Šel jsem včera od Národního divadla po Národní k Václaváku. Hned u Laterny končili lovci otázek z Novy natáčení. Paní odcházela se slovy: "Ach ... konečně budu i já v televizi. Celá rodina tam už byla. A teď i já ... " Myslel jsem si své o televizních hvězdách z Novy a šel dál vstříc nějakým Italům, kteří šli od Máje (ale já vim, že je to teď tesco nebo co) směrem k Vltavě. A že prý jestli jdou správně na Náměstí Republiky. Nešli, pochopitelně. Dal jsem jim vybrat, jestli se svezou metrem nebo jestli to zvládnou procházkou v opačném směru pěšky. Nechal jsem je tam stát v nerozhodnosti. Pomalu jsem se blížil k Jungmanově náměstí.
U východu z metra hned u sochy nikde nikdo. Jen dědeček. V čepici. S holí v ruce. "Prosimvás, jak se dostanu na to Staroměstský náměstí. Já už tu dlouho nebyl." "To máte nejlíp, když půjdete ..." Větu jsem nestačil dokončit. "Já myslim, estli bych nemoh třeba tudy..." BIM! Dědeček vztyčil hůl směrem k Myší díře a cvičeným švihem jí vrazil kolemjdoucímu do břicha. "Jezuskote, promiňte, já nerad, já nerad," omlouval se dědeček. "Anebo co kdybych šel třeba tudy." Děda se bleskově otočil, jak pivot pod košem. PRÁSK! Směrem k Perlovce přetáh špacírkou dalšího spěchajícího Pražana. "Ježišmarjá, vodpusťte, já jsem tu už dlouho nebyl ...."
Dál jsem staříka mlátit lidi nenechal a poslal ho na Staromák Perlovkou směrem přes Uhelný trh.
Tak on to Chaplin nevymyslel, on to taky musel zažít. To se totiž vymyslet nedá.

K vánocům patří stromeček, to se v našem kraji nedá oddiskutovat. Co jsme v Olešku, chodím si pro něj do Břežan. Tam sice nerostou, ale zato v nádvoří zámku (bývalého zámku, teď je to o rekonstrukci žadonící zřícenina) bývá ohrada se stromky dovezenými z Vysočiny. I letos jsem si tam pro něj byl.
Babička by jistě řekla, že pan prodavač od stromečků byl urostej, jak jedle. Viděno optikou zákazníka musím pžiznat, že většinu těch jedlí pan prodavač převyšoval. "Tak co jste si vybral?" "Eště nevim, potřebuju ňákou jedličku." "Tak kdybyste nemoh vybrat, já ještě nějakou rozbalím."
Vybíral jsem pořád dokola, ale nějak jsem se nemoh rozhodnout. Tahle byla moc řídká, tamta měla dva kmeny, ta zas nahoře skoro bez větví. Letos prostě výběr nic moc. "Tak co?," houk na mě dobrácky pán od stromečků. "Ále, furt ňák nevim. Moh byste mi tuhlec podržet, ať se na ní můžu podívat z dálky?" "No určitě. V tom sem dobrej!" Pravil pán a stoup si přede mě držíc stromek sahající mu sotva pod bradu. "Má tak stovosumdesát." "Ale je řidkej!" "Tak budem vybírat dál."
Nakonec jsem vybral sromek už jednou vybranej, co si ho někdo dal stranou, ale nevyzved. Pánové mi ho rozbalili jako poslední možnost, když si teda nemůžu vybrat.
Odjel jsem spokojen postavit stromek na terasu, aby tam vyčkával svého osudu. A pánové měli na ten den prodáno. V tom byli dobrý.

"Bys moh to auto aspoň udržovat v nějakym stavu," rozčiloval se tuhle kolega, vracející mi klíčky, "ti píská klíňák a máš vylágrovaný ložisko." "Tohle auto nemá klíňák a ten rámus dělá sjetá guma. Až přezuju na zimní, tak to přestane." Odbyl jsem dobře míněnou diagnozu. Nic nepřestalo a pan Hrubý zjistil, že je to opravdu levé přední ložisko. Omluvil jsem se, poděkoval kolegovi a pan Hrubý dostal za úkol koupit ložisko. "Jo, dneska mi ho přivezli, večer si přijeďte, nějak to vyměníme," pravil jako obvykle pan Hrubý. Přijel jsem až po šesté. "To jedete akorát. Já vás hodim domu a pak vám to přivezu, až to bude hotový." Bylo to hotový někdy kolem půl desátý večer. Opět jsme provedli rozvoz, tentokrát opačným směrem vedle do vsi, čímž byla oprava završena. "No jo, tak mi to dáte zejtra, dyť vo nic nejde," pravil nakonec pan Hrubý na mou otázku, jestli ještě vydrží, že zajedu k bankomatu pro peníze. To vám je úžasná věc, tyhlety služby až do domu.

Nejsem předplatitelem ani příliš nevyužívám tuto službu, ale přeci jen se mi občas přihodí, že jedu tramvají. Jako tuhle. Potřeboval jsem se přesunout od Jindřišské věže k Dívčí škole. Ve voze byl takový veselý halas, zdálo se na první pohled. Na druhý pohled to bylo tak, že na sedadlech u zadní plošiny seděly čtyři mladé cikánky s jedním kočárkem a revizor je marně vyzýval k předložení platných jízdenek. Přijde vám nesprávné, když ve zpitomnělé politicky korektní atmosféře nepíšu romky? Byly to cikánky! Protože cikán je fracek, zloděj, hajzlík, lump. Rom je možná etnikum. Tyhle harpyje se chovaly jak čistokrevný cikánky. Zesměšňovaly revizora a zneužívaly právě oné politicky korektní atmosféry. "Hej more! Si na nás dovoluješ, dyš sme cikánky. Natoč ho, ať viděj, jak s náma zachází!...." A tak dál. Nevím, jak to dopadlo, musel jsem - a chtěl jsem - ven. Ale vím, že pořád platí babiččino: Přes ves jeli cikáni, tak si přepočítejte slepice, jestli vám nějaká nechybí.

Ve Zvoli je samoobsluha a do té občas chodíme nakupovat, když se to po cestě domů hodí. Jako třeba včera večer. Hned u vchodu jsem si všiml velikánského kartonu s balonky. To nesmím zapomenout vzít dětem, až budu u pokladny. Nezapomněl jsem a protože jsem byl toho dne asi poslední zákazník, nepospíchal jsem ani já ani paní pokladní. Začal jsem si prohlížet balonky a tu vidím, jak se s mým nákupem lopotí paní u pokladny, aby ho mohla spočítat. "Ježkovy voči, pardon, já to hned vyndám na pult. Já si tady hraju a zdržuju, viďte," snažil jsme se napravit svoji roztržitost. "Ale jen si hrajte, někdo to dělat musí!" Tak téhle paní pokladní jsem to musel slíbit. Budu to dělat dál.

Chodívám občas tuhlec do pasáže Rokoko. Je tam takový malý krámek a v něm mají hry. Spoustu her. Protože jsme rodina hravá, vždycky je o čem povídat. Včera mi pan prodavač s velkým zaujetím poskytoval negativní reference na jakousi novou hru, ktará je ve světě děsně populární, všude se o ní mluví, ale on by si jí jakživo nekoupil. "Já si připadám, že si dvě hodiny hraju u stolu sám, pak to spočítáme a jdeme domu. Jsem jí pučil na vyzkoušení jednomu kolegovi a ten říkal to samý: eště, žes mi jí pučil, tu bych si v životě nekoupil. A kdyby jo, tak bych hned litoval." Zvláštní pán, tenhle hravý prodavač. Všechny hry, co má v krámku, zná a o všech vám řekne, co si o nich myslí. Popovídáte si a když náhodou něco koupíte, je rád. A když ne, tak taky. On to bude spíš hračička, než obchodník.

"Jenom támhle k mostu," pravil staříček včera ve Vraném, "Mě už je šestasedmdesát a doktorka mi vzala papíry na auto." Tohohle stopaře jsem ještě nevezl. Ráno tu nejčastěji stává kuchař, co ho vozím až do centra. "Já jsem jezdíval daleko, ale teď už mě to nebaví. Třeba ráno do Ostravy, pak do Opavy, potom do Stážnice, ještě jsem musel do Malacek a do Bratislavy. A když jsem přijel druhej den do podniku, tak povídá pani Součková. Nedá se nic dělat, šéf vám vzkazuje že musíte zas na Slovensko." "No jo, to jste si pojezdil. Tak já vás vysadím támhle u zastávky." "Jo, to bude nejlepčí, já jsem státní zaměstnanec, já jezdím autobusem zadarmo. Tak vám pěkně děkuju. A já vás za to v hospodě pomluvím. To je u nás pojem, když někoho starej Formánek pomluví" "Tak jo."
Toho strejce ukecanýho jsme potkali i navečer, když jsme jeli s Jurášem domů. "Vezmem ho, jo?" Vzali jsme ho. Ten popletený děda si ani nepamatoval, že jsem ho ráno vezl opačným směrem a nasadil zas jinou historku o nabouraném pionýru, co mu ho vnučka nevrátila. U papíren si vystoupil. "A nechcete jít do fabriky. Podívat se na krysy. Tam jsou velký!" Nechtěli jsme.

"No podivej se na to," zvěstoval jsem mémiléHaničce, "tady napršelo dvacettři milimerů, to v Březnici spadlo přes noc jen pár kapek." Dešťoměr byl v neděli skoro plný. "Tak to dneska nebudem muset zalévat," přidal jsem ještě bonus. Byli jsme s dětmi na takovém jedenapůldenním výletě a po návratu se tak zdálo všechno v nejlepším pořádku. "No jo, tak ještě zajdi k sousedům pro tu zmrzlinu, co nám v sobotu koupili." MálaskaváHanička má tyhle věci dobře v paměti. Zvláště pak ruskou, tu má ze všech nejradši. "Ty si jdeš pro tu zmrzlinu, viď," povídá Lenka. "Jo, jo." "Tak to se poď ještě podívat, jak Tomík zdí," lákala mě sousedka dál. Tlachali jsme, Tomáš zdil a děti, které samozřejmě musely jít se mnou, pomáhaly. "Tady muselo pěkně lejt, to v Březnici se jen honily mraky," povídám, "tady nám napršelo třiadvacet!" Tomáš neudržel kamennou tvář a to ho prozradilo. "Vy jste šizuňkové! Vy jste nám to do toho dešťoměru nalili!" "Moh's to, Tome, vydržet dýl, takhle to nebyla pořádná legrace," domlouvala Lenka. "No ale vždyť on to hned uhád," hájil se soused. No není to báječný, mít veselý sousedy?!

Maminka má na chalupě zahrádku jako dlaň. Ale i tak malá zahrádka potřebuje posekat. A protože se s tím maminka nepáře, kupuje se co chvíli nová sekačka. Elektrická. Včera jsem zrovna pro jednu jel. Pán mi vysvětlil, že tyhlety jsou plastový a tyhlety plechový a tady ty, že mají kuličková ložiska a že... "Už dost," povídám, "tuhle mě zabalte." "A dáme ještě náhradní nůž," prodával dál prodavač. "Nedáme. Vy byste mi ho chtěl určitě prodat. O dávání tu není řeč." Nekupoval jsem já. "Uhmmm...," došla mu řeč. U pokladny paní vyštěkla: "Jméno!" "Co, prosím?" "No dyž je to nad tři tisíce, musim tam dát jméno. Tak jméno!" "A je to vopravdu nutný?" "No tak neni, no," otráveně ustoupila pokladní. "Jirkóóó," zahlaholila přes celej krám, " jaká to byla sekačka. Já to musela tady kvůli tomu vystornovat a vono mi to vypadlo ..." Po chvíli jsem s pánem vzal zaplacenou sekačku v krabici, dali jsme jí do auta a taky jsem rychle vypad. A slíbill jsem si, že do Mountfieldu už nikdy nepudu.

Pondělní rána jsou rána s přípravou na dopravní ucpávky. Člověk musí jet brzo, aby byl na místě brzo. Vyjíždět takříkajíc akorát na čas je nesmysl, protože se vždycky něco semele a místo všas na místě jste pak v prodlení a v problému. Včerejší časné ráno bylo však vysloveně příjemné. Z letiště jsem přivez babičky a už v půl druhý šel spát. Abych nezaspal, probouzel jsem se už od pěti co pět minut. O půl šesté jsem spánek škrtnul jako vyhynulej druh. Zbyla chvilka i na kafe na terase. Ti ptáci řvou jak vo život, letošní vydařené jaro s nima dělá divy. A nejenom s nima. Cvičí to i s lidma. Čehož jsem byl svědkem hned po příjezdu do kanceláře. Parkuju v domě ve dvoře. Abych se tam dostal, musím do domu vjet. Včera ráno to bylo s jarní romantickou vložkou. V rohu vrat budovy se k sobě vinul mladý párek. Potichu jsem vjel na chodník. Chvilku jim trvalo, než se odtrhli a koukli na mě, co že jako šmíruju. Gestem a pokrčením rameny jsem naznačil, že potřebuju uvolnit vjezd. Ustoupili o krok a mrouskali se dál. Na pana vrátného je zvykem lehce krátce houknout, aby věděl, že chci dovnitř. To slečně poněkud rozhodilo rytmus a teď už se poněkud nelibě otočila. Uhmmmm..... Krčil jsem znovu rameny a ukazoval na otevrající se vrata. Pochopila a vrátili se s mládencem k rozdělané práci. Pokračovali i když jsem si šel pro snídani a nenechali se rušit ani když jsem si nes zpátky rohlíky a jogurt. Měli napilno. To jaro, to jaro ...

V pohádkách, alespoň většinou, dojde nakonec každý své odměně a všechno dobře dopadne. Já to musím vědět . Už dobře třetím rokem pohádky čtu Matýskovi a teď se tu a tam přidá i Kačka. V životě už to tak nebývá. Zvláště pak na silnici, kde se každý cítí být mocným pánem všehomíra, najmě pak všech těch pitomců, co jedou kolem něj a nechtějí uhnout. Už jsem si tu několikrát stěžoval a počítám, že dneska to není naposled. Není to ani tak stěžování, spíš takovej postesk.
Teď je ten čas, kdy začínají skoro pravidelné kolony. Některé části se dají legitimně objet, jinde si to našinec prostě musí protrpět. Jedna z těch nábližek vyúsťuje, pokud jedu domů, u benzínky v Podolí. I včera byla nábližka prázdná, zařadil jsem se poklidně do levého pruhu a při posouvání k Barrandovskému mostu se chtěl zařadit do prava, do mě příslušné cesty proti proudu řeky. Ale kdepak. Takový zrzavý autíčko si mě vychutnávalo. Ani o píď mě nepustilo tak, abych moh jet doprava. Sveřepý řidič - kupodivu to nebyl pražák - hleděl kamennou tváří protřelého pistolníka vpřed. Ani brvou nepohnul. Nechal jsem jeho brvy brvama, pozdržel frontu za mnou a zařadil se za něj. Když to má zapořebí. To já si radši užiju nějakej spagetti western doma v teple. Jedem dál a hleďme! Pistolník se pustil do dalšího souboje. Předjel všechny poctivě čekající pražáky a cpal se do začátku fronty před světlama na nájezd na most. Jak to dopadlo, jen tuším. Šerif tam zrovna nebyl a tak ho nějakej greenhorn pustil před sebe. Když to má zapotřebí ...

Jaro se v našem kraji pozná podle to, že kvetou skály mezi Jarovem a Vraným nebo podle toho, že kvetou kytky a stromy, a že je potřeba posekat trávu. A taky, že je dýl vidět. Já už jsem se tu svěřoval, že mi letní čas vlastně vyhovuje, protože je pak den delší a člověk nemá chuť být medvědem a zalézt do brlohu a spát. Po cestě domů je to samej rozkvetlej strom a keř. Kdoví co je to za trnky, špendlíky, pláňata a jiný navátý dřeviny. Jel jsem včera obvyklou trasou, bylo docela prázdno, jarní nálada ve vzduchu a tak si říkám: co stopaři? Budou na svým štaflu? Byli. Ale jak je teď dobře vidět, nějak se mi už z dálky od pohledu nelíbili. Stáli oba, pán i paní mírně nakřivo. Lehce jsem přibrzdil. Paní vyvalila svůdně bok, zvedla palec a udělala tak nečekanej škleb, že jsem radši zas přidal. Tohle byli první stopaři, který jsem nevzal. Z opatrnosti. Stáli tam u cesty totiž taky pěkně navátý.

"Ale žádnou divočinu," poroučela si hned od dveří mákonzervativníHanička. "No tyhle rozhodně ne, nějaký jednobarevný plavky byste neměla? Třeba černý," sekýroval jsem zas já paní krámskou. "No co byste asi tak chtěl, tyhle jdou teďka na dračku," ohrazovala se paní vedoucí. "Ale jsou moc divoký," trval jsem na svém. "Tak ať je paní zkusí, potom uvidíme." PaníHanička je zkusila. "No, musím vám přiznat, že nakonec nejsou úplně špatný, ale není to úplně ono," bral jsem pomalu zpátečku. "Tak tyhle hnědý." "Ty taky ne," vybírala dál mámiláHanička," ty jsou moc vyzývavý." "Ale houby, jaký vyzývavý, dyť jsou hnědý," oponovali jsme tentokrát s paní téměř jednohlasně. "Ale mě se zdají vyzývavý." "No tak zkuste ještě tyhle tygrovaný." "Co to máte furt s tim tygrem," protestoval jsem, "já žádnýho tygra nechci. Černý by nebyly? Dyť vy máte na sobě taky černou." "No jo, ale já jsem tlustá, tak to kombinuju, jak se dá, ale to vaše paní nemusí. Viďte, miláčku, zkuste toho tygra a uvidíte." A tak dál to probíhalo včetně skoronahatéHaničky, která běhala z kabinky v plavkách před zrcadlo na denním světle v krámě, kde jsme jí s rozložitou paní krámskou chránili vlastními těly, aby nebyla vidět skrz výlohu. Nakonec to vyhrály ty tygrované s takovým kusem hadříku jako sukýnkou. "A vy máte plavky?", zákeřně na mě uhodila paní krámská. "No, mám. Už dvacet let ty samý, moc hezký," zahájil jsem chatrnou obranu. "Tak kalhoty dolů a vyzkoušíte si tyhle černý!" "To bys moh', vždyť žádný nemáš," nebránila mě málaskaváHanička. "No prosim! A kdo má mužskýho ve voku?!" kasala se paní prodavačka. Měl jsem to zpečetěný. Z krámu jsme odcházeli asi po třičtvrtěhodině a mě bylo jasný, že s touhle dámou jakživo nemůžu vyhrát.

"Není teplá voda, udělej s tím něco," potřebovala pomoct mámiláHanička večer, když jsem se zrovna šťoural v jedněch windowsech, co nejdou vypnout. "Mě přišlo, že je tu nějaká zima. Jak budem koupat děti?" MápohotováHanička na to měla obyčejnej recept. Postavila na plotnu hrnec, ohřála vodu a děti se koupaly, zatímco já běhal kolem elektriky. Jistič v domě v pořádku, kotel připraven, oranžová svítí, ale zelená ne. Z venku od kapličky (elektrokapličky) jsem si přines vztek a kus papíru. Na tom papíru se psalo, že kvůli neplacení účtu za elektriku byl odpojen elektroměr číslo ... Koukám na dokumenty a to číslo ale nebylo naše! Na poruchách mi řekli, že nám okamžitě posílají technika. "Ale jeden už tu dneska byl a odpojoval to, tak jestli to nebude tím," snažil jsem se být užitečnej. "To určitě ne, to by vám to ani nesvítilo," pravil pan operátor. Tak jo. Za pět minut volal technik: "... a není to někde u vás, nám se občas stává, že..." "Ne! Není to u nás. Naopak někdo od vás tu dnes ráno odpojoval elektriku a od tý doby nám netopí dům. A náhody nejsou! Ale veďte mě ještě po telefonu, mrknem na to," nakvašeně, ale pořád vstřícně jsem komunikoval s technikem, zatím co děti se koupaly ve vodě v železňáku ohřívané. "Jo, to zelený světýlko svítí jenom jedno. U drahýho proudu. To druhý ne. A tady je dole černej jistič. Ne, nebudu na něj šahat." Poslušně jsem provedl revizi kapličky. "No tak já teda přijedu," uvolil se elektrikář. To už byla u nás návštěva, když asi tak za půl hodiny zaklepal na dveře. "Tak už vám to jde," pravil. "Ani jsem si nevšim, my už topíme v krbu," popsal jsem realitu, "a čím to bylo?" "Vedle toho třífázovýho černýho jističe souseda je ještě jeden malej. Taky černej. A já vo něj asi ráno brnknul a ani jsem si nevšim, že jsem vám to vypnul," podal vysvětlení. Vida. Viník se sám našel a taky se sám potrestal. Moh si tu cestu ušetřit, kdyby koukal, na co brnká. Brnkal jeden.

"To by se mělo natočit, tohleto," navazoval řeč včerejší stopař od zbraslavského mostu. "Copak?" "No jak jste nás naložil všechny tři." "Jo, to já dělám dycky, když mám v autě prázdno." "Já to věděl, von musí bejt nějakej stopařskej pánbu, to jinak neni možný," pokračoval fousatej prošedivělej pán. Zastavil jsem včera přímo u něj a na ostatní jsem zamával, ať si jdou přisednout, že místo je. Pán měl ruku v sádře a opíral se o jednu berli. Přece ho nebudu nutit běhat ještě za autem. "Musí bejt, rozhodně jo, já totiž taky dycky beru stopaře, když zrovna jedu autem. A tohle je za to odplata. Vono se to pozná i podle toho, že už nejmíň deset aut přejelo a nikdo si nás nevšim. Nejhorší jsou ty, co telefonujou, ty neviděj nikoho, staraj se jen o ten svůj telefon. No a vy nás ještě rozvezete až přímo ke dveřím. Proto von to tak zařídil, aby ty ostatní nezastavili." "No jo, dyť řikám, jedu nahoru Březovskou a tak vás vysadím na cestě ke statku." "Jo a právě tam já mám chatu. Já bych normálně jel taky autem, ale teď nemůžu. Von se mi málo otevřel padák, tak jsem trochu pochroumanej. A to jsem jako instruktor ukazoval ostatním, jak se má správně skákat. Ty teda koukali!" ... Jak jsem pána poslouchal, říkal jsem si že bude mít ten jeho pánbu docela honičku.

"Kdybych potřeboval nějaký ty tulipány, co je máte venku. Jak to mám udělat?" "To je vod vás hezký, že jste mě vo ně tak řek. Já je s váma dojdu vybrat," povídala paní květinářka tuhle v Podolí. Ona má mámiláHanička tulipány moc ráda a teď začíná jejich čas. "Mám tady tyhle fialový, žlutočervený a oranžový," představovala zboží paní. "Já bych potřeboval celou náruč. Vezmu si všechny tyhle oranžový." "Už tu pomalu bude jaro," pravila prodavačka. "No jo, musíme ho nějak přivolatat," naladil jsem na stejnou notu, "Jak se jmenujou ty andulky? A mluvěj?" "Žoli a Žako. A jenom mezi sebou." "No jo, dyž sou dvě, to dá rozum. To jeden soused u nás má velkýho papoucha a ten fakt mluví. A i sprostě nadává." "Já zas znám jednoho ptáka loskutáka a ten umí dělat pračku. To když švagrová přijde domů, tak hned letí do koupelny, kdo že zas nechal tu pračku puštěnou. A von se jenom směje. Taky bych chtěla dostat tolik tulipánů. Máte jich sedumnáct." "Dyť jich máte plnej krám." "Ale kupovat si je musim sama." "To já je zas kupuju ženě." "Tak to má štěstí. A přeju hezkej večer!" "Jak jste to uhodla?" Usmáli jsme se s paní květinářkou na sebe, čímž jsme pro včerejšek ukončili to letošní přivolávání jara.

"Tak kam to bude dneska, pánové," ptal jsem se na cíl stopařů, které jsem bral už den před tím na Zbraslavi na obvyklém místě. "Dneska až na křižovatku ke statku," dostalo se mi souřadnic a jelo se. Ti dva kluci minule vystupovali ve Vraném už u Sokolovny. Zvláštní na tom stopu bylo to, že ráno jsem zas opačným směrem vez jednoho kuchaře, se kterým se taky znám ze stopu a nazítří ten kuchař stál znovu u závor a zas se se mnou svez. Dozvěděl jsem se mimo jiné, jak správně dělat biftek, sýrovou a pepřovou omáčku a ještě pár věcí o vaření. Úplné auto-školení. Závěr minulého týdne byl vůbec vysloveně stopařskej, čímž jsem auto vytěžoval na 100% po cestě do Prahy i zpátky. To jsem zvědav, co se dozvím tenhle týden.

Měl jsem včera ráno obchodní schůzku s paní z realitní kanceláře. Byla to taková příjemná paní. Že prý začla znovu pracovat před půl rokem, že taky bydlí za Prahou, dvě malé holčičky, ... a tak dál. Prostě milá paní. Nutné čekání jsme si krátili povídáním, jelikož byla taková sdílná. A jestli si prý může vzít k jednání děti, že čekají venku s manželem v autě. No samozřejmě, že ano. Holčičky byly roztomilý, smály se. A pak paní povídá: "Nemusíte se bát, vši už nemá. Ale má na vlasech jen ten gel, co nesmí zatím dolů ..." "A vajíčka už tam taky nemám..." povídá holčička. "Už o tom nevyprávěj, prosímtě," zasáhla maminka. A tak jsem se dozvěděl i to, že ve školkách je dneska běžné, že děti mají vši, a že jí jedna přítelkyně říkala, že se s tím holt musí počítat. No to mě teda podržte. Jednadvacátý století, Špidla v Bruselu, komunisti v parlamentu a k tomu teď ještě ve školkách vši. Co za rány egyptský nás ještě čeká?

Jestli bych prý neporadil s výběrem počítače, zeptal se mě tuhlec pan soused z Oleška. Že by si možná chtěl koupit Macka. No to je voda na můj mlejn. Hned jsem pana souseda pozval, aby si tu mašinku přišel prohlídnout. Přišli včera a já, pamětliv dobrého počítačového vychování, jsem hned vybalil rozumy o jabkách. Pěkně poctivě. Nejdřív jsem byl poslouchán se zájmem a pak vysloveně s pochopením. S pochopením člověka, který pochopil, že Apple pro něj není. Hezky jsem si pak popovídali o ledasčem, třeba o kamenech a o zahradách. A já mám pro letošek za sebou první dobrej skutek. Holt jabka nejsou pro každýho.