"Tu, cos vo ní psal, jo?", okamžitě věděla sousedka Lenka, když jsem mezi dveřmi hlásil, že už mám napečeno a štola je hotová.
Přišla si totiž půjčit dvě lžíce kakaa. Přiznám se, že jsem chvilku přemýšlel, jak jí ty dvě lžíce toho kakaa pučím. Jaká to bude složitá manipulace se lžící kakaa. A co teprv se dvěma. V každé ruce jednu. Fouká vítr. Jak to ochránit před rozfoukáním. Jak se nepřerazit cestou o Sáru, která se furt motá člověku pod nohama, jen vytáhne paty z domu ...
Tak dost těch blbinek! Lenka dostala kakao v krabici. Bude mít taky pečeno a svátky můžou vypuknout.

Další fáze perestrojky dětských pokojů byla na spadnutí od středy, kdy mástarostliváHanička dovláčela z Ikea regály pro děti, do kterých jsem já už před časem koupil krabice nevěda, že se budou tak pěkně hodit.
Kupodivu se nepřihodila žádná historka při montáži. Jen při demontáži starých regálů mi to v jednu chvíli ujelo, drclo to do stojící již demontované bočnice s poličkami a ta vzala kontra do nové prosklené knihovny. Jak to v Ikea vyrábějí nevím. Jedno je však jisté. Sklo vydrželo, skříňka taky. Jen rám dveří má nepatrnou pohmožděninu. Takže se vlastně nic nestalo. Ani se mě nikdo na nic neptal. Protože jsem mimoděk udělal dělostřeleckou přípravu. Totiž ono mi to zbuchlo už jednou před chvílí a byl to rachot jako když padá šifonér se schodů. Přesto, že to znělo jak zemětřesení, nic se nestalo a otázka: "jseš tam nahoře ještě naživu?", byla zcela neopodstatněná.
Demontáž i montáž tak nakonec proběhly bez újmy na zdraví. Též majetek si zachoval svoji původní podobu před akcí. A dětem se v nových poličkách líbí. Doslova.

Hrocha už má Kateřina od neděle , ale svátek měla až včera. Což naše Kačenka neřeší, kalendáře neznaje. Od neděle má taky nově zařízený pokojíček, což vzniklo návštěvou Ikea za úpně jiným účelem. Původně jsme měli přivézt jen knihovny do síně do patra. Knih máme nějak čím dál víc a čtení je u nás kratochvilnou činností číslo jedna. Tudíž je knihoven hojně třeba. A nejen knihoven. I polic.
Pro police jsem byl už před týdnem. Ty jsou potřeba zas do kůlny. Aby bylo možné vyklidit komoru v domě. A do komory přijdou zatím nepoužívané hračky a nějaké věci z pracovny. Protože Kačenka a Matýsek budou mít nové zařízení do pokojíčků. Kačenka už ho má, Matýska to teprv čeká. A jsme zas na začátku.
A za to všechno může zima. Na zahradě se pracovat už nedá. Tudíž je činnost přesměrována z exteriérů dovnitř. A když se tak dívám kolem sebe, ty interiéry nám dají ještě zabrat.
Jako třeba ty police v kůlně, co na mě zákeřně skočily, když jsem se k nim otočil zády, abych si podal další regál. Možná to bylo tím, že jsem jen zkoušel jestli se vejdou a nestih jsem je při zkoušce zavětrovat tyčkami dle návodu. Ale taky dost možná, že si chtěly naposled poskočit. Což byl jejich opravdu poslední pokus o tělocvik. Hned jak jsem se posbíral z té hromady dřeva, postavil jsem je do latě a pořádně stáhnul křížem tyčkami. Teď už budou stát v kůlně nafurt. Jak tvrdý y.

"Pro houby teda jo," nechala se přesvědčit mámiláHanička, když jsem navrhoval trasu pondělní procházky. V neděli jsme totiž kousek nad Maškovým mlýnem viděli s dětmi tři velké bedly. Jenže jsme měli dlouhou cestu před sebou a museli jsme je tam nechat. "Třeba tam ještě budou," zkoušel jsem nalákat protestující rodinu. Rodina se nalákat nechala a šlo se. Cestou jsme našli ještě pár jiných bedel, jenže nad mlýnem už bylo prázdno. Přeci jen si jich někdo všiml. Vzali jsme to kolem potoka nakoru údolím a ještě u nás na Olešku jsme našli několik houbiček. Takhle skoro v zimě to je docela vzácnost. Úlovek nebyl nijak velký, ale děti měli k večeři smaženici z bedel a dneska bude bramboračka s houbama - tu já moc rád. Tím bude asi letošní houbařská sezona ukončena. Do rána byl u nás totiž už mráz. A to je na houby.

Udělali jsme si dneska volno, když je zítra ten svátek. Když je zítra ten svátek a dneska volno, obvykle si nepíšu. Ale i když je svátek a volno, udělám si tu a tam nějaký ten obrázek, když je zrovna nálada. Nálada byla. Taková ranní: 1, 2, 3.

Na rozdíl od mémiléHaničky spím docela dobře a usnu rychle. I pro mě ovšem platí vyjímky. Třeba když je úplněk, jako dneska v noci. Nějak se mi nedařilo zabrat. Venku bylo světlo skoro jak v poledne a tak mě napadlo vyfotit si krajinu za měsíčku. Nápad přišel pozdě, když už byl úplněk v mracích, takže nic moc. Příště, až bude úplněk, musím si na to dát pozor a zmáčknout spoušť včas.

Tak jsem včera byl v Olešku poprvé večer v hospodě. Ono se totiž veřejné zasedání obecní rady koná právě v hospodě. Kde jinde tady na vsi. Kulturák tu nemáme. Čekal jsem bouřlivou diskuzi, dokonce by mě nepřekvapil ani letící půllitr. Toho jsem se ovšem nedočkal. Pan starosta tiše probral všechny body programu, u některých se i hlasovalo. Mno, takové veřejné představení. Nicméně už jsem zas o něco chytřejší. Vím, že je hotová nová autobusová zastávka v Březové, že se časem bude opravovat cesta od jednoty k borovici, že se dostane i na oba rybníčky, že se uvažuje o vodovodu i kanalizaci pro tu většinu, která je ještě nemá. A že v březnu obec začne s opravou té boudičky, co je v ní konzum, čímž konzum nebude. No a taky, že se našli podnikavci, kteří bu u nás v Olešku chtěli za rok v září otevřít školku. To by se nám líbilo. No a budou oslavy. Za dva roky bude Olešku 700let. To bude velká sláva. A pak byl konec a já jel pěkně od kuřáků z hospody vyuzenej domů s pocitem, že to sice není moc vidět, ale přeci jen se toho u nás dost děje.

"Prosimvásjábychchtělobjednatkačírek20-60....." volal jsem ráno, hned po otevírací době do obchodu zbožím kamenným. Nakonec jsme se s moumilouHaničkou dohodli, že nedáme na zahradu ten za patnáct tisíc kubík z Německa, ale ten za třista tuhlec z Jesenice. "Ale s tím asi nebudete spokojený," snažila se mi vyhovět paní od kamenů. "Ale moje žena u vás byla a vybrala si ho, já vám jí dám radši k telefonu." Tyhle věci kolem krásy se musí řešit obezřetně a nejlépe napřímo. "Tak já tam radši ještě jednou sjedu, až povezu děti do školky," souhlasila nakonec málaskaváHanička. Sjela tam a dobře udělala. Vybrala nakonec kamínky jiné, rozhodně lepší, než 20-60. A po poledni, když nám je pán přivezl, jsme objednali ještě další, úpně mrňavý kamínky do jiné části zahrady. Při závozu sice pán na poli utrh blatník, ale máv nad tím rukou, ať prý to neřeším. Neřešil jsem to a šel pro kolečko a lopatu. Do večera jsme to měli a zahrada je zas o něco krásnější.

"Pudem na ten plot," povídá mápracovitáHanička. "Uhmmmm...," potvrdil jsem příjem. Dávat bambusové štěpky na plot je hrozná pruda. Podařilo se mi to ustát do oběda. Pořád bylo co dělat, čímž jsem byl sice zločincem, ale pracovitým. Pak jsem na to přišel. Ten půltunovej šutrák pod cedrem si málaskaváHanička už dávno přála přemístit asi o tři metry jinam. To je daleko lepší zábava. A výzva! "Už jsem s ním pohnul dobře o půl metru!", hlásil jsem hrdě. "S tím plotem?" "S tím kamenem!" "Ty si furt něco hledáš, jen abys nemusel na ten plot, ty jseš hroznej! Ukaž? No opravdu! A tos s tím hnul jen tak sám?" "Kdepak sám. Už kolega Archimedes říkal. Dejte mi pevný bod ... No a já ho mám." "Tak já ti pomůžu. Ale nejdřív se smočíme. Je hrozný vedro." Až do večera jsme si hráli na Egypťany a tahali jsme kvádr na stavbu pyramidy. Střídavě se smáčeli proti vedru a pak zas podkládali kámen proti překulení a posunovali ho pomocí jednoduché páky. Do večera byl na místě. Práce byla hotova. No a nakonec těsně před setměním došlo i na ten plot. Ani to nebyla taková votrava.

Pranostiky si pro toto období poněkud protiřečí. Sobotní déšť i dnešní očekávaný tropický den prorokují pěkný podzim. Něco v tom smyslu, že když se to včas vyprší, už bude hezky. Nebude-li pršet, nezmoknem. Třeba: Když prší na svatého Rocha, je pak pěkný podzimek. Pěkně už bylo včera. Večer sedíme mezi haraburdím na terase (snad už budou pánové brzy hotovi a nás čeká velký úklid) a tu mámiláHanička praví: "Hééle!" Za kopcem na východě se začal vylupovat Měsíc. "To je krása, jak jste tohle zařídili?", ptala se Lenka. Měsíc se opravdu povedl a jeho východ nad lesem byl lepší, než kino. "No a za chvíli přes něj poletí E.T. na kole, schválně na to koukejte," přidal jsem se. "Ale to by mě votrávilo," pravila máromantickáHanička. "Dobrá, nepoletí, to se zařídí," souhlasil jsem. "Jo, máte to tu pěkný," pochválili nás sousedi," tak my už pudem." "Jo, jo, my ho pak zhasnem, až půjdem spát," doplnil jsem ještě na adresu Měsíce, který byl včera jak na objednávku.

Bývaly doby, kdy jsem celé prázdniny trávíval na chalupě u dědečka a babičky. V těch dobách jsem se počítal víc mezi vesničany, než mezi tvory městské. Dodneška je mi bližší venkov. Asi i proto žijeme právě v Olešku, v přírodě, skoro na poli. A právě s tím polem si letos pořád lámu hlavu. Co to na něm roste? ( 1, 2, 3 ) Myslel jsem si, že vím, co se u nás pěstuje a jak to vypadá. Houby. Nevím. Zašťoural jsem proto na síti a vida: ona nám tu u domu roste pohanka. Budiž mi polehčující okolností, že to nikdo z širokého okolí taky nevěděl. Každej přeci ví, že pohanka roste v regálech se zdravou výživou v supermarketu. U nás to letos máme v přímém přenosu. Od teď už budeme vědět, z čeho málaskváHanička tu a tam udělá dětem pohankovou kaši. Mě to tedy moc nejede, ale vegetariáni se po tom můžou utlouct a včely mají taky radost, což dávají najevo jednak mohutným bzučením a taky tím, že už mámiláHanička dostala žihadlo. To ale bylo od včelky, co se pásla u nás na jeteli, což je rostlina taky dvojděložná jako pohanka. Mě bude stačit, že vím, že nám u nás pod okny roste budoucí základ pro pohankovou kaši, což je pěknej blivajz.

Tak jsem si to auto nakonec neumyl. Tedy z části proto, že každou chvíli prší, ale hlavně proto, že jsem se na novou cestu těšil zbytečně. Zřejmě to musí souviset s penězi plánovynými na cesty z letošního rozpočtu obce. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Ten, kdo objednal nové cesty, asi tahal z moc hubeného pytlíku a nechal opravit jen prašné cesty. Kousek cesty, co jsem si sliboval, že bude konečně bez prachu, měl pravděpodobně stále ještě dost asfaltu, než aby ho bylo třeba opravit. Chápu, že rozpočet není gumový ani nafukovací, ale nezaplácnout těch pár děr a nezamést kamení a prach z hlavní cesty před obecním úřadem mi připadá poněkud pošetilé.

Chtělo by to pořádnou cestu. Zatracená práce. Teď jsem to nechal umejt a už to mám zaprášený. Nebo zablácený. To podle toho, jaké zrovna vládne v Olešku počasí. Je tu takový krátký úsek, zrovna u Obecního úřadu, kde je cesta rozbitá a prašná. Stačí jeden průjezd a je po nablýskaném laku. Poslední dobou se stav podstatně zhoršil a mytí auta se stalo čistě donkichotským aktem protestu proti prachu. To by se mělo zakrátko změnit. Minulý týden se na konečné autobusu objevily těžké stavební stroje a vypukla stavební činnost. Postupuje od smyčky k otáčení autobusu nahoru do ulice U Jednoty. Až přijedu z cesty do Anglie, možná už pojedu po nové cestě k nám na Volešák. No uvidíme. Když to dobře dopadne, nechám si na oslavu umýt auto. Čímž současně i oznamuji velectěnému publiku, že další zápis bude pravděpodobně až v pondělí.

Seděli jsme včera v předvečer svátku Jana Křtitele se sousedy na zápraží a povídali si, protože si povídáme rádi a už dlouho jsme si s nimi nepovídali. Kolem půl desáté přišel Matýsek pronést svou obvyklou večerní větu: "Já jsem jenom přišel říct, že vás mám všechny rád." Dostalo se mu téže odpovědi a tentokrát jsme toho uličníka nehnali do postele, ale usadil jsem si ho zabaleného do deky na klín. Matýsek totiž ještě neviděl svatojánky a včera jich byl trávník plný. Hned se mu světlušky zalíbily a ptal se, proč že nám ti broučci svítí: "My to přeci nepotřebujeme, když nikam nejdeme." Vysvětlili jsme mu, že tihle svatojánci svítí každému.
Když už jsme šli všichni do hajan, začal nám tu před okny rámusit vrtulník. Za tmy dělal kousek za plotem jakési manévry a téměř na temném poli přistál. Důvody se lze jen domnívat, snad posádka někoho hledala. Docela by mě zajímalo, jestli si pilot všim, že jen o pár metrů téměř podletěl dráty vysokého napětí. Bylo to vo fous a moh bejt včera ještě ohňostroj.

"Tak ukaž," pravila shovívavě málaskaváHanička, "jak to vypadá na woleschku?" "Ale to ještě není hotové, to je zatím jen v editoru," vysvětloval jsem. "Aha. A to je všecko?" "No ale ten obrázek je složenej ze tří!", pošetile jsem se snažil naznačit náročnost operace. "Hmm, tak i takhle se dá marnit čas ...", ocenila snahu málaskaváHanička. Ono se není co divit. Já se s tou fotkou nimral dobře půldruhý hodiny, abych se pochlubil, jak je u nás v Olešku hezky. Jenže ona ta duha byla zrovna v pátek třináctého. Takže se to vlastně dalo čekat.

"Dobrý ráno," povídám tuhle panu sousedovi, co kolem chodí na procházku s pejskem. "Tady nahoře," musel jsem dodat, protože koho by napadlo, že na něj bude nějakej poděs volat po ránu z okna. "A jo, tady, jste. Dobrý den." Hned jsme zapředli takovej rozhovor o Knéblech. Pan soused prý má jakousi výroční publikaci o nějakém rodáku z Rožnova. Jakési renesanční bytosti, místním malíři a všeumělovi toho jména. Já jsem přidal zas svoji historku. Onehdá mi kolega sděloval, že byl v tom kraji v mém baru. Tedy v baru u Knébla. Došli jsme k závěru, že bohužel nemám nic společného ani s malířem, ani s majitelem baru. Byla to taková skoro balkónová scéna bez balkónu. Já nahoře, pan soused dole. Krom toho, že nám tu chyběla žencká. A ještě jedna maličkost. Ono to bylo po ránu a tak pan soused nemoh tušit, že jsem při tom nahatej. To by mě zajímalo, jak by tohle velkej alžbětinec zpracoval.

"Já ti jenom volám, že se jim to přeci jen povedlo," hlásila málaskaváHanička, "tu hadici vod bazénu překopli." A bylo to. Dostat vodu ze sklepa není žádná legrace, zvlášť, když se narazí na vydatný pramen. Narazili. Je to tu rozvoraný jako u Verdunu. Celé to komentovala mámiláHanička ještě do telefonu: " na ten roh zahrady u sklípka zapomeň, ten už tam neni." Mohlo to být i horší a pánové se snaží operovat jakž takž šetně, ale proces je to bolestivej. Snad nám po dokončení už do sklípku nic nepoteče a dlažba v rohu u domu přestane klesat. Voda je totiž prevít.

"Tak už jsem panu truhláři zaplatila zálohu a v pátek si to přijde změřit," oznámila mi málaskaváHanička. Pan truhlář přijel. "Tak tady jsem vám to vyprovázkovala, abyste věděl, jak tu ledvinu chceme. Ale pořád se mi to nějak nezdá," prezentovala své dílo mápečliváHanička. "Jo, to pude," pravil odborně pan truhlář a začal vytahovat metr, že si tu podestu kolem bazénu změří. "To bude chtít vyrejt trávu, položit folii a vyštěrkovat dřív, než tam ten rošt položíte, že jo?", ladil jsem technologický postup. "Jo, to bude," přisvědčil pan truhlář. Změřil, odjel a na mě padla ta odpovědnost vyrejpat trávník na začátku alespoň po obvodu kolem položeného provázku. Rejpal jsem celý odpoledne a mápracovitáHanička vyrejpané drny upravovala na jiném místě do úhledné podoby vzorného trávníku. "Moc krásně se ti to povedlo," dostalo se mi pochvaly.
Včera jsem méčtivéHaničce přines další knížku o zahradách. Ona knížky hltá. Ani ne za půl hodiny, sotva jsem stačil přečíst Matýskovi pohádku, se mávynalézaváHanička dala slyšet. "Už to mám! Tak to bude ať chceš nebo nechceš. Podívej se na stůl, je to tam nakreslený." Na stole byla otevřená ta kniha a v ní oku lahodící terásky v zahradě. "Co to? Kde je co nakreslený?" "No tam, na stole!" "Co si z toho mám vybrat?" "No jak jsi mi přines tu krásnou knížku, co mě osvítila a jak už jsem to kolem bazénu konečně po roce vymyslela!" "??? Kolem bazénu ???" "Koukáš jako dycky vedle! Tady na tom papíře na stole je to." "Aha. Ale to neni žádná ledvina, co už jí máme vyrejpanou. To sou ňáký vobdélníky." "A to je právě to krásný! Moc jsi mi pomoh s tou knížkou." Jo, pomoh. Ona máintelektuálnědisponovanáHanička je s tím hned hotová. Ale rejpat se v tom zas budu já.

"Ale tady to píšou. A dyž to tu píšou, tak to musí bejt pravda!", paličatě jsem onehdá trval na svém. Bylo to v době, kdy jsem se učil péct dědečkovu skořicovou bávovku. V předpisu bylo 50g soli. "Vono se to vážné nedá jíst. To těsto musím vyhodit. Byla tam asi tisková chyba. Už si to vopravuju na 5g," ustoupil jsem hrubému násilí. A od tý doby to mám přišitý. Jak něco beru z návodu a mému okolí se to nezdá, tak mi to to okolí hned vomaže vo prsa: "Jó, jó, určitě. To bude stejný, jako s tou bábovkou ..."
Na jaře je potřeba hnojit trávník. Ovšem s rozumem. Už jsem tu psal před čtrnácti dny o vertikutátoru. To byl pátek. V sobotu jsem pohnojil, ale odvahu o tom psát jsem posbíral až dneska. Jak jsem byl v té kultivaci plantáže rozjetej, nějak jsem opomněl seštelovat dirky na vysypávání hnojiva v takovém tom vozíčku, co se s ním rejdí po place a sype se z něj cokoliv je třeba. A tak když jsem skončil, zjistil jsem, že jsem vypotřeboval do dna padesátikilovej pytel hnojiva. To je dvojnásobek toho, čím jsem hnojil vloni v létě. (A to mi tenkrát ještě zbylo!) "Ty si nedáš pokoj! Dyť jsi tu trávu jistojistě spálil! Copak ti nestačila ta slaná bábovka?!", vytáhla na mě zas to suchý těsto se solí mápamětliváHanička. "Uhmmmm ... já to myslel dobře," přiznal jsem vinu bez okolků.
Jenže včera bylo krásně. Zrovna vylejzali hadi a štíři, což byla přímo výzva k posekání trávníku. Popad jsem sekačku a s obavou se pustil do práce. Ale kdepak spálená. Pěkně hustá a už za těch čtrnáct dní dost vysoká byla ta pohnojená tráva. "Ty máš víc štěstí, než rozumu," odhadla to už předevčírem mápozornáHanička. No jo, teď bude jen pakárna ten hustej trávník každej tejden sekat. Ale co, dobře jsem to pohnojil.

Oznánení. Ve dnech budoucích proběhne ve vašem kraji kontrola pitné vody zaměřená na trvalé řešení zhoršené kvality vody po povodních .... Tenhle lístek jsem vytáh večer ze schránky. Čtu ho jednou, podruhý, ... Čtu ho dobře. Tuhle nějaká firma, člen "Asociace pro čistou vodu v Evropě" nabízí zkoumání vodních zdrojů po povodních u nás na kopci! Za poplatek pouhých 380,- Kč prý udělají kontrolu a poskytnou poradenství. Já na to koukám jak blázen. Analýzu vody máme povinně za sebou, je skoro kojenecká, jen kdyby v ní nebyly bakterie z okolních stoletých senkroven. Po převaření pitná, k zalévání znamenitá. Tak teď eště vobchodníci s deštěm tu chyběj. Počítám, že přijdou někdy na jaře.

"Tak jo, tak jsme dohodnutý," telefonoval jsem s kamarádem z auta, zrovna když jsem parkoval večer u domu. Aha, on je u nás Roman, tak to musim zajet tady vedle, snad mi to neuklouzne. Neuklouzlo. Auto ne. Ostatně je to čtyřkolka. Ještě tašku, foťák, knihu, rukavice ... Hele co je to ve schránce? A podívejme, nějakej tučnej dopis, skoro balíček, ani se nevešel do schránky. Tak to musí ven. Kde mám ty klíčky? Kruci, takhle s plnejma rukama. Do háje ... no nic, já si tu rukavici pak seberu. Tenhle klíč to není, musím vzít jinej svazek. Hýml, kam to zapadlo? Jo támhle mezy ty šutry, já to pak ...cifix ... No jo, seberu pak obě rukavice najednou i s klíčema. Doprkýnka, to to k tý schránce přimrzlo nebo co? Kde jsou ty klíče? Jo tady pod tím kamenem. Bim. Aha: nepřimrzlo. ... Posbíral jsem rukavice, klíče, dopis, zamkl schránku a dokázal neukluznout. A to bylo jen krátce po šesté. No není to výkon?

Na otázku: "Co nám uvaříš?" odpovídám někdy zabručením čehosi těžko rozpoznatelného, jindy mám odpověď pohotově. V úterý jsem měl nachystáno, že to bude kančí kýta na šípkové omáčce. Ale to jsem si naběh. Ona se totiž doma nějak nevyskytuje ta šípková zavařenina, ze které se šípková omáčka dělá. Pídil jsem se, kde ji sehnat a většinou se mi dosalo jakési všeobecné rady, že někde v obchodě. Jeden kolega mě rovnou poslal, ať si jdu ty šípky natrhat. Teď. V zimě. Tatrman. Eště tak jahody u dvanácti měsíčků, ale šípky?! Zkusil jsem to v hypermarketu v takovým tom oddělení, co se tváří exoticky a májí tam skleničky s čatný. Prdlajs. Pani, co jsem jí prosil o radu se hluboce zamyslela a pak mě vláčela ke stejnýmu regálu, co jsem ho před chvílí lustroval. Marnost nad marnost. Vzdal jsem to a jel k panu Hrubému tuhlec vedle do vsi. Měl pro mě baterku do auta. Ono už mě přestalo bavit startovat furt kabelama s pomocí Haniččina Forda. Pan Hrubý má dílnu hned vedle krámu v Černíkách. "Já to zkusim tady vedle. Co myslíte, budou tam mít tu zavařeninu?" ptal jsem se pana Hrubého. "No nevim," odpověděl po pravdě. "No jó, já jí asi vobjednala. Počkejte, bude támhle v regálu. Vy ste byl střílet?" V těch třech větách byla letitá zkušenost paní z vesnice. Tady na vsi se totiž ví, že právě nastala ta doba, kdy se úlovky obvykle dělají na šípkové omáčce. A je třeba se na to připravit. Tak mám od včera novou baterku a v sobotu bude šípková omáčka.