Že prý švára z Moravy nabízí vínovici, volal mi tuhle přítel Vlastimil. A že jestli nechci vochutnat. Já to v životě nepil, znám jenom slivovici a ještě tak pálenku z meruněk. Ale tohle neznám. Rakije, kterou jsem pil, se prý pálí jinak. Tohle je prý přímo z hroznů jako koňak. A't tak nebo tak, tohle není můj šálek čaje. Já jsem spíš na ty ostrovní, rašelinové chuti.
Jenže jsem zvědavej. Nechal jsem si to přivézt.
Už to mají na té Moravě logisticky vychytaný. Kdepak nějaký demižóny, co se musí vracet. Normálně lahev od balené vody. Nafasoval jsem butilku a alespoň jsem si čuchnul. "No, skoro bych řek, že by se tim daly čistit vokna," velmi neuctivě jsem se vyjádřil o obsahu. "To se takhle nedá pít, to se musí ředit měkkou vodou. Tvrdá by v tom udělala zákal," pravil přítel Vlastimil. Tak jsem si tu okenu odvez domů ke zředění.
Až včera večer jsem našel odvahu tu tekutinu ochutnat. Cmrndnul jsem do ní trochu vody, aby mi to nepopálilo trubky a ejhle: ono to začlo docela hezky vonět. Smočil jsem v tom jazyk a ono to i docela dobře chutnalo. Abych měl alibi, dal jsem přivonět i olíznout mépřísnéHaničce. "No, docela dobrý," pravila bez okolků. Ochutnal jsem jednu malou skleničku, akorát tak šláftruňk, jak říkala babička. A vzhledem k tomu, že teď píšu woleschko, zdá se, že na zrak, ani jiné orgány to nemá negativní vliv. Holt to na tý Moravě dělaj leta.

Londýnem jsme se s Jurášem toulali čtyři dny. Byl tu poprvé a tak jsem mu dělal průvodce. Bylo třeba nezbytné zajít do Greenwiche. Poledník je tu na nule, ale to byl vlastně jen jakýsi cestovatelský přívažek. Cutty Sark je v opravě, což jsem nevěděl, ale dobře jsem věděl, že kousek dolů po Temži je hospoda téhož jména. A tam mají pivo Žatec! Už před lety jsme ho tam objevili a mají ho tam i dnes. Důkaz zde. V Greenwichi byl trh. Mezi stánky jsme našli i jednoho trhovce s pirátskými tričky. Byla to trička obyčejná, ale obrázky originální. Ceny taky. Asi tak pětkrát vyšší, než normálně. "Ty jsou ale ručně dělaný. Já si sám kupuju látky, sám si střihám, sám si šiju. A ta kvalita. To můžete nosit pořád a vůbec se neobnosí a prát dokola a vůbec se neopere....." Neukecal nás, ale snažil se důkladně, i slevu nabídl. Radši jsme šli na oběd. Před námi stálo pivo a za mnou se zničehožnic postavil pan vrchní a že prej, kolik je Jurášovi. "No, ročník 90, akorát vosumnáct," povídám. A von, že by chtěl vidět, teda estli by nám to nevadilo, ID kartu. Vokázali jsme mu občanku, usmál se, ještě jednou se omluvil a že je prej všechno v pořádku. "Tak vidíš," obrátil jsem se zpátky k Jurášovi, "jdou jenom po ročníku, já ti to řikal. Říjen už je nezajímá."

"Podivej se na tu veverku," povídá Juráš, "tahle je už přežraná." V St. James parku v Londýně je převeverkováno. Kdekdo je tam krmí a mnohé, jak bylo ukázáno, už ani o to krmení nemají zájem. Být veverkou je v Londýně luxus. Na druhou stranu pelikáni v tomtéž parku krmeni nejsou. A chovají se k lidem přehlíživě. Nekrmíte nás, takže neexistujete. Prostě si sednou na lavičku a našince ignorují. Leda snad, kdyby přišla královna. To jsme ale neměli příležitost pozorovat. Královna měla jiné starosti a my šli dál cestou k Westminsteru.

"Už ti to slibuju jakou dobu, tak zajedem na ty řízky dneska, co myslíš," nabídl jsem velkoryse onehdá svémiléHaničce výlet do Vídně. Ve Vídni mají řízky vídeňské a ve Snitzelwirtu na Neubaugasse jsou na to obzvlášť zařízení. Kdysi dávno jsem tam ty řízky jedl a byla to porce kapitálská. Vychvaloval jsem tu hospodu už dlouho a nezbylo mi, než svá slova konečně přeměnit v čin. "Ale to víš, jsou prázdniny, taky se může stát, že budou mít prázdniny," zvyšoval jsem napětí během cesty. "A tady vpravo je Korneuburg, tam děda narukoval na vojnu a pak už šel rovnou sloužit císařpánovi do války. Ale než zastřelili Ferdinanda, chodili se, když měli vycházky, dívat na císařpána do Schönbrunu, jak mu v neděli hrajou pod okny k obědu, aby mu líp šmakovalo," vrátil jsem se obloukem zas k tomu jídlu. Ale to už byla Vídeň a metrem do centra na Neubaugasse a už je to jen kousek pěšky. "Je to taková malá hospůdka, děsně nenápadná. Tady to někde musí být." Hledali jsme podle čísla, protože přeci jen to je velmi dávno, kdy jsem tu byl naposled. "No vidíš, to je ona! Tady to je. Přesně jak jsem říkal: taková malá hospůdka ... a mají zrovna prázdniny!" Vodbyli jsme se u radnice lososem a šli po muzeích, abysme skončili večer právě v tom Schönbrunu, co v něm hrávali tomu císařpánovi k tomu obědu, kterej jsme my nakonec neměli.

Do Zlína se jezdí buď po staru přes Buchlovské kopce anebo se to vezme po kousíčkách dálnice, co jí teď staví. Jeli jsme po dálnici hlavně ze zvědavosti, kam až je hotová. Zvědavost byla ukojena velice brzo neboť ty téměř mikroskopické částečky dálnice jízdu spíš zpomalují než naopak. "Já bych to zpátky vzal radši přes ty Buchlovský kopce," provil kolega. "No já to chtěl taky navrhnout," souhlasil jsem a stalo se. Dojížděli jsme ke křižovatce ve Starém Městě, kde na nás nachystali překvapení. Brno bylo škrtnutý a objížďka vedla směrem na Břeclav. Tedy do protisměru, nikoliv jen bokem. Nu což, pojeďme tedy objížďkou. To byl ale blbej nápad! Nikde nic napsáno ani vysvětleno, jen pořád: objížďka. Uherské Hradiště, Kunovice, Uherský Brod, .... už to vypadá, že jedem do Trenčína. Pak Hluk, Bzenec, Kyjov, .... že prý budou v srpnu hody a že je tudy objížďka. Teprv až ve Slavkově, kde jsme najeli na původní trasu, jsme se dozvěděli, že cosi staví v Bučovicích, asi zas tu dálnici, co jsme po ní nechtěli jet, poněvadž ještě není hotová. Hodina v háji. Jediný pozitivum leželo v kufru auta. Po cestě, na kterou nás nahnali určitě podnikaví Moravané, nám prodali meruňky a broskve. Ale to už přeci mohli napsat ve Zlíně, že místo mýta se letos prodávaj meruňky, stejně jsme je chtěli. Mám obavy, že nás příště zavedou na ty hody a zavřou do sklípku. To prej Moraváci dělaj.

"Až pojedeme zpátky, stavíme se v Miletíně," oznámil jsem posádce. Jeli jsme s dětmi do Krkonoš užít si něco her, které se odehrávaly v duchu otázky: "Schválně děti, jestli víte, co vaši rodiče dělají v práci." Týkalo se to tedy výhradně té části rodičovstva, která se živí děsně chytrým učením děsně chytrejch lidí, aby byli ještě chytřejší. Z toho jasně plyne, že já jsem dělal jenom řidiče. Děti si to užily, zabublaly si ve vířivce a v neděli se jelo domů. Přes Miletín. Tam má totiž odpradávna cukrárnu rodina Erbenova a už můj dědeček, když jel tím krajem, přivezl vždycky domů Erbenovy Miletínské modlitbičky. Je to perník se zvláštním druhem polevy zcela vyjímečné chuti. Jinde jsem se tím nepotkal. Tradice je tradice a proto i já, jsem-li v tom kraji, musím k Erbenovům. Přijeli jsme domů a Veselí sousedé nás vesele vítali. "Ahój, znáte Miletínské modlitbičky?", ptal jsem se Lenky. "To je taková dobrota ..." "Vy ste fakt děsně prožraný," pravila Lenka, "to máte vážně na každým místě prošmejděno, jaký tam mají místní dobroty?." Má pravdu sousedka. Tahleta proviantní úchylka má ambice se stát v naší rodině kolektivní zálibou číslo jedna.

Nastal čas výletů. To znamená, že se dá očekávat vždy v sobotu ráno rozprava o mém loudání a dalších záležitostech spojených s odjezdem. Očekávání se vyplnila a tudíž bylo o čem v autě hovořit. Písek je město se starobylým mostem a novodobou tradicí píseckých slavností. Je to mišmaš jako všude jinde s tím rozdílem, že houpačky a kolotoče jsou vytěsněny za řeku, aby příliš nerušily jiné rámusící atrakce jako třeba padání z jeřábu volným pádem. Fuj, do toho bych nešel! (1, 2) Ale mají tu jednu zvláštnost a ta nám udělala radost. Matýskovi a mě. Mají totiž funkční Křižíkovu elektrárnu s muzeem. Matěj se nejdřív bál a do strojovny jsem ho musel vnést, ale pak si na to obrovské kolo zvykl a na všechno se mě vyptal, čímž jsem nasbíral pár bodů za vědomosti. Byl to naprosto úžasný výlet do první republiky a Matýskovi se natolik líbil, že když jsme znovu míjeli elektrárnu cestou zpět z šermířské exhibice, vtáhl dovnitř maminku se slovy: "Tohle ti musím ukázat!" Paní pokladní si ho už pamatovala: "Ale tys už tady byl!" "Ale teď to musím ukázat mamince!", nenechal se Matěj odbýt. A vzal tu exkurzi ještě jednou dokola. Nakonec jsem tam šel i s Kačenkou. On se jí totiž líbil ten gumovej pan průvodčí.

Teda ještě, že je ten jarmark jenom jednou za čtyři roky. Úplně to stačí. Původně jsem si myslel, že budou nějaké zápisky z výstavy, ale to jsem se setsakra spletl. Na nějaký deníček není večer po výstavě ani pomyšlení. Tak alespoň jeden zážitek z cesty tam i zpátky. Po cestě se člověk musí zastavit pro benzin a taky vyčurat, to dá rozum. Když se to zrovna všecko odehrávalo, koukám, že se ta mušle přede mnou rozsvítila. "Co je zas tohle?", povídám si, "Zas nějaká raklama!" A vono jo. Svítil tam nápis, že tyhle hajzlíčky nepotřebujou vodu a tím, že jsou děsně ekologický, poněvadž šetřej zdroje ... No to snad není možný. Kvůli troše vody na spláchnutí takovýhle ptákoviny. Mě je sice jasný, že když se udělá celoplanetový sčítání splachovací vody na pánskejch pisoárech, dojde se k objemu asi tak poloviny celosvětových zásob vody včetně alpskejch ledovců. Nebo tak nějak. Ale na druhou stranu nějakej fígl tam být musí, aby to fungovalo. A ten fígl musel někdo z něčeho vyrobit a asi to bylo dost drahý, protože fígle jen tak zadarmo taky nejsou. A navíc se tam rozsvěcí to světlo, co vám oznamuje, jak se šetří vodou ... Takže podle mého v nejlepším případě jsou celkové náklady vodního a bezvodého zařízení stejné. V tom horším bude ten zázrak ve výsledku dražší. No, ale co by neudělali zelení kvůli kapce vody, že.

Normálně si dost často píšu deníček s předstihem, protože je to pohodlnější, pokud to stihnu. Dneska je to z nutnosti. Ve tři ráno by mi psaní ani nešlo. Budu rád, když proběhne alespoň částečná exhumace a já budu schopen odvézt babičky na letiště. Posílám je totiž do Říma. A cestovka, která to celé organizuje, si usmyslela, že máme být na letišti v pět ráno. To je úplně nekřesťanská hodina. Aspoň, když letěj do toho Říma, by mohli mít trochu uznání. Na druhou stranu zas budou mít babičky celý den k dobru. A to se v tomhle městě určitě hodí.
...
Jo, houby den navíc, nakonec mělo letadlo čtyři hodiny zpoždění a babičky přiletěly do Říma až ve dvě odpoledne. Zatracený cestovky!

Mám tu dluh ještě z loňského listopadu, kdy jsme byli s moumilouHaničkou na pozdních prázdninách. Nějak jsem se k tomu deníku nemoh dostat dílem kvůli nedostatku času a dílem kvůli své zapomětlivosti. Tady je pokračování:

Řidič autobusu byl v rozmarné náladě. Zažertoval v tom smyslu, jestli na levadu jede on nebo já a slíbil nás vysadit v tom správném místě. Slíbil, vysadil. My se dali nejdřív po dost strmém schodišti nahoru k levadě a potom po ní. Tohle ovšem byla úplná funglovka. Na rozdíl od té minulé zářila novotou a betonem. Vody v ní moc nebylo. Kolem kvetly zas ty modré klivie, co jich všude na Madeiře rostou spousty a co se jmenujou kalokvěty, jak si někde přečetla mázvídaváHanička. A já začal votravovat, že modrou klivii ještě doma nemáme, a že bych si tuhle uždíb sazeničku. Málem jsem to udělal, když jsme po cestě objevili samoobslužný kiosk se zabalenými oddenky a hlízami místních rostlin. Modré klivie byly vyřešeny. Pomalu jsme se blížili k vodopádu a na strmosti skalních stěn přibývalo, zatímco šířka chodníčku ubývala. Jedna paní dokonce na mouodvážnouHaničku zakníkala: "... you are so brave! ..." Statečně jsme to prošli a já jsem u vodního tunelu našel pro moumilouHaničku za odměnu pár pravých lesních madeirských jahod. Kyselý byly, ale radost udělaly. To už jsme se blížili k botanické zahradě a začalo drobně pršet. Zahrada se vyznačuje tím, že je tam nejvyšší keramická váza na světě, co jí zapsali do knihy rekordů a co jsem jí přehlíd a tudíž jsem asi jedinej ignorant mezi návštěvníky, kterej se s ní nevyfotil. Kousek dál v Monte vedle zahrady jsme si dopřáli jízdu na saních. Ne že by tu byl sníh, ale je tu taková místní tradice, že dva maníci v bílejch kalhotách a ve slamáku vás naložej do proutěné košatinky ve tvaru saní a dranděj si to s vámi dolů s kopce asfaltkou dobře dva kilometry. To se jinde nevidí.
Zasloužený pozdní oběd už jsme si dali zas v rybářské čtvrti ve Funchalu. Z verandy hospůdky byl vidět shluk mísních pantátů, jak kibicují ty uprostřed, co hráli karty. Madeirská hra bisca, jak jsme se dozvěděli od pana vrchního. Byl to báječný pohled na ty očumující a hádající se strejce. Inu pozdní odpoledne na nábřeží.