"Tak si představ, že jsem to slepila přesně podle návodu. Tím lepidlem co u toho bylo. A vono se mi to přilepilo k tomu spodnímu papíru a ještě se na tom udělaly bubliny. To je ale šlendrián." Takhle si stěžovala mápečliváHanička, když mi povídala, jak včera dostavěla skládačku a jak ten obrázek chtěla co nejdřív slepit a pověsit.
Skládačky má totiž mámiláHanička nejradši hned po knížkách. To se vždycky zašije někam, kde je klid, výtáhne puzzle a není o ní vědět dlouhou dobu. Když složila Noční hlídku, hrozně se vytahovala, jak se jí podařilo složit tmu. Já pro to mám pochopení, ale skládat mě to nebaví. Vždycky si vyslechnu, jak to šlo, čímž přidám svou trošku do mlýna. Dál je to starost méhravéHaničky.
Někdy ovšem mám starosti se skládačkami i já.
Tak třeba včera ráno jsem chtěl v ložnici obvyklým způsobem otevřít okno. Ale jak se k němu dostat. Všude po podlaze dílky skládačky. Tak třeba tudy. A jejda, tady jsou taky! Kolik se mi jich to přilepilo na nohu? Jejda, ještě tady ... Sakra, co jsem to shodil? No, to nic, nakonec té figurce zůstalo ještě jedno ucho. ... Večer jsem vysvětlil mélaskavéHaničce, že jsem tu hliněnou žabku neshodil schválně, ale že se mi připletla do cesty, když jsem balancoval mezi dílky obrazu na podlaze. Bylo mi odpuštěno. A šel jsem do hajan.
Au! Co to tady... ?! Kruci, kdo sem postavil tu bednu. Jau! Vo co se tu hernajs přerážím?! Potmě v ložnici moc vidět není. Rozsvítil jsem, abych viděl, že na podlaze přibyla další skládačka a papundeklová krabice velikosti stolu jako podložka. Krabici jsem potmě rozšláp, obrázek v pádu nakop. Ke spánku jsem se nakonec uložil s pocitem, že máhraváHanička má před sebou znovu pěkné chvíle u skládačky.

"Koukej, jaký jsem dostal propisky," chlubil jsem se pyšně svémiléHaničce. "Ukaž," sebrala mi krabičku s psacími potřebami. "Jé ty sou krásný. Já zrovna takový pero teď nutně potřebuju." "To neni pero, to je propiska. Parker." "No to je eště lepčí, ten určitě nádherně píše." "Určitě. Tak ho dej zpátky do krabičky, ať si ho můžu uložit." "Kdepak, ten už je můj. Jé. A tady je ještě jeden. Taky moc krásnej. To je hezká soupravička." "Jo, moc hezká. Tak už mi jí vrať." "Nevrátim. Mě se moc líbí. Ty mi jí určitě dáš." "Jak tě tohle napadlo? To jsem dostal já." "Dostal, ale přinesls mi to, viď?" "Nic jsem ti nepřines. To je moje." Bojoval jsem dál předem prohranou bitvu. "Ale ty jseš můj miláček a chceš mi udělat radost." "Nechci," zmohl jsem se už jen na dvouslabičnou obranu. "To jseš ale moc hodnej." "Uhmmm..."
"A to si je fakt můžu nechat?" "Ano, Haničko, klidně si je, sakra, nech." "Ty jseš moje zlatíčko." ".... mmmm"

Došlo nám to pozdě a teď se s tím holt bude muset Kateřina poprat sama. Mít svátek, mikuláškou nadílku, narozeniny a vánoce v jenom měsíci, to je po čertech smůla. Dneska už jí čekají jenom ty vánoce. První tři oslavy má za sebou. Už celých sedm dní jsou jí totiž tři.
V neděli před týdnem dostala dort se třemi svíčkami a dlouho dopředu všem oznamovala třemi vztyčenými prsty, o co půjde.
Ty tři roky musejí být nějaká magická hranice, či co. Kačenka mění slovník i vystupování. Dalo by se říct, že směrem k pragmatismu. Jediné pozitivní, co jí ty letošní nadílky zatím přinesly, jsou čerti. Těch se bojí jak čert kříže. Nebo se na ně alespoň vymlouvá, když má v pokojíčku tmu. Matýsek hrdinně do tmy vstoupí, ale Kačka jenom se mnou za ruku. Ale jak se rozsvítí, to s ní hned ti všichni čerti šijou. Ostatně jako po celý den, když vymýšlí své tříleté čertoviny.

Kačenka je tvor z povahy neposedný. A žvatlavý. Co se jí při pohádkách napovídám, aby hezky tiše seděla a poslouchala, jako Matýsek. Ale kdepak. Pořád něco shání a v neděli si začla při Modroočkoci dokonce malovat. No to mě našňuplo. "Tak a zítra žádná pohádka nebude. Budu číst jenom Matějovi." Pak dostaly děti pusu a šlo se spát.
Jenže včera jsem čtení pohádky nestih. Děti už spaly, když jsem přijel. Skoro. Juknul jsem na Matěje. "Tatínku?", zvedl Matýsek hlavu z polštáře. "Jdu ti dát dobrou noc." Mates mě chytil kolem krku a dal mi pusu, protože ví, že se máme rádi. Chvilku jsme se mazlili a potom Matýsek povídá: "Tak už dobrou noc a ještě jdi za Kačenkou." To se nadalo nic dělat, to jsem musel poslechnout.
Jenže Kačka už spala. Přikryl jsem jí z pod peřiny koukající nohu a dostala taky pusu. Počítám, že jí ani moc nevadilo, že to bylo bez pohádky.

A když už jsme u těch koček, i Kačenka se tuhle vyznamenala.
Ve středu ráno, právě když jsme se chystali do školky, stěžuje si Kačka na Ferdu: "Tatínku, von mi drápe pokojíček!" To on Ferda takhle občas rád lumpačí, když se mu podaří proklouznout někam na koberec. Ten u Kačky má nejradši. "To nesmí, Kačenko," odpovídal jsem zdola ze síně. A hned jsem přidal i radu: "Vyžeň ho!" Kačenka se nedala dvakrát pobízet, protože šlo o její pokojíček. Vzápětí hlásila splnění rozkazu: "Tatínku, už jsem ho vyženila!"

V neděli jsem si přivstal, což se sousedce Lence nelíbilo, protože ona si nepřivstala, čímž jsem jí připravil o radost být na sněhu první. Přes noc napadlo prvních pár centimetrů, jen tak pro radost dětem. Matýsek se těšil, jak bude pomáhat odklízet a taky pomáhal. Kačka víc fňukala, než pomáhala. Za chvíli bylo uklizeno a my jsme šli na snídani. MálaskaváHanička byla v krámě pro čerstvé rohlíky a pro děti začla první letošní zasněžená neděle.
Kdo by čekal stavění sněhuláka, nedočkal by se. Měli jsme pro děti nachystané jiné překvapení. Jednak Kateřina dostala hrocha, jelikož bude mít svátek, ale to nebylo to hlavní. To hlavní mělo přijít. Psali jsme Ježíškovi.
Onehdá jsem naznačoval, že mám něco v záloze. Čekal jsem s tím až nasněží a včera se to skvěle hodilo. Večer za tmy jsme rozsvítili lucerničky a šli na zahradu vypustit horkovzdušný balon s přáním pro Ježíška. Start se povedl a přáníčko jsme pozorovali, jak mizí vysoko směrem na Jílové, až nám zmizelo v dálce z dohledu. "Už ho nevidím," loučil se s ním Matýsek, "to už si ho asi Ježíšek přečet." Pročež máme u nás v rodině vyřešenu jednu zapeklitou otázku: Kam se posílají Ježíškovi přáníčka? Matějovi je to jasné: rovnou do nebe!

Ledva odcválal Martin i se svým bílým koněm, už je v kurzu další svatej. Mohlo by se zdát, že to bude Mikuláš, ten je podle kalendáře na forhontě, ale kdepak. Nikdo menší, než sám nejvyšší. V podobě nemluvněte, pochopitelně. Píšou se mu dopisy. Co jako by prej ten a ten chtěl. Kačenka s Matýskem taky přinesli ze školky dopis Ježíškovi. Doba vyžaduje jasné a krátké sdělení. Kdepak nějaké: Milý Ježíšku, protože jsem byl celý rok hodný a pomáhlal jsem rodičům a nezlobil jsem a kočku jsem za ocas tahal jenom dvakrát, rád bych Tě poprosil .... To se vůbec nenosí. Zásluhy jsou započítávány automaticky, přání pronášena bez prosby. Každej přeci ví, že by to bez toho stejně nešlo, tak proč se s tim psát. Jako by se stalo. Budeme to muset napravit doma. Už mám plán, jak na to. Teď zatím máme před sebou seznamy. Kačenka si přeje Králíčka plyšáčka (plyšáků má celej stan, z toho dva ušáky z klobouku), Knížku pro holčičky (knihovna s dětskými knížkami praská ve švech) a Hračky (no těch máme málo, to je pravda, sotva se jima zaplněj dva pokoje). Matěj, ten už má seznam delší a propracovanější: Nákladní auto (to teda fakt nevim jaký, protože už nejmíň tři má, dokonce i jedno po mně a popeláře taky), Nářadí - pila, vrtačka, šroubovák (tak to nemá, kromě šroubováku, protože pilu jsem mu zabavil tenkrát, jak s ní přefik ve vaně Kačku), Meč a Helmu pro rytíře (pravda, helmu má jen jednu a meče dva, jenže ty jsou taky zabavený, jelikož se s nima píchali). Ptal jsem se ve školce, jak na ty věci přišli. "Úplně sami," pravila paní Monika," a to máte štěstí, že jsou tak rozumný," dodala. "To tuhlec Matyáš si přál střevíčky a růžové šatičky."

Vybírali jsme nějakou dobu, ba dokonce jsme i jeden kus vrátili, jako životu nebezpečný, ale nakonec jsme vybrali. Kačka už má pár týdnů tříkolku a docela šikovně s tím vozítkem drandí po světnici. Ona to není žádná legrace pořád pamatovat na zadní kolečka. Když na ně totiž řidič nepamatuje, obvykle se zaseknou někde za rohem. Je to otázka cviku a času. Obojího má Kačenka přehršel. Jen ta pneumatika. Pravá. Pořád měkne. Už jsem asi třikrát rozebral, vyměnil, utáh a zkontroloval ventilek. Marně. Furt to měkne. Včera už mi to nedalo a sundal jsem plášť a ponořil nafouklou duši do vody. Zrada! Kousek od ventilku se tvořila bublinka. Pomalu ale jistě tudy přichází duše o svou náplň, až po třech dnech definitivně splaskne. Vyndal jsem letitou záložní sadu ku opravě splasklých duší. Pečlivě jsem očistil materiál v místě dirky, připravil záplatu a ... ouha: ono to záložní lepidlo už za ta léta vyschlo. Budu ho muset dneska koupit, aby měla Kateřina tříkolku i duši zas v cajku. Přece jí nemůžu nechat jen tak bezduše jezdit.

"Já ti zapomněla připomenout ty autíčka," přiznala mámiláHanička tuhlec v neděli večer. "No jo, já koupím baterky." Koupil jsem baterky a v pondělí jsem připravil mouhravouHaničku do práce. "Tyhle malý si vezmu obě, ale nemáš ještě nějaký větší?" "No mám, ale to je o hodně větší." "Tak ukaž." Předvedl jsem auto velký. "Tak to taky, ať si můžou vybrat." "K čemu to vlastně potřebuješ?" "Budou stavět most a aby vyzkoušeli, jak se jim to povedlo, musejí přes něj přejet autíčkem na vysílačku." "No to nezbývá, než závidět. To my si v práci takhle neužijem." Ráno jsem pomoh naložit pracovní pomůcky mépilnéHaničce do auta. Dvě autíčka malá, jedno velké, lano horolezecké, datový projektor ... samé důležité pracovní pomůcky.

Hromada věcí se člověku přihodí poprvé. Nejlíp jsou na tom děti, ty mají všechna svoje poprvé teprv před sebou. Třeba Matěj. V neděli odpoledne byl s Ohrobeckými medvíďaty poprvé na výletě do lesa. Hledali medvědí brloh. Vrátili se až po setmění a Matýsek byl zablácenej ( jsem upad, tatínku ) a trochu mokrej ( ne, do potoka jsem nespad, tatínku, jenom jsem šláp do tý louže ) a nadšenej ( a umím udělat na provázku uzel, koukej, tatínku! ). Nebo Kačenka. Poprvé šla spát bez dudlíku. "Kde mám, dudlík, tatínku?" "Přece jsi ho poslala Míšovi." "Míša je ještě miminko, viď?" "Je, Kačko." ""Ale já už jsem velká." "Jsi velká, Kačenko." "A kde mám dudlík?" "Poslala jsi ho Míšovi." "Aha. Pusinku a pohladit." No a bylo to. Poprvé.

"Nakonec je všechno jinak. Přijedu asi za půl hodiny a přivezu k večeři pizzu," meldoval jsem domů, aby věděli, kde jsem. Přečtu dětem pohádku, aby se jim nestýskalo, když jsou dneska celý den s babičkou. Ona se Kačenka jistě těší. A tak nějak podobně jsem si to sumíroval cestou. Odemkl jsem si a Kačka už běžela. "Pšivez ši pišu?" "Přivez, Kačenko, jen co jí vyndám z auta." "To mám ráda." "Matěji, přijeď sem s tříkolkou a nalož ty krabice. Ať je nevyklopíš! Pěkně to dovez do kuchyně, já se zatím zuju." Ke stolu jsem přišel poslední. Děti se cpaly, babička taky, a že prý je moc dobrá, ta pizza. Hmmm... došel jsem si taky pro kus a cpal se s nimi. Kdepak stýskání, kdepak tatínek. Žvanec. To je zajímá. Člověk by si neměl dělat zbytečné iluze.

"Zítra vstávám brzo, jedu na kurz," varovala nás večer mápracovitáHanička. Končily dva deštivě zamračené dny, kdy jsme si buď hráli s dětmi nebo si četli, což, jak známo, je u nás zábava číslo jedna. Takže ranní vstávání nemělo být žádnou mimořádnou událostí po celkem líně prožitém svátku. "Jsem si zapomněla nařídit budík," pravila jaště v posteli s knížkou mápečliváHanička a cupitala dolů pro telefon - budík. A najednou bylo ráno. Nejdřív to vrnělo, pak to hrálo a mározespaláHanička poctivě a okamžitě vstávala. Ona má ty starty rychlý. Kouknu na hodiny, mohlo být nějak po páté. Válel jsem se ještě skoro do šesti, jelikož já na kurz dneska nejdu. Dole se pořád svítilo. Svítilo a četlo. MámiláHanička četla dole na kanapátku. "Co tu děláš?" "Ále, jsem si zapomněla přeřídit hodiny v mobilu. Vstávala jsem o hodinu dřív!" Zahučel jsem cosi o daleko lepších možnostech využívání hodiny času, než zrovna s knížkou, a šel psát deníček. Někdy se prostě vyplatí počkat do rána.

"Ty jseš můj tatínek." "Ano Kačenko, jsem." " A já jsem Kačenka." "Jseš moje holčička." Povídali jsme si při večerním sušení po koupání." "Mám pipinku," důležitě mi dál sdělovala Kačenka. "To víš, že máš." "Až budu velká, budu mít pinďourka." "To nebudeš." "Budu!" "Ne, Kačenko, až budeš větší, budeš mít větší pipinku, ale pinďourka ne." "Nebudu? ... To ale budu nešťastná." No, uvidíme ...

Někdy před rokem jsem si pochvaloval, jak mi kvete zvláštní orchidej tady v tom mém chlívku v pracovně. Ta kytka kvete dál. Rychlostí jeden květ za trochu víc, než měsíc. Má teď v pořadí jedenáctý a zakládá na dvanáctý. Takovou kytku jsem ještě nepotkal. Skoto to vypadá, že tu se mnou chce vážně bydlet a patřit do rodiny. Tedy klobouk dolů před takovou trpělivostí, musí to být hodně exotická nátura.

"To se na to můžu vykašlat. Člověk ti nosí knihy a ty je nečteš," četl jsem večer mémiléHaničce levity, "já s tím prostě přestanu a basta." "Ty tomu snerozumíš. Víš, jak já se na ně těším?", hájila se másečtěláHanička. "Tak proč čtěš furt ty starý?", nenechal jsem se jen tak odbýt. "Protože to těšení je nejpší. A tyhlety tlustý knihy, co se na ně těším, to je úplnej požitek. Tak si je schovávám. Stejně je pak zhltnu za dva dny." "To chci vidět, dyť ta jedna má tisíc stran!" "No právě, když bude dobrá, o to rychlejc jí přečtu. Ty tomu vůbec nerozumíš." "No tak jo, ale stejně s tím kupováním dalších počkám." Sedl jsem si na kanapátko k méčtoucíHaničce, vzal si svou knihu o Lochnesce a měli jsme včera večer nádherně tichou domácnost.

"To se mně nelíbí," oznámila mi Kačenka navečer v době, když se měla jít koupat. "Mě se zas nelíbí, že kňouráš," vrátil jsem míček na její půlku. "Ten pán se mi nelíbí," pokračovala dál, tentokrát na adresu Iana Gillana. "Pustíš to nahlas?" tázal se Matýsek a preventivně si zacpával uši. Gillan zrovna rozjížděl Black Night. "No jasně." Zacpávali si uši oba. Vidím, že Matýsek něco říká, i ztlumil jsem zvuk. "To je vopravdová muzika, viď tatínku." "No to teda! Parpli sou vopravdová muzika." "Ale housle taky, viď?" "Jistě, Matýsku. Opravdové muziky je spousta." "Koupíš mi housle?" "To nevím." "Ale já bych chtěl jen takový, co se nemusejí ladit, já bych na ně jen hrál." "Uvidíme. Ale na ně se musí pořád cvičit." "Od rána do večera a pořád?" "Skoro tak to je, Matýsku." "Tak mi je koupíš, viď." "A mě se to nelíbí!" pravila znovu Kačenka, "A schválně se budu dívat!" Tak si z toho něco vyberte. Jeden to chce nahlas a k tomu housle a druhýmu se to nelíbí a chce se ne to dívat.

"Ty přelejváš zelenej čaj vařící vodou?" ptala se mápečliváHanička. "To je černej čaj, Haničko," opravil jsem nepřesnost. "Dyť je zelenej," trvala na svém mámiláHanička. "Vždyť koukáš na černej," dál jsem se pokušel napravit nedorozumnění. "Vidím zelenej," přesvědčovala mě znovu mátrpěliváHanička. "Je z týhle krabice," přidal jsem další důkaz. "Jo, tam jsem dala Lapsang Souchong," upamatovala se mábystráHanička. "Ten je černej, ale tohle není Lapsang." "Ale je, dyť smrdí." "Nesmrdí, Haničko, Lapsang je tady vedle." "Stejně je to Lapsang Souchong, a je oranžovej!" "Říkala jsi, že je zelenej," pokoušel jsem se držet lajnu. "Dyť vidíš, že je oranžovej. A smrdí." ... Prohrál jsem a věděl jsem dobře, že si to navíc ještě vypiju.

Až dneska mě napadlo, co může mít televizní vysílání společného se zdravím. Přechod střihem. Ten termín jsem se dočetl v informaci o změně digitálního vysílání. Dneska má ve středních Čechách dojít k oné změně střihem, tedy že analogový signál čt2 zmizí a okamžitě místo něj naskočí signál digitální. My jsme na tom doma podobně. Hlavně mámiláHanička. Děti přinesly minulý týden choroby podzimního typu a já je hned o víkendu z pilnosti chytil. Ovšem mávzdorovitáHanička se tvářila být zdravá. Až do včera. To střihem přešla do stavu nemocných a o to víc jí ty viry trápí. Mělo by se s tím něco dělat. Na rozdíl od televize tyhlety přechody člověku moc neprospívají.

Teď už nevím, jak to vlastně bylo, jestli byl člověk dřív sběračem nebo lovcem. Už je to dávno, co jsme se to učili. Tenhle týden mě Matýsek učí, jak se loví puškou. Stříkací. Zapomněli jsme ji od loňska v bedně a teprve při úklidu jsme na ní narazili. Mates si pamatuje, jak se s pumpičkou zachází a loví s ní, co se dá. Nepříklad mě, Kačku, trávu i koťata, co si občas přijdou hrát k nám. Sára je tu trpí, což je úkaz způsobený buď tím, že je to důstojná dáma a nemá zapotřebí honit se za mládeží anebo tím, že ví, že jsou z přízně. Hanička má na koťata ovšem poněkud jiný pohled, zvlášť, když si dělají projelzačku z naší cryptomerie. Včera odpoledne Hanička najednou zmizela za domem. Objevila se po chvíli se stříkací puškou v ruce: "Vono to fakt de!" "Co to? Ty se učíš se stříkací pistolkou?" "Pche, koťata před vodou prchají, von měl Matýsek pravdu," pravila vítězně s puškou na vodu v ruce. No úplná Rambaba.

Prší. Rostlinstvo na zahradě to vítá a já s ním. Nemusím zalévat. Letos to nějak vyšlo a vláhy bylo docela dost. I tepla a sluníčka. Vůbec mám pocit, jako by se tenhle rok vrátilo to pravé léto, co pamatuju z dětství v Opolanech na chalupě. Pořád jsme bývali venku u vody, po prázdninách jsem se vracel do školy opálenej jak cikán. Říkala babička. Nebo jak Ital po matce, říkal ten pán, co nám omítal dům. Myslím, že letos bych mezi ně zas zapad. Inu, práce na zahradě je to nejlepší opalování. Když nám tu pomáhal Juráš a já mu v duchu tradic chválil jeho zabarvení slovy: "Seš černej jako bota," pravil, že letos je úplně bílej, že se moc nevopálil. Jako bych se slyšel za mlada. Nedá se nic dělat, je po mně. I v létě od sluníčka černej.

"Já budu tvůj kat, ano?" "To se mi ale nelíbí, Matýsku, já nechci useknout hlavu!" "Ale já tě budu chránit před příšerama. ... A co je vlastně kat?." "Ten právě, Matýsku, seká lidem hlavy." Takto bohulibé téma jsme probírali včera při zalévání. "A tatínku, co je popraviště?" "No tam právě ten kat stíná ty hlavy." "Tak to já nebudu, ale jenom někomu. Kouzelníkovi. A čarodějnice je taky ošklivá?" Vzali jsme to ještě přes skřety, tarantule, démony a vůbec havěť nechutnou. "Já ale nechci proměnit v netvora." "To je, Matýsku, jenom taková hra." "Ale pod postelí mám světýlka!" "Neboj, Matýsku, podíváme se tam spolu."
Pod postel jsme se pak večer podívali. Nic tam nebylo. Ale kdo ví zítra? Takhle to dopadá, když chce člověk, tedy rodič, udělat potomstvu radost a přibere ho do hry.

"To je mojeeeé!" Kačenka si prosazovala svou v neděli odpoledne opravdu nesnesitelně. "Mojéééééé!" Vložil jsem se mezi Matěje a Kateřinu. "Kačenko, pojď ke mně!" Nerada, ale šla. "To je moc ošklivé, když takhle ječíš a kňouráš," vzal jsem to přímo k věci, "takhle se chovají jenom rozmazlené holčičky. A takové nemáme s maminkou rádi. A protože ty taková nejseš, už nebudeš vřískat, viď, Kačenko. A my tě máme proto rádi." Vydržela tu chvilku dospěláckýho trápení potichu. "A už nebudeš ječet, viď? Slíbíš mi to?" "Ano." Nejsem dnešní, abych to považoval za vyřešené, ale na chvilku byl na zahradě klid a my jsme mohli s moupracovitouHaničkou pokračovat ve velebení naší flóry. "Budu ti pomáhat, tatínku," přišla ke mně Kačka za malou chviličku, když jsem ryl díru pro další keř. "To jseš hodná, kačenko," vrátil jsem se k cílenému chválení. Musel jsem si tu pochvalu důkladně výchovně vyargumentovat, protože Kačka místo pomáhání samozřejmě účinně překážela. Intelektuální úsilí značně převažovalo nad fyzickou námahou s rýčem. Kačka je hodná, chce mi pomáhat, musím jí chválit, .... a pořád mi něco říká ... "Tatínku, já tě mám moc rád!" "To je dobře," odpověděl jsem jí, "já tě mám, Kačenko, taky moc ráda." ...! Kruci, dostala mě!

"A co je tohle?" "Krtonožka, Kačenko." A co je tohle?" "Seď pěkně, ať můžu číst." "Co je tohle?" "Podívej se na Matýska, ten pěkně sedí a poslouchá." "Co je tohle." Brouk potemník. Ale teď už seď." "A co je tohle?" "Kačenko!" "A co je tohle?" Když nebudeš sedět, nebudu číst, Kačenko." "Co je tohle?" "Už dost, Kačko, čteme!" "A co je tohle?" "Splešťule blátivá, ale teď už vážně: čteme pohádku, tak seď a poslouchej jako Matýsek." "A co je tohle?" "Kruciš, Kateřino, jestli toho nenecháš, budu číst jenom Matýskovi. Sedni si a poslouchej." "Seš můj tatínek!" "No to víš že jsem, Kačenko." "Mám tě rád!" (Kačenka to říká v rodě mužském. Po Matýskovi.) "Já tě mám taky moc rád, Kačenko." Dneska to bude o tom, jak brouk Pytlík ..." "A co je tohle?" ... !
... A k tomu ještě v sobotu napršelo dvacet osm milimetrů.

"Ale mě je zima," kňourala Kateřina v tom tropickém vedru. Vylezla z vody, ofouk jí větříček a jí se nezdál dost teplý. "Zabal se támhle do deky. Má jí tam Matěj položenou na podlážce." "Teplo," uspokojeně zažvatlala ohřátá Kačenka. Byl jsem zvědav, jak dlouho v té dece vydrží a natáh se na prkna podlážky na sluníčko. Vedro. Matýsek si cachtal nohy ve vodě, Kačka se hřála v dece. Jako správce parku jsem měl docela pohodu. Zvěř byla zaopatřená. Přimhouřil jsem proti sluníčku oči a válel se. "BUBUBUBUBU!" ??? Kačka. Otočím se, abych viděl, jak Kateřina kompletně zamotaná v dece včetně hlavy dělá strašidlo. "Kačko! Stůj!" "Bubububububu ...." Do bazénu jsem skočil dřív, než tam Kača dopadla. I tak se deka stačila celá namočit a táhla jí dolů. Podebral jsem celý ten balík a honem s ním na břeh. "Kačenko, ty trdlo!" Ani netušila, jak je možné, že ta deka je calá mokrá. Lekla se hrozně. No, já taky. I ten Matěj už z toho měl rozum, když říkal, co se mohlo stát. Jo jo, prázdniny, vedro ...

"Budeme se válet!" To byl můj původní program na dovolenou v Olešku. Bylo tropické vedro, voda 24, vzduch třicet, děti u babičky v Teplicích, aby mohly náležitě babičkovsky zvlčit, jako všechny děti, co jsou u babičky na prázdninách. Měli jsme k válení ty nejlepší předpoklady. Ale ono se to ale nějak v průběhu zvrtlo. "Mohli bysme zajet do školky," pokusila se načrtnout změnu programu málaskaváHanička. Inu proč ne. Já mám kytky rád, najmě pak v množství vyskytujícím se v zahradnických zařízeních. Ve školce jsme byli nakonec každý den a každý den jsme přivezli plné auto stromů, keřů, vřesů, kytek, pajehlíčníků a zeleně vůbec. To, co se nevešlo, bude stěhovat náklaďák a jeřáb. Třeba Latimérii. (To je chyták na ty, kteří vědí.) No a ve čtvrtek už jsem to nevydržel, popad Juráše a vzal ho do Londýna. Ve skutečnosti to byla cesta dopředu připravená. Ale o cestě až příště, abych měl čas si to připravit.

Matýsek přišel v sobotu navečer s tím, že ho bolí noha. V neděli ráno už pofňukával a kulhal jak John Silver. Věc jsme nezlehčovali, ale nakonec jsme správně usoudili, že ho noha sice bolí, ale asi to nebude nic vážného. Nejlepším lékem se ukázala být pouť. Nikoliv na horu Říp, ale pouť Zvolská. Dodrželi jsme slib a když synek po poledním obvyklém klidu nefňukal, jeli jsme na kolotoče, déšť nedéšť. Už týden vyjma pátečního vedra je počasí pod psa a prší skoro pořád. Pršelo i na pouti. Než se ale strhl opravdu velký příval, který nás vyhnal a promočil, stihl Matěj kolotoče dva a dvoje autíčka, přičemž na autodromu jsem mu pomáhal kroutit volantem. Kačce, která je u babičky v Teplicích, jsme koupili srdce. Matýsek ho sám vybíral a večer už bylo úplně po fňukání. Jenom když si vzpomněl, že má kulhat, honem dělal čistě pro formu, že pajdá. Už to na nás hraje, uličník jeden.

Po ránu jsem si dneska potřeboval do archivu vyfotit krov na zemi. Ne, že by krovy na zem patřily, ale podle našich řemeslníků je to poslední den, kdy na zemi ještě je. Od zítřka už by měl být ve vzduchu. Protože jsme domácnost scifistická a literární vůbec, bylo by lze očekávat v našem případě nějakou tajuplnou interakci hmoty a myšlenky s následnou řízenou levitací krovu nad garáží. Buhužel však dojde pouze k naprosto banálnímu vyzdvižení krovu jeřábem. Vyfotiv to do archivu, jal jsem se spouštět Macka, že napíšu denní porci woleschka, když tu se se mnou přišla rozloučit Kačenka. Jedou totiž udělat výměnu k babičce do Teplic. Teď tam bude na pár dní ona, zatímco Matěj bude zas už doma. A jak tak mávám na rozloučenou, mámiláHanička zastaví, vyleze z auta s kapesníkem a otírá zrcátka. ??? "Nevim, kde se to vyhřívání zapíná," utrousila směrem ke mně. No není mádraháHanička prostě úžasná. Jako Kolumbus. Než aby se pachtila s objevováním, třískne s tím vajíčkem radši o stůl.

Vždycky, když je ho nejvíc potřeba, letí čas rychlostí světla. Možná ještě rychleji. Pozná se to obzvlášť po ránu. Člověk ví, že by měl vstát, aby nezaspal a následně nepřišel pozdě. Ale těch sladkých pět minut navíc tolik láká. Včera jsem si dal trochu rezervu, protože jsem vezl Juráše do školy. Nebývá u nás moc často a rezerva byla o to větší. Sám jsem se přemlouval dost dlouho, než jsem vylez z pelechu. "Juráši, bude čas vstávat," oznámil jsem potichu synovi po nějaké chvíli. Otevřel oko a přikejv. Že jako jo. Zavřel jsem dveře jeho pokoje a šel provádět očistu. Už jsem byl skoro hotov a študent nikde. Vrazil jsem zpátky do pokoje. Ležel na zádech a chrápal, až to otevřelo okno. "Člověče, už jsi měl vstávat!" chytil jsem ho za palec. "Co, Co? ... Aha!", posadil se v mžiku na posteli a mžoural na mě. Měl jsem skoro výčitky svědomí, že toho pacholka skoro dvoumetrovýho tahám zpod peřiny, ale co se dalo dělat. Těch pět sladkejch minut už si užil dobře trojnásobně.

"Člověk má dvě těla, viď, tatínku?", rozbalil to na mě hned po ránu v koupelně Matýsek. "No to nevím, Matěji, to asi ne," začal jsem opatrně. "Ale má. Dvě. Jedno a druhý," trval na svém synek. "Matýsku, člověk má tělo jenom jedno. Dvě ruce, dvě nohy, jedno tělo a jednu hlavu," zkusil jsem na něj snadno prokazatelná fakta," vždyť se sám podívej." "No, právě," pravil malý vědátor a začal mi to vypočítávat. "Jedno tělo a druhý tělo." Nejdřív jsem se vyděsil, že mám doma virtuální siamský dvojče. Pak mi došlo, kam Matýsek ukazuje. "To ano, Matýsku, tohle je tělo, to říkáš správně. Ale tohle, to je čelo." Aha, tatínku, čelo," vzal informaci na vědomí. ... "A tatínku," přišel za chvíli dolů po schodech s otázkou na rtech," jak se vlastně jmenuje to druhý tělo? Já už to zas zapomněl."

Matýsek s Kačkou si hrajou na ledacos. Například Kačenka řekne: "bojovat!" A to je signál k šermování čímkoliv. Včera ve vaně zas Kačka dávala do lahviček koření a Matěj lovil v jiné nádobce bublinového ducha. Kačenka též často používá sousloví: "pomužu ti." To budiž vykládáno jako všeobecná žádost o součinnost, někdy směřovanou od Kačky, jindy zase k ní. Tuhle si děti hrály na kočičky. Běhaly tu po čtyřech, Matěj si dal do tepláků provázek jako ocásek a vyváděly tu jako koťata. Šel jsem pro cosi nahoru a co nevidím. Kačenka je nahatá o schod výš, než Matýsek a ten kutí cosi s provázkem. "Matěji?! Co to tu tropíš?" "Tatínku, ona chtěla Kačenka taky ocásek, tak jí ho přidělávám." Vida, tak tuhle část anatomie bychom měli zdárně za sebou.

Jsme docela hraví u nás doma. Už jsme ale dlouho nic nehráli, nějak se nedosává času a hráče aby jeden taky pohledal. Ono je to vážná věc, tohleto hraní, to se nedá odfláknut. Takže když měl minulý týden přijet Juráš, hnedle jsem přemýšlel, co budeme hrát. Jenže on už je velkej a Člověče nezlob se by ho moc neuctilo. Ne, že by u nás nebyl třeba Carcassonne či jiná hra, ale hry nehry, ono to vyjde na stejno. A navíc: on má ten svůj psp (jsem to viděl prvně, je to sice šikovná věcička, ale pro mě už to nejni). Padlo mi do oka v tom mém bazárku lego. MáhraváHanička si přeci taky ráda staví ... "Jééé, to je drak?", hrnul se hned Matýsek ke krabici. "To jsem nám přines na hraní, když máme ten svátek. A je to Tyranosourus Rex, Matýsku." "Aha, tak až se ráno vyspím, tak bude dinosaurus rex už hotovej?" "To víš, že bude, Matýsku." Dali jsme se do toho, jako za mlada. Já jsem vybíral dílky a kostičky podle plánu a Juráš to dával dohromady. MáhraváHanička udělala packy a hlavu. Ráno Matěj hned startoval dinosaura a učil ho aportovat náklaďák. Ony ty poměry tak nějak přibližně seděly. A tak jsme měli krásnej hrací víkend. My velcí jsme si pohráli večer a drobotina ve dne pokračovala. Je to dobrý, pořád jsme hravá rodina.

"Tatínek přeci není žádnej medvěd," dostal se při obědě do opozice Matěj. "Ale je, Matýsku," hájila své vidění světa mámiláHanička, "je to můj Medvěd." "Ale není," stál i Matěj na svém, "copak je to nějakej medvěd? Vždyť není ani chlupatej." "Víš, Matýsku, je to můj Medvěd a já mu tak říkám," uzavřela málaskaváHanička nedělní společenskou konverzaci u stolu." "No tak jo," vzal celou věc na vědomí Matýsek. Pak Kačenka ztropila scénku, že je to horký, ale hned vzápětí to bylo mňam. Ještě si přidala a i Matýsek to mamince pochválil: "Bylo to znamenité!" Gut-Jarkovský by měl radost.
Večer po výlovu z vany jsem jako obvykle utřel a ustrojil Kačku do pyžama a spacího pytle, Matýsek se obstaral sám. Chystám se, že budu číst pohádku, poslední z knížky o čertech, když přišel ještě pořád nahatej synek a pravil: "Medvěde, prosím, tatínku, budeš nám číst pohádku?" "To víš, že už ji mám nachystanou, Matýsku." No a bylo to. Teď už jenom nějak zařídit ty chlupy.

"Cotoje?", ptá se stále častěji Kačenka zpěvavou otázkou. Je to fuška vymýšlet pořád ty správné odpovědi. Jiné, než správné, totiž Kačka nebere. "Cotoje?", ptá se třeba nad pohádkou. "To je díra do pekla," odpovídám stručně a jasně. "Cotoje?", zpívá dál Kateřina. "Díra do pekla a u ní se válí čert," rozšiřuji popis obrázku, "a už seď a poslouchej, nebo nebudu číst." "Ale já sedím a poslouchám, tatínku," ohřívá si svou polívčičku Matěj. "Já vím, Matýsku, ale ty jsi už větší a máš z těch čertů rozum." "Cotoje?", nenechá se odbýt ten mrňous. "Čert, Kačo, čert je to. A už dej pokoj." "Čert! Čert! Blebleblebleble. Tati, čert!", vyjádří Kačenka dlouhým mimickoverbálním monologem spokojenost z vyčerpávající a správné odpovědi. Trošku při tom uprskne na obrázek, jak se nad ním naklání a s vyplazeným jazykem předvádí čerta. Nadšena, že tatínek konečně správně odpověděl, sedí a poslouchá pohádku o čertových dukátech. Ne dlouho. Uspokojena intelektuální debatou se za chvilku zvedne a jde si pro talířek a lžičku do krabice s nádobíčkem pro panenky. Sedne si a u pohádky předvádí, že jí. Chápu. Nejen myšlenkou živ je člověk. Ale odkud to ta holka má? Holt budu muset při večeři tu knížku odkládat. Tak je to.

"Cos to zas přitáh, taťko," hartusívala babička na dědečka, když jako obvykle odněkud přišel a něco přinesl. Chodíval třeba do Kotců na Starém městě a tam mívali věcí! Všechny ty věci schovával, včetně věcí, které už se třeba trochu opotřebovaly. Nic se nevyhodilo, všechno se schovalo. A ono se to nakonec vždycky hodilo. Něco z dědečka ve mně být musí. Strašně nerad něco vyhazuju. Jako třeba šňůru z rozbité lampičky. Lampičku jsme koupili, hned nám upadla a jelikož byla z keramiky ... Ale ta šňůra, ta neměla chybu. Je to už nějaký ten pátek. Možná i rok. A jak jsem v sobotu stěhoval poslední věci z bytu, našel jsem i tu šňůru. "Tak," vyhlásil jsem slavnostně doma, "teď Matýskovi můžu opravit tu lampičku z Ikea, co si u ní rozbil tu šňůru. Vidíš, Haničko, nakonec je dobře, že jsem ji schoval." "Uhmmm," hlásila přítomnost duchem má shovívaváHanička. Uložil jsem Matýska i Kačku a večer šel zpravovat lampičku. Za chvilku to bylo. "Haničko, teď už jen to stínítko, kampak jsi ho dala, já ho nějak nemůžu v komoře najít." ".... vono bylo prasklý a měla jsem ho už tolikrát v ruce, no ... já ho asi vyhodila ... Tak to nech, já pro Matýska tu lampičku za stovku koupím v Ikea novou." Holt to bude muset ještě nějakou dobu zůstat tak. Já si nechám to vetešnictví a pan Ikea z něčeho taky musí bejt živej.

"Kapitáne! Plnou parou, plachty napnout! Hurá! Tšššš ....! Tati, teď jsem tě předjel, vidíš, tady z přilby šlehají paprsky. Dššš!" Jo, jo, Matýsek právě dosáhl věku, kdy malí kluci začnou vybuchovat. Matěj už exploduje dobře týden. Co viděl za pohádku ve školce, nevím. Já mu včera pustil piráty. MálaskaváHanička mi zakázala Ostrov pokladů, to že je na Matýska ještě moc zlé. Inu má pravdu. Viděl tedy Planetu pokladů. A tam těch zvuků je nepočítaně. Moc si to pochvaloval. A když jsme jeli po dešti projet kolo, okamžitě aplikoval naposlouchané zvuky a povely. Vlastně mu to závidím. A přeju. A potají si vybuchuju s ním, ale to víte, mně už to tak nejde ...

Včera ráno si Matýsek z ničeho nic sedl po snídani ke stolu a jal se kreslit. "Tohle je, maminko, pupík, tady jsou prsa a tady se směje," slyšel jsem ze světnice malířův výklad díla. "No ty jseš, Matýsku, úplnej věstonickej venušák!", pravila málaskaváHanička. Musel jsem se jít podívat, co to vlastně ten můj synek nakreslil, přeci jen té chvály bylo víc, než kdy jindy. A ono, světe div se, to bylo k poznání. Von ten kluk ve svých čtyřech letech umí kreslit skoro líp jak já. A jak umí odpozorovat, co je k malování nejdůležitější, to by se Rubens divil. No, posuďte sami, tady je Matýskova babka - a má velký prsa, jak říká sám autor.

Včera večer byly děti jak z divokejch vajec.Takže hned po večeři šup do vany a hned do postýlky, žádnej večerníček. Ono je občas potřeba přitáhnout režim. Takže jenom pohádku. Matýskovi číst a Kačence taky číst. Matějovi z knížky a Kateřině z cédéčka, mám pro ní svoje čtení nahrané. Líbí se jí to a domáhá se produkce už každý večer. Včera požadovala: "Tata bum!" To byl oříšek. Zatím poslouchala Dášenku a Míšu Kuličku. Oříšek ovšem nepatřil mezi nerozlousknutelné. Kromě pohádek tuhle Kačka poslouchla i písničky. A ve Zpěvech sladké Francie je ta o třech tamborech, jak šli z vojny domů, bumta bum, ratata bum ... Tahleta akustická konstanta Kačence učarovala. A tedy před spaním si dala ještě taneček, tata bum, pak mlíčko a pohádky a pak konečně spát. Jak to tak sleduju, vono to s tím přísnějším režimem nebude zas tak horký.

"Uhmm... dobré ráno, Matýsku," zahučel jsem obvyklé zaklínadlo, když Matěj vstoupil v šest do ložnice. "Jenže, tatínku," děl synek místo pozdravu," to auto se mi někam schovalo. Asi odjelo třeba do kuchyně." To byla vážná situace, která si vyžadovala v šest hodin ráno hbité řešení, to uznávám: "Ale vždyť sis ho dával večer do postýlky pod polštář. Podívej se, určitě tam bude," vsadil jsem všechno na jednu kartu. Buřič odkráčel do své sluje, klaplo světlo a ozývaly se zvuky hledání. Zakrátko se znovu objevil u mě: "Měl jsi pravdu, tatínku, bylo pod polštářem." "Tak vidíš, že ti nikam neujelo."
Já to chápu. Když jsem byl toho věku, co je teď Matěj, brával jsem si taky vždycky ty nové hračky do postele. Autíčka tlačila nejvíc, zatím co například na takovým zrzavým pejskovi se dobře spalo. To byly časy. Teď mám u postele na stolku knížky. Je to slabá náhražka, jelikož žádný nový autíčko teď zrovna nemám a i kdyby: copak se takovej outback vejde do postele?

"Tak ukaž, bratře Žižko, já ti tu čepici nasadím pořádně." S těmito slovy jsem Matýskovi rovnal v autě čepici, která se mu při nasazování svezla přes oči. "A co je to bratřežižko?" Ptal se již prohlédnuvší Matěj. "To byl, Matýsku, takový hejtman, co neviděl na jedno oko a tak měl přes něj pásku," vzal jsem výuku dějepisu z gruntu do svých rukou. "Aha," přijal synek informaci a už pelášil ke dveřím školky. Popad jsem Kačku do náručí a šel za Matějem. "Ahoj Tlapičko," hladil Matýsek místní kotě, co ví, že bydlí venku, ale na prahu dveří se mu překáží nejlíp. Vhladili jsme se dovnitř všichni tři i s Kačkou. Kotě zůstalo spořádeně venku, jak mu káže dobrý mrav. Uvnitř vodmotávám ty všechny šály a kapuce a čepice a mikiny a voteplováky z Kačenky, Matýsek dělá totéž a rychleji sám. Je to kluk šikovnej. A přitom má ještě hromadu času rozmlouvat s již přítomnými. Za stolkem seděl a snídal kamarád. Matýsek, bystrý to klučina, hned prezentoval čerstvě nabyté znalosti: "Ahoj, bratře Žižko!" Klouček za stolem evidentně nechápal souvislosti. Nejen souvislosti. Nechápal nic. Ovšem Matýsek je rozený pedagog. Hned pokračoval: "Bratřežižko je pán, co neviděl na jedno oko, víš, a proto měl přes něj šátek." Teta ze školky ke mě vzhlédla s němou otázkou v očích: "Vy už doma probíráte husity? Dyť nejsou Matějovi ani čtyři!" Pokrčením ramen jsem vyjádřil jakýsi rozpačitý obdiv nad vzdělaností svého syna a nechal jsem to tak. Jak jsem měl té tetě vysvětlovat, že bratr Matěj má tu čepici nakřivo furt.

"Taky jsem vám něco přines, Matýsku," povídám synkovi. "To máte s Kačenkou dohromady. Jsou to tak děsně kyselý bonbóny, že když si je dáš do pusy, budeš mít škleb, jako správnej čert." "Ty si, tatínku, taky vezmeš? A jak se budeš šklebit?" "Já se, Matýsku, budu šklebit jako Belzebub." "Já se ale nechci šklebit. Kačenko, dáme ti bonbón, ano?" "Matýsku, Kačka je ještě moc malá, té radši ne." "A proč by se Kačenka nemohla šklebit?" "Protože je holčička. A holčičky se šklebit nemají." "A ty, tatínku, ty se proměníš v čerta a budeš lítat až támhle nad kopec Ďábel." "Snad se neproměním, ale na kopec se půjdem podívat v létě, až bude počasí na procházky. Podíváme se, kde ja tam ta díra, co jí čerti létají do pekla." "Ale já nechci do pekla. Já jsem řekl Mikulášovi a čertovi tři básničky! Já jsem hodnej!" "To je dobře, Matýsku, ale básničky jednou za rok nestačí. To musíš být hodnej celej rok." "Vždyť já jsem. Ale na kopec Ďábel já nechci. Tam lítají ty čerti. To bych si musel vzít meč a všechny hlavy bych jim uťal." "Hlavy se, Matýsku, utínají jenom drakům. A to jenom těm zlej. Na čerty to neplatí." "Já vím, můj čokoládovej dráček je hodnej, ten na ty zlý vždycky otevře tlamu a zažene je ohněm." "To je dobře, že máš takovýho dráčka. Já už ale musím do práce." "Tak jo. A přijdeš brzy, viď, tatínku." "To víš, že jo. Tak pusu, Kačka taky, a buďte tu hodný."
Přišel jsem brzy a hned mezi dveřmi jsem se dozvěděl: "Podívej se, tatínku, vůbec se nešklebím jako čert!" "Kolik jste toho, Matěji, snědli?" "jenom dva, tatínku. Dva ráno a dva po obědě." "Tak to jo, to by se ani čert nešklebil."

"To je stejný, jako když třeba neumíš čárky ve větě," vysvětlovala máštudovanáHanička. "Já ale čárky skoro umím. A navíc: tohle je úplně něco jinýho. To přeci dá rozum." Nedal jsem se. Nemohl jsem se dát. Byla totiž disputace o tak elementární záležitosti, jako je plocha pravidelného čtyřúhelníku. Jak jí spočítat. "To přeci ví každej, to se učí už v obecný škole. To už ti v tý hlavě musí zůstat. A ta ženská to prostě neví. Víš co mi odpověděla? Že to má tadyhle napsaný. Jsem se málem vzteknul. Jakýpak napsaný ... !" MáhumanitněvzdělanáHanička byla stále v opozici. "Vůbec nemusí. Ty taky občas uděláš hrubku." "Občas, ale pak se vopravim. Kdežto plocha, to jde přeci vobyčejnym selskym rozumem." "Selským nevím, ale technickým rozhodně. Ty jseš strojař, tak to vidíš úplně jinak." "Vidim to furt stejně." "Vidíš to jenom ze svýho pohledu." "Nic nevidím, já to prostě spočítám a je to." "Vidíš! A tady to máš. Spočítáš. Protože víš jak. Já třeba ..." "Nesnaž se jí dělat advokáta, je prostě blbá a hotovo!" "Není. Já tu plochu taky spočítám, jenže už jsem to dlouho nepotřebovala. Ale objem, to už bych možná nedala dohromady." "Cože?!!! Koho jsme si to vzal! Ty neumíš spočítat objem?!" "To tak úplně netvrdím, jen bych musela chvíli přemýšlet. Ale nechceš snad říct, že jsem taky ..." "Ne, Haničko, to ne! Já jen, že to budu muset to děvče naučit. Myslíš, že můžem probrat správnej postup?" "To jsem ráda. Tak to bude nejlepší když začneš tak, že ...."
Tohle se u nás odehrávalo předevčírem a já pořád nevím: kdo z nás umí líp tu plochu?

"Ale to přeci bylo jinak. Oni ti nechtěli pomoct. To jenom, když sis u telefoniky stěžovala, že platíš moc, tak ti nabídli, že můžeš platit ještě víc," vysvětloval jsem mamince. "Aha. Tak to máš pravdu. Tak to já si ten telefon na chalupu zavést nenechám." "No bodejď, dyť máš mobil." Takový a ještě další podobné rozhovory jsme vedli s maminkou včera, když jsme byli obchodně v jedné společnosti Na Poříčí. Paní obchodnice i její asistentka byly milé a v mamince tak vzbudily dojem srdečnosti, zvlášť, když jsem se s nimi normálně bavil, zatímco vyřizovaly potřebné papíry. Maminka je ovšem člověk ostýchavý. Hovor nechala na mě. Alespoň ten důležitý. Atmosféra jakéhosi profesionálního a celkem i milého přístupu jí nakonec ale zmohla. Při odchodu, už na chodbě u výtahu, se rozhodla, že zapřede rozhovor. "No a co děti?" Bez varování se zeptala mladé paní, před nedávnem ještě slečny. Ta se zakoktala: "Já, já nevím. Snad kolegyně." "Ale ne, já myslela vaše," nedala se nachytat maminka. Paní ke mně vzhlídla o pomoc a pravila. "Ale já děti ještě nemám." "No tak to promiňte," omlouvala se maminka. Výtah už měl dveře otevřené, tak jsem tam maminku lehce postrčil a ještě stihnul poznamenat, že s touhle paní fakt nic nemám. Zasmáli jsme se. Nevím jistě, jestli všichni. A ve výtahu mi maminka vyčetla: "Vždyť jsi říkal, že ty její děti měly vši. No tak jsem se chtěla zeptat, jestli pořád ještě ..." "Mami, to byla úplně jiná paní." "Aha. Tak vidíš. Ale byla z týhle firmy, ne?" To jsem nemoh popřít, stejně jako skutečnost, že maminka má paměť jako slon.

Ježíšek je bytost přelétavá v prostoru i v čase. Přinejmenším jsme si ho my, lidstvo hříšný, požitkářský, takhle přitesali k obrazu svému. Nosí dárky kdekomu a kdykoli. Dalo by se namítnout, že kdekomu úplně ne a kdykoliv už vůbec ne. Opak je pravdou. Třeba u nás v Olešku. Ježíšek slíbil mémiléHaničce, že dostane pod stromeček piano. Ale holt se mu nějak cestou vysmeklo a že prej ho tedy doručí v nějakým tom náhradním termínu. V tej špedici jsem byl tak trochu namočenej i já a proto jsem začal vhodným způsobem mlžit, jako že kdoví, jestli jsme si vybrali dobře, a že stejně budu muset počkat až jak daně ... no, znáte to. Dařilo se. MálaskaváHanička už pomalu zapomínala, co jsem v záři prskavek slíbil a půda se tak zdála býti nachystána. I využil jsem nepřítomnosti mépracovitéHaničky a dovláčel ten dlouho pečlivě vybíranej a několikrát křížem konzultovanej inštrument domů. Rozbalil, sestavil a začal odhánět děti, které si z té yamahy rázem udělaly soukromou hrací skříňku. Ale teď jak to navlíct, aby bylo překvapení. Já byl večer pryč, mámiláHanička taky, děti hlídala teta Dáda. Hanička přijela pozdě a mě napadlo, že nebude zbytí a tentokrát si to užijeme zprostředkovaně. Objekt je instalován v ložnici, z toho jsem vycházel. "Haničko, prosímtě, mohla bys...", volal jsem domů. "Teď ne, až za chvíli, teď jsem strašně utahaná." "Tak já zavolám později." Zavolal jsem: "... mohla bys mi, prosím, zajít do ložnice, já tam mám na nočním stolku..." "No jó, tak počkej, už jdu nahoru, to by to nemohlo počkat, až .... Týýý jóóóó! To je úžasný. Ty jseš úžasnej! No tos mě teda dostal...." MánejmilejšíHanička mi udělala obrovskou radost a užili jsme si oba. A to, považte, po telefonu!

Kačenka už je dost velká, věkem samozřejmě, jinak je to mrňous po mamince, aby se učila čurat do reterátu, ergo ještě před tím do nočníku. To je počínání bohu i nám milé. Poněvadž furt nemusíme žonglovat po schodech s pokaděnejma plínkama. Výchova k čistotě probíhá soustředěně a důsledně. Celý minulý týden jsem dostával hlášení, co, jak a kolikrát naše dcera vykonala. Byly to činy vesměs hrdinské. Za takové je logickou odměnou pochavala. Chválíme jí, co jen se do ní vejde. "Kačenko, ty jseš ale hodná holčička, takhle pěkně se vyčůrat. ... Jéééé, Kačenka se vykakala, no to máme radost!" Následuje potlesk na otevřené scéně. V Grand Ole Opry by se řeklo standig ovation. Ovšem včera nastal náhlý zlom. Troje gaťky a tepláky byly promočeny dřív, než Kateřina dorazila k nádobě. A jen jsem vytáh paty z domu na zápraží, vopravdu jen minutku potom, slyším hurónskej řev. "Kateřino, ty prase jedno!" Bylo to tak. Kontaminace nabyla vpravdě nepřehlédnutelných rozměrů. Bez breku se to neobešlo a chvála přirozeně zcela chyběla. Tak, tak. Nechvalme Kaču před večerem.

Nezapomenout papíry, hlavně nezapomenout papíry. Papíry jsem nezapomněl a Kačenku taky ne. Jeli jsme k paní doktorce na nějaké v řadě další sdružené očkování. Sdružené proto, že dneska už mají děti komfort. Kdepak jako dřív: co vpich, to jedna choroba. Dneska už jich musejí mít v jedné dávce hned půl tuctu nebo kolik mi to sestřička vypočítávala. Ono je to tak lepší, míň se děti trápí. Na Kačku si ovšem nikdo jen tak nepřijde. Byli jsme první na řadě a Kačenka vkráčela do ordinace s přehledem. Čekal jsem řev nebo jiný projev upamatování, protože v téhle mučírně se pravidelně Kateřina podrobuje očkování. Kupodivu jsem se nedočkal. Děvenka se rozhlížela, kde by co popadla. Využili jsme toho a injekce vjela do ručky raz dva. To trošku zabolelo a nějaké ty slzičky byly. Krátce. Protože hned dostala dětskou náplast s obrázky a kartičku se žlutým ptáčkem a rovnou to střihla k ledničce s vakcínami a začla zkušeně přerovnávat magnetické obrázky a slony ( taky magnetické ). Takže by to vlastně měla být historka o statečnosti mé dvouleté dcerušky. Houby! Je to historka o korupci. Tady to začíná. Jedním vobrázkem se žlutym ptákem. To by v tom byl čert, aby aspoň pár těch slziček nevymáčkla, když se za to špendýruje prezent.

„Jako dycky, úplně jako dycky,“ bručel jsem si pod vousy takhle o víkendu, když jsem si cosi bral z šatny po paměti, jelikož nesvítilo světlo. „To se prostě nechá prasknout žárovka, zatouškuje se to před hlavou rodiny, aby se nevypadalo, jako Conan ničitel, a von už to pak někdo spraví. Někdo. Kdo tak asi? Zase já! Kdo jinej by se tu taky potloukal …“ Litanie jsem si vydržel předříkávat nějakou dobu. Do té chvíle, než mámiláHanička odjela napodruhé na Slovensko. Napoprvé nechala doma krabici důležitou. Vzal jsem stoličku, děti jsem poslal do pokojíčku, aby si hrály a nerušily tatínka při opravě, a pustil se do výměny žárovky. Hmmm! Nová taky nesvítí. To bude kontakt. To se musí - nejdřív zhasnout, aby mě to nepraštilo – tuhlec odehnout šroubovákem. „Ne, Matýsku, teď mi sem nechoď. Běž za Kačenkou nahoru.“ Tak, to by bylo. „Kačko! Sem se nevejdem všichni.“ Proč to, sakra, pořád nesvítí? Jistič? „Kruci, ven z komory, tady není k hnutí, oba!“ Tak ne, jističe jsou v pořádku. Zkusím tam obyčejnou žárovku, třeba s tím je něco … Nebylo. Tak to bude uvolněnej kontakt ve vypínači. „Ne, nelezte mi sem, tady je rozdělaná elektrika.“ Tadyhle to musím rozpojit. „Tatínku, proč zhaslo všude světlo?“ „Aha! Všude ne, Matěji, jenom v obýváku, vono je to asi nějak propojený.“ Zpátky. Všechny dráty zpátky, ale nejdřív zkoušečku. No proud tam všude de. Tak co to s tím, himl, je? Všechno funguje, jističe jistěj, proudovej chránič chrání, do vypínače jde proud, zkoušečka na objímce ukazuje, že tam taky. Tak proč to doprkýnkadubovýho nesvítí? Sundáme ještě i tu objímku. „Matěji, Kateřino, jeďte s těma traktorama ven, tady jezdit prostě nemůžete, tady není místo a bude ho ještě míň, až na vás s toho štokrlete spadnu!“ Tak ještě zkusím přiložit na zkoušku živý dráty k žárovce. Vono to svítí! To musí bejt v tý vobjímce blbý. … … Jo tady! Von je tam eště jeden skovanej kontakt. A já myslel, že to de závitem. Mno, tak to bysme měli. Světlo znovu v šatně svítí, rozvodná deska zkontrolována, vypínač zrevidován, děti nezraněny, dům stojí … no nebylo to krásný nedělní vodpoledne?

Četli jsme si s moučtenářkouHaničkou v sobotu večer (shodou okolností oba knížku od Ondřeje Neffa), když tu kolem půl desáté rána odkudsi shůry. A hned vzápětí zoufalý pláč Kačenčin. Maminky jsou v těchhle pádech pohotovější. I tentokrát byla mástarostliváHanička u cíle dřív, než já: "Tys jí tu postýlku ještě pořád nespravil!!!" To byla vážná a pravdivá obžaloba. Kačku jsme už podruhé tahali zamotanou z peřiny a spacího pytle. Vůbec neměla tušení, proč se s ní tak nesmyslě houpe zeměkoule, až z toho padá postýlka. Postýlka se totiž rozložila na prvočinitele díky soustavné péči Matýskových a Kačenčiných prostných cviků, jimž jsou právě žbrliny postýlky skvělou oporou. Popravdě se docela divím, co všechno ta postýlka vydržela. Poskytl jsem jí už poněkolikáté první pomoc (postýlce, samozřejmě), zatímco Kačku málaskaváHanička tišila kromě jiného i slovy. "...no, spinkej, nic se nestalo, on ti už tatínek snad konečně tu postýlku spraví ..." No jo, tatínek to v neděli spravil (= znovu zklížil) a doufá, že jeho dcera nebude, až vyroste, praštěná.

"Jé, to by se mi taky hodilo," hlaholila mášetrnáHaničky ve chvíli, když jsem z kapsy starých kalhot vytáh nějaké stokoruny. Takovýhle překvapení potěší, to musím souhlasit. Nejdřív se ovšem ty bankovky do té kapsy musí nějak dostat, to dá rozum. Je to jako s těmi dárky, co je člověk ukládá, až na ně přijde čas.
Zrovna včera jsem po větším pátrání objevil rozumnou knížku pro kluky. O pirátech. Ostrov pokladů jsem musel koupit v antikvariátu, ale ten je až pro větší kluky. Proto jsem sháněl něco pro kluky malý. A objevil jsem právě Poklad kapitána Williama Kidda. Hned mě to nadchlo. Dneska jí budu mít k vyzvednutí v mém oblíbeném knihkupectví. Chlubil jsem se mésečtěléHaničce loveckým úspěchem a hned jsem poprávu dostal. Že jestli prý tu knížku kupuju pro sebe nebo pro Matýska. Matýsek že je na to ještě malej a že mu mám číst pohádky. No co mu tak asi už dva roky čtu?! Včera jsme zrovna dočetli Neználka a tak pyráťy jsou na pořadu dne. Že jo, Browne? Tedy Matýsku. A to prý že teda ne a že se ta knížka uloží a že mu jí klidně můžu číst až za dva roky, to už z toho bude mít rozum. Ale do tý doby já přijdu vo rozum. Kdopak to má vydržet. Taková úžasná knížka s pokladama a mapama a kódama ... a vůbec. ... Ale dyť ona má tamálaskaváHanička pravdu. Tak já ty piráty teda dám na pár let do krabice. A bude z ní uloženka. Jen abysme jí pak našli.