Až dneska mě napadlo, co může mít televizní vysílání společného se zdravím. Přechod střihem. Ten termín jsem se dočetl v informaci o změně digitálního vysílání. Dneska má ve středních Čechách dojít k oné změně střihem, tedy že analogový signál čt2 zmizí a okamžitě místo něj naskočí signál digitální. My jsme na tom doma podobně. Hlavně mámiláHanička. Děti přinesly minulý týden choroby podzimního typu a já je hned o víkendu z pilnosti chytil. Ovšem mávzdorovitáHanička se tvářila být zdravá. Až do včera. To střihem přešla do stavu nemocných a o to víc jí ty viry trápí. Mělo by se s tím něco dělat. Na rozdíl od televize tyhlety přechody člověku moc neprospívají.

V neděli bylo počasí jak ze žurnálu. Vysloveně to chtělo nějakou fotku. Udělal jsem tedy pár obrázků zahrady, aby bylo za pár let vidět, jaké pokroky jsme udělali. Je to hlavně zásluha mémiléHaničky, že už máme základní rozvržení hotové. Zrovna, když jsem ještě zaléval rostliny připravené k sázení, zavolal mi Ondřej: "Přijeď i s dětma, bude to pro ně atrakce. V pět startujeme v baloně ze Zvolské návsi." No to je jasný, že jsme se sebrali tak, jak jsme byli, a šup k balonu. Přijeli jsme zrovna včas, když ho začli nafukovat. Takhle zblízka jsem to viděl prvně. Trvalo to jen chviličku a už se bílá šiška začala vydouvat u rybníka. To už v ní ohřívali vzduch a ze šišky byl balón. Nasedat, zamávat a jedem. Tedy letíme. Zamávali jsme vzduchoplavcům a já musel Matýskovi slíbit, že poletíme taky. Vlastně se docela těším.

Konec září a ještě tu nebyla hádanka, tak to musím napravit. Hádejte, co je to:
- trojhranné semínko cypřičovce z botanické zahrady na Madeiře
- trojhranný oharek tepelného štítu Apolla z muzea v Londýně
- trojhranné zrnko pohanky z pole na Olešku

Ve Zvoli je samoobsluha a do té občas chodíme nakupovat, když se to po cestě domů hodí. Jako třeba včera večer. Hned u vchodu jsem si všiml velikánského kartonu s balonky. To nesmím zapomenout vzít dětem, až budu u pokladny. Nezapomněl jsem a protože jsem byl toho dne asi poslední zákazník, nepospíchal jsem ani já ani paní pokladní. Začal jsem si prohlížet balonky a tu vidím, jak se s mým nákupem lopotí paní u pokladny, aby ho mohla spočítat. "Ježkovy voči, pardon, já to hned vyndám na pult. Já si tady hraju a zdržuju, viďte," snažil jsme se napravit svoji roztržitost. "Ale jen si hrajte, někdo to dělat musí!" Tak téhle paní pokladní jsem to musel slíbit. Budu to dělat dál.

Byvše malým pacholíkem, těšíval jsem se, až budu nemocný. Není na tom nic podivného. Počáteční nepříjemnosti zakrátko přešly v příjemné válení se se zvýšenou péčí rodičovstva. A když to vyšlo zrovna na víkend, mohl jsem se dívat celý den na pohádky. Když tedy zrovna v té černobílé bedýnce byly na programu. Naše děti mají tu výhodu, že bedýnka není závislá na datovém toku z éteru, ale v případě potřeby se pohádky prostě pustí z placky. Teď zrovna nadešel ten případ. Když jsem včera dorazil, zrovna končili Tři veteráni. Jablíčka ze stromu frňákovníku, ještě se pan Somr namaže grémem jako mouřenín, mrkne do zrcadla ... moment! Stop! To zrcadlo. Všimli jste si toho? Já už to mám zmapovaný dávno. Tohle pohádkové zrcadlo je putovní a předává se z pohádky do pohádky. Určitě ho najdete i v dalších filmech. Já jsem si teď nahonem vzpomněl alespoň na tři: Tři veteráni, Šíleně smutná princezna a Císařův pekař.

Podzim podle počasí už může být dobře týden. Podle kalendáře teprv od včera. Tak nebo tak je šedivo a chladno. Nějak to nepasuje do pranostik, které se zabývají hlavně babím létem. Třeba: Pohoda o svatém Matouši čtyři týdny se neruší. Nebo: Je-li jasno na den svatého Mauricia, bude v zimě mnoho větrů. Ani to , ani ono. Možná ještě přijde babí léto, ale to se dopředu nikdy neví. Prozatím musíme vystačit alespoň s tou kapkou sluníčka, co jsem si tuhle vyfotil u nás na jalovci.

Budu to jednou muset zjistit, jak fungují v Olešku tamtamy. Prozatím je to tak, že se o trachtacích dozvídám jakousi náhodou a většinou pozdě. Ani tentokrát jsem nezahlédl pověstné kouřové signály. O drakiádě jsem se dozvěděl náhodou od Ondřeje. To nejdůležitější, totiž že to bude drakiáda u nás na Olešku, to jsme si ale řekli až v pátek večer. A drakiáda byla v sobotu odpoledne. Juráše jsem ukecal, aby si šel s námi taky hrát a jako úplatek, aby měl s čím, jsem mu nabídl malé křídlo. On to s ním umí. Na rozdíl ode mě. Na louce se ukázalo, jak jsme velká vesnice. Přišla spousta dětí doprovázených více či méně zkušenými drakovůdci. Mohlo nás tam být tak kolem padesáti, možná i víc. Byli jsme mezi prvními a Matýsek hrdě držel krabici dlouho nejvýš ze všech, až nás předhonili dva draci placáci, kteří měli šňůrku hódně dlouhou. Skoro se ztratili na obloze. Vymrzli jsme, ale bylo to fajn. Příští rok musíme zas. Tady jsou obrázky. Ty lepší jsou od Ondřeje Neffa a ten zbytek jsem dodal z toho, co jsem stih cvaknout ve chvilkách, kdy jsem měl od draků volno.

Tak jsem včera byl v Olešku poprvé večer v hospodě. Ono se totiž veřejné zasedání obecní rady koná právě v hospodě. Kde jinde tady na vsi. Kulturák tu nemáme. Čekal jsem bouřlivou diskuzi, dokonce by mě nepřekvapil ani letící půllitr. Toho jsem se ovšem nedočkal. Pan starosta tiše probral všechny body programu, u některých se i hlasovalo. Mno, takové veřejné představení. Nicméně už jsem zas o něco chytřejší. Vím, že je hotová nová autobusová zastávka v Březové, že se časem bude opravovat cesta od jednoty k borovici, že se dostane i na oba rybníčky, že se uvažuje o vodovodu i kanalizaci pro tu většinu, která je ještě nemá. A že v březnu obec začne s opravou té boudičky, co je v ní konzum, čímž konzum nebude. No a taky, že se našli podnikavci, kteří bu u nás v Olešku chtěli za rok v září otevřít školku. To by se nám líbilo. No a budou oslavy. Za dva roky bude Olešku 700let. To bude velká sláva. A pak byl konec a já jel pěkně od kuřáků z hospody vyuzenej domů s pocitem, že to sice není moc vidět, ale přeci jen se toho u nás dost děje.

"Půjdeš se mnou, Matěji? Jdu k sousedům krmit." Synek se nenechal vyrušit od Dětí z Bullerbynu. Byl v teple a zvířat měli ve filmu na statku o dost víc, než my ke krmení. "Já půjdu," přihlásila se Kačenka, kterou film moc nebavil. "A co je to?" "To je zámek, Kačenko." "A proč?" "Aby se ta vrata dala zamknout." "A proč?" Protože aby byla zavřená. A teď už nerozumuj a pojď, jdeme nasypat koťátkům a potom kachnám." "Já chci taky." Koťata dostala obvyklé granule pro juniory a pro kachny jsme měli starý chleba. Kačenka dostala za úkol ten její krajíc roztrhat na malé kousky a předložit kachnám. "Musíš rychle, jinak tě klovnou." "Já sama." Drobil jsem kachnám svůj díl. Ptáci rychle pochopili, že tenhle zdroj bude bohatší a Kačku opustili. Kačenka drobila dál, kachny se nechaly i pohladit, i pírko Kačka ulovila. "A teď se podíváme, jestli ovce mají dost vody." "Ještě!" "Co ještě, Kačenko?" "Ještě chleba." "Ale kachnám to už stačí." Otočil jsem se, abych viděl, proč ještě. "Kačko! Kolik jsi jim toho snědla?! Hned jim dej tu kůrku do misky!" "Mńam!" No, tak to bysme měli. Nakrmená jsou koťata, ovce se napásly a nakonec i kachny s Kačkou mají dost. "Tak půjdem a zamkneme ten zámek." "Ano tatínku." A je nakrmeno.

Jo, a ještě dovětek: začíná jít do tuhýho, dneska ráno už jsme měli na Olešku jen dva stupně. Zatím nad nulou.

Účastnit se s dětmi společenské akce, to je dost riskantní podnik. Včera jsem to zkusil a kupodivu se nic zlého nestalo. Nestrhly ubrus z prostřené tabule, přesto že podlézaly pod stolem. Upatlaly od věnečků jenom kousek ubrusu, přesto že ty sladkosti nosily po celé vernisáži. Nerozbily ani jednu skleničku ani vázu. Dokonce ani nespadly do jezírka k japonským kaprům, přesto že chodily kolem dokola a strkaly prstíky do vody jako v neděli v zahradě pana Pyšla, kde se nechaly ožužlávat kaprem Václavem. Ba Matýsek dokonce poznal tři obrázky strejdy Ondřeje, které před tím viděl na pozvánce. Matýskovi se nejvíc líbil kapitán Nemo. To mě se nejvíc líbil obraz Bigglese, jak bombarduje klášter zvrhlých jeptišek a hned potom Tři pekelné veverky z Apokalypsy. Pan malíř Ondřej mě tím Bigglesem rozesmál. To se mi tedy ještě na vernisáži nestalo. Ukázky obrázků jsou na Hyeně.

Br, to je zima. O víkendu to ještě šlo, to bylo sluníčko, ale teď prší a je takové to olověné studené počasí, co se válí pod mraky a ulpívá za límcem. Psa by člověk nevyhnal. To je ovšem výraz čistě básnický. Zvěř se tu kolem promenáduje pořád, ba dokonce se o ni tenhle týden staráme. Sousedi jsou na pochoďáku v Řecku, kde je taky zima a prší. Ovšem déšť v Olešku a déšť pod Olympem, to se nedá srovnat. Tady taky napršelo jenom nějakých šest milimetrů a tam prý třicet. Inu, bohové si to umí zařídit.

Je to tak, léto skončilo stejně náhle jako vloni. Koupání ve čtvrtek bylo letos vážně poslední. V pátek už se začlo ochlazovat a v neděli jsme ráno měli nějakých pět stupňů. Dětem to ovšem nijak nebrání v aktivitě a Matýsek úplně bez problému pobíhá jen tak v trenýrkách venku, když ho včas neodchytíme a patřičně neobalíme. On tomu oblečení taky moc nedá. Třeba ponožky. To jsem tuhle vracel basu s lahvemi od piva a v tom výkupním okénku povidám: "Tahle flaška tam nějak nesedí, já na to mrknu. A hele. Ponožka. Ta patří Matějovi!" "Tak se podívejte, jestli tam nemá i druhou, ať nechodí bos," přidala se paní u okýnka. Druhá tam nebyla, samozřejmě. Já dobře vím, kde je. Ale copak můžu paní vysvětlovat, že je u nás v domě časoprostorová anomálie a ponožky se pravidelně ztrácejí do paralelního světa?

Šel jsem na metro. Potřeboval jsem si dojet pro auto, abych moh dojet domů. Cestou kolem Ministerstva průmyslu se ke mně přidali dva ouředníci. Něco jako Laurel a Hardy. Oliver byl pěkně kulaťoučkej, jak se na takovýho ouřadu sluší. A hned povídal: "Copak dneska, to je ještě teplo, ale díval jsem se teď na BBC." Kouk na mě a dodal: "Až při vodchodu. A tam řikali, že v sobotu má bejt až k nule. Ty teplý dny už končej ..." To už skoro šeptal. Mezi řádky té řeči jsem slyšel, co je hlavní pracovní náplň státních zaměstnanců a které zpravodajství je teď in. Před pár lety byl v kurzu ve státní správě zase TASS. Jenom tomu počasí je to fuk. Pro jistotu jsem se ale včera ještě vyráchal večer v bazénu. Co když mají agentury pravdu a o víkendu už budu vysekávat díry do ledu.
Ovšem zatím je pořád vzduch 26, voda 21.

"Prosimvásjábychchtělobjednatkačírek20-60....." volal jsem ráno, hned po otevírací době do obchodu zbožím kamenným. Nakonec jsme se s moumilouHaničkou dohodli, že nedáme na zahradu ten za patnáct tisíc kubík z Německa, ale ten za třista tuhlec z Jesenice. "Ale s tím asi nebudete spokojený," snažila se mi vyhovět paní od kamenů. "Ale moje žena u vás byla a vybrala si ho, já vám jí dám radši k telefonu." Tyhle věci kolem krásy se musí řešit obezřetně a nejlépe napřímo. "Tak já tam radši ještě jednou sjedu, až povezu děti do školky," souhlasila nakonec málaskaváHanička. Sjela tam a dobře udělala. Vybrala nakonec kamínky jiné, rozhodně lepší, než 20-60. A po poledni, když nám je pán přivezl, jsme objednali ještě další, úpně mrňavý kamínky do jiné části zahrady. Při závozu sice pán na poli utrh blatník, ale máv nad tím rukou, ať prý to neřeším. Neřešil jsem to a šel pro kolečko a lopatu. Do večera jsme to měli a zahrada je zas o něco krásnější.

Teď už nevím, jak to vlastně bylo, jestli byl člověk dřív sběračem nebo lovcem. Už je to dávno, co jsme se to učili. Tenhle týden mě Matýsek učí, jak se loví puškou. Stříkací. Zapomněli jsme ji od loňska v bedně a teprve při úklidu jsme na ní narazili. Mates si pamatuje, jak se s pumpičkou zachází a loví s ní, co se dá. Nepříklad mě, Kačku, trávu i koťata, co si občas přijdou hrát k nám. Sára je tu trpí, což je úkaz způsobený buď tím, že je to důstojná dáma a nemá zapotřebí honit se za mládeží anebo tím, že ví, že jsou z přízně. Hanička má na koťata ovšem poněkud jiný pohled, zvlášť, když si dělají projelzačku z naší cryptomerie. Včera odpoledne Hanička najednou zmizela za domem. Objevila se po chvíli se stříkací puškou v ruce: "Vono to fakt de!" "Co to? Ty se učíš se stříkací pistolkou?" "Pche, koťata před vodou prchají, von měl Matýsek pravdu," pravila vítězně s puškou na vodu v ruce. No úplná Rambaba.

Mám rád věci z dob minulých. Třeba hodiny po dědečkovi nebo staré časopisy z předminulého století. Teď mě napadá, že bych vlastně do rubriky pro pamětníky mohl dát pár ukázek z Humoristických listů, aby nebyla tak prázdná. Na seznam patří i staré filmy. Některé nejstarší, některé jen tak trochu. Bunuela i Schlanga mám, ale mám i Sequence, protože pan rada Vacátko patří k mým srdečním záležitostem. A to všechno tu píšu, abych měl alibi. Přines jsem totiž včera sborově opovrhovaný bolševický seriál. Už si na něj skoro nepamatuju, vysílal se v době, kdy jsem tímhle odpadem začínal viditelně opovrhovat nebo to alespoň dávat najevo. Jsem zvědavej a proto jsem si koupil první díly Ženy za pultem. Abych věděl, na co to vlastně společně s davem žehrám. A stalo se nečekané. Je to prostě obyčejný seriál o lidech z té doby. Stejně jako desítky a stovky telenovel předhazovaných dnešnímu televiznímu divákovi. Rozhodně nehodlám napravovat to, že se na ně nedívám, ale z těch několika útržků soudím, že Dietlův seriál ty dnešní v mnohém převyšuje. Samozřejmě všechna dobová negativa komunistické propagandy ve filmu zůstala, nic se z nich nevypařilo, ba člověk je intenzivněji vnímá, ale pokud se divák přemůže, a nebude zvracet při každém oslovení soudruhu, zůstane příběh o lidech na úrovni Nemocnice na kraji města. Prostě normální seriál pro televizního konzumenta na pátek na večer.

Tenhle víkend probíhal velký úklid. Pokud se budou věci ubírat správnou cestou, měli by řemeslníci do půlky září ukončit svoje působení na našich statcích. Čímž snad bude možné alespoň na nějakou chvíli prohlásil stavební práce na plotě a garáži za ukončené. Samozřejmě jako vždycky se termín prodlužuje, ale teď už to vypadá, že by nemusel. To však uvidíme, až to bude. Teď se připravujem na to, že by hotovo být mohlo. A proto ten úklid. Z toho nejhoršího je to venku. Doslova. Před plotem.

Prší. Rostlinstvo na zahradě to vítá a já s ním. Nemusím zalévat. Letos to nějak vyšlo a vláhy bylo docela dost. I tepla a sluníčka. Vůbec mám pocit, jako by se tenhle rok vrátilo to pravé léto, co pamatuju z dětství v Opolanech na chalupě. Pořád jsme bývali venku u vody, po prázdninách jsem se vracel do školy opálenej jak cikán. Říkala babička. Nebo jak Ital po matce, říkal ten pán, co nám omítal dům. Myslím, že letos bych mezi ně zas zapad. Inu, práce na zahradě je to nejlepší opalování. Když nám tu pomáhal Juráš a já mu v duchu tradic chválil jeho zabarvení slovy: "Seš černej jako bota," pravil, že letos je úplně bílej, že se moc nevopálil. Jako bych se slyšel za mlada. Nedá se nic dělat, je po mně. I v létě od sluníčka černej.

Chodívám občas tuhlec do pasáže Rokoko. Je tam takový malý krámek a v něm mají hry. Spoustu her. Protože jsme rodina hravá, vždycky je o čem povídat. Včera mi pan prodavač s velkým zaujetím poskytoval negativní reference na jakousi novou hru, ktará je ve světě děsně populární, všude se o ní mluví, ale on by si jí jakživo nekoupil. "Já si připadám, že si dvě hodiny hraju u stolu sám, pak to spočítáme a jdeme domu. Jsem jí pučil na vyzkoušení jednomu kolegovi a ten říkal to samý: eště, žes mi jí pučil, tu bych si v životě nekoupil. A kdyby jo, tak bych hned litoval." Zvláštní pán, tenhle hravý prodavač. Všechny hry, co má v krámku, zná a o všech vám řekne, co si o nich myslí. Popovídáte si a když náhodou něco koupíte, je rád. A když ne, tak taky. On to bude spíš hračička, než obchodník.

"Já budu tvůj kat, ano?" "To se mi ale nelíbí, Matýsku, já nechci useknout hlavu!" "Ale já tě budu chránit před příšerama. ... A co je vlastně kat?." "Ten právě, Matýsku, seká lidem hlavy." Takto bohulibé téma jsme probírali včera při zalévání. "A tatínku, co je popraviště?" "No tam právě ten kat stíná ty hlavy." "Tak to já nebudu, ale jenom někomu. Kouzelníkovi. A čarodějnice je taky ošklivá?" Vzali jsme to ještě přes skřety, tarantule, démony a vůbec havěť nechutnou. "Já ale nechci proměnit v netvora." "To je, Matýsku, jenom taková hra." "Ale pod postelí mám světýlka!" "Neboj, Matýsku, podíváme se tam spolu."
Pod postel jsme se pak večer podívali. Nic tam nebylo. Ale kdo ví zítra? Takhle to dopadá, když chce člověk, tedy rodič, udělat potomstvu radost a přibere ho do hry.

"Bee, beééé..." Když se člověk odstěhuje na venkov, měl by vědět, že například cinkot sklenic z baru po ránu většinou neuslyší. "Čilik, čilik..." Naopak. "Krrrrraá, krak,..." Neuslyší nic. Protože na venkově je ráno ticho. "Uhu, huuúúú ..." Taky proto jsme se do Oleška nastěhovali. "Uaaaááááu." Protože je tu klid. "Huú-hu, huú-hu..." Jenomže to ticho je natolik vlezlé, že si na něj jeden hrozně rychle zvykne. "Muááááááu..." Což má ze zdravotního hlediska blahodárný vliv na nervy. "Ku-ku, ku-ku, ..." Pokud ovšem nespíte při otevřeném okně. "KyKiryKyyýýý ..." Jako trřeba dneska tak ve tři čtvrti na pět. "Někdo volá, že by se zas někdo ztratil?" Vstal jsem, šel k oknu a zaposlouchal se. "Ohooóóó, hóóóó, ..." Houby, nějaký noční pták si ještě nad ránem potřeboval protáhnout hlasivky. Venku začínal den a už za hodinu vyjde slunce nad kopcem. No není tu krásně? Viď, Sáro? "Muau, maaáááu!"

"To je mojeeeé!" Kačenka si prosazovala svou v neděli odpoledne opravdu nesnesitelně. "Mojéééééé!" Vložil jsem se mezi Matěje a Kateřinu. "Kačenko, pojď ke mně!" Nerada, ale šla. "To je moc ošklivé, když takhle ječíš a kňouráš," vzal jsem to přímo k věci, "takhle se chovají jenom rozmazlené holčičky. A takové nemáme s maminkou rádi. A protože ty taková nejseš, už nebudeš vřískat, viď, Kačenko. A my tě máme proto rádi." Vydržela tu chvilku dospěláckýho trápení potichu. "A už nebudeš ječet, viď? Slíbíš mi to?" "Ano." Nejsem dnešní, abych to považoval za vyřešené, ale na chvilku byl na zahradě klid a my jsme mohli s moupracovitouHaničkou pokračovat ve velebení naší flóry. "Budu ti pomáhat, tatínku," přišla ke mně Kačka za malou chviličku, když jsem ryl díru pro další keř. "To jseš hodná, kačenko," vrátil jsem se k cílenému chválení. Musel jsem si tu pochvalu důkladně výchovně vyargumentovat, protože Kačka místo pomáhání samozřejmě účinně překážela. Intelektuální úsilí značně převažovalo nad fyzickou námahou s rýčem. Kačka je hodná, chce mi pomáhat, musím jí chválit, .... a pořád mi něco říká ... "Tatínku, já tě mám moc rád!" "To je dobře," odpověděl jsem jí, "já tě mám, Kačenko, taky moc ráda." ...! Kruci, dostala mě!