si říkám, jestli nebylo pro tohle léto lepší nechat bazén žabám a potápníkům, protože na koupání není ani pomyšlení. Takhle ke kamnům s grogem, to jo, to by šlo. A tak mě napadá, jak asi vysvětlují studené letní počasí ekologisti, kteří straší po celé zeměkouli s globálním oteplováním. Tohle se jim do krámu určitě nehodí. Jako bych je slyšel: ... samozřejmě, globální oteplování provázejí lokální teplotní kolapsy, které se mohou projevit nenadálým ochlazením ... Pitomci! Teď ještě přijdou s vlivem globálního oteplování na náhlé klimatické změny v lokálním měřítku a klimatickými katastrofami. Jen aby se nepoučená veřejnost bála a zřekla se části svobod ve prospěch nového náboženství. Komu to připomíná praktiky totalitních režimů, není daleko od pravdy. Já na to počasí mám starou českou pranostiku: svatá Anna, chladna z rána. No a Aničky měly svůj svátek už před týdnem. Jak vysvětlíte tohle, ekológisti?

honem do Levných knih

2007-08-01T06:01:01+02:00

"Musíš mít opravdu dobrej čuch, nejmíň jako ohař," povídal jsem včera Ondřejovi, "ohlásili jste se na návštěvu zrovna, když je napečeno. Ta Haniččina bábovka musela vonět až k vám na Šmoulov." V odpověď se nám dostalo jen zahuhlání s plnými ústy. Bábovka byla vážně dobrá. Já jí budu mít teďka k s nídani. Mezi bábovkou a ochutnáváním zas jedné nové "ostrovní" jsme si povídali a byl to jako vždycky moc hezký večer. Tentokrát hodně o knížkách a starých kinematografických přístrojích a materiálech. Když jsme narazili na Edudanta a Francimora, zjistili jsme , že je málokdo zná. Ani Ljuba s Ondřejem o nich ještě nečetli. Tak jsme je hned vybavili jedním výtiskem, aby to mohli napravit. Ta pohádka je vážně roztomilá a kdo neznáte oba bratry, jejich matinku madame Halabábu, Rudolfa, Šmakovníka, Verpanidese, jakož i okresního školního inspektora nebo Huga Vodňaského, honem utíkejte do Levných knih. Tam z neznámých příčin tuhle milou Poláčkovu knížku s původními Čapkovými obrázky vyprodal Albatros.

size doesn't matter

2007-07-31T06:58:58+02:00

Ono je těžký srovnávat vlaštovku a keporkaka, přeci jen jsou to poněkud odlišné váhové kategorie. V jistém smyslu ovšem může dojít k určité podobnosti. Ve smyslu radosti ze života. Nám se i po neúspěšném pokusu o záchranu stalo, že nás vlaštovky mají rády a pořádají na našem domečku leteckou školu pro juniory. Evidentně z toho mají radost stejně jako obrovský keporkak, kterého zachránili ze sítí a lan, do kterých byl zamotaný. Připomenutí té události mi poslala čtenářka paní Marcela ze zámoří. Psalo se o tom před víc jak dvěma lety v SF Cronicle. Po upozornění rybáře se vydal do akce záchraný tým u Farallonových ostrovů poblíž San Francisca. Velrybu vymotali z lan a vděčný savec chvíli plul kolem zachránců a ducal do nich čumákem na znamení díků asi jako naše Sára, když jí chutnalo, co měla v misce. Ovšem od Sáry to bude o fous něžnější, než od padesátitunového kytovce. Ale ta radost ze života, ta bude stejná jak u našich vlaštovek, tak u oceánských velryb. V tomhle případě totiž na velikosti opravdu nezáleží.

ranní ...

2007-07-30T06:05:06+02:00

Co to ... a jo, to je ruka mémiléHaničky, tak to ona už se probudila... říkal jsem si jsa probuzen jemným dotykem. 05:20 bylo na hodinách, které mám pro jistotu o čtvrt hodiny napřed. Pomaličku jsem začal vnímat nedělní ráno a už jsem viděl v duchu to pěkné pokračování v probouzení ve dvou. MároztomiláHanička se chumlala v šustivé peřině, což mě příjemně uvádělo do bdělého stavu. Tiše jsem nadzvihl peřinu, abych probouzejíciseHaničku pohladil ... "Ježišmarjá, to nemůžeš dát pokoj aspoň v neděli ráno?! Podivej se, kolik je hodin!", zapištěla zoufale mámiláHanička. "Jsem myslel ...", "... si mysli, co chceš, ale já už teď neusnu!" přála mi dobré ráno málaskaváHanička. Tak tady to dneska nepude, bylo mi to konečně jasné. Šel jsem na zahradu a zrovna vycházelo sluníčko nad kopcem, který má dnes pramálo aktuální jméno Holý. Z údolí Záhořanského potoka stoupala po nočním dešti pára, na trávě rosa... Inu, někdy holt musíte naštvat vlastní ženu, aby vás vyhodila z ložnice. Jinak byste těžko viděli tuhle ranní nádheru kolem.

do Podolí, do lékárny, do ...

2007-07-27T06:30:16+02:00

... Na pokraji smrti vysílením, na pokraji smrti hladem, ale stálo to za to ... praví se v Cimrmanově dramatu o dobývání Severního pólu. U nás se o pólech mluvit nedá, ale určitou paralelu s tím vysilováním bychom našli. Je to už tři roky, co stavíme bazén. Tedy vždycky se v jeho stavbě někdo chvilku šťourá. Jak je vidět z několika posledních zápisů, všechno se to blíží k nějakému konci. Snad i ke zdárnému. Samozřejmě, že hotovo ještě zdaleka není, ale voda už je čistá, filtry filtrují a vysavač vysává. Proud zatím neproudí a schůdky nejsou přimontovány, ale to prý se má napravit dneska. Včera už jsem to nevydržel. Pod průhlednou záminkou pořádného vyčistění dna jsem do té studené vody skočil. No řeknu vám, studený to bylo, Matěj chtěl taky a když byl ve vodě, fňukal, že chce ven, Kačka jakbysmet, babička to taky zkusila. Jen mámiláHanička zatím radši ne. Stálo to za to. Jen si tak s Járou říkám: ... máme to kousek do Podolí, do lékárny, ... tak snad s tou stavbou bazénu neskončíme ... tam.

vykecal jsem předpověď

2007-07-26T06:45:26+02:00

Poslouchat za dveřma je hřích a ve slušné společnosti se to nedělá. Já mám na svou omluvu jen to, že ty dveře byly otevřený a tudíž tam vlastně jako nebyly, když jsem zaslechl pár vět o létání. Kolega, který je pilotem, se bavil s jiným svým kolegou taky aviatikem o počasí. A tak jsem měl možnost odposlechnout adresu, na které je o počasí všechno. Hned jsem se tam podíval a můžu jenom doporučit. Hned jsem tu stránku dal do odkazů. Zvláště doporučeníhodné předpovědi jsou tady a tady. Tak, teď to víte taky a já jsem se zbavil tíhy viny tím, že jsem to tu vykecal.

bazén šesti barev

2007-07-25T06:47:04+02:00

"... ale nemáte se nijak lekat, to není špinavý, to je jenom zakalený. A pak ještě pan Malý říkal, že se to do zítra vyčistí a klidně se už můžete koupat." To všechno mi sdělovala teta Dáda, která měla včera službu u našich krakenů. Oni Kačka s Matýskem dají jednomu zabrat, jsouce vypuštěni ráno z pokojíčků. Šel jsem se podívat na ten zázrak. "... víte, ono tam je v té vodě asi hodně minerálů a nějak to s tím chlorem zareagovalo, ale to se vyčistí," ubezpečoval mě teď už osobně po telefonu pan Malý, takto náš rybníkář/bazénář. Se řekne: vyčístí. Jak tomu má našinec věřit po těch zkušenostech? Počítejte se mnou. Když byl před dvěma lety bazén nový, zářil modře. Když přečkal první zimu, voda v něm byla pořád ještě čistá a od bazénu tedy modrá. Ovšem už temně modrá. Přišlo dodělání betonu kolem bazenu a tedy i dopuštění. Vody. Nikoliv boží. Voda ztmavla a už byla spíš zelená. To v ní začaly bydlet žaby a žoužel. Přešla zima a voda zhnědla. Když jsme bazén před nedávnem vypouštěli a čistili, byla černá. Takže dnešní červenohnědá mě nemůže překvapit, jen ty pochyby zůstávají. Ono kdyby nic jiného, tak máme alespoň bazén šesti barev.

letecká škola

2007-07-24T06:29:09+02:00

"Mám pro tebe špatnou zprávu," vítala mě tuhle ve čtvrtek mojestarostliváHanička, "určitě máme doma myš. Poslouchala jsem a je v krbu. Škrábala tam." "To je mně divný. No, dáme tam pastičku," odbyl jsem věc pragmaticky. Přestože jsme už další škrábání neslyšeli, v sobotu jsem si řekl, že bych to moh vyřešit. Napadlo mě, že by mohlo být i něco v komíně, a podíval jsem se nejdřív tam. Ejhle! Byla tam malá vlaštovka. Pokusili jsme se ji zachránit, ale létat už nedokázala a nakonec to vzdala úplně. Byli jsme z toho hodně smutní, máme vlaštovky rádi. Vlaštovky nás ale neopustily. Včera jsme zjistili, jak to asi bylo a proč jedna z mladých skončila v našem komíně. Máme totiž na domečku leteckou školu! Staré vlaštovky učí ty mladé létat a používají náš hromosvod jako seřadiště a startovací plochu. Takže až do odvolání platí zákaz topení v krbu a půjčujeme vlaštovkám naši střechu, aby včas zvládly školu létání a dostaly se na podzim do tepla. Třeba se k nám zas napřesrok vrátí.

kulaté výročí

2007-07-23T06:30:54+02:00

"Ale letos máme kulaté!", torpédovala mástarostliváHanička mojí chatrnou obhajobu, že jsem si na výročí svatby samozřejmě vzpomněl, ale že jsem to nepovažoval za téma dne, jelikož vloni jsem byl odmítnut se slovy, že to vlasně ani není tak důležité. Časy se holt mění. Letos mě čekalo překvapení v podobě adresy místa oslavy. Nedočkavě jsem vygůglil z té adresy hned dva podniky. "Tady je vidět, jak furt nedůvěřuješ mému citu pro výběr," pravila mámiláHanička, když jsem se ptal, jastli proboha myslí vážně, že půjdem na rockovou diskotéku do sklepního klubu. Pochopil jsem, že platí varianta B). Thajské masáže. Ve dvou. Byla to moje první zkušenost a docela legrace. Zavřeli nás do ajncíku se sprchou a dvěma žíněnkami. "Take shower," zašišlala thajská slečna na uvítanou. Vzali jsme tedy sprchu a takový plátěný gatě. Hanička vzala i tričko, já to nestih. Stejně by mi bylo malý. A tak se slečny masérky zahihňaly a ta moje mi ho dala jen tak na záda místo hadru. Různě mě pak lámala a vrážela mi loket a koleno všude možně. Pak po mě i chodila, ale to mi musela říct až mápozornáHanička. Já bych si toho ani sám nevšim. Ony ty slečinky byly takový vyžlata. Nakonec to bylo příjemný, to jo, ale že bych to musel mít každej den? Ještě že kulaté výročí není zas tak často.

choďte do školky

2007-07-20T06:58:55+02:00

"Jednou jsem tam chtěla jít, ale měli zavřeno," pravila mázcestovaláHanička, když jsme se blížili k Humprechtu a tudíž i k Sobotce. "Tam mají přece ten velikánský sál, co je v něm ta úžasná akustika," blýskl jsem se při řízení místní znalostí. Jeli jsme tam tuhle o víkendu. Byl tam den otevřených dveří, což byl v tomto případě jen terminus technicus, jelikož v předmětném podniku dveře nemají. Co by taky dělali v růžové školce s dveřmi. Růže tam mají. Spousty. My jsme se jeli podívat hlavně na růži Elf. Chceme jí tuhlec do takového kaslíku v dlažbě u domu ku popínání téhož. Název nás v knize obzvlášť zaujal, protože mít elfskou růži, to je pro scifisty, mezi něž se počítáme, skoro povinnost. Viděli jsme ji a trochu nás zklamala. Mezi ostatními růžemi byla taková celá omšelá. Bylo to asi deštivým počasím, nikoliv však na překážku. Celá školka nádherně voněla a růže přímo vybízely, abychom si je vybrali. MámiláHanička nakonec objednala spoustu keříků, které si na podzim odvezeme. Čekáte poučení nakonec? Choďte do školky! V ní nakoupíte za 130,- to samé, co jinde za 1.300,- .

co je to za brouka

2007-07-19T07:05:59+02:00

Je to taková lapálie s tím naším soukromým rybníkem. Když se člověk podívá na satelitní snímky, na naší zahrádce je místo krásného zářícího modrého oválu jenom takovej zahnědlej neurčitej flek. A to je z náramný dálky! Z blízka to vypadá jak rybníček brčálník. Jenom ten hastrman nám tu chybí. Nejdřív nám nějak nezbývaly prostředky na dokončení a teď zas panu Malému nějak nezbývají síly k pokračování. Furt nám prostě něco schází. A tak se nám v té vodní nádrži usídlili živočichvé. Žaby nosíme běžně s Matýskem zachraňovat do rybníka vedle, ale potápníci, znakoplavky a vodoměrky měli u nás trvalou adresu. Zatím. Vypadá to, že by snad náš pan rybníkář, totiž bazénář, mohl v nějakém dohledném čase bazén zprovoznit. Tedy jej vypouštíme. Bazén. Nikoliv pana Malého, samozřejmě. Zalíváme vodou trávník se záhadnými kruhy v obilí, jak psáno včera a při té proceduře vyplave na povrch kdejaká žoužel. Už jsme tak zachraňovali s Matýskem do rybníka již řečené vodní brouky. Potápníci byli zvlášť čilí a vyskakovali ven ze skleničky, znakoplavky zas ťukaly do skla. Vylovili jsme i jednu zabahněnou záhadu. Původně jsem myslel a Matějovi i řekl, že je to Splešťule blátivá, ale ona není. Tedy vás žádám o pomoc. Nevíte někdo, co je tohle za vodního brouka?

metody hnojení

2007-07-18T06:20:32+02:00

"Já úplně vidím, jak do toho trávníku rozhazuješ ty koruny, co stálo to hnojivo", pravila mášetrnáHanička, když jsem krok za krokem rozhazoval po trávníku zakoupené živiny. Moc mi to nešlo, co vám budu povídat. Dělal jsem to poprvé a tak víra ve vlastní dokonalost překonala nedostatek praktického cvičení. Dopadlo to podle toho. Na trávníku jsou teď podivuhodné vzorce. Tu světlá bez hnojiva, tu tmavá část správně vyživena. Nechybí ovšem ani křivky uschlé trávy. Tam toho bylo moc. "Takhle to nejde", řekl jsem si a koupil rozmetač. Dostane se do akce tento víkend. Abych zahladil stopy alespoň částečně, posekal jsem trávník včera navečer. Snažil jsem se. Dokonce jsem posekal i trávu u vyústění kabelu s elektrikou pro osvětlení. Pečlivost dosáhla vrcholu, kdy jsem přesek i ten kabel. Hned se mi rozsvítilo! Došlo mi totiž, že díky metodě špatně pohnojeného trávníku mám řešení "záhadných kruhů v obilí." Je to úplně jasné. Žádní mimozemšťané, ani magnetické anomálie či střízlivější zbytky neznámých staveb pod zemí. Kdepak. Stačí vtipálek s pytlem hnojiva a hned máte v obilí vykouzlenej záhadnej znak se vzkazem ze vzdálených světů.

posekáno

2007-07-17T06:49:23+02:00

Pravidelný čtenář zaregistroval, že nepravidelnost mého deníku nabyla rozměrů nebývalých. Měli jsme dovolenou na Olešku a tak jsem si řekl, že dám prázdniny i Woleschku. Dovolená se vyznačovala tím, že začala, když bylo teplo a skončila, když bylo tropické vedro. Mezi tím byla polární zima. Alespoň nám to tak připadlo. Ale protože vedro moc rádi nemáme, vlastně si říkáme, že nás má pánbůh rád. Vedra tropických rozměrů začala až o víkendu a dneska to bylo zvlášť hustý - jak se tak s oblibou nazývají věci hodné pozoru. Tohle počasí ale svědčí pšence, která nám již dávno odkvetla pod okny. Dneska přišel její den a když jsem přijel domů, už jsme měli posekáno.

když lidstvo prohrává

2007-07-02T08:07:06+02:00

V neděli odpoledne chodívají v románech do domu hosté na čaj. Romány jsou ovšem pouze literární fikce, v lepším případě litrárně zpracovaný odlesk daleko pestřejší reality. K nám nepřišla návštěva na čaj. Taky nejsme z románu. K nám přišli karbanit. Původně zněl cíl velmi vznešeně, a to tak, že musí přijít v pět, aby stihli děti a pak, že jdou na ty hry, co je rádi hrajeme a co jich máme spousty. Hry stolní, jako třeba Carcassonne. Ten se ujal hned na začátku. Jak nebývá mým zvykem, prohrál jsem. A že prý, jestli umíme černou kočku, že si můžem dát karty. Čert aby si ty svý vobrázky vzal zpátky do pekla. Hráli jsme až do jedenácti a já dál prohrával a na konci už jsen byl zcela nedostižně poslední. Co mě překvapilo byla předposlední pozice médrahéHaničky. To se normálně nestává. Naše rodina utrpěla strašlivou porážku. Z toho jasně plyne, že karban je zhoubou lidstva. Samozřejmě především tehdy, když lidstvo prohrává.

nová kapitola

2007-06-29T06:49:28+02:00

Byl jsem včera v našem starém bytě. Chodím tam občas, jednou do měsíce přibližně. Už je to skoro cizí prostor. Pár věcí ještě čeká na odvoz a zbude jen několik stěn. Náš domov je v Olešku. Matýsek si na starý byt v Praze ani nevzpomene, Kačka ho ani nepoznala. Možná budeme jednou vysvětlovat, kde že jsme to tenkrát bydleli. Abychom to neměli tak těžké, pořídil jsem možná poslední obrázky něčeho, co je jenom naše. Značky na futru dveří. Taky si je děláte? Dá se znich hodně vyčíst. Tak třeba, že Kačenku jsme si přinesli už do nového domova a má tedy "zářezy" jenom v Olešku. Matýsek roste jako z vody, ale pořád je to malý klouček. Zato Juráš spurtuje. Ve starém bytě přerostl Haničku a doma v Olešku už přerostl i mě, ale to už je nová kapitola.

nic divného?

2007-06-28T06:30:31+02:00

Jezdila jsem na prázdniny do Velkého Oseka, kde bydlela moje babička, a jejich vodu miluji. .... To mi včera napsala paní Marcela, čtenářka Woleschka. Potěšilo mě to, to víte "Voseckou", jak se u nás doma té minerálce říká, nemá v oblibě hned tak každý. Je to s ní jako třeba s romadůrem. Strašně smrdí a dokud ho neochutnáte, budete nadosmrti tvrdit, že tak strašně páchnoucí věc vám nesmí přes práh. Ale jak mu jednou přijdete na chuť, zůstanete jeho konzumentem po všechny další věky. A tak je to i s Voseckou. V případném přelíčení k té věci mohu přítomným předložit pádný důkaz. Zde zmiňovaná minerálka je totiž natolik vyjímečná, že se k ní po letech dobrovolně hlásí i moje čtenářka. Že to není nic divného? Nebylo by. Kdyby paní Marcela nebyla až zpoza Velké louže. Z Texasu.

zlatej

2007-06-27T06:54:17+02:00

On je Matýsek vlastně moc hodnej kluk. I když, pravda, někdy mu to trošku ujede. Tak třeba když jsou s Kačenkou ve vaně a Kačka je zlitá jak vodník, vysvětluje mi Matýsek, že přeci měla suché vlásky a že bylo potřeba jí je namočit, takže jí musel poprskat vodou. Ale toho křiku. Anebo tradiční apokalypsa v Matějově pokoji. To Matýsek oznámí: "Budeme si hrát v mojemu pokojíčku." Vezme Kačku a jdou nahoru. Tedy Matěj jde, Kačka partyzánským způsobem zdolává schody, které jsou na ni pořád ještě hodně velké. No a večer, když jdu číst pohádku - třeba jako včera, kdy jsme už podruhé četli Edudanta a Francimora - je potřeba ty trosky zpacifikovat. "Co to je?!", ptávám se obvykle tónem spravedlivě rozhořčeného otce. "To je přeci náš domeček," odpovídá popravdě Matýsek. "A proč je na střeše?" "Protože abysme v něm mohli bydlet." Co na to mám říct. A pak ráno někdy v půl šesté mi Matýsek přinese snídani do postele. "Podívej," vyzýval mě dneska ráno. Jsem se teda jedním vokem podíval (to druhé ještě spalo) a opravdu. Matýsek mi přinesl maličkatý hrneček pro panenky plný mušliček. Dal mi ho pak na stolek, stulil se ke mě a spali jsme ještě až doteď. No nejni zlatej?

po poli nejezdit

2007-06-26T06:13:11+02:00

Jel jsem včera z Vraného nahoru do Zvole serpentinami. Čekali mě Kačka a Matýsek ve "čolce". To je Matějův výraz. Jezdím tou cestou pomalu. Ona nestojí za moc a spousta širónů tam jezdí jak na Targa Florio. Tak abych stačil uhnout. V horní třetině, už skoro na rovině, ale ještě pořád v lese, vidím na cestě barevnou hromádku. Když jsem jí objížděl, hýbala se. Nedalo mi to, zastavil jsem a zacouval zpátky. Našel jsem na cestě živého datla. Nebo to byl strakapoud? Já to takhle narychlo nepoznám. Vypadalo to, že mu je jenom vedro na té silnici. Odnesl jsem ho do lesa a teprv pak mě napadly ty historky o kuřecí rýmě. Byl takovej teplej, jako by měl úžeh. Taky bylo z čeho - včera bylo hrozný dusno před bouřkou. No, umyl jsem si ruce ještě v autě a popřál mu, ať se z toho vyleží někde na mechu. Přeci jen, děti už čekaly a tedy nebylo, než uhánět do Okrouhla. Cestou domů jsme to nerozebírali. Zato Matýsek rozumoval: "A tatínku, to kdybysme jezdili naším autem po poli, to by nám dal strážník koputu, viď?" S tím nešlo, než souhlasit.

v Kutné Hoře

2007-06-25T06:42:11+02:00

Doma jsem slíbil výlet, tak tedy byl výlet do Kutné Hory. Byl král, byli šermíři, dvorní dámy, muzika, kašpárek, popravený odsouzenec a spousta dalších opravdových taškařic, které nám účinkující předkládali jako věrný obraz středověku za vlády krále Václava IV. Matýsek jel nejdřív sám a pak i s Kačenkou poprvé na kolotoči - somozřejmě přiměřeně středověkém. Kromě toho motoru, ovšem. Matýsek byl hodnej, zastřílel si kuší a Kačku hlídal se sekerou v ruce. Za odměnu dostal takouvou věc, ze které jsou tady tyhle dva obrázky. Byl to zas pěkný výlet i s pěknou hádankou. Uhádnete co Matýsek dostal a co je na obrázcích vidět?

stříbření

2007-06-22T06:41:20+02:00

Dneska už je léto. Včera v 19 hodin 6 minut středoevropského letního času Slunce vstoupilo na obratník Raka a zase se začne kutálet zpátky. Z včerejšího nejdelšího dne v roce bude pomalu ukusovat, ale prázdniny už jsou za dveřmi a komu záleží na těch pár minutách. Taky se těšíte? My určitě. A jako závdavek si dáme s dětmi o víkendu Kutnohorské stříbření.

nekecal

2007-06-21T06:47:16+02:00

"Ty já tady mám. Originál. Uplně nový," vážně mě přesvědčoval snědý prodavač v krámě Exchange/Mobily. Potřeboval jsem sluchátka k Erikovi do auta, protože ta, co byla přibalena k novému telefonu, zřejmě dozpívala svou poslední píseň. V autě se bez nich neobejdu, zvykl jsem si na tohle pohodlné a pohotové rukprosté udělátko. "Ale já nevím," snažil jsem se vycouvat už při zahájení transakce, když jsem viděl pod sklem šuplík se změtí několika desítek sluchátkových sad svázaných gumičkou. "Néboj, ty úplně nový. Já vidím, ty chceš černý, tady máš. Dvě. Vyber si." Prodával ochotně prodavač a směnárník v jedné osobě. "Jó, vyzkoušet můžeš." Vyzkoušel jsem tedy originální naprosto netknutá sluchátka vytažená z klubka ostatních. Fungovala. "Tak já bych tedy ..." "No vidiš, já řikal dobrý, originál. Ty jenom za tři sta. Jinde nejmíň sedumset. Tady lepší. Vyměnit problém néni," uzavíral mládenec pomalu úspěšnou transakci. Vzal jsem je. Po původu jsem se neptal. Koneckonců, valuty to nebyly. Na síti jsem mrnul, jak se věci mají. Opravdu, cena se pohybovala na dvoj, někdy i trojnásobku. Byl to poctivej překupník. Nekecal.

broučí hádanka

2007-06-20T07:01:29+02:00

V pondělí večer jsem u nás na terase potkal brouka. Byl asi čtyři centimetry velký a docela mě překvapil svojí mohutností. Vyfotil jsem ho, ale jen jednou se to povedlo pořádně - z profilu. Pak už se naštval a odletěl. Frčelo to jak malá helikoptéra. Už jsme ho tu asi viděli létat kolem. Mysleli jsme si, že je to chroust. Ale tohle asi chroust nebude. Přeci jen čtu teď Matýskovi Brouka Pytlíka a tam je ten chroust namalovaný s hnědými krovkami a takouvou ostruhou na zadečku. Tenhle měl krovky černé, žádná tykadla jako kartáčky a ostruhu už vůbec ne. Nevíte někdo, copak je tenhle lítací brouk zač? Tentokrát je to bez možností - sám nevím.

filipika o bábovičkách z písku

2007-06-19T06:40:25+02:00

Pískové bábovičky jsou jistě důležitý prvek při formování osobnosti. Intelektuální debata na tohle téma v neděli navečer tomu rozhodně nasvědčovala. Začali jsme rozebírat, jak je to s otci, kteří nechtějí hned teď dopřát svým synům a dcerám základ pro jejich budoucí poslání architekta. Nebo tak nějak. Pomalu se ta celá rozprava začala stáčet do nepříjemně kritické roviny. Tohle já přeci nemám zapotřebí. A tak jsem včera začal zkoumat, jak dovézt písek. Sousedi mi poradili, že takové malé množství se dá koupit v OBI za sedmdesát korun za pytel s pískem. "Ale k nám na dvůr, když jsem byl malej, vozil písek vždycky valník s koňma," nenechal jsem si vnutit konzumní způsob získávání písku. "A za celej valník dal strejček Jájovi 30 korun," dokládal jsem argumentačně svou letitou zkušenost. Vzal jsem to tedy nejdřív do Lahovic do přístavu. "Jó, na pískoviště, tak to si tamhle naberete a za kyblík počítáme deset korun," pravila slečna v přístavních stavebninách. To už bylo lepší, ale pořád mi nějak vycházelo to sčítání jinak, než valník za třicet korun. Vzal jsem to tedy ještě tuhlec vedle do vsi. "No tak to vám budou stačit tak dvě kolečka. Tuhlectu prasklou vaničku si klidně můžete vzít a když si přivezete ještě jednu, tak já vám pučím lopatu a naberte si, kolik potřebujete." Vrátil jsem se, naložil obě vaničky a jdu vrátit tu lopatu. "Tak vám moc děkuju a co jsem dlužnej?" "Ále, pozdravujte synka a necháme to, až toho bude víc ..." Tak tohle byl ten správný konec. Kdepak do OBI. Pěkně po sousedsku a valník nakonec třeba bude i za třista, když bude potřeba. Těch třicet je přeci jen málo.

ještě, že jsem spěchala

2007-06-18T07:39:49+02:00

"Už jsem ty své klíče našla, tak já zavřu," oznamovala mi v sobotu mástarostliváHanička, když jsme odjížděli s dětmi do Ostré na výlet. "Ale ...!", nestačil jsem ani zaprotestovat. Klap a bylo zavřeno. "Pojď mi s tím pomoct, nějak nemůžu zamknout," přeci jen vyžadovala mou asistenci mádraháHanička. "Hmmm ... no, jestli jsi nechala moje klíče zevnitř, tak to bude docela zajímavý. Tenhle zámek nejde moc otevřít s klíčema z obou stran," zatemňoval jsem atmosféru. "Máš je?", optal jsem se opatrně. "Nemám. Tvoje klíče máš přece ty!" To bylo logické, ba dokonce své klíče pravidelně nosím. Pokud je ovšem stihnu vyndat ze zámku dřív, než mi zaklapnou dveře před nosem. "Nemám." ... "Aha!", prohlásila tentokrát máchápaváHanička ještě o oktávu temněji, než já předtím. Už jen pro uspokojení přihlížejícího publika jsem se ještě chvilku šťoural klíčem v zámku. Dobře jsem věděl, že je to zhola zbytečné. Když tu mě osvítila myšlenka průzračná jak lesní studánka a zmizel jsem za domem. MázdrcenáHanička mě provázela smutným nechápavým pohledem, dokud jsem nezmizel za rohem. "Jak jsi to dokázal?", nevěřila svým očím, když jsem jí otevřel zevnitř domu. "Víš, Haničko, ono je vždycky lepší, když odcházíš, podívat se, jestli je zavřeno opravdu všude. Spěch v tomhle případě bývá na škodu....", snažil jsem se dělat moudrého a laskavého hrdinu. "Vidíš! Ještě, že jsem spěchala, to bysme se jinak do domu vůbec nedostali ....!", velmi logicky ukončila celou lapálii mádraháHanička.

vítej do klubu

2007-06-15T06:12:39+02:00

"Petr se k nám připojí cestou, on pojede z domu na motorce," ujišťoval jsem Stephana cestou do tiskárny. Kolega čekal na smluveném místě. Zrovna se odstrojoval z druhé kůže, když jsme dorazili. Měl takový divný pohyby. "Tak jsem dojezdil," temně prohlásil, když dosedl do auta. "Vono mě ňák přeskočilo v zádech a já nemůžu hnout hlavou." "To víš, nejseš už nejmladší. Tak se holt budeš muset votáčet celej, no," vzpomněl jsem si na scénku ze známé komedie. V tiskárně si toho pánové taky všimli. "Víte, nesmíte se zlobit, ale ono je to takové legrační, že se člověk neubrání úsměvu," omlouvali se. Znám to, také se mi to stává. A taky jsem terčem vtipných poznámek svého okolí. Nic holt nepotěší víc, než neštěstí druhého, tak to na tom světě chodí. Kolega šel pak odpoledne k nějakému rasovi, aby mu napravil kosti a když jsem mu večer volal, zda je v pořádku, sdělil mi, že větší masakr v životě nezažil. Uvidíme, jak to pomohlo. V každém případě: Petře, vítej do klubu.

stůl dle Felliniho

2007-06-14T05:59:36+02:00

Bylo by nošením dříví do lesa psát o hezkém úterním večeru s přáteli Ljubou a Ondřejem. Ostatně na www.hyena.cz si zájemce může přečíst včerejší záznam, tam je všechno včetně svatojánků. Nicméně, když jsem večer uklízel stůl, koukám tak na tu malebnou krajinu lahví, sklenek, šálků, konvic, ovoce, dýmek a vůbec potřeb nutných k povídání. Fellini by to, pravda, natočil jinak, ale tu atmosféru, tu to určitě má. No posuďte sami.

splněné přání

2007-06-13T07:00:08+02:00

Kličkování na magistrále u Opery je mým denním chlebem. Někdy cestou do kanceláře a téměř pravidelně na cestě z kanceláře. Málokdy se mi podaří natrefit na prázdnou silnici. Většinou to bývá ono zmiňované kličkování. To se zařadím do pravého, pak hned do druhého pravého, pak do druhého levéno, do levého a pak zas zpátky, ale to už jsem první na světlech na Pavláku. No však to znáte. A tuhle jedu v tom druhém levém a pár metrů za Operou na mě úpěnlivě gestiguluje jeden z mladíků v modrém autíčku z levého pruhu. Že prý mám stahnout okénko. Tvářil se neodmítnutelně naléhavě. Trochu jsem stáhl okénko a čekám co bude. Asi něco s motorem? Nebo pneumatika? Nebo že by mi nesvítily brzdovky? Kývnul na mě, abych prý ho lépe slyšel. Oba jsme povystrčili hlavu z okénka. "Víš co?", pravil mládenec, "jeď domu." Pravil a rozesmáté auto s kluky jelo dál a hned u řidiče přede mnou pozastavilo a úpěnlivý mladík se znovu dožadoval komunikace. Sranda. Akorát nevěděli, že jejich přání bylo splněno dřív, než jej vyřkli. Jel jsem domů.

pokrok se nedá zastavit

2007-06-12T07:47:34+02:00

"Heleď teď jedu po hlavní..." "No jasně, tak to pojedeš kolem krámu a pak za zatáčkou první vlevo..." "Jo, jo, tady vidím: Olešská..." Jaká Olešská, tady žádná Olešská nikdy nebyla!", vypadl jsem konečně z navigačního dialogu. Kamarád jel poprvé k nám na návštěvu a teď to vypadalo, že bloudí. "Hele a jseš určitě u nás? Ono je totiž ještě jedno Oleško u Litoměřic nebo tam někde ..." "Jasně, já už tady byl." "Tak když jsi tu byl, jak můžeš tvrdit, že v Olešku je Olešská ulice, když tu není!" "Ale já ji vidím!" Na to jsem neměl argument. "Ježišmarjá, tak co teda eště vidíš?!" "Je tu napsáno Hospada U vočka." "Aháá! Tak to jsi ale ještě v Březový, to musíš zpátky a pak kolem křížku a dál s kopce ..." "Počkej, já si to musím přenastavit na džípíesce ..." A byl jsem doma. Originál bloudění se spolehlivou GPS! "Tak to já pro tebe, Vláďo, radši dojedu, takhle by ses k nám nedostal." Vsedl jsem do auta a vyjel hostu vstříc. "Tak kam z tý polní cesty odbočit?", volal mi v půlce cesty Vláďa. "Z jaký polní cesty, proboha! K nám vede asfaltka! Hned jeď znovu na hlavní! Jaký máš auto?" Otočil jsem to a pomalu vjížděl zpátky k nám do vsi. "Červený." Červený auto zrovna vyjíždělo z ulice Na Kopanina. "Vidim tě! Hned zahni doleva a pak furt po hlavní a pak doleva ..." Dalo to práci, ale nakonec jsme se přeci jen setkali. Bez elektronických navigačních pomůcek by ta cesta byla ovšem třikrát tak kratší. Ale to víte, pokrok se nedá zastavit, ikdyž to dá někdy pořádně zabrat.

vodní úchylka

2007-06-11T06:56:00+02:00

"No doprkýnka, já si zapomněl doma demižón," lamentoval jsem někde u Libice, když jsme se blížili k chalupě, kde mě čekalo tak deset metráků uhlí. "Jednou za uherskej rok jedem kolem Oseka a já si nemám do čeho nabrat vodu," zpřesňoval jsem lamentační důvody. "Hmmm ... fůůůj, zas ten smrad ...no tak si vezmeš tuhlectu láhev, já to zatím dopiju," s velkou nechutí se obětovala mádraháHanička. Tak jsme to objeli k nám na chalupu přes Sány, protože odbočka na Libici je teď kvůli rekonstrukci zavřená, a na vodu jsem rychle zapomněl. Uhlí tam čekalo a na nějakou vodu nezbyl čas. Po práci jsme dostali od maminky oběd a koláč a vajíčka od tety - to by ani jinak nešlo - a hurá zpátky. Tentokrát jsem to vzal přes Poděbrady. "No jó, tu vodu!", vzpomněl jsem si, "tak já zajedu tuhlec na Rígrák, to je po cestě nejblíž." Pramen na Riegrově náměstí v Poděbradech je sice ten nejteplejší a jak dědeček říkával: " to už je z těch vykoupanejch." Ale koneckonců lepší nežli nic. Voda minerální tedy nakonec byla. Ikdyž se Poděbradka s tou Oseckou prostě nedá srovnat. Jen mi vrtá hlavou, proč ta voda kromě Radky, která z Oseka je, už nechutná nikomu, koho znám. Že by to snad byla nějaká vrozená vodní úchylka?

zas jedna hádanka ...

2007-06-08T06:35:03+02:00

Na obrázku tentokrát vidíme:

- zas ty pavučiny ...
- chmýří květu akátu
- zbytky skelné vaty

Vintage 1989

2007-06-07T07:02:00+02:00

Připomínka roku 1989 přišla úplně náhodou, nečekaně. Ani to, že tu byl včera na skok americký prezident, s celou věcí nikterak nesouvisí. Z historického pohledu se ten rok dá nahlížet všelijak. Třeba zrovna u nás byla tenkrát revoluce. Sametová. Taková velejemná. No a na ostrově Islay ten rok vybral a do sudů uložil pan Robert Hicks, mistr v míchání sladů, tu nejlepší whisku pěkně rašelinovou, jak je v místní palírně zvykem, aby se z ní po sedmnácti letech stal nápoj taktéž velejemný. Po letech zrání se ta pálenka dostala do lahví a pan John Cambpell z Laphroaig (La-froyg) mi napsal, že už je ta laskomina k mání. Tomu jsem nemohl odolat a hned jsem si pár lahví objednal. Přeci jen to je revoluční ročník!

už ho máme!

2007-06-06T07:23:56+02:00

"Už ho máme. Je tichý, pohledný a vytrvalý. Iva mě už prý kvůli němu ani nepotřebuje!" To mi psal kamarád, který byl u nás o víkendu se ženou na návštěvě. Ikdyž ta zpráva vypadá, no, poněkud odvážně, věděl jsem hned, kde je jádro pudla. My jsme totiž naši návštěvu nakazili. Viděli našeho robota. A hned jsme museli vysvětlovat, jak uklízí, co dokáže, jestli opravdu všechno zamete a tak. A výsledkem je další - už druhá námi nakažená - robotická domácnost.

na Červeném hrádku

2007-06-05T07:09:58+02:00

Byl den dětí a to byl dobrý důvod udělat dětem radost poněkud neobyčejnou. Matýskovi jsme slíbili, že když bude hodný, pojedeme do pohádkového lesa. Byl. Přijeli jsme na zámek, kde už před branami vítal děti Kocour v botách a Kašpárek. Na nádvoří čekal kat, ale k tomu se Matýsek moc nehrnul. Představil se králi a královně a už jsme šli dál do zahrady. Byla to báječná pohádková procházka parkem zámečku, který jsme poznali podle nádvoří, kde se točila onehdá docela populární komedie. Schválně, poznáte to taky? Matýsek tam statečně pomáhal chytat zlatou rybu, čertic se nebál, ale zato k vlkovi jsem ho musel nést. On totiž hrozivě vrčel. S Mankou házeli míčem a s Popelkou přebírali hrách. Víla Amálka pohoupala Matýska i Kačku a Matýsek se pak nebál ani jezdit na koni. Sobě i Kačce vylovil obrázek a nakonec je malej ale šikovnej čertík vzal do náruče a nechal se s nimi vyfotit. Procházka nám trvala půldruhé hodiny a potkali jsme snad stovku pohádkových postaviček. Děti byly poprvé v pohádce i poprvé na Červeném hrádku a radost měly vpravdě neobyčejnou.

stálo to za to

2007-06-04T06:13:09+02:00

Jeli jsme z Červeného hrádku a pro jistotu mojepečliváHanička ověřila, jestli teta Dáda s námi počítá na večer na hlídání. Nepočítá, dozvěděli jsme se. Nějak zapomněla, že vlastně mají doma oslavu ... Ach jo. Tak musíme zavolat Ondřejovi, že na tu premiéru nemůžem přijít. "To je vyšší moc, já to chápu," utěšoval nás Ondřej. Ale nám se tam děsně chtělo. A tak jsme probrali cestou v autě telefonní seznam a během Matýskova silného chrápání (usnuli oba s Kačkou v autě za chvilku) jsme našli, koho jsme potřebovali. Teta Jana měla úplně náhodou na poslední chvíli v sobotu večer čas. Znovu jsme tedy odvolali, co jsme odvolali a slíbili, co jsme slíbili. Vyšlo to. A stálo to za to. Körnerovo Údolí včel ve Strašnickém divadle je zážitek. MámiláHanička dokonce obrečela konec.

o kolečko míň

2007-06-01T06:59:55+02:00

Přijíždím takhle po poledni magistrálou k muzeu a trošku se ucpává pravý pruh. To mi ovšem nevadí, protože jedu v levém a za garážema to obrátím do protisměru k Věznici. Hned za světlama nad muzeem vidím blikat lakéhosi silničního anděla. A za ním vytůněný autíčko, celý černý, vzádu křídlo, vpředu vysavač, skrz skla nevidět. Taková ta hračka, co si s ní kluci dělaj radost. Tahle hračka měla ovšem o kolečko míň. Autíčko sedělo na břiše a levé přední kolo chybělo. Jako podpora sloužil zčásti už asfaltem obroušený zlatý brzdový kotouč. Jak tak jedu dál, zespoda od garáží vykouk ten kluk, co mu ta hračka patřila a nesl v náručí jak mimino děsně široký kolo s děsně vytůněným hliníkovým diskem Tvářil se nešťastně. I ten kšilt čepice, co ho měl dozadu otočenej, byl takovej nějakej splihlej. Asi se to stává, ale já to viděl poprvé, aby kolo předjelo na světlech auto a nechalo ho v situaci "o kolečko míň" na cestě. Počítám, že to chce vážně poctivě dotahovat šrouby.

mezi supy

2007-05-31T07:36:16+02:00

Nejčastěji jezdím do kanceláře přes Václavák. Je to zatím statisticky nejrychlejší průjezd od Vyšehradu přes Botanickou zahradu až k nám do Věznice. Václavák je spíš širokou ulicí, než náměstím. Tak ho ostatně vidí nejčastěji tůristi. Vnímá ho tak i policie. Strážníci. Už mi několikrát vycinkali, že bych měl mít puštěný pravý blinkr a dávat přednost chodcům a vůbec být vzorným řidičem. Zatím se to obešlo bez ekonomických efektů i bez ztráty tolik oblíbených bodů. To štěstí asi neměl včera ráno řidič bílé dodávky. Viděl jsem ho až když zablokoval ústí Krakovské a s blikajícími světly začal couvat v protisměru do jednosměrky, což Krakovská je. Strážníci stáli přímo před ním u květinového záhonu uprostřed Václaváku. Nejdřív jen tak otočili hlavy, aby jako náhodou mohli přehlédnout drobný přestupek, pokud by nepokračoval. Pak už se otočili celí, pak si jeden dal ruce v bok a druhý se předklonil a opřel lokty o litinový patník. Kroutili hlavami, div jim neupadly. A řidič jakoby pořád nic nevidel. Pěkně v klidu na zpátečku se zapnutejma blikačkama vcouvával do Krakovské proti srsti. To už jsem objížděl nahoře oblouk "pod ocasem" a ztratil dějiště z očí. Ještě před odbočením do Opletalky jsem se musel na přechodu ohlédnout, abych viděl finále. Konalo se. Dodávka parkovala asi dvacet metrů od nároží, dveře otevřené, zločinec vytažen na chodníku právě předváděl své doklady ruce zákona. To je tak, když si člověk neuvědomí, že i v centru města se pořád pohybuje mezi hladovými supy.

hádanka na konec května

2007-05-30T07:11:49+02:00

Na konec května tu mám zas jednu hádanku. Co je na obrázku?
a) jeden z návrhů na nové logo výstavy Země živitelka
b) můj stín v podvečer na zahradě
c) kolorovaný družicový snímek obrazců v obilí na jih od Oleška

je to Bedřich

2007-05-29T07:52:10+02:00

Pořád tu píšu o té havěti, co tu s ní žijeme. Zvěř lesní i zahradní, domácí, přespolní, ptactvo včetně čápů, ba i žaby. Tuhlec v sobotu nám tu jedna skákala po zahradě a hledala, kde by si tak žabí talmičku smočila. Nějak se jí u nás asi nelíbilo a tak s žabím nadáváním odkvákala jinam. V bazénu brčálníku jsme s Matýskem našli střevlíka ( byl menší, než ten brněnský ) a teď ho sušíme a budem ho zkoumat pod lupou. No a v neděli jdou takhle sousedi s pejskem kolem a že máme pěknou trávu a Kačce že to sluší, a tak se stavte na kafíčko, ale jo ... inu však to znáte. Jako lidi, co se rádi vidí a tak se zastaví na kousek řeči. "Já vám už tuhle chtěla říct," povídá paní," že ten váš srnec, co o něm píšete, že to je tady náš Bedřich. On tu v okolí dělá hrozný škody. Támhle Na Vrškách odřel sousedům parůžkama dva mladý stromky až na dřevo." "Aha, tak to vidíte. On asi bydlí támhle vedle na pozemku v křoví." "I kdepak, ten bydlí tady všude kolem, on to tu má celý prochozený." No vida, my mysleli, kdovíjak to není vzácný úkaz, že k nám chodí na zahradu, a on je to Bedřich!

jednou za dva roky

2007-05-28T07:34:10+02:00

Jo, jo, v Brně. Výstava jako každá druhá. Nic, co by člověka, který není z oboru, mohlo zajímat. Každý večer někde v hospodě, protože na "pokoji", kde jsem si původně chtěl číst přivezenou knihu, se číst nedalo. Nedalo se tam ani moc pobývat. Taktak, že šlo přespat. On se pan Staněk zřejmě od té doby, co jsme tam byli naposled, o penzion přestal starat a teď je z toho spíš dělnická ubytovna. Kolegovi vadili pavouci. "No, no, aby ses nezbláznil, dyť je to jenom pokoutník," uklidňoval jsem situaci, když takhle po ránu Petr ječel, že takovýho pavouka snad v životě neviděl. Horší to bylo s vlhkostí. V úterý jsme cestou z hospody promokli ("... ste blbý, běhat po nocech v dešti, měli sme zůstat v tý hospodě ..." byla Petrova častá věta). A bylo potřeba se usušit. Moc to nešlo, džíny doschly až doma a boty jsme sušili na výstavišti v kufru auta. Jak vyvoněné pak odpoledne při odjezdu bylo! Tu pastoušku nám byl čert dlužen. A možná, že to byl právě on, kdo mi poslední ráno poslal na rozloučenou toho čtyřcentimetrovýho střevlíka do koupelny. Nijak jsem se s ním nepřel. Pochopil jsem, že je to jeho nora, vyklidil jsem si věci do auta a odjel přes výstaviště domů. Inu, Brno ... ještě, že ta výstava je jenom jednou za dva roky.

Embax

2007-05-21T07:12:34+02:00

Tenhle týden jsem v Brně na Embaxu, takže pokračování až zas po neděli.

nákup

2007-05-21T07:08:27+02:00

"Tak co pro vás?", zaptala se bodrá paní krámská. "Nějaký hezký prádýlko. Teda pro ženu, to víte, já to nenosim", snažil jsem se o žert. "Nó, to bych to prádlo chtěla vidět, co by bylo na vás, to by muselo bejt!" Pochopil jsem, že hubu má paní proříznutou dobře. "Tak co by to teda mělo bejt? Tady mám tuhle kytičkovanou a co takhle tygra, to byste nechtěl? To se teďka děsně nosí." "Ne to ne! A tygra už vůbec ne, to mi do domu nesmí." "No tak si máte dupnout, dyť je to nakonec pro vás." "Ale vy mě nerozumíte, to mě se to nelíbí. Prostě mi ukažte nějakou klasickou barvu." "A jéje, zase ňákej konzerva. No eště, že vás nemám doma." "To máte pravdu, vono je to takhle lepší." Vybíral jsem si dál něco hezkého pro moumilouHaničku. Nakonec jsem vybral. "Tadle je dobrá, v tý si pani může i zavázat tkaničky," pochválila mi volbu paní vedoucí. Hanička měla radost, ale ouha! Tentokrát jsem se netrefil střihem. Prostě ty kousky látky nějak nesedly. Šli jsme je tedy druhý den měnit. "Tak ukažte," dala madam najevo, že nás vlastně čekala. MojekrásnáHanička si vybrala nakonec kousky tři. "Poď si mě muckat," vtáhla mě do kabinky mádraháHanička. A teď si mě představte, byl jsem jak školák v dámský šatně. Ale statečně jsem dělal, že to je běžný, že se svou ženou chodím do zkušební kabinky naprosto běžně. Vybrali jsme, považte!, tu kytičkovanou. Ona se tak nějak nejvíc hodila. "No to sem ráda," pravila nám pani, když jsme jí pochválili, že ví, co doporučuje. "A tady máte eště dvě stovky zpátky ať to máme z krku celý," dokončila obchodní jednání paní z krámu "Koťátko".

2010

2007-05-18T06:28:51+02:00

Přišlo mi včera poslední varování před zrušením domény woleschko. Že prý jsem přes veškerá upozornění a urgence pořád neuhradil polplatek za správu. Ježkovy voči. Dyť mě nic nepřišlo! Volal jsem na kontaktní číslo a citllivě promlouval se slečnou, která mi sdělila, že ona už je ta poslední, kdo mi psal na veškeré možné adresy, a že ty výzvy chodily na moji kontaktní adresu ... No jó! Já se na tu adresu nepřihlásil už kolik měsíců. Našel jsem to tam, hned zaplatil a stačil jsem se domluvit s administrátorem, že to zaplatím radši na tři roky do předu. Pro jistotu. Tak to teď mám jistý. Woleschko bude nejmíň do roku 2010. Pak zas musím pozorně sledovat poštu. A poučení? Vybírejte schránky, jsou chvíle, kdy tam může být i něco, co vás zajímá.

jatka č.1

2007-05-17T06:57:17+02:00

"Teď máš snídat a ne se hrabat v bazénu", kárala mě po ránu mápečliváHanička. "No jo, ale co dyž se tam topí ňákej ptáček?! Já ho musim vylovit!", nedal jsem se odbýt. Vzal jsem bazénovej podběrák a šel k výlovu. Byla to zas žaba. Schovala se přede mnou, čímž si prodloužila rekreační pobyt v našem brčálníku nejmíň do večera. Prohlédl jsem ještě hladinu, kdyby přeci jen něco - a ono opravdu něco. Na hladině se vznášely tři myši. Už to měly za sebou. Vytáh jsem je tedy podběrákem a katapultoval do obilí. Budiž jim lehké. Na terase jsem pak našel pozůstatky dalšího šedivého hlodavce. Sára zřejmě pořádala noc dlouhých nožů. Dokážu si to představit. Naše kočka řádí na zahradě jak černá ruka. Myši piští a prchají před nepříčetným dravcem prahnoucím po krvi. Pro výstrahu náš malej tygr překousne a pak sežere hlavního myšáka. Hrstka statečných ustupuje k vodní nádrži. "Masadu uhájíme!", je jim vidět na očích. A ve svém přesvědčení nepoleví, ani když se tváří v tvář jistému zániku odhodlají k zoufalému skoku do hlubiny. "Ták, to bysme pro dnešek měli. Mám tu řezničinu za sebou ", zabručí si po fousy naše Sára a odkráčí do pelechu s pocitem dobře vykonané práce.

výběr k snídani

2007-05-16T06:32:10+02:00

Člověk by měl mít pořád na paměti, že vesmír je živoucí organismus a furt se mění. Tuhle spadne skála na silnici, u sousedů se začne stavět, nám se naopak stavba garáže poněkud zpožďuje a uspořádání světa vůbec není, co bejvalo. To ví přeci každý. Jen já tomu pořád ne a ne věřit. A tak jsem včera jako dycky jel s důvěrou k bankomantu ve Štěpánské, abych měl na snídani. Hned za semaforem brzdím, zastavuju provoz - a ono je fčecko jinak. Tu štědrou krabičku někdo odnes. Holt nechtěj, abych utrácel, pomyslel jsem si. Ale já je převez. Vím o jednom, co je taky blízko kanceláře a navíc s pěknou procházkou. Tak jsem nakonec výběr provedl a na tu snídani měl.

tak už to jezdí

2007-05-14T22:25:17+02:00

Jo, jo, dneska už jsem projel podél Vltavy až do Vraného. Skála odstřelena, cesta zametena, u cesty spousta kamení. Tak to zas snad nějakej ten pátek vydrží.

srnec

2007-05-15T07:22:48+02:00

"Už je tu zas, támhle se pase", ukazovala navečer Haničky maminka do rohu zahrady. Byl tam. Srnec, tak trojročák, podle parůžků. On asi pořád bydlí vedle u Vítků v roští a k nám se chodí napást, jelikož máme lepší menu. Vzal jsem foťák a šel za ním, že mu udělám portrét. Kryl jsem se za naší břízkou, ale ne zas tak moc. Dokud jsem zpoza ní nevylez, vůbec si mě nevšímal. Pak, když už mě viděl deset metrů od sebe, zdvih hlavu, kouk, co jako votravuju, a zas se pásl dál. Zkusil jsem jít ještě blíž, ale to už jsem asi narušil jeho výsostné vody a panáček odkráčel do obilí. Počkal jsem stoje na místě. Vylez z obilí a zas se k nám vrátil a okusoval, co mu chutnalo. Pak už jsem byl ale asi příliš dotěrnej a furt jsem s tím foťákem šermoval kolem našeho hosta. Ten to neměl zapotřebí nebo se už nažral dost. V každém případě odkráčel do pelechu. Jako spolunocležníci mu totiž nevadíme. Teď mu ale nastanou krušné časy. U Vítků se totiž začíná stavět.

otevřeno?

2007-05-14T07:10:16+02:00

Včera už ve Zvoli nebyly značky se slepou silnicí a na serveru Vrané nad Vltavou se píše, že už v pátek byla silnice otevřena. Dneska to projedu. Uvidíme, jak je na tom jarovská skála. Třeba už se opravdu po silnici znovu jezdí.

nebezpečí trvá

2007-05-11T07:19:48+02:00

Už se mi to stalo několikrát. Včera naposled. To se prostě člověk zamyslí zrovna ve chvíli, když se někam vydá na cestu. Když zamyšlení pomine, najednou se zjistí, že je člověk úplně někde jinde. Například za školních let jsem se kolikrát probral z úvah o všehomíru v jedenáctce na Tyláku, zatímco jsem měl už dávno být ve čtyřiadvacítce na Moráni. Včera jsem jel domů taky "po paměti". Když jsem se probral v Modřanech, došlo mi, že bude cesta přes Jarov do Vraného pořád ještě zavřená. Minulý týden jsem dokonce viděl ve zprávách odstřel té nebezpečím zřícení hrozící skály nad silnicí. Když jsem dojel k zaslepené odbočce na Vrané, bylo jasné, že nebezpečí trvá. Od padající skály i od myšlení.

cosi

2007-05-10T06:48:54+02:00

Koukám ráno z okna na posečený trávník. On má vadu. Ono se na něm něco válí. Ono to může být cosi od psa nebo jiného živočicha, co dělá hromádky. Srnčí bobky to nejsou, to bych poznal i na tu dálku. Nebo že by Matýsek cosi na trávník večer pohodil a pak neuklidil, jak bývá zvykem? Či snad bedla že by nám tu vyrůstala z trávy? Dosti spekulacím, půjdu se na to podívat. Netrefil jsem se ani v jednom případě. Byl to obyčejnej olešskej zahradní šnek.

proč mám pravdu

2007-05-09T07:08:00+02:00

Rozhodnutí, že si uděláme pergolu sami, padlo po zevrubném prozkoumání trhu. Nic dost vhodného prostě neměli na krámě. Nakoupili jsme tedy laťky, šroubky, lepidlo a započali přípravu. "Musíme to nejdřív spočítat", tvrdil jsem já. "Prostě s tím začnem a ostatní nějak přiříznem", prosazovala mámiláHanička. Po krátké debatě můj pohled nabyl na převaze a začali jsme počítat. Čtverec nad přeponou ... Rozměry nám vyšly tak, jak jsme potřebovali. Teď ještě rozdělit materiál, abysme prořezali co nejmíň. Pro jistotu jsme to vzali každý po svém. "Vyšlo mi to a zbylo mi ještě dvaapůl metru", chlubil jsem se. "To mě zbylo osm a půl!", trumfovala mápřesnáHanička. Hmmmm ... "Tak ještě jednou. Máme třicetdva metrů latěk a dvacetsedum potřebujem. Takže musí zbýt pět a půl!", prosazoval jsem logiku. "Mě nezajímá zbytek, ale výsledek," nedala se mátvrdohlaváHanička. Setrvali jsme v logické rozpravě a mě to nakonec vyšlo i s tím zbytkem správně a mádraháHanička opět vítězila: "Tak vidíš, díly máme stejně, já mám jenom nějak jinak ten zbytek a o ten stejně nejde." Měření už stačilo a tak jsme další půlhodinu věnovali intelektuálnímu významu zbytku. Pak jsme řezali. Kupodivu to opravdu vyšlo a pergola je docela pěkná, rozhodně lepčí, než z krámu. Taky dražší. O dost. A zbylo pět a půl metru! Ale to Haničcce neříkejte, to bych musel vysvětlovat, proč mám pravdu.

v hospodě

2007-05-04T08:04:26+02:00

"Voni některý lidi považujou ty, co si dávají kameny na zahradu za šílence, ale tím si nenechte kazit radost," řekl nám pan vrchní číšník a majitel v jedné osobě v hospodě, kam jsme zašli na oběd, když jsme předtím hledali v krajině vhodnej šutr na zahrádku. Požádali jsme tedy pana krčmáře, zdali by nám nedovedl pomoci. Dovedl, říkal. Tak jsme se přiznali, že patříme k těm šílencům, co si vozej skály na pozemek a on nám na oplátku řekl, že je taky praštěnej, čímž nám dal najevo své sympatie. Dohodli jsme se, že mu dáme vědět, co jsme kde našli a pak to nějak uděláme. On zjistí, kdo je majitelem skaliska a my už si to dohodnem a odvezem. No uvidíme. Zatím je jasný, že nejvíc věcí člověk pořád ještě sežene v hospodě.

čarodějnice

2007-05-03T07:04:47+02:00

Matěj letos zažil svoji první exekuci. Vypravili jsme se poslední dubnový den na pálení čarodějnic u nás ve vsi. Koná se tu vždycky Na Vrškách. Za asistence poučených hasičů dobrovolných, hadice v pohotovosti, točeného piva a opékaných buřtů. I kapela k té ponuré události vyhrávala. MámiláHanička Matýskovi po návratu vysvětlovala, že je to kvůli odchodu zimy a příchodu jara a že je to starý zvyk a tak. V každém případě se to Matýskovi moc líbilo. Pár obrázků je v galerii.

kazilib

2007-05-02T07:51:26+02:00

"Poď ven, máme tam spolu ňáký vyřizování", vyzvala mě maminka mámiléHaničky, když jsme jí předali včera děti ku hlídání. "Co je?", trochu jsem se bránil. Támhle pod ten rozkvetlej strom, táhla mě k obětnímu místu "Aha!", prohlédl jsem zámysl,"tak to ne, já mám vopar!" "Žádnej nevidím," nenechala se tchýně odbýt. "To je jedno, stejně ho mám." Unikl jsem jen o vlásek s pusou na tvář. S Haničkou jsme pak navečer šli na procházku vyhledat nějaký kpolíbenívhodný rozkvetlý strom. Nebyla to žádná legrace, ono už to skoro všechno odkvetlo, tak jsme museli vzít zavděk šeříkem. Uprostřed aktu mi v kapse zazvonil telefon. Byl to Ondřej a potřeboval nějakou radu kolem internetového obchodování. "Tak ti mám od Haničky vyřídit, že máš jít s tím telefonováním do háje!", poslal jsem mu vzkaz od napůlpolíbenéHaničky. Celkem poprávu se bránil, že jsem ten telefon nemusel brát. Vyřešili jsme to pod jiným šeříkem a bez telefonu. A ve Šmoulově povídám Ondřejovi na zahrádce: "To jsi teda pěknej kazišuk." "No to snad ne, k tomu nemohlo dojít, když, tak nanejvýš kazilib," uvedl na pravou míru Ondřej to prvomájové přerušování.

už máš splněno

2007-04-30T08:31:09+02:00

"Už jsem jí dvakrát zvedala, měli bysme jí zasadit, než se nám poláme", sdělovala mi mápozornáHanička takhle v sobotu. Protože jí mám rád a pár věcí už si taky dokážu z její řeči přeložit do češtiny, pochopil jsem, že nebudeme čekat, až nám pan Novák přijede břízku zasadit odborně, ale ujmeme se toho úkolu sami a tu břízku těmahle rukama zasadím sám. Koneckonců i sázení stromů se můžu naučit. Místo už máme určené dávno, takže se souřadnicemi jámy nebyly potíže. Šlo to docela rychle, přestože mi Matýsek pomáhal, seč mu síly stačily. Stromek jsem vyndal z jámy asi jenom čtyřikrát kvůli doladění správné hloubky uložení. Zasypal jsem, kůrou obložil a bylo. Tak jsem zasadil svůj historicky první vlastní strom na vlastní zahradě. Matýsek ho zalil, Kačka odborně dohlédla. A od mélaskavéHaničky se mi dostalo chvály: "Tak už máš splněno. Syna, dům a teď i ten strom."

kdepak co nejdřív - nejdřív za měsíc!

2007-04-27T18:41:45+02:00

Tady je dnešní zpráva z Obecního úřadu ve Vraném nad Vltavou:

Uzavírka silnice - 27.4.2007 - 12.00 hod

Na základě informací z jednání přímo pod "skálou", za přítomnosti Karla Vyšehradského - náměstka hejtmana KÚ Středočeského kraje v oblasti dopravy, Správy a údržby silnic Kladno, Stavební geologie Geotechnika a.s. bylo dohodnuto:
Skalní masiv, který se může kdykoli zřítit, bude postupně šetrným způsobem odstřelen, tak aby nedošlo k narušení statiky okolních skalních masivů. Práce začnou v průběhu příštího týdne a dle prvotního odhadu by měly trvat jeden měsíc. Po celou dobu bude přísný zákaz jakéholi dopravy, včetně kol a pěších. SÚS Kladno zajistí objízdnou trasu a dopravní značení i v okolních vesnicích. Vlaková doprava zůstane zachovaná.
Prosím o respektování tohoto zákazu, jedná se o vážné ohrožení životů v případě neuposlechnutí.
Silnice je z obou stran zajištěna betonovými bloky a v žádném případě se nedá projet!!!

Stručné info Ministerstva vnitra v rubrice doprava

co nejdřív

2007-04-27T07:29:29+02:00

Tam, kde obvykle stávají stopaři, stála včera značka - téčko. Tedy slepá cesta. Takové značení je jen pro cizí - to dá rozum. Jenže za Jarovem stála Avie a parta chlápků z ní vykládala závoru přes celou cestu a vpředu už stál zákaz vjezdu. Stáh jsem okýnko. "Dobrý vodpoledne, pánové, copak se tu bude dít?" "Tahle cesta je uzavřená." "No, to vidím, že je," odpověděl jsem tomu houfu značkujících, "ale co se tu bude odehrávat?" "Jo, jako že proč je zavřená?" "Jo, zrovna to myslím." "No něco tady s těma skalama. Kvůli skalám, kvůli těm je zavřená." "Aha. A jak to odstraňování skal bude dlouho trvat?" "To eště nevíme, ale budem se snažit, aby to bylo co nejdřív." "A kdy teda?" "No co nejdřív. Dyť to řikám." "To jo, to jo. Tak vám pěkně děkuju." Odjel jsem tou uzavřenou cestou pod skalami k domovu doufaje, že to opravdu bude co nejdřív.

Na síti jsem večer našel tuhle zprávu:

Uzavírka silnice Vrané nad Vltavou - Jarov
Dnes 26.4.2007 v 16.00 hod obdržel Krajský úřad Středočeského kraje varování od firmy, která prověřovala staticky skálu mezi Jarovem a obcí Vrané nad Vltavou. Hrozí zřícení skály na komunikaci. Krajský úřad vydal Správě a údržbě silnic příkaz zavřít do odvolání komunikaci Jarov - Vrané nad Vltavou. Na Zbraslavském mostě je umístěna dopravní značka slepá ulice, za odbočkou k nádraží Jarov je dopravní značka zákaz vjezdu. Ze směru od Vraného je u ZUŠ dopravní značka slepá ulice, cca 200 m za přívozem je dopravní značka zákaz vjezdu.
O dalším průběhu této uzavírky vás budeme průběžně informovat.

hádanka přírodní

2007-04-26T07:06:39+02:00

Zas jedna přírodní hádanka.
Na obrázku je:

a) zatím nezveřejněný pohled na částečně přístupnou stěnu brazilské stolové hory Neblina (česky “mlhovina")
b) ranní opar nad skalami v údolí Vltavy na cestě mezi Vraným a Jarovem
c) dekorace k právě natáčnému třetímu dílu Letopisů Narnie: Princ Kaspian v modřanských filmových studiích

pěknej rámus

2007-04-25T06:55:31+02:00

Náš bažant zvítězil. Po vyhraném boji a pravděpodobně i vyhrané válce o naši zahradu si teď vykračuje klidně po trávníku a vyzobává si nějaké laskominy. "No to je neuvěřitelný, von už je tak voprsklej, že mu ani nevadí, když tady otvírám okno a nahlas mluvím. Dyť von se už vůbec nebojí!", prohlásila tuhle po ránu mámiláHanička. Je to tak, zřejmě nás ten pták přibral ke svému majetku jako přívažek k té vybojované zahradě. A jak to sleduju, bude muset přibírat dál. Tohle jaro se to tu hemží okřídlenci. K bojovníkům o naše území se přidali i konipasové. Tuhle jsem na ně koukal, jak se strkají o panímámu. Ta stála vedle a koukala, kdo má delší křidýlka a líp do soka strčí, aby si podle toho mohla vybrat, s kým bude stavět hnízdo. Jsou to ptáčci mrňaví jako vrabec a málo posedí, takže i ty jejich souboje jsou dost špatně sledovatelné a proto zatím nevím, jak to dopadlo. Další - prozatím samotářský - zpěvák nám pravidelně sedá na špičce štítu nebo na hromosvodu a zpívá do dálky, co mu zobák stačí. Budu se muset podívat, co je to zač, abych věděl, s kým máme tu čest takhle poránu. On totiž panáček dělá (kromě našeho bažanta, samozřejmě) pěknej rámus.

flastr

2007-04-24T06:25:57+02:00

Mívám občas patálie s oparem. Je to, ostatně jako pro každého, taková otravná záležitost. Nejdřív nic, pak to začne svědit a nakonec má člověk hubu jak habešskej domovník. Prozkoušel jsem na vlastní kůži spoustu přípravků a mastiček. Taky nějaký pilulky. Prostě kdeco. Většinou s výsledkem prachbídným. Pravděpodobně si ty mrňavý záludný zviřátka vždycky za nějaký čas zvyknou na to, čím se je snažím pozabíjet a pak to s chutí šňupou ku svému prospěchu. Předposlední přípravek byl Zovirax. Jenže pak přestal fungovat, tak jsem používal Vectavir a požívám ho dodnes. Jenže ve čtvrtek vytáhly moje viry do boje s nebývalou intenzitou. Mrchy. Dostal jsem tip na naprosto úžasný prostředek. Jenže ten se tu, jak jsem se v lékárně dozvěděl, neprodává. Zatím jakštakš spolehlivý Vectavir na ten příval přestával stačit. Paní lékárnice mi tedy nabídla jakýsi přípravek nový. Úplně jiný typ. Ani pilulky, ani mast, ani gel. Flastr. Tak jsem si ty flastříky nalepil na hubu. A kupodivu se mi trochu ulevilo. Že by soudruzi z Amíkova vynalezli něco, co fakt pomáhá? Uvidíme. Třeba mě tentokrát ten habešskej domovník nepotrefí.

jsem slavnej

2007-04-23T06:41:50+02:00

"Jo, jo, taky myslím, hned vyndám sekačku", pravil jsem na souhlas s mojístarostlivouHaničkou. Přeci jen vrchní část zahrady by si zasloužila požnout. Vyndal jsem sekačku a startuju, dlouho startuju ... a nic. To bude studený, řekl jsem si a použil sytič. Tahám za startovací špagát - a nic. Asi jsem to přechlastal, řekl jsem si a zuřivě tahám za špagát startéru a pořád nic. Hmmmm ... Rozborka. Zatím mírná. Bez závad. To musí startovat. Blbnu se startovacim špagátem jako bych bičem honil káču - a nic! "Je tam benzín?", bezelstně se otázala nojepozornáHanička. "Je!" Ale pro jistotu jsem dolil. Nepomohlo to. Tak to bude mokrá svíčka ... Zašel jsem k sousedovi pro klíč ke svíčkám - neměl ho. Tak k druhému. Ten měl klíčů hned několik a napodruhé už jsme se trefili. Jednadvacítka. Ono by to bylo dlouhý vypravování. Proto krátce: sekačku jsem rozebral skoro celou, vypustil jsem olej, sundal vzduchovej filtr i výfuk. Dolů šlo i víko nad hlavou válce. Nic. Pořád nic. "Já vim, že je v záruce, ale mě se tam nechce jezdit ...!" Zkoumal jsem kabel, jiskru na svíčce ... prostě všechno. Ještě karburátor, ale benzín tam evidentně de! Tady, když se sundá celej vzduchovej filtr ... !!! "Kterej blbec tohle konstruoval?! Dyť je zaseknutá škrtící klapka sytiče a nejde přivřít!" Šlendrián jeden americkej v Uhrách spatlanej! Pomoh jsem klapce, aby zaklapla a klapka mi okamžitě pomohla nastartovat. A bylo. Sekačka startovala na první ťuknutí, což bylo mnohokrát lepší, než když byla úplně nová. Takže klapka musela být zaseknutá už z výroby. A tak byl trávník nakonec přeci jen posekán a já jsem teďka doma slavnej, že umím opravit sekačku.

stopaři varují

2007-04-20T18:49:11+02:00

Dneska odpoledne jsem zas vezl stopaře. Odměnili se mi důležitou informací:
Od pondělí má probíhat na silnicích zas akce Kryštov a prý v dosud nevídaném rozsahu. A že je to tutovka, že prý byli včera v hospodě a tam se to potvrdilo. Tak pro jistotu: pozor na Kryštofa!

obvaz na strom

2007-04-20T06:43:08+02:00

Máme první strom. Nevyrostl původně na naší zahradě, ale někde v Belgii a tak přijel autem. Vybrali jsme si ho v zahradnictví a pan Novák nám ho dovezl a snad i zasadí. Strom měl už předtím nalomenou větvičku, požádal jsem tedy pana Nováka, jestli by ho neopravil - tedy větvičku neošetřil tak, aby se nedolomila, ba naopak, aby zpátky přirostla a zesílila. Nějak se to zatím nestalo, což mě přivedlo k cestě do jiného zahradnictví, kde jsem si koupil štěpařský vosk k ošetření ran na větvích stromů. Chtěl jsem taky lýko pamětliv dědečkova zahrádkaření: Každý roub byl pevně vsazen, omotán lýkem a voskem popatlán = zakonzervován, aby se rána dobře hojila. "Tak ještě lýko," povídám paní v zahradnictví. "Ale to nebudete potřebovat, na to vám stačí vobyčejnej obvaz bavlněnej." Dost jsem se podivil a zkoumal, co tím paní myslí. Jednoduše tím myslela ten nejobyčejnější obvaz z lékárny, kterým si člověk obváže ruku, když se třeba někde odře. V lékárně jsem chtěl " … ještě obvaz. Na stomy, víte?!" Pan lékárník na mě koukal podivně, ale obvaz mi prodal, koneckonců, bylo to za peníze. A tak jsem se večer jal ošetřovat náš strom. To jsem na to zvědav, jak to dopadne. Prozatím má naše břízka vkusně zapatlanou větev, na obvaz možná dojde o víkendu.

kohoutí zápasy

2007-04-19T21:53:54+02:00

Po nočním dešti byl ráno trávník na zahradě oku velmi lahodící. Lahodil zřejmě i bažantovi, který rozvážně kráčel k našemu pažitu. Vstoupil na něj, udělal pár kroků a najednou se rozběhl jako by mu pod ocasem kdosi koudel zažehl. Přeběhl tryskem náš pozemek a zmizel někde v houští na cizím. Asi trénuje útěk do krytu, pomyslel jsem si. Za chvilku ale z houští vyběhl zpátky. A honil ho druhej bažant, větší, z hlediska místního náš původní domácí bažant. Ten se u nás cítí doma a tak tohohle vetřelce hnal pryč. Ale mladej se nedal. Dostrkali se zpátky až na náš trávník a začli na sebe vrčet. To jsem ještě neslyšel. Ti ptáci do sebe strkali, klovali se, hlavy výhrůžně u země a přitom vrčeli. No šel z nich strach. Ale to teprv začalo. Pustili se do sebe, peří lítalo, vyskakovali si na záda, klovali se a trhali si péra. Přitom bažantí ocasy roztažené do vějíře skoro jako pávi. Koukal jsem na to jako u vytržení. Tak to on asi bude bažant pták teritoriální a ten náš, co nás vždycky ráno křikem ze zahrady budí, to tu považuje za svoje a jen tak si to nedá vzít. Takovej zájem jsem nečekal. Teď ještě ty srny a zajíci, co k nám občas zavítají, aby se u nás usadili a otevřem si zoologickou. Mezitím souboj pokračoval. A pomalu se přesouval zas k sousedům. Ten náš - větší, domácí - začal ustupovat. Zbabělče! Chtěl jsem povzbuzovat, ale sokové už zase odbíhali dál do vysoké uschlé trávy. To jsem zvědav, kdo vyhrál. Možná se zítra uvidí. Pro dnešek máme za sebou první olešské kohoutí zápasy.

poprvé posekáno

2007-04-18T07:19:30+02:00

Ono se řekne sekačka, ale co se do mí leje, to aby člověk šťoural v manuálu půl hodiny. Manuály čtou jen zbabělci, to je dávno jasná věc. Jen ty provozní tekutiny, ty by se neměly poplést. Sekačka měla přijít poštou v pondělí, takže jsem navíc zcela logicky ten manuál ani přes víkend mít nemoh. A tak jsem zavolal dovozci o pomoc. Dovozce pomohl obratem. Pro jistotu jsem se ještě mrknul na síť, jestli opravdu. Potvrzeno i po síti. Navíc jsem se v záznamu vášnivé internetové debaty dozvěděl, kdo má na litru oleje jakou marži, morální profil a tu drzost nabízet olej do sekačky místo za devadesátvosum korun za celých stopětatřicet. Já tam nalil olej za stotřicetdva, jelikož u pumpy měli zrovna jenom ten. No a pak hurá na trávník! Nejdřív, samozřejmě smontovat. Jo, cedulka velká, žlutá, s varováním, že jenom tenhlecten olej budiž navěkyvěkův v tomto přístroji používán ku prospěchu a slávě věci. Hmm - s cedulkou to dokáže každej, to neni žádný velký umění. Ještě jsem vyměnil kolečka obyčejná za kolečka s ložisky kuličkovými a vzhůru ke stroji! Provozní tekutiny doplněny, teď už jen nastartovat … ehm … Nastartovat! … No tak! A jó! Tu druhou rukojeť zmačknout, jistě, tahlecta byla od pojezdu, to bych moh na startovací lanko objet půlku zahrady a furt nic. Tak znovu: nastartovat … a jedem!
Matýsek lítal kolem sekačky jako poděs. Měl z té práce radost velikou. Rejdili jsme po zahradě všichni tři: Matěj, sekačka i já. A v pondělí večer jsme měli poprvé posekáno.

Matěj s Kačkou pomáhali

2007-04-17T07:22:55+02:00

"Ale jenom mi podržíš tady ty nožičky a na šroubky ani nešahneš, ano, Matýsku?!" Představu spolupráce při montáži grilu jsem, jak jsem se domníval, vylíčil jasně a jednoznačně. "Já, já, já to rozbalím!", nenechal se odbýt Matěj. "Bude lepší, když pohlídáš Kačenku," radil jsem. Marně, přirozeně. "Né, ten sáček se šroubky ne!", usměrňoval jsem činnost syna dál. "Kačenko, počkej, to mi nemůžeš tahat, já to teď potřebuju"..."Ne, Matýsku, klíčem budu montovat já, ty bys mohl tadyto dno podržet..." "Kačko! Nepouštěj tu podložku, kdyby zapadla do tý spáry v dlažbě, tak ..." "Matýsku, prosimtě, zajdi dovnitř za maminkou a přines mi špejli a magnet, snad se mi to z tý spáry podaří vytáhnout." "Kačko, počkej, to není na koulení, to kolečko přijde přidělat tady tím šroubkem. Kde je ten šroubek?!" "Nestrkej mi do toho, vždyť už jsem to tam měl ..." "Fajn, tak tu podložku už máme. A už jí do té spáry necvrnkej, Kačenko." "Za ten igelit netahej, mohlo by to ... spadnout ..." "Nic, nic, jenom ses lekla, nic se nestalo. Ale už za to nebudeš tahat, viď?!" "Ne, Matěji, ten šroubovák teď potřebuju já, vážně." ... ... ... "Maminko, kdy budeme grilovat? Tatínek už ten gril postavil." "To je hodnej, viď, Matýsku. A jak jste mu hezky s Kačenkou pomáhali ... " !!!

docela mu to šlo

2007-04-16T07:20:29+02:00

V neděli ráno jsem vylezl na střechu. Ani ne tak kvůli rozhledu, spíš kvůli vosám. Někde pod taškami budou mít hnízdo. Jenže nevím kde. A tak jsem se soukal po taškách dolů a okukoval místo, kam nejčastěji létají. Pamětliv nebezpečí, kterým hrozí vzteklý roj vos, jsem postříkal sprejem proti vosám nejbližší okolí vosích cest a radši si šel zpátky svou cestou. Vikýřem.
Tím ale letecká neděle jen začala. Docela foukal vítr a tak hned po vosách začal vzduchem lítat Matýskův drak. Matýsek na něj volal: "Ahój, drakůůů!". Užili si létání až do chvíle , kdy se nám lanko přetrhlo o střechu domečku. Ale Matěj už stejně s pouštěním draka končil. Dívali jsme se na čápy, kteří kroužili ve stoupacích proudech nad údolím Záhořanského potoka. Leteckou nedělní exhibici zakončil Matýsek stylově. Tloukl špačky. A docela mu to šlo.

večerka s opravou

2007-04-13T07:22:44+02:00

Člověk by se neměl projevovat, dokud není plně při smyslech. Důkazem je toho můj včerejší zápis. Když jsem ve čtvrt na pět znovu vstoupil do ložnice, bylo jasné, že je zase jasno. Tedy, že ty uličnice, totiž lampy uliční už zase svítí. Zatímco jsem psal do deníku, zřejmě je nějaký tajuplný automat rozsvítil a já měl důvod domnívat se, že jde o záhadu. Takže první část záhady osvětlovací je poodhalena. Lampy jsou u nás v ulici zhasnuty během zatím blíže neurčené doby a znovu se rozsvěcejí někdy mezi půl čtvrtou a čtvrt na pět. Možná, že právě ve čtyři. Ovšem není to statisticky podchyceno. Takže žádnej dvojí režim intenzity osvětlení. Jenom svítí / nesvítí. Ale zatím se neví dokdy a odkdy začíná večerka.
A teď ten nešťastník Matýsek. Ráno mi zas vlezl do postele - samozřejmě, že se přesvědčil, jestli mě vzbudil, to dá rozum. Zahrabal se do peřiny a pravil: "Máme se rádi, viď, tatínku." "Máme, Matýsku," odvětil jsem ospale. "Ten je nějakej živej, po tom nočním bouření," povídám mémiléHaničce. "Po jakým bouření?" "No, jak nás v půl čtvrtý vzbudil tím řevem." "Ale to řvala Kačka. Třikrát. Měla hlad. Tys jí slyšel až napotřetí." Tady to mám - ani vlastní děti podle nočního křiku nepoznám. A já myslel, že to Mates tím řevem budil Kačku a on o tom ani nevěděl.

večerka v Olešku

2007-04-12T03:46:11+02:00

Tenhle týden po Velikonocích se mi nějak nezdá. Jestli to je tím, že je vlastně "o den míň" a já pořád doháním to pondělí, to pořád nevím. Asi se to nelíbí ani Matýskovi, protože dneska v noci nás probudil ukrutánským nářkem. Normálně pěkně potichu přijde k nám do ložnice a bez řečí se uloží v naší posteli, ale dneska to pojal poněkud akusticky a ve svém pokojíčku. A tak jsem měl příležitost zjišťovat, jak je to u nás ve vsi se svícením v noci. Už nějakou dobu mám pocit, že po setmění veřejné osvětlení svítí, ale za nějakou dobu se vypne. Dneska jsem měl zas ten dojem. Obloha plná hvězd a světlo z ulice nikde. Tak se jdu podívat a ony lampy svítí. Záhada. Že by se svítilo dvojí intenzitou? Večer víc a k ránu míň? Nechám to na jindy, radši půjdu dospat tu hodinku a zjišťování, kdy vlastně máme v Olešku večerku, nechám na jindy. Tak dobrou.

letí na nás sekačka

2007-04-11T07:08:21+02:00

Tráva na zahradě už sahá skoro po kotníky, alespoň místy. Proto mámiláHanička tuhle rozhodně pravila: "Je načase nakoupit sekačku." Druhý den ráno vylezu ze sprchy a co neslyším: sekačka na trávu! Že by mojedraháHanička měla nějakou tu mašinku schovanou pod postelí a teď za rozbřesku jí vypustila, abych viděl, jak se na věc musí? Nepovažoval jsem to za pravděpodobné a tak koukám z okna, kterej poděs to takhle časně tůruje stroj. Nikde nic, jen za kopcem směrem k Davli to pořád vrčelo. A stále víc. Hmmm? Co to asi ... A hele! Vážně, sekačka na trávu. Ale pověšená pod padákem. Hledím na to monstrum a ono to nějaké ranní ptáče letí na paraglajdu, na zádech baťoh a v něm vrtuli. Ta ho hnala dopředu. To musí Matýsek vidět! Bral jsem to dolů po dvou schodech nahatej, hlavně abych stihnul Matýskovi říct, na co se má běžet honem podívat. Stihli to s Haničkou právě včas. Zrovna když ten sekáč přelétal přes náš domeček. Koukal jsem na něj už znovu z koupelny a říkal jsem si, že, pokud viděl oknem dovnitř, musel mít daleko větší podívanou než já: nějakej nahatej blázen lítá po domě nahoru a dolů, mává rukama a křičí: "Matýsků, honem se běž podívat, letí na nás sekačka!"

koleda

2007-04-10T07:37:54+02:00

Letos se Velikonoce vydařily. Pro Matýska to chvilku byly Vánoce, než si srovnal, že přeci jen chybí sníh. Nakonec se tedy smířil s tím, že prostě Ježíšek nepřijde a basta. Ale bylo to vážné, dost se mračil. Pomlázky jsme upletli v neděli večer a v pondělí ráno nám je našemiláHanička schovala. Že prý si je máme lépe hlídat. Matýsek je s nápovědou našel a mohlo se jít koledovat. Kačka mezitím zkoušela svůj první trávník. U tety Dády už nás čekali. Matýsek se napoprvé trochu styděl, ale o to byla bohatší výslužka. Pak jsme ještě šli k jedné tetě, která nás zná z internetu a pak ještě k tetě Martině a tetě Blance, která ovšem nebyla doma. I tak měl Matýsek košíček plný. Moc se mu ta koleda líbila a hned se ptal, jestli zítra půjdeme zas. Inu: s jídlem roste chuť. Kačka se mezitím postavila u sloupu a za chvíli začla chodit - s holí i bez hole. Tu uchvátila asi místo pomlázky. A pak ještě přišli i k nám koledníci. Hanička se musela vyšpulit hodně nízko, aby alespoň nějaký ten mrsk dopadl na místo určení. Byla to vlastně moje první dobrovolná koleda. Já jsem jinak spíš proti. Ale včera mi došlo, že pro ty malý kluky to vážně má cenu. A nakonec - ony i ty velký holky to potěšilo.

čistého vína

2007-04-06T07:17:54+02:00

Povídal mi kamarád Ondřej (www.hyena.cz), že si pořídil báječnou věc: ledničku na víno. Štíhlá, na místo nenáročná a vůbec šikovná. Musím se na ní někdy vyptat víc. Takovýhle věci, to se našincovi hodí. Já teď chladím šťávu z hroznů buď v ledničce obyčejné nebo na terase. Na terasu musím dávat demižony. To jináč nejde, do lednice se nevejdou. Sice jsem si za tímhle účelem prosadil sklípek, ale zatím v něm místo vína máme vodu. Zázraky se u nás moc neujaly a tak místo jinak běžné přeměny vody v něco ušlechtilejšího budem muset tu vodu docela obyčejně odčerpat, sklípek zaizolovat a vůbec opravit, aby byl použitelný k účelu, pro který přišel na světlo světa. Teď jsou vinné nádoby na dlažbě terasy. Když jedu ty nádoby naplnit, je to vskutku mezinárodní zážitek. Japonským autem jezdím do nuselského pivovaru, ve kterém sídlí Pražské vinařské závody, které mi natočí do italského skla chilské víno. Natočí mi ho ovšem vždycky taková pani z Prahy, která už má své natočeno, domnívám se. Točí ale dobrou míru dobrého vína. A tak k ní jezdím rád. V úterý jsem byl tankovat zas. Někde v půlce procesu plnění to zaprskalo a mok přestal proudit. "Vono to došlo?", ptám se s účastí v hlase. "Uhmm," opáčila paní. Zašla dozadu, chvilku něco kutila, cosi zasvištělo a paní byla zpátky. Poněkud kropenatá. Zřejmě se jí to nějak vymklo a prvních pár kapek sauvignonu šlo mimo. Ale nikoliv nazmar. Jak jsem měl tu příežitost sledovat, paní se při dotáčení mé nádoby z poloplna do plna pěkně olizovala a počítám, že to nebylo jen pro těch pár kapek. Je to profík, musela ochutnat, aby mi nalila čistého vína.

jehnědy

2007-04-05T07:19:07+02:00

Přijel jsem domů už kousek po páté, sluníčko svítilo a tak jsem mohl provést svůj včerejší záměr. Jet nařezat proutky na pomlázku. Každoročně pomlázku pletu, přestože se pondělního veřejného mrskání účastním nerad. Uplést pomlázku, to je něco jiného, to znamená uvítat jaro. A sem tam nějaké to vyprášení doma taky prospěje. Teď mám v domě žencký dvě, tak to bude tuplem potřeba. Vyjel jsem proto s Matýskem - koneckonců, je to taky chlap nebo aspoň bude, no ne? - na proutky. Je to k nevíře, jaký problém je v dnešních poměrech proutky sehnat. Vrbu hlavatku aby člověk v kraji pohledal. Nezbývá, než vzít za vděk kdejakou jívou. Ale ani těch není moc. V našem kraji lovím už třetí sezonu. A skoro mám ten dojem, že co odřežu, už neobroste, jak bývalo odedávna u slušných stromů zvykem. Objeli jsme s Matýskem dvě obvyklá místa, ale mladé proutky nikde. Nerostou. Projeli jsme Libeň, Libeř, Jílové, Zahořany - a nic. Už jsme se vraceli přes Okrouhlo, kam Matýsek chodí do školky, když jsme na konci vsi zahlédli kořist. Byly to ty samé keře, které jsem před třičtvrtě hodinou zavrhl jako nevhodné. Zastavili jsme a šli se na to podívat. Heuréka! Byly to jívy k řezu vhodné se spoustou mladých výhonků. Pustil jsem se do řezu a za chvíli jsme měli nařezáno. Matýsek nevímproč si oblíbil slovo jehnědy a tak je trhal z větviček, co mu síly stačily. Nechal si je pak pěkně v kuchyni, neboť, jak moudře pravil: "Nejsem čuňátko, které ryje čumákem v zemi, a tak si ty jehnědy do postýlky nevemu, no, když teda nechceš."

zas ti stopaři

2007-04-04T07:24:27+02:00

Už přes týden se na silnici mezi Vraným a Jarovem něco děje. Nejdřív se tam objevily červené čáry v okolí skal s označenou šířkou vozovky. Další dny jsem na cestě potkával geodety. Obléhali pravý břeh Vltavy v nejužším místě v zatáčce pod skalou. Včera tam byli zas. A protože jsem byl tentokrát vybaven poučeným doprovodem, dozvěděl jsem se, o co tu jde. "Mají tu rozšiřovat cestu," pravil spolujedoucí občan Vraného. Jako obvykle stopoval. Vyhlížel jsem ho z dálky, jako všechny stopaře po cestě domů. Většinou se mi to vyplatí, stejně jako včera. A když zrovna nikdo nestopuje, je to, jako by vyschl informační pramen.

žluté zobáky

2007-04-03T07:01:37+02:00

Stejně jako každé pondělí jsem vyjel včera brzy, abych co možná nejrychleji prokličkoval každopondělními ucpávkami v provozu. Slunce už vyšlo, nikdo nikde, pohodová jízda. Za rybníkem mezi Březovou a Černíky na cestě kachna. Kráčela si to prostředkem a vůbec se nenechala rušit. Bude to ta, která se svým kačerem korzovala tuhle u nás na zahadě kolem bazénu, pomyslel jsem si. Asi hledaj bejvák. My s tím měli taky honičku, takže chápu, že první, co člověka, totiž kachnu, bude zajímat, je lokalita. Naše vodní plocha jim asi nebyla dost dobrá a tak šli do většího. Zpomalil jsem, už jsem jel krokem, zastavil jsem, málem jsem i couval a ten pták nic. Jen otočila takhle vpravo hlavu a kejvla zobákem. Něco jako: "Tak poď, starej, von tě pán v tom autě nepřejede, von má pochopení." Kačer se vykolébal z trávy napravo vedle cesty a přidal se na korzu k madam. Chvilku se procházeli před autem na silnici a pak se volným krokem odkolébali k rybníku. "Tydy budem, tady sou vohleduplní řidiči," nic jiného se jim v tu chvíli nemohlo honit hlavami. Žluté zobáky se pomalu blížily k vodě a já se moh zas rozjet ku hlavnímu městu.

Vrané-Jarov-Zbraslav

2007-04-02T07:32:49+02:00

"No já nevím, kdy mi to vlastně jede," říkala maminka, když měla v pátek odjíždět domů. Pomáhala nám s hlídáním a zrovna, když jsem se vrátil domů, se chystala k odjezdu. "Teď někdy jede autobus," pravila maminka. "No to máš pravdu, zrovna jsem jel kolem, když odjížděl," přitakal jsem. "Aha. Tak někdy v půl jede vlak z Vraného," zalovila v paměti maminka. "Bude čtvrt. To zvládnem," řekl jsem. "No, on jede ve dvacet čtyři ... ale to je starej jízdní řád," zjišťovala dál maminka. "Neboj, to stihnem!" Naložili jsme Matýska a vyrazili. Jízdní řád nelhal. Vlak jel, ale už ze stanice. Zrovna se ve Vraném zvedaly závory. "Ten chytneme! Na Zbraslavi budem dřív. Ještě musí zpomalit v tunelu a zastavit na Jarově." Trval jsem na svém a šláp na to. Když jsme dorazili k nádraží, byl tam klid, jakoby se před chvílí nekonala stíhací jízda. Babičku jsme pak vyprovodili k vláčku a Matýsek mával tak intenzivně, že mu odpovídala půlka vlaku. Nikdo netušil, že jsme právě vyhráli historicky první závod Vrané-Jarov-Zbraslav.

na stojáka

2007-03-30T07:39:50+02:00

"Hele, vejdu se tam? … je tam eště kousek místa … jo vona je tam ta skříňka, … , dobrý, já se ňák vmáčknu …"
Hleděl jsem na toho člověka, který se vmačkával do skuliny mezi mě a jiného člověka v krámku, co si tam chodím pro rohlík. Včera jsem nějak nestíhal a tak to měla spravit sekaná na stojáka. S kulturní vložkou jsem nepočítal.
"To sem, vole, dneska spal jenom dvěapůl hodiny. Já přišel domu v půl jedný, ale pak mě probudia mladá, dyž přišla z flámu a já pak už nezabral. No tyvole, já mám dneska dost….", dozvídal jsem se bez ptaní, jak to dneska má ten chlapík těžký.
"Hele, von Pavel je támhle vedle, tendle pán asi neví ….", vmísil se do monologu ten původněvedlestojící.
"Šišmarjá nojó, promiňte, já si vás splet …", bujaře se omlouval vtěstnavatel. Ušklíb jsem se a konzumoval dál.
Pán se taky ušklíb a taky pokračoval dál. To už byl dotázán Pavlem: "A cos to vlastně řikal?" … "Sem povidal, že mě mladá probudila ….
Nenechali se rušit. „ Taxi to tu hezky užijte …“, popřál jsem jim a šel si po svém.

tankuj!

2007-03-29T07:02:23+02:00

"No, tak se tu teda mějte móc pěkně!", skoro až křičel včera u pumpy jeden řidič na pokladní. Jel jsem do Litomyšle, trochu jsem pospíchal a nějak mi tedy moc nedocházelo, proč ten člověk zrovna tímhle způsobem vinšuje moc pěkné věci personálu. "Za štyrystapadesát litrů jenom štyry piva!", pokračoval dál odpůrce. ??? "Co to?", ptal jsem se sám sebe,"jaký litry, jaký pivo?" "To váš předchůdce, ten mi dal za stejný množství šest piv!", vypointoval zhrzený šofér svou řeč. Konečně jsem to pochopil i já. Ona existuje nějaká akce "natankuj a nalej se" u vybraných benzinových pump. Podepsal jsem účet a odjel od pumpy ke svému včerejšímu cíli. A nějakou chvíli mi vrtalo hlavou, jak může někdo kvůli dvoum pivům, na které si neprávem osobuje pochybný nárok, křičet jen tak na někoho druhého. To asi nepochopím nikdy.

volej

2007-03-28T07:19:15+02:00

Nějak jsem neměl čas zajet už čtrnáct dní do myčky s autem. Je to na něm dost poznat. V takové situaci jsou ostřikovače k nezaplacení. Když přestanou ostřikovat, je to k vzteku. Aby se to nestalo, naléval jsem do jejich bezedné nádrže včera ráno už letní směs. Tady pozor, neplést s těmi bonbóny! (Nebo je to lesní?) A jak tak leju, vzpomněl jsem si i na olej hledě na uzávěr plnícího otvoru se žlutým špuntem. Zkusil jsem měrku. Teda jestli v tom autě byl olej, pak o něm ta měrka neměla ani tušení. Nejvyšší čas namazat. Ale čím? Zavolal jsem jednomu pánovi za Subaru servisu, ale ten prokazatelně nebyl ještě v práci. Zkusil jsem pána druhého a ten už v práci byl. Je to olej pět - wé - deset nebo čtyřicet nebo tak nějak. Nakonec jsem ho u pumpy (opět nezaměňovat pumpu benzínovou a pumpu u nás v Olešku u Křížku - to jsou dvě naprosto odlišný zařízení!) našel, koupil, dolil. Ale stálo mě to zdvořilostní rozhovor s druhým pánem od Subaru. Je to zdatný obchodník. Po otázce, jaký je jeho názor na Tribecu, se rozhovořil rozplývaje se nad jejími vlastnostmi, výkony a barvami. Přestože se mi to auto moc nelíbí a podle mě k Subaru vůbec nepatří, jelikož má na dveřích rámy oken (!!!), nesouhlasil jsem s jeho nadšením jen symbolicky, vlastně spíš proto abych ho podpořil v jeho obchodním výkonu. Ale stálo to za to. Já měl volej, on si pěkně zavolal.

pletí trávníku

2007-03-27T07:56:35+02:00

"Tak jsem dneska plela trávník," chlubila se mojemiláHanička, když jsem přijel pozdě večer domů. Ještě jsem Matýskovi přečetl pohádku a uložil ho v postýlce. A bylo. Přestože mi letní čas přidal hodinu světla navíc, včera toho prostě víc stihnout nešlo. Hanička na tom byla líp. "Jenom ty pampelišky, ty mi vůbec nešly," prezentovala dál svoji záslužnou činnost, "to jsem se nenadála, že budu jednou plít trávník." Bylo jasné, že body nezískám: "A tobě je to úplně jedno!" A bylo podruhé. Na to se nedá nic říct. A co bych říkal, netřeba mluvit. Mám tajné eso v rukávu: v neděli odpoledne jsem překryl pěký štráf svahu - budoucí skalku - černou textilií. Inu tak. Je jaro.

natřásání peříček

2007-03-26T08:13:39+02:00

Cvaklo to a ve dvě ráno byly rázem tři. Letní čas. Nepatřím mezi jeho odpůrce. Do energetické problematiky moc nevidím, ale mé osobní pocity jsou převážně pozitivní. Nějaký ten týden mi sice trvá, než si zvyknu na to strašlivé vstávání o hodinu dřív, nicméně o hodinu delší večery mi dělají radost.
Bez ohledu na čas mají radost i zajíci. Mají radost z jara. Jeli jsme se podívat do jednoho zahradnictví a cestou se cosi mihlo polem. Díval jsem se pořádně a byli to zajíci. "To je děsný," povídám mémiléHaničce, "von by chtěl, vona koneckonců taky, ale kdepak, je jaro a tak vona musí dělat drahoty. To je děsná šichta, takhle se půl dne honit po poli, že bych se na to nevykašlal." "Vidíš, i ten zajíc se snaží. Celá příroda na jaře natřásá peříčka a ty nic!", hartusila Hanička. "No jo, to se jim to natřásá. Jednou za rok. Vono by je to taky přešlo, kdyby se měli natřásat vobden," snažil jsem se vysvětlit přístup člověka rozumného. "No, aby tě neubylo," opáčila mojemiláHanička. Neubude, neubude. Je jaro, Hanička má ráda kytky a já jí je rád nosím. To by se snad mohlo počítat jako natřásání peříček.

jak to vlastně je?

2007-03-23T07:52:00+01:00

"Včera jsem měla na kurzu lidi a ti čekali na dálnici spoustu hodin, protože byla sněhová kalamita. Tak dávej pozor. A možná bys do toho Brna radši neměl dneska vůbec jezdit," povídala mi včera ráno mojestarostliváHanička. Rady jsem si vzal k srdci a vyrazil do Brna. Kupodivu bez problémů. Na naše poměry skoro prázdná dálnice. Při cestě zpátky jsem si pustil dopravní zpravodajství. Kdyby něco, abych to moh včas objet. V mém směru nehlásili nic, ale ve směru do Brna byla nějaká ošklivá nehoda, zásah vrtulníku, zastaven provoz. Bylo to tak. Když jsem projížděl kolem, kolona ještě stála. Od kilometru 109 až po kiílometr 103. A tam je odbočka, výjezd z dálnice. Jenže kolona byla až za zatáčkou a tak ti, co si nepustili rádio jeli vlastně na parkoviště. Tohle jakživo nepochopím. Nejmíň hodinu, možná podstatně víc, se o té nehodě ví, v rádiu je vysíláno varování. A policie nic. Prostě na místě vyšetřuje nehodu a tím to pro ně končí. Aby pohmuli mozkem, zadkem a možná i nohama a těch šest kilometrů vzdálenej sjezd označili a svedli dopravu mimo uzavřenej úsek, to je prostě nad jejich síly. Sakrapráce. Jako jejich zaměstnavatel bych jim to strhnul z platu a příště by šli od firmy. Ale od státu se tak snadno nechodí. Přestože je stát vlastně náš zaměstnanec. Anebo je to obráceně?

první jarní ... sušička

2007-03-22T07:53:12+01:00

"Jo, a nejde sušička," utrousila mimoděk mojedraháHanička cestou do šatny. Bylo to včera ráno a já se zrovna vrátil z prvojarní fotografické obchůzky kolem domu. Sníh roztál stejně tak rychle, jako napad a zbyly po něm jen ty včrejší fotky. Co naplat. Prát je třeba, sušit taky. V tom vlhku prvního jarního dne by nic venku neuschlo. Popad jsem tedy návod a jal se studovat, kde tak může být pojistka u sušičky, poněvadž mě v tu časnou hodinu nic chytřejšího nenapadlo. Příručka mi dala za pravdu, že by to mohlo být pojistkou. Příručka mě nabádala k její výměně. "Tak chytrej jsem taky," říkal jsem si v duchu. Ale kde tu pojistku hledat? To už ta mizerná příručka nepravila. Příručkou jsem mrsknul tam, kde byla a místo ní popad sušičku. Ohledal jsem jí ze všech stran a nikde žádná dvířka k pojistce. "Musíš jít po kabelu," dodal jsem si odvahu a jal se šroubovákem demontovat víko vrchní, pak přední. Kabel tam byl. Dokonce spousta kabelů. Pojistka ani jedna. Vyndal jsem kabely ze zdířek a zkusil vydolovat mateční desku. To je termín, který jsem někde čet. Nejsem si jistej, jestli překladatel nebyl vůl. Já se tak cítil za chvilku. Kabelů plno, tišťák venku, pojistka nikde. Už mě začal tlačit čas a tak jsem to všecko napasoval zpátky, zaklap, zašrouboval a začal přemýšlet, kam jsme dali záruční list s adresou na opraváře. Ještě jsem tak z plezíru zkusil sušičku zapnout. Opravdu nemám nejmenší ponětí, jak se to stalo, možná jí stačilo podrbat, co já vím, ale ta mrcha fungovala! Před mojímilouHaničkou jsem se tvářil jako geniální všeuměl. To mě přejde přesně v tu chvíli, kdy bude potřeba ten stroj doopravdy opravit. Já totiž vážně nevím, jak.

sníh koncem března

2007-03-21T06:43:31+01:00

Včera v noci jsem přijížděl domů ve sněhové vánici. Toho jsem se nenadál, když jsem před pár dny zaléval trávník, aby nám neuschl. Teď vypadám jako tatrman. Před domem leží několik centimetrů mokrého sněhu a o zalévání, vlastně zasněžování se nám postaralo letošní málo obvyklé počasí. Není to nic světoborného, rozhodně jsme nezapadli jako vloni, ale přeci jen to překvapí. Po tak teplé zimě skoro bez sněhu. Překvapí to i pošťáka, až bude hledat, kudy se do téhle naší schránky hází dopisy.

pravda o Matýskovi

2007-03-20T08:02:51+01:00

"Koupila jsem mu ty boty červený, on si je Matýsek vybral," oznamovala mi mojemiláHanička už ve dveřích. Byli na nákupu s Matýskem v Jílovém. "Proč zrovna červený?" divil jsem se. "Protože já chtěl červený!" To je argument, to musím uznat. Nedá se nic dělat, Matýsek už má vlastní názor. "Červený jsou holčičí a modrý jsou klučičí," pokoušel jsem se zviklat Matýskův pohled na věc. "Anebo chlapecké a dívčí," navrhovala variantu mámiláHanička. "No, Matýsku," zatlačil jsem na pilu, "a co jseš ty? Chlapec nebo dívka?" Náš báječný synek nás nenechal ani na chvíli na pochybách, jestli je náš. S ledovým klidem tříletého úsudku klidně pronesl syrovou pravdu: "Já jsem Matýsek!"

pondělní hádanka

2007-03-19T08:22:12+01:00

Zas tu mám jednu hádanku: copak je to na fotce? Můžete si vybrat:

a) vodnaté plody vzácných travin v botanické zahradě potažené vlákny pavouka rodu Nephilla
b) vizualizace avantgardního návrhu osvětlení pro Novou Pankrác v okolí City Toweru s lany pro plastovou střechu
c) kuličky ranní rosy s prvními letošními pavučinami v Olešku na zahradě

člověk musí včas vypadnout, v tom je to

2007-03-16T08:16:45+01:00

Tenhle týden jsem začal vozit Matýska do nové školky. On už tam byl s Haničkou, to ano, ale pro mne to byla premiéra. Je to tuhlec vedle ve vsi. Ostatně jako většina věcí, které jsou důležité, což už jsem tu popisoval. Protože jsem packal, nechal jsem si od méstarostlivéHaničky všechno vysvětlit. Co má Matýsek mít na sobě, co má mít s sebou, jak se do školky dostanu, kde má auto volant.... Prostě všechno. V úterý jsem v mlze nezabloudil, ale školku - tedy spíš domeček, kde se odehrává kolektivní hlídání - jsem hledal téměř po hmatu. Když jsem ji našel, hned jsem prudce zatočil, což pan pospíchajícířidič za mnou těžce snášel a při průjezdu pak troubil a klepal si na čelo. Asi mu něco spadlo do oka, nebo mě tak zdravil, co já vím. Paní mě uvítala, ale Matýsek spustil pláč. Dlouhé bylo loučení a tak jsem si ani nevzpomněl, že jsme zapomněli s sebou pití. Když už bylo zle, paní mě vyšoupla za dveře a bylo. Pak mi do telefonu řekla, že je všechno v pořádku a že prostě musím při příchodu rychle vypadnout, že pak bude klid. Zkusil jsem to včera a kupodivu to pomohlo. Matýsek byl šťastnej, že byl ve školce s dětma a už se těší, že se půjdou podívat příští týden zas na krávy. No, doufejme, že to bude do kravína.

lepší, než oheň na střeše

2007-03-15T08:48:56+01:00

"Tak cos' zapomněl ty?", volal jsem kolegovi z kanceláře, když jsem se dozvěděl, že on se taky vracel. Nebylo to nic důležitého. Já se vracel pro nákup. Kačka by neměla večer kaši. Kdybych ji nepřivez, byl bych v kaši já. Když jsem vyjížděl ze dvora to odpoledne poprvé, nějak divně to znělo. Jako když drcnete smetákem do střechy. Ignoroval jsem ten zvuk až do chvíle, kdy jsem vjel na magistrálu u opery. Ozvalo se to znovu. "No dyť sem trouba!", počastoval jsem se v duchu. Zastavil jsem, zapnul na magistrále blikačky, vystoupil a vzal si ze střechy auta tu lahev s vodou, co jsem si jí tam před chvílí dal, abych jí nezapomněl. Taky to tak děláte? Já už na střeše vozil věcí! Peněženku i s doklady (ztracena, hodným pánem nalezena a vrácena), rukavice (v pekle) a dokonce i telefón. Ten chudák zůstal na střeše přes noc a zmoknul. Ale pak jsem ho na té střeše přeci jen objevil a on fungoval dál. A včera jsem holt měl vodu na střeše. Rozhodně je to lepší, než tam mít oheň.

chce to mít víc času

2007-03-14T08:02:49+01:00

"Tak jaký sou tvý dojmy?", ptal se kolega nahoře na eifelce. "No nic moc, takový přiměřený, já na tydle věci musím mít víc času", odpovídal jsem po pravdě. Bylo to minulý čtvrtek a my provázeli naše klienty po Paříži. Zbylo nám asi půldruhé hodiny času a tak, samozřejmě, hurá do metra (v metru se hraje na harmoniku, poslouchejte!) a na rozhlednu. Já vlastně v Paříži ještě nikdy nebyl. Vždycky jsem jen projížděl nebo prolétal skrz či kolem. A tak jsme se s panem Eifelem viděli poprvé. Všechno se odehrálo v rychlosti, klidu a bez zvláštních historek. Snad jedinou zaznamenáníhodnou příhodou z cestování je ono cestování samo. Z Bruselu nás do Paříže odvezl vlak TGV za hodinu dvacetdva. A taxíkem jsme pak třičtvrtě hodiny jeli přes město na místo našeho obchodního zájmu. TGV do Paříže a zpátky stál 100 euro a taxík městem taky 100 euro. V taxíku nás, pravda, jelo pět, ale i tak je to nepoměr. Ve vlaku bylo pohodlíčko, nedrncalo to a zdřímnul jsem si. Kdyby tak tyhle vlaky jezdily po celé Evropě, to by bylo! Když si vzpomenu na naše slavné pendolino, je to xmíchu. Ale vlak nevlak, budem se muset do té Paříže s Haničkou co nejdřív vypravit. Myslím, že je tam hezky, ale chce to mít víc času.

stěhování

2007-03-13T07:51:00+01:00

Naproti přes cestu máme pracovité sousedy. Zatímco my jsme si pořídili dvě děti, domeček a tak tak zvládáme pacifikovat okolí, sousedi s dětmi nepospíchají, místo domečku mají jen boudičku, ale zato mají plot, který si sami postavili. Vídáme se vždycky, když přijedou zvelebovat svůj majetek. Jde jim to a neodradí je ani nepřízeň živlů. Naposled jim vichr trochu poodklopil střechu na garáži. Opravenou ji měli skoro stejně rychle, jako vítr rozbouranou. A tak mě nepřekvapí, když přijíždím domů a sousedi už zas něco kutí. Teď o víkendu se sjela celá široká rodina. Něco kutili a večer byl táborák. Jen mě přišlo trochu předčasné zvát celou rodinu na opékání buřtů takhle v předjaří. Přeci jen je po ránu ještě pod nulou a večery lákají spíš ke kamnům. A tak jsem si říkal, jestli by se neměli na ten večer odstěhovat raději někam do tepla. Ale táborák hořel a tak bylo jasné, že mají na věc jiný názor. To, že mají jiný názor i na stěhování, to jsem při ohledu z okna zjistil v pondělí ráno. Koukám na tu jejich chaloupku a ona jaksi není na svém původním místě. Že bych něco pil? Vždyť je i trochu nakřivo! Jdu se na to podívat pořádně a vopravdu. Ono jich bylo tolik ne kvůli táboráku, ale kvůli stěhování! Ten dřevěný domeček se za víkend posunul o dobrých deset metrů stranou. Příští víkend se bude asi pokračovat, protože zatím je chata poněkud nakřivo.

roztržitej

2007-03-12T07:52:33+01:00

"Nechcete svézt?", zeptal jsem se okýnkem auta, když jsem v úterý ráno sjížděl Březovskou ulicí do Vraného. "A to budete hodnej." Byl to pan tesař. Pospíchal do práce, nestopoval, ale svezení se mu hodilo. "Já se u vás stavím tak koncem března, to už budeme mít ten zámek hotovej. Já kvůli tomu teď vůbec nemám čas," sděloval mi po cestě. "Ale dyť jó, my s tou garáží taky nepospícháme," přizvukoval jsem na stejnou notu. Jeli jsme tak při povídání až do Modřan. Tam mu jel autobus, který potřeboval - někam dál, na zámek či kam. Byl jsem v dobrém rozmaru a s příjemnou časovou rezervou jsem pokračoval. Přes Prahu dál na Plzeň a pak Frakfurt, Kolín, Cáchy, no a to už budem kousek od Bruselu a zavoláme, že už jedem ... Zavoláme!!! Sakra! Nezavoláme! Protože nemáme z čeho! Telefon je v Olešku! Z poklidného začátku cesty do Waterloo se stal mávnutím proutku tajnej závod. Na křižovatce za Jižní spojkou jsem to votočil. Kolik bodů se odebírá za více, jak dvojnásobné překročení limitu se doufám nedozvím. Domů jsem vpadl jak tornádo Kyril, popad telefon a rychle zpátky. Bez prohřešků se to opět neobešlo. Kamery, o kterých vím, jsem, doufám, po cestě neaktivoval a ty skryté snad měly ten den volno. Nakonec jsem měl jen půl hodiny zpoždění a kolegové byli tolik laskaví, že mi vynadali jen v mezích běžných. MámiláHanička mě tentokrát hezky pohladila i na dálku. Někde za Svatou Kateřinou mě přišla esemeska: A stejně tě miluju, ikdyž jsi tak roztržitej.

Oleško - Praha - Waterloo - Brusel - Paříž - a zpět

2007-03-06T08:05:40+01:00

Tak zas musím pryč. Bude to taková kombinovaná cesta. Trochu autem ,trochu vlakem. Další pokračování (pokud mě po cestě nezbyde chvilka na deník) zas až v pondělí.

je to hrozná věc

2007-03-06T06:43:31+01:00

"Kdepak stáří, to je hrozná věc", pronáším občas na adresu neduhem postižených členů rodiny, ty nejmladší nevyjímaje. "Musíš si uvědomit, že už nejseš nejmladší", chlácholím moumilouHaničku, když jí chci poškádlit v okamžicích, kdy má pocit, že tělo nefunguje, jak má. Naposledy jsme měli příležitost ke škádlení, když měla Hanička plotýnku. Nakonec jí hodně pomohla placka na záda, ale to už je stará historie.
"Vy jste mi tuhle prodala tu placku na záda", navazoval jsem rozhovor se slečnou magistrou dneska v lékárně. "Copak?", ptala se starostlivě slečna, "ono to nezabralo?" "Ale ano, mé ženě to děsně pomohlo. Já už tu byl dvakrát a tu placku si všichni chválí." Slečna na mě hleděla tázavým pohledem, očividně se jí honilo hlavou, proč jí tedy otravuju. Takovej mladík, co se pečlivě stará o celou rodinu, co může ještě chtít, četl jsem dál ve tváři. Nenechal jsem jí dál pátrat: "Já bych tu placku potřeboval ještě jednu, víte, pro sebe." S mladíkem byl konec a povídačky o stáří najednou nabyly v té lékárně poněkud konkrétnějších obrysů. Inu, je to hrozná věc.

Kačka dělala publikum

2007-03-05T19:33:48+01:00

Všechno bylo nádherně zorganizovaný: Juráše jsem přivezl už v pátek, dárečky byly nachystaný a zatmění Měsíce bylo načasované akorát na půlnoc. Vrchol time managementu, jak by řekla mojemiláHanička. Hanička pekla Matýskovi ke třetím narozenimám pomerančový dort a sláva měla vypuknout, hned jak se Matýsek po obědě vyspí. Dokonce i mraky se rozestoupily a vypadalo to, že nakonec bude moc hezké sobotní odpoledne. Matěj bravurně sfouknul tři svíčky a už začal rozbalovat. Formule! Na baterky! ... "Haničko, koupilas k tomu taky ty baterky?", šeptám. "Ne, ony nejsou vevnitř?" Beze slov ukazuju na nápis na krabici: .... not included. "Matýsku, on ti tatínek ty baterky nějak sežene," vyvlékla se mojemiláHanička z ouzkých. Sehnal. Vložil. .... Formule nejede. "Nějak se to zaseklo," pravil Juráš a měl pravdu. Šancajk to byl. (večer jsme formuli demontovali a už je jen tak, bez baterek) "Vždy připraven!", zarecitoval jsem s vypjatou hrudí. "Mám zálohu!" A vytáhl jsem z komory jiné autíčko. Radost byla veliká, Matěj rozbaloval, baterky jsem měl už nachystané uvnitř. Byly tam nachystané už dlouho. Zvlášť ta baterka, co na sobě měla nápis: best before dec 2005. "To nic, Matýsku, půjdeme ty baterky zítra koupit, teď si dáme ten dort," hladila mástarostliváHanička Matýska. Vzala nůž a pustila se do porcování. "Jejda, on se mi nějak nedopek ...", šeptla Hanička kulíc na tekoucí dort oči. "Von je sice dobrej", snažil jsem se zachránit situaci, "ale já už nebudu." Juráš je po mě. Vymňouk to nachlup stejně hned za mnou: "Já už teda taky nebudu." Dort svištěl do koše. To, že nakonec nebylo ani zatmění, protože Oleško bylo celou noc pod mrakem, to jsem nakonec zachránil starou autodráhou po Jurášovi. Vyndali jsme jí s Matýskem a Jurášem z krabice. Postavili, já dělal klukům údržbáře a bráchové nakonec závodili celé odpoledne a Kačka dělala publikum.

zatmění Měsíce

2007-03-02T09:09:44+01:00

Když bude zítra v noci jasno, nezapomeňte na úplné zatmění Měsíce. U nás v Olešku bude vidět pěkně z okna na jižní obloze kolem půlnoci. Tady je obrázek s časovým schematem, jak to bude probíhat. Víc informací je tady. Informace jsem převzal ze serveru České astronomické společnosti www.astro.cz.

lost

2007-03-02T08:31:13+01:00

Je to přibližně rok, kdy se nás jeden kamarád nadšeně snažil přemluvit ke sledování nějakého televizního seriálu. "Jdi nám s tím k šípku," odbyl jsem ho. "My na televizi skoro nekoukáme, jednak proto, že jí nemáme" (v ten čas jsme už přes rok sledovali filmy jen na displeji mého iMacka), "a taky proto, že je to jen ztráta času. To si radši něco přečtem." Snažil jsem se dát najevo intelektuální převahu. Jenže kamarád byl neodbytnej a jeho žena ho v tom ještě podporovala. "Hele, je to fakt hustý, určitě vás to chytne ...!" "A ne a nechci to, a já na tydle seryjály prostě nemám čas," stál jsem si na svém. Použili zákeřnou metodu. Vzali to přes Haničku. Ona na Martinu hodně dá, a tak si nakonec odnesla domů pár dílů toho seriálu. Ať jí to prý pustím, že ty DiviXy vůbec nezná a neví jak to na počítači spustit. To byl dvojnásobně podlý tah. Když už jsem to pouštěl, tak jsem na to mrknul. A pak se i podíval, pak si sednul a pak čučel, až do konce. Vtáhlo nás to. Hlavně proto, že jsme měli k dispozici záznam všech asi šedesáti zatím vysílaných dílů. Na konci několikadenního šílenství jsme poznali, jak zákeřní jsou producenti takovýchto sérií. Po těch šedesáti hodinách jsme vůbec nic nevěděli, všechno byla záhada, záhady se množily a vysvětlení nikde. Doprkýnkadubovýho! Už to nechci ani vidět. Klel jsem. Ale pak to vychladlo a podíval jsem se na síť, jestli tam něco není. Bylo. Svět je plnej seriálů. Všichni koukají na všechno, všichni fandí, diskutují, očekávají .... a tak. Je to velkej průmysl. Protože máme rádi příběhy a záhady, nezanevřeli jsme úplně na ten svět. Jen nás štve to penízevydělávající protahování. Kdyby to byla knížka, už bysme to měli přečtený. Takhle musíme ještě nejmíň dva roky vydržet, jinak jsme taky Ztracení.

vlez mi na záda

2007-03-01T08:17:43+01:00

"Ty seš hroznej!", pravila mádraháHanička ustaraným hlasem. "Už jsem ti říkala, že máš jít znovu k Mengovi. To máš z toho, žes tam ještě nebyl." Zas ty záda. Já vím, je to úplně jasná věc: málo pohybu, často práce na židli u počítače, pravá ruka na myši, strnulý krk, … a tak dál. Ale kdo by pořád chodil na masáže a navíc k takovýmu raubíři. Tuhle měla mánejmilejšíHanička potíž s plotýnkou. Skoro se nemohla hýbat a nebýt nalepovacího flastru, těžko by se k Mengovi dostala. A ten jí dal! Měla na zádech modřiny. Ale pomohlo to. Já se snažím si nějak pomoct sám - a on to čas nakonec vždycky nějak spraví. Takhle v pátek večer to ale bylo dost nanicovaté. "Prosímtě, mohla bys mi nějak napravit ty záda?" škemral jsem nakonec u mépečlivéHaničky. "Lehni si na zem!" No to to hezky začíná, pomyslel jsem si - co je tohle za polohu? Nemá snad někde schovaný důtky? "Já se po tobě projdu." No nazdar! Šlapala mi po zádech! A kupodivu to pomáhalo! Za nějakou chvíli už jsem skuhral, aby přeci jen slezla. "To seš chlap?!", ohradila se mámiláHanička. "Copak chlap, ale přeci jen nejsem moc zvyklej, aby mi po zádech rejdil metrák." No to jsem si dal. Tuhle metaforu jsem vůbec neměl vypustit z úst. "Jakejpak metrák! Když tak nanejvýš baculatej pytel cementu!", uváděla mámaláHanička fyzikální poměry na pravou míru. Uvedla na pravou míru i mě a nějaké ty moje zádové svaly. Bylo to tak příjemné, že jsem si v neděli řekl zas: "Haničko, prosímtě, mohla bys mi vlézt na záda?"

plýtvání?

2007-02-28T06:48:27+01:00

"Válku na vás!", říkával dědeček, když nás někoho z rodiny viděl vyhodit kousek starého suchého chleba. Měl s tím zkušenost. Válka, vlastně dvě války, které prožil, ho naučily šetřit. Se vším. S jídlem, s šaty, s věcmi vůbec. To se někdy projevovalo již citovaným zvoláním, tedy nedestruktivně. Způsobem poněkud viditelnějším svou šetřivost dával jindy najevo sbíráním užitečných věcí. Vzhledem k šíři záběru dědečkovy činnosti bylo užitečné vlastně všecho. Babička na to měla svůj názor: "Zas krám, taťko, co mi to sem pořád taháš?! Já ti to jednou všechno vyhodím!" Nevyhodila. Babička měla dědečka ráda a tak jen strašila. Vzpomněl jsem si na to všechno tuhle, když jsem ukládal Kačenku do postýlky. Dostala kaši v lahvičce. A pěkně podle velikosti u hlavy seřazené tři dudlíky. Plýtvání? Ale kdepak! Kačka je konzumuje jeden po druhém a přebytečné vytřídí ven skrzevá žbrliny. Já jí je znova rád do postýlky podám. A neboj, Kačko, určitě ti je jednou nevyhodím. Matějovi jsem je taky nevyhodil. Udělal to sám, když přišel čas.

věčný souboj ... na chatu

2007-02-27T08:54:44+01:00

v práci je práce a člověk by někdy utek, kdyby moh
ale nemůže, protože má práci
takže utíká poněkud ... virtuálně

píšeme si s kamarádem Míšou občas po chatu
já na to moc čas nemám a on taky ne a navíc ještě může jen o přestávce, protože učí
ale když neučí a já zrovna můžu, vypadá to takhle:
(předem podotýkám, že vše je v několikatýdenním záznamu použito záměrně tak, jaxi tu češtinu uprawujeme, abi se nám lýbila)

Začal Míša, že mám napsat tohle, když zrovna nemám nápady:
Je to o soupeření Oleška z Modřanama. Zatím vede Oleško 3:2.
Každý den teď jezdím busem a od Nemocnice v Krči jede 205 a 333 spolu.
205 v pravém pruhu a 333 v levém. Páč 333 odbočuje pak na Budějárnu, a oni ty autobusy závoděj, kdo bude dřív na světlech na odbočce na Jižní spojku a na Budějárnu.
333 pokud se nemýlím jezdí wod vás ne? A 205 od nás. Tak taghle každé ráno závodíme :-)

A já odpovídal:
voni se ty autobusáci musej ňák zabavit, jinak by jim asi hráblo

já nevím jestli cíleně závoděj, ale vypadá to tak

a kdo vede?

3:2 Oleško a je to tam napsaný ... si slepey?

uvedeš mě jako námětáře či scénárystu?

určitě - pokud budeš chtít

mě sere ta 333, zítra vyhrajem

tak kdo vyhrál dneska?

dnes 205 zvítězila o jeden a půl délky nad 333 ... WOW!
a to my máme delší autobus... takže handicap

no , to muselo bejt ...!

mazec to byl!

hele a jezdíte do zatáčky taky po dvo kolech?

dneska závody nebyly, jel jsem jinudy.... hele dej je tam jo! ty busíky moje...

dám, dám,
vypadá to na pondělí
něco jako: od pondělka do pátku ...

mám strach o osud mých autobusů... hlavně abys neposral konec :-))))

no jó, to chápu ...
hele, to ňák musí přijít - fakt jsem se snažil - ale nějak to nepřišlo - ten nápad, co k tomu dopsat - jeno závody nestačí , chce to NĚCO
anebo:
jako dopisovatel to napiš a já to tam s drobným komentářem umístím ...

hele tak wono se ti to vlastně nelíbí jóóóó.....
já mám autobusoví zážytki a wono se mu to nezdáááá

a jaxou na tom autobusi?

autobusi jsou 4:3 pro nás...pletla se nám do toho 331

331 je taki vod nás, ale ta je zvolská - tak možná zdržuje schválně

o autobusech se dá napsat na závěr to, že ten souboj je věčný jako střídání dne a noci do té doby, než ty linky nezrušej

2007-02-26T08:57:07+01:00

"Poslední výzva pro cestující do Barcelony, aby se dostavili k odbavení ..." znělo z letištního rozhlasu. No to je dost, jen z toho nedělejte kovbojku, dyť je tu fronta a i tak máte zpoždění, kašpaři. Znělo zase mně v hlavě. Pomalu jsem vstával a loudal se do fronty. Kufr si dám nahoru, sednu si k vokýnku a pak usnu. Jo, ještě před tím vypnu mobil. Jako dycky. Vypnu mobil!!! Šmarjá, dyť my přešli na novýho voperátora a já si určitě nepamatuju pin! A to jsem si do mobilu uložil všechny údale, abych je nemusel psát jinam. A peníze na taxík si chci vytáhnout z bankomatu až v Barceloně na letišti a to už bude půl jedenáctý v noci, možná jedenáct, hotel nevim jak se jmenuje, to je taky v mobilu.... Panika mě jinak celkem zcestovalého zachvátila okamžitě. Najednou se fronta začala zkracovat rychlostí světla. "Haničko, prosimtě, neznám pin, někde v tom nepořádku v pracovně to mám založený ..." volal jsem o pomoc. To byla ale pitomost. Ani sám nevím, kam jsem to dal. Výsledek jsem mohl očekávat. Svět pomalu černal. Zkusil jsem si vzpomenout a změnit pin. Kdepak: "Chybný pin kód, zbývají dva pokusy." To byla tvrdá slova od mého milého erika. Šmejd je to, moh by mít sakra uznání. Kdy si to má furt pamatovat?! "Prosím vás, jak se zapne režim letedla v mobilu?" ptal jsem se operátorky, která v tu dobu byla ještě na drátě. Nemám jí za zlé, že to nevěděla. Ten mobil je relativně nový a tu funkci slyšela poprvé. Tak vám pěkně děkuju. Hrůza. Pět lidí přede mnou, pak du na řadu, musím to vypnout a ve Španělích mě zavřou pro potulku na letišti... Ještě tak dát mobil na hlídání do kabiny pilotovi, to by možná mohlo projít. Pilotovi. No jo, dyť já si píšu tyhle věci do pilota. A už jsem ho držel. "Zálohování selhalo kvůli vybitým bateriím, přejete si restartovat?" vesele se mnou komunikoval můj pilot. I ty, potvoro elektronická? Co ty sakra můžeš vědět o Brutovi? Restart. Baterie na 26%. Vydrž, chcípáku! Rychle jsem se podíval na příslušné místo. Byl tam nějaký kód bez označení. Hop anebo trop. Druhý pokus se změnou pin. V tu chvíli zahlaholily chóry nebeské. Kód byl přijat a já moh pokračovat rukávem dále do vozu. Totiž do letadla.

La Rambla

2007-02-23T11:14:00+01:00

Pro nedočkavce je tu jeden krátký filmeček. Stolař. Jako ukázka, co lidi nevymyslej a co dokáže zachytit mobil.

pauza do pondělí

2007-02-20T20:38:41+01:00

jsem ve Španělsku, pokračování v pondělí, pokud se nestane nějaká mimořádka

minutovník opuštěného otce

2007-02-20T07:09:44+01:00

5:48 … zoufale se snažím zastavit hodiny, nejde to, vstávám, potácím se po domě, ranní zasedání, pak vyvětrat, aby to přežili i ostatní
6:06 … bůtuju počítač, píšu woleschko z jedný vody načisto, původní článek vyjde jindy
6:32 … začíná práce, maily, fc, …, sakra! Číňani pruděj, City Tower se bouří, ...
7:18 … koupelna, mádraháHanička si fouká do účesu, já s Matějěm ve sprše
někdy mezi 7:18 - 8:45
"temno" = Kačka, mlíko, Matěj, oblíct, snést Kačku dolů, ahoj Haničko, pusinku, opatruj se, … pomoc! - kafe trochu pomáhá, pracuju, odpovídám na maily, volám do výroby, předávám zprávy o požadavcích od Číňanů, přebaluju Kačku - jo, vlastně to bylo dřív, ještě nahoře - udílím pokyny, hlásím výsledky, … City Tower běží dál … uff
8:46 … bůtuju konečně i já, děti jsou hodný
8:52 … voda na čaj vaří, Kačka začíná prudit, Matěj chce čúúdl (štrůdl, pozn. překl.)
9:02 … Kačka snídá - teda: cpu do ní jogurt s jabkem a piškotem
9:17 … Matěj sněd druhej čúúdl, Kačka na chvíli ukojena, myčka prázdná, znovu jí plním, pračka už mi pere trenky do Španělska
9:31 … vida, tak brzo a už snídám!
9:36 … sms vod týmobajlu - ať dou s tou reklamou do háje!, já myslel, že je to hlášení z porady
9:40 … už nesnídám
9:41 … napadlo mě psát tenhle minutovník
9:44 … Mates chce kaštany, Kačka mi rve kapsu
9:46 … Kačka si cpe do pusy kaštany z loňské sklizně, bude dolování - jsou už dost oslizlé
9:52 … volá kolega, porada skončila, obchodní kvóty nějak vyplníme, "pošli fakturu!", jdu dělat fakturu a fotit doklady nutné
9:53 … Matýsek hlásí, že jde kakat, Matěji, ty čuně, sundej si ty slipy, máš je počůraný, fotím dokumenty nutné
10:01 … Matýsku, teď buď chvilku s Kačkou, ať nepláče
10:02 … Matýsku, zavři hezky dveře
10:02:01 … Matýsek přivřel Kačce prsty do dveří, dělám fakturu a kopie dokumentů nutných
10:09 … telefon, práce, "Jo, podklady máš v poště, ne ty loňský! Letošní! Včetně těch loňských!"
10:14 … Kačka je v postýlce, ale řve. Čtu manuál. No jó, mlíko, já zapomněl na mlíko! (Ta žere, to je děsný!)
10:16 … Kačce jsem vydoloval z pusy kaštan a dostala mlíčko
10:20 … telefon, práce
10:26 … znovu
10:28 … pracuju, Matěj sází kaštany ve světnici, Kačka snad spí, chyba: Matěj nesází kaštany, naopak: nacpal je do fusekle. "Nese pytel zázvoru," recituje mi básničku a ukazuje mi ten zázvor v tý ponožce, pracuju, dělám podklady pro předávání, fakturace částek s šesti nulama … koho to zajímá?!
10:55 … telefon, nepřijímám - pan Novák fakt musí počkat
11:00 … zoufalý telefon z práce, vyřešeno posléze, teď tu mám důležitý případ:
11:00:02 … "Potřebuju utřít zadeček," praví neutřený a upatlaný Matýsek
11:07 … utřeno a uklizeno vše, co bylo třeba, Matýska nevyjímaje
11:19 … volá Hanička, konrola: "nestíhám, práce se vrší, děti jsou v pohodě, " podávám hlášení
11:26 … telefon: dostávám zprávu o plnění úkolu na Věži
11:58 … zařizuji telefonem doplňky k fakturaci
12:04 … telefon, zařízeno
12`:20 … jdu dělat oběd, xakru! V manuálu není napsáno, co Kačka obědvá, jdu improvizovat, děti si hrajou v pokojíčku, piští jen Kačka - zatím přívětivě naladěná
12:30 … brambory s máslem budou, už se vařej
12:39 … jdu je od počítače zkontrolovat (brambory), je to dobrý, voda se ještě nevyvařila
12:53 … po stodvacátýsedmý vyndavám Kateřině z pusy oslizlej kaštan (tolik jich přece nemáme?!!!), telefonuji a domlouvám s panem Novákem, pudem obědvat ty brambory s tim máslem, eště furt mi nehrabe
13:11 … telefon, Hanička: "Cos potřeboval?" … "Kde je ta jitrnice, ale teď už je to jedno, máme brambory s máslem." "Vždyť jsem vám tam nachystala zelňačku!" … "Aha! No nic, bude na zejtra. A kde vlastně je?" … "Napsaná dole v manuálu a uložená na terase!" "No jo, tam jsem ještě manuál nedočet a na terase ještě dneska nebyl. To bude tím."
13:27 … celá posádka přežila oběd
13:41 … děti nezlobí, hrají si, pracuju, … , Matěj má modré ruce, Kačenka žvýká závěr od fixky
13:45 … Jo! Dyť my máme vlastně i kočku! Jdu jí dát jídlo do misky.
13:52 … Matěji! Nech ten šuplík zavřenej! … Lup! … UááááÁÁÁÁ!!!! Právě jsem přivřel Kačence prsty do šuplíku. Kontrola. Naštěstí dobrý, jen se lekla. Kačka uklidněna, kočka nakrmena. Huh! Budou dvě.
13:58 ... dělám Kačce mlíčko a přesně podle manuálu ukládám tamagoči do postýlek …
14:06 … prádlo v sušičce, přijela pošta (nic, jen účty jako dycky)
14:28 … vypadá to, že zviřátka v norách usnula, pracuju
14:34 … I kdepak! Matěj nespí. Teď jsem ho vyplétal z provazového žebříku…
14:42 … telefonuju kamarádu Míšovi: "Je to dobrý, eště sem se nezbláznil."
14:54 … sanace rumiště dokončena, až se Matěj s Káčou probudí, můžou začít nanovo
15:03 … telefon, práce
15:07 … že by chvíli klid? Začínám přepisovat minutovník do počítače.
15:11 … telefon, práce
15:15 … pokračuju ve psaní
15:33 … slyším shora zvuky, ale dělám, jako že nic - Matěj si hraje
16:00 … konec psaní, Kačka má v malíčku tajming z manuálu - probudila se a chce svačinu přesně na čas. Jdu na to.
16:15 … Kateřina přebalena, Matěj už zas spí, musím ho vzbudit, dělám svačinu. Ouha! Ten bílej jogurt je se švestkama! No nic, budou tam už jen strouhaný jabka, ono se to nepohádá, dyť je to jen ovoce. Ven dneska nejdem, je opravdu hnusně.
16:40 … Jdu pro knížky, budem si číst.
17:28 … literární chvilka je u konce, krakeni vypuštěni do prostoru, jdu dělat večeři
17:42 … večeře přerušená pracovním telefonem
18:14 … večeřadlo zeje prázdnotou, pokračujeme plynule do koupelny
18:15 … nepokračujeme, Matýsek si málem zapích paličku na buben do oka, ale nakonec se mu to nepodařilo
18:16 … pokračujem do té koupelny
18:24 … zevrubná rekonstrukce Matějova pokojíčku ukončena, oba krakeni ve vaně
18:25 … Jdu dělat Kateřině kaši Molotov - kaše, mlíko - fuj!
18:44 … Kačka žižle kaši v postýlce, Matýsek kouká na Hurvínka, já vyndavám prádlo ze sušičky. Jak je to vlastně s těma paralelníma ponožkama?
19:01 … mlíčko pro Matýska, jdem číst pohádku do postýlky
19:26 … pohádku jsme přečetli - teď čteme už třetí knížku o čertech: Jak hledal čert díru do pekla. Máme takové čertovské období. Matýsek ještě poslouchá Kosí bratry a ubírá se pomalu do sna. Opravdu velmi pomalu, protože ještě párkrát přijde, že chce pusinku nebo tak něco, ale nakonec usne. Kolem desáté večer už by moh být klid. Já jdu dopsat minutovník do počítače a pak si zapakuju ruksak do Španěl. Tím snad dnešní den skončí. Šacuju to na solidní šichtu šestnáctku.

manuál

2007-02-19T06:24:07+01:00

Napsali mi z Číny, že bude nejlíp, když se setkáme ve Španělsku. Svět už je tak malej, že vzdálenosti skoro ztrácejí na významu. Země jsou jen nějaké obrázky na globusu, rúzně od sebe vzdálené, ale to je stejně fuk, protože po síti je všechno dostupné okamžitě a lidi se nakonec vždycky nějak dohodnou. Tak jaképak vzdálenosti.
Vynahrazujeme si to u nás doma. Já musím do Španělska, Hanička do Roztok, babička z Teplic je nemocná a babička z Prahy musí na rehabilitace. To je teda situace. Španělsko počká, to dá rozum. A tak mám dneska dovolenou. Ono se tomu tak říká, když člověk není přítomen v práci. Ale od slova volno to rozhodně není. Síť funguje pořád a na digitální samotě nežijeme. Tak jakápak dovolená. Navíc: já jsem doma pracovně. Musím hlídat zvěř. Děti naše nejmilejší. Bude to šichta až do zítra do rána, kdy mě přijde vysvobodit naše spasitelka teta Dáda. Do té doby se budu snažit nezbláznit. Abych to zvlád, nechal jsem si od mémiléHaničky sepsat co a jak a kdy. Takovej návod k použití. Kdy protřepat, kdy nemíchat. Manuál. Jen v něm není napsáno všechno. Chybí mi tam funkce sleep.

mordparta

2007-02-16T08:58:09+01:00

Pobřežní čtyřproudovkou jezdím téměř denně. Včera ráno po dlouhé době byla ucpávka už u pivovaru. Nějaký chytrák nakázal opravovat cosi na veřejném osvětlení v ranní dopravní špičce a doprava tedy byla svedena před vjezdem na Jižní spojku do jednoho pruhu. Příkaz k opravě se nesl v duchu tradic. Objížďka vyznačena, fronta nervózních řidičů roste a opraváře nevidět. Zato v Podolí už bylo volno. U Veslařského ostrova jsem zahlédl stát policejní auto. Dva v uniformě natahovali přes cestu pásku policejně uzavírající vjezd na ostrov. Jeden civil bloumal kolem. Podolskou křižovatkou přijížděla policejní dodávka, houkala, blikala. Jinak mi to přišlo, že je všude úplně prázdno. V tu chvíli jsem si představil, jak na ostrově už hlídá policista v černé helmě, pan Brůžek s hůlkou a v tvrďáku prochází kolem místa činu a spílá policajtům, že nechali rozdupat všechny stopy. Pragovka s plátěnou střechou veze pana radu Vacátka a zrovna projíždějí tunelem pod Vyšehradem kolem sanatoria. Mordparta ze Čtyřky je na cestě. Co se tam skutečně přihodilo, nevím. Ale vím, že i ty mordy tenkrát byly nějak důstojnější, bez plastiku a houkaček.

nechci to

2007-02-15T07:58:40+01:00

"Dnes je svátek všech zamilovaných." Bylo slyšet ze všech rozhlasů a televizí. Čučelo to na mě ze všech krámů. V cukrářství změnili sortiment a místo rakviček, věnečků a čokoládových pohlavních orgánů s náplní i bez začli vystavovat srdíčka. V konzumu nabízeli valentýnská překvapení. Organizovaná masáž. Všechno se ve mě kroutí, když slyším vrkat "zamilované" slečinky. Proč jsou kruci zamilované právě podle obchodního kalendáře? Nic jinýho ten Valentýn není, než obchod. Nemám rád když mě někdo organizuje. Nemám rád MDŽ, Valentýna, Silvestra a vůbec všechny společensky povinné všezahrnující akce. Mám rád svoji ženu, svoje děti a vůbec milé lidi kolem. Kytky i dárečky nosím, ale rozhodně ne organizovaně. Valentýn je svátek konzumace marcipánovejch srdíček a dobrá záminka "dát si bene". Včera ráno v konzumu přede mnou kupovala jedna šarmantní dáma dvě flašky šampaňského. "Jo, a ještě tuhlec to čokoládový srdíčko za patnáct," uzavřela nákup instantních rozkoší. Tu samou dámu jsme mohli potkat během předrevoluční doby komunistického temna, kdy nám bolševik ordinoval bujaré veselí na MDŽ. Je to tu zas a já to zas nechci.

změna stavu nutná

2007-02-14T07:59:41+01:00

Papíry, ouřady, šanóny, přiznání a jiná podobná protivenství jsou pro mě zákeřným požíračem dobré nálady. Přesně v tu chvíli, kdy se na obzoru vyskytne nějaké papírování či přiznávání, mi za krk usedne nervozita a začne se mnou cloumat. Čím víc se blíží datum nutné k vyřízení nějaké takové úřední banality, tím hůř spím. Lekám se, když mě nečekaně někdo pozdraví a podléhám různým chorobám, které jinak běžně přehlížím. V krámě se zakoktávám už při více, než dvou položkách a naprosto běžně jezdím autem bez dokladů i peněz. Kdyby tohle úředníci věděli, určitě by si na mě smlsli častěji. Naštěstí to nevědí a tak je to jen občas a hlavně vždycky takhle začátkem roku. Před nějakým časem se na nás v tomto směru usmálo štěstí v podobě slečny Šafránkové, která nám velice mile a laskavě vysvětluje, co je třeba předložit, ohleduplným způsobem nutné dokumenty ze mě doluje a úřední povinnosti ke státu pro nás zastává. Je to prostě moc milá slečna a bez její péče bychom byli s Haničkou zcela bezradní. Já jsem samozřejmě zločinec největší a doklady nutné předkládám až po úporném dolování. Sám je totiž pečlivě ukládám a nic nevyhazuju, ale jakživo si nemůžu vzpomenout, kam jsem je dal. Tento víkend proběhlo dolování. Sfáral jsem do hloubky několika geologických vrstev v papírových krabicích původně od pomerančů, kde jsem měl uloženy ty poklady. Ve stresu jsem pak v neděli pozdě večer třídil dokumenty na podstatné a na hlušinu. Když jsem zjistil, že na haldách ještě není všechno, musel jsem do šachty znovu, ale nakonec jsem to dokázal. Složka 2006 byla komplet. V pondělí jsem je šel předat. "Dobrý den, já jdu za s-s-s-sslečnou Š-š-š-šaf-šaf-Šaffrá- Šafránkovou," vykoktal jsem u dveří na slečnu, která Šafránková nebyla, ale zato mi přišla otevřít. Tohle koktání mě vždycky čeká, když mám tu větu říct. Předání proběhlo v milé atmosféře. Tentokrát jsem už ale musel s pravdou ven: "Vy se musíte vdát!" pravil jsem a nicnechápající slečna Šafránková na mě udiveně zvedla zrak od výpisů. "Rozhodně musíte změnit buď stav nebo příjmení. Já se k vám totiž jinak bez koktání nedostanu." Vysvětlil jsem. "Tuhle ostudu s koktáním prožívám pokaždé. Tomu je potřeba učinit přítrž." Při loučení už jsem radši oslovení nepoužil. Tak jsem na to zvědav. Jako účetní je slečna Šafránková nedostižná. Ale s tím vdáváním kvůli mému koktání? Nevím, nevím.

my vás známe z internetu

2007-02-13T08:02:26+01:00

"Haničko, můžeš mi podat ten lístek?", pravil jsem již obutý v síni. Šli jsme s Matýskem nakoupit do místního konzumu základní potraviny jako třeba kvasnice nebo brambory. Seznam na lístku nebyl dlouhý, ale já si tyhle věci prostě nepamatuju. Matýsek už byl na cestě , když jsem zavíral dveře. "Dobrý den," zdravili jsme se se sympatickými manželi, kteří šli kolem s pejskem na procházku. "Tohle bude určitě Matěj, viďte", pravila s úsměvem paní. Asi to budou soudedé, které ještě neznám, pomyslel jsem si. "A jak vám roste Kačenka?", pokračovala paní v rozhovoru. To mě přeci jen udivilo. Jak můžou znát celou rodinu, když jsem je nikdy neviděl? "My vás známe z internetu." Bylo to venku. A tak jsem se dozvěděl, že čtou Woleschko, že se jim líbí, že si nás podle povídání našli, že jsou to támhle kousek sousedi, že si to řekli dál s přáteli - a vůbec spoustu dalších milých věcí. Woleschko prý objevili na Hyeně a od té doby ho čtou. Udělalo mi to radost. Prý potkali i mou ženu s dětmi a tak nás vlastně dobře znají. Jestli to nepletu, potěší to hlavně maminku Haničky, kterou si s ní možná spletli a ubrali jí tak spoustu roků. Tohle může být jediná drobná trhlina v jinak dokonalém detektívním pátrání. Takové bylo historicky první setkání s mými čtenáři.

domácí video

2007-02-12T09:02:17+01:00

"Že prej víš, jak se z kazety véháesky udělá dévédéčko," dostal jsem onehdá otázku na tělo. "Jo, vim. Musíš mít a/d převodník, uložit to na disk, sestřihat, zmastrovat a pak vypálit. Není to nic složitýho, jenom je to děsná votročina. Člověk u toho musí bejt a piplat se s tim." To byla má odpověď. Je to samozřejmě maličko zjednodušené, ale v principu je to tak. "No dobrá, tak co piješ," dostal jsem otázku druhou, podstatně příjemnější. Výsledkem této odborné disputace byly dvě véháesky s nějakámi domácími nahrávkami, jak jsem pochopil ze sdělení, které jsem měl doma po večerech zdigitalizovat, aby měli potomci v budoucnosti památku. Minulý týden jsem se k tomu konečně dostal. Zapojil jsem stroje a jal se před zachytáváním konkrétního videa prověřovat kvalitu nahrávek. Očekával jsem takové ty dětičky na chlupatý dece, první krůčky a nahatý prdýlky ve vaničce. To poslední se objevilo okamžitě po startu videa. Jen mi ty prdýlky přišly nějaký větší, než mají moje děti. Tak na to koukám a vopravdu. Jsou větší. A nejen prdýlky. Projel jsem oba pásky tam a zpátky. Nahrávky byly úplně v pořádku. Hned jsem to volal majiteli: "Koukej, tvoji rodinu neznám a vlastně je mi úplně fuk, co považujete za domácí video, ale seš si vopravdu jistej, že chceš digitalizovat právě tohle?" A přečetl jsem tištěnou nálepku na kazetě. Ještě než jsem dostal zamítavou odpověď, bylo ve sluchátku chvíli ticho. Zřejmě nějakou dobu trvalo zjišťování, kde se v celkem nijak zvlášť rozvětvené rodině najednou vylouply Tři Švédky v Tyrolích.

nechrápej!

2007-02-09T08:24:59+01:00

"Nechrápej!" Slýchávám nezřídka uprostřed sna, když mě z něj vytrhne mádraháHanička zuřivým třesením. "Nemůžu spát a ty už zase chrápeš!" Nějakou dobu jsem se snažil vzniklou situaci řešit vtipně: "Já spát můžu, mě chrápání nevadí, tak nevím, co pořád máš?!" Pochopitelně to nemohlo nikdy projít. Stejně jako je málo pravděpodobné, že vám projde drezura jedovaté kobry bosou nohou. Doporučil jsem tedy mémiléHaničce špunty do uší. "To pomáhá spolehlivě," prohlásil jsem na základě vlastní zkušenosti. To jsem ovšem ještě neznal zkušenost cizí.
Špunty do uší jsou báječná věc. Potřebujete ticho? Máte ho mít! V instantní podobě. A tak máte špuntíky na nočním stolku. Pěkně po ruce. Na stejném nočním stolku jsou i knihy, hrnečky, a tak. Co kdo snese. Například když máte chřipku, jsou tam i pilulky. Antibiotika se berou každé čtyři hodiny, takže je tam i budík. O půlnoci se tak nějak probudíte, vezmete si ze stolku prášek, zapijete a chystáte se usnout. Ještě zařídit ticho. Šup špuntík do jednoho ucha. Do druhého … ale kde je ten druhý? Rozsvítíte, abyste ho rychle našli. Půlnočním tichem se vkrádá poznání. Pravda je strašná. Špunt do ucha už použít nepůjde, až se objeví, zato prášek leží stále na svém místě a čeká, až ho spolknete. To že jste před chvilkou spolkli kousek gumy je mu evidentně úplně jedno.
Tak teď nevím, pořád ještě mám mécitlivéHaničce doporučovat špunty do uší?

zatloukat?

2007-02-08T08:01:56+01:00

Já to tušil! Jen jsem včera dal svéčetbychtivéHaničce přečíst nový - včerejší - zápis do deníku, hned byl téměř oheň na střeše. Já jsem totiž dost pravdomluvnej, ikdyž dobře vím, že člověk musí zatloukat, zatloukat a když mu na to přijdou, tak zase zatloukat. Jenže já tohle ponaučení beru spíš jako páně Plzákův bonmot. A tedy jsem popravdě mézvídavéHaničce vysvětlil, že původně mě napadla zakutálená padesátikoruna pod stolem u kolegyně, ale že jsem o tom mluvil s kamarádem Míšou, který při telefonování vykopnul kabel od monitoru a děsně u toho sakroval, když lezl pod stůl. Mě to připadlo lepší a hned jsem to literárně zpracoval, s mírně lechtivým přívažkem. A to byl ten kámen úrazu. Jak prej jsem na takovou historku přišel, a jestlipak se to té mé kolegyni líbilo a tak dál. Však to znáte, na co se dokáže milovaná žena ptát, když má pocit, že je potřeba něco si vysvětlit. Chvilku jsme se špičkovali a pak se zasmáli, jak nám to jde. Ale ve mě zůstal hlodat takovej malej čertík: neměl bych - čistě pro klid v rodině - přeci jen někdy trochu zatloukat?

vykopnutej kabel

2007-02-07T08:32:26+01:00

Muj starej dobrej Erik mě vopustil. Té šestsetdesítka. Ještě trochu dejchá, ale je to spíš na pravidelnou resuscitaci, než na normální provoz. Nahradil ho novej, mladej - a to je sekáč! On vám má ten novej Erik objektiv nejen na prdýlce, ale i vepředu. Telefon má telefonovat a foťák fotit. To si myslím pořád. Ale doba je jiná. Žádá si videokomunikaci. A proto má Erik oči dvě. To větší se dá ještě víčkem zakrýt, ale to druhé vepředu na mě pořád mžourá. Trochu mě to děsí. Mělo by se sice zapojovat zvláštním příkazem z nabídky, ale kdo do toho vidí?! Jak mám vědět, že si ta krabička ausgerechnet akorát teď neumanula mě natáčet? Už mě to přijde tak nějak proti přírodě tydlety udělátka. Napadá mě nepřeberná řada situací, kdy vyzvánějící telefon vezmete. Ale pouze v případě, že vás nikdo nevidí! Představte si třeba tohle: sedíte v kanceláři a pracujete na počítači. Je to dlouhé, bolí vás záda, chcete se protáhnout a jak tak natahujete nohy, vykopnete pod stolem z počítače kabel od monitoru. Vlezete pod stůl, kabel leží pod špičkami bot kolegyně, která vůbec nic netuší a pracuje na účetní závěrce. Natáhnete ruku, už ho (ten kabel!!!) skoro máte a v tu chvíli vám zazvoní v pouzdře u pásku telefon. Je to prekérní situace a proto radši hned ten telefon pod stolem přijmete, jen aby byl ticho. Volá manželka, kamera se aktivuje. A teď zkuste ženě vysvětlit, že ty roztažené nohy, co vidí v záběru kamery vlastně vůbec nevidí a že má vidět ten vykopnutej kabel!

fujtajbl

2007-02-06T08:16:27+01:00

S tchýní mám vztah řečeno politicky korektním slovníkem vyvážený. Ba dokonce slovo tchýně nepoužívám - tady v textu je jen proto, aby bylo hned na začátku jasno o koho jde. Normálně je to Haničky maminka. Tedy Haničky maminka je osoba veselá a rozhodně se neztratí. To se pozná i podle toho, že má notýsky plné razítek z cest. K razítkům má vztah velmi vřelý. Bude to asi proto, že jsou to všechno nebo skoro všechno razítka z restauračních zařízení, ke kterým má vzhah ještě vřelejší, než k těm razítkům. Má prostě ráda dobroty. A není nijak vybíravá, stačí, když se ta dobrota dá nalejt do skleničky. Tím se dostávám ke společným zájmům. Taky mám rád dobroty. A protože jsem přeci jen už trošku vybíravý, nejsou to dobroty ledajaké, ostatně už jsem tu psal, jak je to s tou whiskou a s ježíškem. Mám v oblibě chutě málo obvyklé. Rašelinová patří na špičku oblíbenosti. Tuhle jsem si jednu z těch špiček, co je mám postavené pěkně ve výšce, abych na ně dobře viděl, naléval. Haničky maminka má uši jako netopejr. Slyší kdejaké šustnutí, a když vyběhne špunt z lahve, je to jako exploze vulkánu: to nemůže přeslechnout. Hned jí zajímá, o co jako jde: "Co to tam máš?", ptala se zaslechnuvše oblíbený zvuk. Projevil jsem se jako sobec. Vzal jsem druhou skleničku a hodně nerad jí taky nalil tu laskominu. Mlčky, se zručností barmana jsem sklenkou klapl před ní na stůl. Asi jsem se i mračil. Po několika týdnech mi mojemiláHanička svěřila syrovou pravdu. Hanči maminka tu skleničku ochutnala. Ale už když k ní čichala, se jí málem udělalo špatně. Byla to ta moje oblíbená rašelinová. A protože si o ní řekla, musela ten pohár hořkosti dopít dodna. Doslova. Takovej fujtajbl prý ještě nepila.

havěti jsem měl dost v Pekingu

2007-02-05T10:43:13+01:00

Vyrazili jsme z Oleška v sobotu v pět odpoledne do Brna. To abychom byli včas na plese v hotelu International, takto jubilejním pětačtyřicátém. Hanička mi v autě usnula, jak bývá jejím zvykem a vzbudil ji až obrovský šišatý Měsíc těsně po úplňku, který právě vycházel nad Brnem, když jsme přijížděli k cíli - jubilejní Měsíc. Já tanečník moc nejsem a proto mi mojetancechtiváHanička dodnes vyčítá, že jsem jí při seznamování nabulíkoval, že tančím často, tančím rád. Ono to je i není pravda. Skutečně bývávaly časy, kdy to pravda bývalo, ale kde těm je konec ... Ale na tomhle plese je naštěstí na parketech dost tlačenice, takže jsme se více věnovali zálibě společné a to jídlu. Tenhle hotel je vyhlášený svou kuchyní. A celkem poprávu. Byli bizoni, šneci, kohoutci, srnčí, vepřová, ryby, .... a vůbec kde co. Bylo to příjemné tu a tam ochutnávat až do chvíle, kdy jsme narazili na šváby. Restované nebo v karamelu. Též červy, larvy, kobylky a další havěť, která se hemžila v miskách. Stačilo si poručit: "Tuhle ten šváb je pěkně vypasenej, toho mi usmažte na másle!" A kuchař vybral protestujícího švába, umístil ho na pánev a došlo k částečné kremaci. Nepožádal jsem o tuhle službu. Ne snad, že bych chtěl zachránit švába, ale nějak jsem na něj prostě neměl chuť. Ani na kobylky ne. Týhle havěti jsem měl dost vloni v Pekingu a i tam jsem se jen koukal.

Carlo IV.

2007-02-02T08:06:48+01:00

Tady je mi to nějaký povědomý, říkal jsem si v hotelu Carlo IV. Měli jsme tam odborný seminář o způsobu, kterak vydělávat tím, že někomu druhému sice ušetříte na tiskových nákladech, ale současně mu přiděláme spoustu práce se zpracováním dat. Není to žádná legrace, je to jen pro velký kluky. No a jak se tak rozhlížím po tom novém hotelu, vidím, že tam mají takové pěkné dřevěné ostění. Z tmavého exotického dřeva. A pak mi to došlo: Voni maj na stěnách dřevo, co my máme doma na podlaze! V tu chvíli mi nezbylo nic jiného, než spolu s panem Werichem suše prohlásit: "No jó, dyť jó, to my jim prodali zbytek…"

Hanička jest příkladem

2007-02-01T08:42:07+01:00

"Ráda bych v tuto chvíli poznamenala, že jsem ti koupila televizi a tys to stále patřičně neocenil!", prohlásila v sobotu moješetřiváHanička. "Kruci, jakýpak koupila, dyť jsme se dohodli, že to nakonec stejně platím já", bránil jsem se. Marně, to je každému jistě hned jasné. My doma totiž hrajeme pořád rádi tu hru kočky a myší. Role se během hry, abychom se nenudili, celkem často mění. Tahle hra začala ještě před stavbou domečku. Už tenkrát jsem věděl, že klasické televize mají odzvoněno, ale pořád byl ještě čas se rozhlížet a navíc stěna, kde měla nová obrazovka viset, nebyla ještě ani v plánech - ty se teprve rodily. A tak se televizní obrazovka stala předmětem kuloárových debat. Asi před půl rokem jsem měl pocit, že jsem došel k optimální volbě, co do typu i velikosti. Vítězně jsem přednesl řešení a čekal uznání. "No jo, ale to je malý, já na tom neuvidim pořádně titulky", vznesla mojedraháHanička námitku. Dobrá, tak znova. Vybral jsem tu správnou velikost. Spousta krásných typů, dokanalých v obraze. "Zde jsou, mámiláHaničko!", chtělo se mi zvolat, ale mluvil jsem raději tiše. Mělo to své opodstatnění, Haniččin hlas pak lépe vynikl: "Dyť jsou všecky černý!", pravila. Vysvětlili jsme si, že televize v NAŠEM obýváku NESMÍ být černá, ale stříbrná, protože jinak by ale vůbec NELADILA s vybavením. "Jistě, to vidí přeci každej; budu hledat dál", vyhověl jsem. Myslím, že Panasonic by měl dostat něco jako Nobelovu cenu za umístění STŘÍBRNÉHO rámečku kolem ČERNÉ obrazovky. Tenhle jednoduchej trik ze mě sňal břímě hledače. Uff … ! Teď už snad nikdo nemůže pochybovat o tom, že se ženy nevyznají v technických parametrech přístrojů. Moje Hanička jest toho zářným příkladem.

truhlář

2007-01-31T08:24:54+01:00

Vždycky mě vytočí neúcta a profesní šlendrián. Naposled minulý týden, kdy si konečně po více, než půl roce přijel pan truhlář (alespoň on o sobě tvrdí, že truhlář je) pro nábytek, který jsme kvůli kvalitě, provedení, vzhledu i rozměrům - to vše mělo být na míru a podle předaného obrázku - odmítli zaplatit. Truhlářská anabáze trvala dohromady přes rok a tahanice s truhlářským byly nejdřív skoro romantické, pak mrzuté, nepříjemné, vzteklé a poslední měsíce to už byla rezignace. Když nám v začátcích obchodního vztahu přijel pan řemeslník zaměřit prostory, do kterých jsme potřebovali umístit nábytek na míru, vypadalo velmi úsměvně - skoro až romanticky, když v deset v noci zjistil, že se už od nás nedostane, protože mu nejede ani autobus, natož pak vlak. Dostal tenkrát kartáček na zuby, pryčnu v hostinském pokoji a ráno jsem ho vezl s sebou do práce - vlak mu jel z Wilsonky. Cestou se mi přiznal, že je v Praze poprvé. Jenže pak se velmi prodloužily dodací lhůty, kvalita zmizela a začly se vtírat rozpačité pocity a když jsem kvůli knihovně, do které se nevejdou knihy, musel překládat elektriku, protože si panáček špatně změřil, kde je vypínač a zásuvky, tak už přišel i vztek. Bylo to jak mluvit do dubu. Zbylo po něm pár kousků nábytku, které jsme si nakonec nechali a zaplatili a hlavně velký otazník: jak je možné, že tenhle člověk vůbec může existovat?

daleko lepší než Bart

2007-01-30T08:38:08+01:00

MojemiláHanička velice ráda čte. Spoustu věcí se dozví a čtením relaxuje. Teď zrovna dohání mezery a konzumuje psa. Tedy Ondřeje Neffa Psa neviditelného. V jeho papírové podobě, protože tu elektronickou nějak zanedbala. Tu a tam propukne ve smích, což chápu, jelikož jsem také propukal. Ostatně Pes je tak trochu jedním ze vzorů těchhle mých zápisků do deníku - však to Ondřej dobře ví. ;-)
Ráno v koupelně mi mámiláHanička včera sdělovala své nové čtenářské zážitky. "Když se k Ondřejovi nastěhoval do ložnice Bart, děsně ho prý rozčilovalo, jak to psisko v noci strašlivě chrápe a prdí", dozvídal jsem se obsah jednoho z fejetonů. Už jsem byl venku ze sprchy a tudíž při smyslech. Studená mě vždycky probudí. Otuženého mě proto neporazila ani Haniččina logická paralela: "S tebou je to daleko lepší. Ty alespoň neprdíš."

stand by

2007-01-29T10:11:26+01:00

Chci mamince pořídit co nejjednodušší přehrávač na cédéčka. Máme nějaká povídání, která by ráda poslouchala a tak jsem se rozhodl jí přeškolit z šelakových standardních desek na 78 otáček na digitální technologii. Proto potřebuji přehrávač jednoduchý a s prominutím nešetrnému ovládání vzdorující. Něco jsem našel na síti a šel si to vyzkoušet do kamenného obchodu. Jenže když jsem tu věcičku přinesl domů, zjistil jsem že bručí. Bručelo to na mě i ve stavu vypnutém, správněji označovaném stand-by. Tak to ne, bručet doma můžu jen já. Šel jsem ho vrátit.
V jiném obchodě jsem náhodou narazil ne přehrávač, který by mohl vyhovovat. Nechal jsem si ho předvést. Paní prodavačka mi vyhověla. Přístroj ve stavu stand-by jsem tedy zvedl a přiložil k uchu. Nejdřív ze předu, pak zezadu a to celé k oběma uším. Paní byla natolik vyjevená, že mi bez řečí slíbila, že mi ráda vrátí peníze, pokud by přístroj doma hučel. Zřejmě má s takovými své zkušenosti.

zima za oknem

2007-01-26T08:02:38+01:00

Sněhem se letos zatím u nás šetřilo. To už neplatí. Rosničkáři z Komořan (no jo, to je furt řečí, tak jsem napsal z Modřan, no) tvrdí, že sněžení, které v úterý začalo, má mít trvalejší charakter. Trochu se ochladilo a v úterý večer už Oleško vypadalo jako pocukrovanej koblih. Ve středu ráno po půl sedmé jsem nastoupil s hrablem. Před Haničkou jsem se to snažil zlehčit. "Ty tři centimetry, to ani nestojí za to." Bylo jich spíš třináct, někde i třiadvacet, těch centimetrů. Hrablo svištělo a sníh se sypal dál. Svištěly i sousedovy pneumatiky. Při hrabání jsem na něj zavolal "Nachystej si lano, Martine, já tě vytáhnu." Dal jsem mu ještě pár minut a pak jsem k němu zacouval. "No jo, ale já asi nevím, jak to lano přidělat", řekl, když už jsem měl lano na oku auta. On sice VĚDĚL jak, ale NEMĚL čím. Ono zrovna u pažoutů je takový oko, co se musí zašroubovat do útrob auta pod krytkou. Když vyházel celej obsah kufru do sněhu, prohlásil, že to oko prostě nemá. Spásná myšlenka přišla vzápětí. "Máme přece eště jednoho Peugeota, tam to oko bude!" Bylo. Zapřáh jsem Outbacka do chomoutu a vytáh souseda až na hlavní. A šel hrabat dál. Sněhu přibývalo. Oleško by moh v tu chvíli malovat Lada. Večer, když jsem přijel, ho bylo zase dost, abychom s Matýskem měli práci. A včera ráno dalších dvacet. To už jsem vyběhl ve čtvrt na sedm a začal znovu. Tentokrát přijel traktor s radlicí a já byl rád, že na to nejsem sám jako vloni. Letos to trvalo, ale nakonec ta zima přeci jen přišla. A abysme neměli jenom práci se sněhem, na usmířenou nám tohle vykouzlila za oknem.

budeme snad potřebovat třetí?

2007-01-25T08:17:56+01:00

Čekal jsem, že mojepracovitáHanička přijede trošku dřív. Ale protože jí důvěřuju a plně na ní spoléhám - v těch důležitých věcech - měl jsem starost jen malou, přiměřenou malému zpoždění. Děti už spaly, když se Hanička hlásila klepáním na dveře. Vrátila se z důležitého obchodního jednání poněkud upracovaná. "Bylo to dlouhý, viď?" ptal jsem se jí. "Ale kdepak, jednání bylo normální. Daleko dýl Zbyňkovi trvalo, než mi vyměnil kolo. V tom obleku se mu to špatně dělalo." A bylo to venku, tyhle věci se člověku přihodí vždycky, když je nejmíň čeká. "To jsem zvědavá, jak s tím pojedu zejtra do Liberce." Svěřovala se se svou starostí žena. Pochopil jsem, že na dojezdové rezervě by brzy dojezdila a nabídl své auto. Se slovy: "Ale to ti tam ještě musím přilepit dálniční známku", jsem vyšel do tmy provést oznámkování vozu. Věc byla vyřešena.
"Co všechno mám udělat, aby tvoje auto startovalo?" tázala se mojezvídaváHanička druhý den ráno. Některé otázky, byť nevinně položené, mě uvedou do stavu vysoké pohotovosti. Začal jsem tušit, že otočení klíčkem to nespraví. Spravily to startovací kabely. Abych totiž mohl v noci vylepit známku na okno, musel jsem si rozsvítit uvnitř auta a vypnout automatické stmívání, abych nemusel pořád rozednívat. Do původního stavu už jsem osvětlení nevrátil. A to se baterce nelíbilo. Pomocí jednoho auta bez kola jsem nastartoval auto druhé bez baterky. Teď už se jen děsím situace, kdy nepojedou obě naše auta. Budeme snad potřebovat třetí?

z Dakaru do Prahy

2007-01-24T08:35:58+01:00

Pondělí se vyznačuje několika negativními prvenstvími. Především je po neděli, což samo o sobě vypovídá dost. Logicky navazuje první povinnost nového týdne, totiž být přítomen v práci, v některých případech, mě nevyjímaje, přítomnost na poradě. Stejně si myslím, že v pondělí v půl devátý ráno se nikdo moc radit nemůže, ale to je věc jiná. V pondělí ráno všichni pospíchají. Pondělních všech je však podstatně víc, než úterních a všichni čtvrteční - to se s pondělními nedá vůbec srovnat. Hustota provozu odpovídá počtu všech spěchajících. Provozní ucpávky jsou na pondělním pořádku. Tohle pondělí jakbysmet. Fronta na kruhovém objezdu v Dolních Břežanech rostla. A nerostla bezdůvodně. V tom největším provozu tancoval na kruháku bagr. No ano. Popojížděl, nakrucoval se, i lžící kýval. Po nějaké chvíli popojíždění jsem pochopil ty tanečky. Na kruháku utrousil velkej kamión asi tak dvě tuny štěrkové drtě a vytvořil tak uprostřed Břežan duny téměř dakarské. Jestli to bylo na počest závodu, který se právě jede, to nevím. Zato vím, že se pánové - řidič kamiónu a bagrista - snažili tu hromadu odklidit. Přeci jen né každý běžně používá terénní auto na cestu do práce. Zvládli to a provoz byl obnoven. Tedy z Břežan, nikoliv z Dakaru, do Prahy.

škubánky

2007-01-23T08:22:06+01:00

Je to už několik desítek let, co jsem naposledy jedl škubánky. Škubánky od babičky byly velká dobrota, protože je opékala pěkně po obou stranách a byly vždycky s mákem. Nějak jsem si na ně v sobotu vzpomněl a navrhl tohle jídlo k obědu. "Ale nebude ti vadit, když si udělám něco jiného?", ptala se mojemlsnáHanička tónem, který jasně mapoval její rozkošatělý vztah ke škubánkům s mákem. "Bramborový těsto můžu jenom v knedlíkách, jinak je vlastně odporný. A na sladko - no to musí bejt vůbec hnus," chválila Hanička den před večerem. Jsem statečný muž a žádné protivenství není dost velké, aby mě odradilo od škubánků k sobotnímu obědu. Vzal jsem "Vaříme zdravě, chutně a hospodárně" a jal se kuchtit. První výsledek jsem posypal mákem a zanesl ho mévybíravéHaničce k ochutnání. "Musím přiznat, že se můj názor mění z "velmi odporného" na "celkem stravitelné"", objektivně zhodnotila moje žena situaci. Povytáhl jsem neslyšně pravé obočí a vrátil se zpátky k plotně. Když mojemiláHanička dojídala druhý talíř oněch odporných, ale stravitelných škubánků s mákem, prohlásila tak, aby neztratila fazónu: "No, bylo to docela dobrý, ale už jsem odvykla tomu smaženýmu, asi mi bude špatně." Špatně jí není doteď!

100

2007-01-22T08:58:30+01:00

Včera bylo provedeno sčítání lidu. Protože jde o statistiku, nelze očekávat nic, než suchá čísla. Je nás i s Jurášem pět, celkem měříme 687,5 centimetru a je nám dohromady 100 let. Přičemž nejdelší je Juráš - už je o pět centimetrů větší, než já! Kdo je nejstarší, je nabíledni. No a vykvet podběl. To sice nemá se statistikou nic společného, ale na leden je to výkon.

vítr

2007-01-19T08:24:02+01:00

"Jeď pro Martinu, uvízla v Černíkách. Vítr tam shodil na cestu sloup elektrického vedení. Pěšky projde, ale autem to nejde." Příkaz zněl jasně: zachránit očekávanou návštěvu před odfouknutím. Obouval jsem si už kecky, když přišla nová zpráva. "Šlo to nakonec projet, Martina je tu za chvíli." Kecky jsem nechal venku. Ohlášená vichřice tedy opravdu dorazila. Tím myslím přírodní úkaz. Nikoliv naši kamarádku. Ta dorazila bez zvukových efektů jen se slovy: "Nakonec jsem to projela, ale bála jsem se. Ty dráty byly hodně nízko, autobus to musel otočit." Zato venku fučelo opravdu dost a řekl bych, že fučí stále víc. Prý snad i stopadesátkou! Tedy nepovolenou rychlostí! Neříkám, že je to dobře, ale je to lepší, než v dobách, kdy se "poroučelo větru, dešti". Večer jsem jel Martinu vyprovodit a vzal s sebou foťák, kdyby něco. V Černíkách už nic. Jen popadané větve stromů na cestě. Zato když jsem přijel domů, zrovna přicházel soused. Byli se psem Akimem na procházce. "To ten plot támhle sousedům moc dobře nepostavili", povídá a mávl rukou do tmy. Prohodili jsme pár slov a já se šel podívat, o co jde. Šlo o to, že ve sloupkách chyběly armovací dráty. A vítr sfouknul ten plot jako svíčku.

to přeci nemůžu nikdy dohnat

2007-01-18T08:50:30+01:00

Radka ještě čekala, když jsem navečer přijel domů. Radka je naše prima kamarádka a svědkyně mojímiléHaničky. Byla při tom, když se mi Hanička upsala ve Lnářích. My zas jsme při tom, když Radce roste bříško. Přijel jsem si na něj včera sáhnout. Bude to prý - ale, vlastně: co je vám do toho! Povídali si s mouzkušenouHaničkou co a jak. Že prý je to děsnej vopruz. Poučovala mojeHanička. "Jak ti rostou prsa, tak musíš spát v podprsence a vlastně jseš v ní dvacetčtyři hodiny denně až do tý doby, dokud kojíš. Trápení je to děsný, no to víš. To mužský, ti nevědí, co to je - voni to maj tak snadný!" Otočily se na mě. Němá výčitka čišela z obou párů očí. Byl jsem v pasti. Tak strašnej hendikep! Tohle přeci nemůžu nikdy dohnat.
Když mi mojemazanáHanička koukala přes rameno a četla, jak tu o ní píšu, rozhořčeně pravila: "Ale tady z toho vůbec nevyplývá, že v tom musíš bejt nejmíň celej rok: Copak ti to furt nedochází?! To je stejný, jako třeba muž se železnou maskou ...!" Tedy já nevím, školy nemám, ale víte snad někdo o nějakým chlapovi, kterej měl rok prsa v železný masce?

mám tam ve správě trakař

2007-01-17T08:33:37+01:00

Ladovy obrázky jsou jako z jiného světa. Ale už skoro nikdo si nepamatuje, že přesně takhle vypadal život před pár desítkami let. Dobrá, dobrá. Před několika páry desítek let. Totiž život na vsi. Na vsi byli sousedi, koláři, kováři, truhláři a tak. Bubáky a hastrmany nevyjímaje. My jsme na vsi teprv rok a už začínám mít dojem, že se sem kromě nás ti řemeslníci vracejí. Tak třeba: pomáhat s dětmi a s hospodařením nám chodí hospodyně - moc hodná paní ze sousedství. Pozemek nám srovnal, trávník založil a dlažbu udělal soused z vedlejší vsi. A bude stavět i plot. Tuhlec z dolní Březové nám bude pomáhat pan tesař s kůlnou. Taky tu máme koláře. Tedy automechanika. Stará se nám o auta. Zrovna dneska večer povídá mojemiláHanička. "Teď zůstaneš chvíli s dětma sám. Já si zajdu tuhlec vedle do vsi pro auto." Krásná věta. Slyšíte to tam taky? "Mikeši, tady máš krejcar a zaběhni mi do Mnichovic ke koláři, mám tam ve správě trakař a večer má být hotový."

budu chlapík jako rys

2007-01-16T09:53:30+01:00

"Musíš k Mengovi!" trvala na svém mojestarostliváHanička poté, co to u nás doma vypadalo jako v ordinaci pana doktora z Vesničky mé střediskové. Celý jsem se otočit mohl, ale krk bolel čím dál víc a otáčení hlavou rozhodně nebylo na seznamu oblíbených pohybů. Pan Meng je Číňan a praktikuje tradiční čínské masáže. Šel jsem za ním dneska ráno. "Vy tady zmente boty", poučil mě pan Meng po uvítání a už jsem byl v jeho péči. Na stole mě zpracovával nejdřív opatrně. Zkoumal, co mi je. Drhnutí přišlo hned potom. Když mi utrh pravou půlku zad a začal se v tom dál šťourat, poučil mě: "Tady to pateř a vedle rebro, to mezi, to měkká kost. Vy tam zánět, sval tam na kosti, já sval odlepit, vy už ne zatuhlo." Odlepoval ten sval asi půl hodiny a mě připadalo, že mi brousí ty "rebra" na sucho rašplí. "Ted už bude projít ten sval a tahne až k hlava, teď uvolnil, já prosím vás, otočil hlavu, kam půjde." A jal se mi drtit hlavu s pravděpodobným úmyslem mi jí nejdřív ukroutit a pak procpat tou malou dirkou v masážním stole. Ani ramena nenechal na pokoji. Rval je pěkně pomalu, abych si ty jeho pazoury užil. "Je hotovo všecko" řekl nakonec zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystal na další útok. "Vy teď pohyboval slabě, noc vy obalit krk do tepla." Poučil mě na rozloučenou a s úsměvem mě vyprovodil. Prý za tři dny zas budu chlapík jako rys - no, uvidíme.

zblbnul z téhle zimy

2007-01-15T11:48:41+01:00

"Tahle zima mi vyhovuje." Sdělila mi mojemiláHanička včera odpoledne, když jsme se s Kačkou a Matýskem vyhřívali na terase. Bylo nádherně, úplný jaro. Celá příroda blbne. Dole před Jarovem kvetou už jívy u tunelu trati Posázavského pacifiku. Nám se u bazénu líhnou potápníci a znakoplavky a bujaře se prohánějí ve vodě, která je až do skutečného jara jejich. Pak se uvidí. Blbne nejenom příroda. Dneska ráno mě udivil zvuk autobusu před domem. Podotýkám, že bydlíme na vsi, kde dávají lišky dobrou noc. Konečná autobusu je sice asi pětset metrů vzdálená, ale k nám to autobusem skoro nejde. Jednak je to obytná zóna, druhak jsou cesty úzký a hlavně není kam dojet - cesta je slepá, což se od řidiče autobusu naopak neočekává. Prostě asi jenom zblbnul z téhle zimy. Jako spousta ostatních. Když jsem vykouk ven, třistatřicettrojka už couvala do kopce, aby se od nás vůbec dostala.

patří do rodiny

2007-01-12T08:16:30+01:00

Minulý týden jsme se přeli, jestli Dědek Čuchák může hlasovat. To je totiž jediný spolehlivý důkaz, jestli je člověk člověkem anebo je android. Dědek Čuchák je důležitá postava v románech přítele Ondřeje Neffa. O posledním, který vyšel před Vánoci, si můžete přečíst tady. Včera přišel Roman, náš skvělý masér, se zásadní zprávou. Dědek Čuchák může hlasovat. Oddychli jsme si. Pak jsme určitě i my rodina lidí. Já, kterému říká mojemiláHanička Medvěd, jsem na tom ještě dobře, ale Matýsek, ten je Kraken. Kačence jsem ještě před rokem říkal Harkonen a nyní má přezdívku GunGan. Zdánlivá neutralita mékrásnéHaničky je ovšem vskutku jen iluzorní. Tuhle jsem jí přistihl s jednou mojí ponožkou, kterou zcela jistě vytáhla z kteréhosi z paralelních vesmírů (viz. archiv 2006// 5.5.// - paralelní ponožky). Patří do rodiny. Je paralelní.

narovnaná cesta

2007-01-11T08:53:50+01:00

Jel jsem dneska jako každé ráno přes Vrané a Jarov do centra. Od Závisti cesta trochu v zatáčkách stoupá a na horní úvrati se pod kopcem cesta stáčí doprava pod kopec Točnou. Vždycky se stáčela. I na podzim, když jsem si všiml převlékání kabátu stavařských domků ze žluté na modrou. Celou tu dobu už od prázdnin je v tom místě vybudovaná nová rovná cesta kvůli pracem na tunelu pod Točnou. Ale nepoužívá se. Z důvodů známých jen stavařům. Ze stejných důvodů dnes "odtajnili" připravené značky a zatočenou cestu tak narovnali. V poslední chvíli jsem cuknul volantem zpátky. Ten autobus přede mnou to nestihl. Já ano, já jsem už dneska jel rovně.

potíže s elektřinou

2007-01-10T08:57:10+01:00

Odpad z domu vždycky někam teče. Říká se tomu všelijak. Senkrovna, misgrubna, septik, ... My máme kalovou jímku, protože v ní je kalové čerpadlo. Tedy samozřejmě nejenom to čerpadlo. A taky máme elektrorozvodnou skříňku, kde jsou jističe a vůbec dráty. Včera jsem říkal panu elektrikáři, který z technických důvodů prodlužoval kabely v zemi vedoucí k jímce, aby radši všecko pořádně prověřil. Měl jsem k tomu prostý důvod. Napěťový chránič, který má za úkol chránit naše zdraví a životy, sice životy chránil, ale nervy drásal. Každou chvíli vypadl. "No bodejď ne", povídal pan elektrikář, "dyť máte tuhle v tý vodě odolný elektrický krabici vodu". Vona ta voda sice dovnitř nemůže, ale jak už tam jednou je, tak zas nemůže ven, pochopil jsem z principu vodotěsnosti krabice. Takhle jednoduše vysvětlil a potom výměnou vyřešil pan elektrikář naše potíže s elektřinou.

konečně jsme se dočkali změny

2007-01-09T08:37:30+01:00

Chodíme na oběd často s kolegou do bufetu. Bufet je slovo převzaté a zakořenilo u nás nejvíc v dobách komunistického temna. Do bufetu na stojáka, to byl svého času denní chléb - totiž denní příděl kalorií, jak by zas tvrdil jistý pan doktor Doleček, který svou popularitu v téže době založil na pranýřování právě bufetů a jiných rychlojídelen v souvislosti s přebytečnými kaloriemi. O Mac - čemkoliv se tehdá ani mluvit nesmělo a když, tak jen jako o imperialisticko-buržoazním modelu nezdravé výživy. Byly tu hlavně jen stánky s buřty a bufety. Přičemž bufet - třeba Koruna - to už bylo skoro nóbl. Od dob buřtů s hořčicí na Václaváku nebo u zoufalce na Pavláku uplynulo nmoho let. Neviditelná ruka tržní ekonomiky vtrhla i do oblasti stánků s buřty. Na Václaváku je jich mnohonásobně víc, než tenkrát. Barvy a velikosti i náplně přibyly a obměnily se. V podstatě jsou to ale pořád jenom nějaké ty buřty. Zrovna včera když jsem šel z oběda (z bufetu), měl jsem cestu kolem stánku s buřty. Jakýsi - doktor Doleček by řekl obézní chlapeček - se tam právě cpal oním buřtem s hořčicí. Cizojazyčný asitatínek ještě něco objednával u pultu. Jazykově vybavená prodavačka vstřícně komunikovala: "Eines kečup yes?" Víc jsem slyšet nepotřeboval. Konečně jsme se dočkali změny! I v tom nejzapadleším stánku s buřty u nás pracují jazykově vzdělaní lidé.

konec záhady

2007-01-08T08:50:36+01:00

Učiníme konec záhady. V minulé hádance jsem nabídl možnosti, neboť byla nelehká. Ten, kdo odpověděl b), měl pravdu a za odměnu smí záhadné rampy navštívit. Nově budované rampy teď slouží jenom Matýskovi. Jako startovací dráhy. Včera letěl mockrát. Z toho párkrát prolétl báječné startovací dráhy a pak na houpačce letěl třikrát po čumě, jednou si dokonce rozsekl ret. Je to vypečená zima letos. Sněhu abys pohledal, venku pomalu začnou kvést petrklíče a ptáci už z lesa řvou jak pominutí.

menežerské eventy

2007-01-05T08:12:13+01:00

Není jednoduché dneska pracovat moderně. To není jen tak, jako kdysi, když dědečkovi řekl pan Křižík: "Pane Jeníku, mohl byste jet zařídit kancelář někam na Moravu, víte, budeme tam zavádět elektřinu, kam jen se dá." Dneska musíte postavit tým. A nejen to: tým musíte stmelovat. Jenže krásné české slovo tmelení se nenosí. Místo toho vás nejdřív pozvou na brífink, kde proběhne brejnstormink a kde se dozvíte, kdy se dostavit na mítink. Na mítinku vám prezentují nejen vizi ale i vizualizaci strategických targetů a vy pak jdete do ofisu a spolu s ký ekounty čekujete skeduling, abyste našli volný slot na tým bilding v autdóru. Není to žádná legrace menežovat dneska tým. Vím to. Včera mi zas přišla pozvánka na menežerské eventy.

až na to bude bočazí

2007-01-04T07:42:02+01:00

"Já jsem teda teďka v Mokropsích", sděloval mi do telefonu na Silvestra můj kamarád Míša. Volal jsem mu, jelikož na Silvestra se volat kamarádům má. "My tady teď paříme a zejtra jedem domu", dozvěděl jsem se ještě. Tento letošní silvestrovský výlet měl svůj epilog včera odpoledne, když jsem po cestě domů jako obvykle volal Míšovi, co je tak novýho. "Demužu bluwid", sípal do sluchátka, "seb doba a báb ďákej zádět hlasiwek debo co. A do doho se bi břidala ešdě rýba." "Ježkovy voči, kdes k tomu teď přišel?", snažil jsem se účastnit jeho utrpení. "Já do sdudedý pywo asi deběl da doho Sylwesdra bíd, dyž da bdě už děco lezlo", slyšel jsem vysvětlení, "wodo by bak báleb bobohlo do, že seb bil swaředou griodku a swaředý wído, ale wodo už bylo po dob pywu asi bozdě..." Už jsem ho dál netrápil. Pochopil jsem, že utrpení je na pokraji snesitelnosti. Na to pywo pudem, až na to bude bočazí.

už ti chybí jenom padák

2007-01-03T09:06:33+01:00

Noční stolek je v mém případě skladištěm aktualit jako jsou právě rozečtené knihy a rozposlouchané nahrávky mluveného slova. Je tomu tak proto, že kniha ve spojení s poslouchaným slovem je báječná narkóza. Ve jmenovaném pořadí. Když mě začnou bolet oči nebo mě právě odcházejícího do říše snů bací do nosu rozečtená kniha (zde doporučuji brát si "na spaní" jen lehkou literaturu!), pak přichází na řadu například Cyrano, kterého skvěle hrál pan Höger. A už jen několik minut mě dělí od spravedlivého spánku. To jest původem toho, že se se mi na a ve stolku stále vrší další a další nezkonzumovaná díla. I včera jsem si nesl svou várku do postele. "A pilota máš?", zeptala se jízlivě mojemiláHanička. "No jasně, i telefon, kdyby někdo volal", snažil jsem se vytáhnout svou připraveností na libovolnou krizovou situaci. "Tak to už ti chybí jenom padák, až poletíte všichni z vokna!", děla mojeskvěláHanička rozhořčeně. Chápu to, blížila se jedenáctá a to musí každá legrace stranou.

je to prostě tak

2007-01-02T08:35:28+01:00

Rekordy láme nejen počasí, což dokazuje včerejších 12,1°C u nás v Olešku, ale i obyčejné holítko. Před necelým rokem jsem si zapsal, jak zkouším ostřit žiletky podle českého patentu. A teď je to rok, co jsem pod pyramidu začal vkládat ono zmíněné rekordní holítko. A rok se s ním holím. Bez újmy na zdraví. Kdoví, kde je jádro pudla. Prostá skutečnost je, že holítko vydrželo při průměrné frekvenci čtyři holení do týdne nejméně nějakých dvěstě holení. A holí bez poškození holeného dál. Nepátral jsem v údajích výrobce, jestli je to běžné nebo ne. Je to prostě tak.

lepší počasí jsme si nemohli přát

2007-01-01T08:52:40+01:00

Dneska má být podle kalendáře zima. Už je leden. Ale ještě včera byl třetí nejteplejší prosincový den u nás v Olešku. Alespoň podle zápisů, které si vedu. Měli jsme tu skoro jasno a 10, 4°C! Na pochod, který se včera udál, jsme si lepší počasí nemohli přát.