Původně jsem se zdráhal dát informaci o pochodu na woleschko, ale nakonec mi nic jiného nezbývá.
Strýc Podger, totiž kamarád Ondřej, to v tom svátečním laufu zas trošku poplet.

Tedy POZOR! POZOR!
Druhý ročník tradičního Silvestrovského pochodu
Oleško - Davle - Oleško
se koná
dne 31.12. 2008
sraz účastníků pochodu v 10:00 před hospodou U Hada ve Vltavské ulici v Olešku.

Teď už jen doplnění.
Jedná se skutečně o tradiční SILVESTROVSKÝ pochod, který výše jmenovaný strýc Podger sám zakládal a tudíž se koná na SILVESTRA a nikoliv na Nový rok, jak je nesprávně uvedeno na Hyeně.

"Kardamom," povídám. "A zelenej nebo hnědej," povídá paní za pultem. "Oba. A bude toho víc." Bylo toho víc. Ještě muškátový květ, koriandr, ořechy, mandle, vanilkový lusk, kůru z pomeranče a citronu, rozinky, čokoládu, ...
"Vy budete péct?", ptala se dál paní za pultem. "Jo." " A co to bude?" "No, štolu budu péct, jako každý vánoce." "To bude nějaká velká, ne?" "Aby bylo na rozdávání. Tak ze dvou kil." "To bysme si taky daly. To je dobrota, taková štola. To nám přinesete na vochutnání, že jo." "To vám nepřinesu. Já nejsem zdejší, já tu jen projíždím."
"Tak Máňo, vochutnávka prej nebude. Pán neni z Vinohrad." Pravila na závěr žena za pultem. "Nebude, nebude. Tak se tu mějte a hezký svátky," ukončil jsem návštěvu v hokynářství.
Teď už mi žádný výmluvy nepomůžou. Nakoupeno mám, o víkendu budu muset roztopit pec.

"Nechcete jí rozbalit?", ptaly se slečny v knihkupectví. "No já nevim, třeba si jí ani nevezmu," nejistě jsem přitakával. Měl jsem v ruce novou knížku Jana Saudka. Jak bývá teď zvykem, byla v takovém prezervativu, což se zcela vyjímečně zrovna k tomuhle růžovému kousku tak nějak hodilo. "Ale to my vám jí rády rozbalíme, i když si jí nevezmete." "Aha! Vy jste taky zvědavý, ale nedá vám to, že jo?!" "No, my vždycky čekáme na prvího zákazníka." ""Tak to mi jí rozbalte." Slečny se nedočkavě pustily do sundavání prezervativu z knížky.
"Tak tady to je", podávala mi jedna z nich knížku igelitu zbavenou. "Klidně si jí otevřte první, já se ještě podívám tuhlec," chtěl jsem jim nechat to potěšení z čerstvé knihy. "Ale to ne, přeci když jste ten zákazník," potlačila slečna svoji zvědavost. Zalistoval jsem knížkou saudkovin. "A tak já si jí vezmu."
"A chcetu radši tu zabalenou, viďte," naváděla mě slečna. "Né, klidně mi dejte tuhlec, co jste už rozbalily," hloupě jsem nepochopil návod. "A to my vám radši dáme tu zabalenou, to budete mít lepší." "Jsem to ale trouba, dyť vy si chcete taky počíst, že jo?!" "No, právě, my jsme si jí taky ještě neprohlídly."
Dostal jsem Saudka ve šprcce a slečny se hned pustily do téhož, ovšem již bez ochrany. No není to báječný knihkupectví?

Je to jenom Rock’n’Roll. Zpívaj Stouni tak někdy od čtyřiasedmdesátýho. A stojí to za to. Dodávám k tomu já po včerejší porci kultury. Nějak mi v tom frmolu uniklo, o čem to představení v Národním je. A tak mě mile překvapila muzika Plastiků, kteří to rozbalili před začátkem a před hynajskou. Národ sobě na to hleděl jak z jara a někteří dívácí si zacpávali uši, když to kapela pořádně rozjela. MácitliváHanička dokonce pronesla něco jako že hudba neznamená rámus. Ale já jsem si užíval Plastiky v Národním. To se moč často nevidí.
Musím říct, že představení Rock’n’Roll je jedno z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší, co jsem tu za poslední dobu viděl. Připouštím, že to může být i tím, že období, ve hře popisované, jsem zažil. A taky tím, že krátké písničkové vstupy jsou přesně to, co jsem poslouchal. Ovšem musí to mít i jinou příčinu, neboť se to dívadlo líbilo i mémiléHanička. A ta s tím rámusem nemá společného vůbec nic. MávzdělanáHanička zpívala támhlec v Lípě ve sboru, když já jsem přiváděl dědečka Floydama k šílenství.
Ať je to tak nebo tak, jděte na to. Tahle hra není jenom Rock’n’Roll.

Jak se to přehoupne přes Mikuláše, jsou vánoce na spadnutí. S železnou pravidelností houstne provoz v obchodech a oblíbenou knižní pasáží na Václaváku se skoro nedá projít. To se vám najednou vyrojí takovejch čtenářů. Člověk by si moh myslet, že celá republika v zimě sedí večer pod lampou a hltá literarturu. Ovšem myslet si může jeden ledacos. Skutečnost bude spíš taková, že vánoční horečka se nevyhýbá žádnému obchodu. A to je právě čas, kdy já z obchodů zdrhám.
Naštěstí vím o jednom knihkupectví, kde je vždycky klídek. Platím tam za štamgasta. Je tu vždycky čas na pár slov o knížkách nebo jen tak. Zrovna včera jsem si tam šel pro Divnopis. Už vyšel druhý díl, tentokrát i s mapou těch podivně se jmenujících obcí. Naše Oleško se tam asi nedostane, ale mamince ten první udělal radost velikou. Je v něm totiž Oškobrh, což je kopec nad vsí, kde má chaloupku. Z pochopitelných důvodů jsem ten druhej díl pro ní musel koupit, to dá rozum.
A protože si vždycky prohlížím i další nové knížky, padla mi do oka taková pěkně vyvedená. "Copak je tohle? Ztracené dívky - to bude nějaká novinka?" Slečny za pultem se trošku zarazily, což jsem moc nechápal. Jinak jsou ochota sama. Pak to z nich vypadlo: "To je pornografie!" "Cože? Takový věci tu taky máte?" Hned jsem to otevřel, s tím se nedalo otálet. "No jo, fakt. A takovej to má decentní vobal! Tak to neni pro mě. Nevydalo něco nového Argo? To je slušný nakladatelství." .... "No, to je ale právě z Arga, tohleto porno!" "To neni možný, že by ... ukažte ... no jo, vopravdu. Tak to já se na to musím pořádně podívat, když je to ta hodnotná literatura." Ať jsem na to koukal, jak jsem na to koukal, byl to prostě pornáč. Argo, neargo. A takový to bylo solidní nakladatelství.

Nestrašit! Kačenka umí básničku. Po Matýskovi chtít nejmíň tři. To bylo základem obsahu dokumentu přiloženému ke košíku. Košík čekal v pátek přede dveřmi na Mikuláše. Klidně můžu napsat: jako vždycky. Chodí k nám už pravidelně "mikulášský servis" za Zvole v podobě pěti děvčat. Jedna je Mikuláš, druhá anděl a zbylé tři jsou čertice.
Zabušily na dveře někdy kolem tři čtvrti na pět. Matěj už byl nachystanej a utíkal ke dveřím, že je otevře, což učinil. A to neměl dělat. Do domu se vřítila čertice. Ani moc hrůzu nepouštěla. Jenom dobře vypadala a "očuchávala" terén. Za ní Mikuláš, další dvě rohatý dámy a nakonec anděl. Začlo pozdvižení.
Kačenka se rozbrečela už při první čertici. MálaskaváHanička jí držela v náručí, ale Kateřina řvala, jak kdyby jí ládovali do pytle. Matýsek stál u schodů tuhej jak štolverk. Stál, když přišel Mikuláš. Stál i při pohledu na anděla. Ale to už se mu začala třást ramínka. Jen se k němu Mikuláš sklonil s knihou hříchů, začal plakat taky. Marně ho svatý muž (letos s kompletním plnovousem) ujišťoval, že jistě musel být hodný. V knize hříchů totiž prý žádný zápis nemá. Matěj štkal a Kačka řvala.
Mikuláš musel část svého mančaftu vykázat před dům. Teprv potom začal Matýsek s básničkou. Kačka jí taky odříkala, ale jen mémiléHaničce do ramena. Nikdo jí neslyšel.
Košík s dárky situaci uklidnil jen nepatrně. Když celá ta kumpanie vypadla, byly děti ještě chvíli vyjukané. Teprve po nějaké chvíli roztály s prvními sousty čokolády a sušeného ovoce. Do darovaných hrníčků pak dostaly před spaním mlíčko.
Ráno v sobotu slyším od Kačky z pokoje: "maminkóóó!" Nakouk jsem. "Tatínku, nejsou tu čerti?" "I kdepak, Kačenko, nejsou. Ti už jsou dávno zpátky v pekle." "Tak já vstanu," odhodlala se Kačka a vystrčila nohu z postýlky.

Občas se ucpou dráty a to se stalo i dneska ráno. Ať jsem dělal, co jsem dělal, internet nešel. Šel jsem tedy já. Do práce. Tedy jel. Cestou jsem zavolal pánovi od Telekomu, vlastně teď už od kyslíků, o pomoc. A pomoc se dostavila.
Někdy kolem poledního to začlo znovu běhat, jak hlásila málaskaváHanička. Takže dnešní vydání woleschka vyšlo až teď večer. A zítřejší? To se uvidí, jaxe na to vyspím. Tak dobrou!

"Ta věc, co dělá ten děsnej randál, co ho slyšíte, je asi takhle velká," řval jsem do telefonu na styčného důstojníka firmy, která nám ve firmě servisuje zabezpečovací zařízení. Ten člověk už mi dobře pět minut pil krev. "Takže taky víte houby, po tom, co jsem vám řek. Tak mi neříkejte, že je to sirénka a že je v zásuvce. Co je to nevím, ale v zásuvce to není a řve to." Trval jsem dál na svém a moji verzi podporoval ten bílej puchejř na stěně, co řval, jak když ho na nože berou.
Celé to začlo tím, že se ta věc zřejmě zbláznila a začla nám v kanceláři vyvádět. Vytočil jsem číslo servisu a žádal pomoc. Jenže pán trval na svém, že to mám vytáhnout ze zásuvky a že to přestane. Jenže já to ze zásuvky vytáhnout nemoh, protože to v zásuvce nebylo. Takhle jsme si povídali dokola dobře pět minut. On, že ze zásuvky ven. Já, že zásuvku nevidět. Ten pán mě musel mít za absolutního kancelářského blba. Já zas jeho za blba servisního. čínž to bylo 1:1. Ovšem ta věc řvala dál, což otáčelo skóre v můj neprospěch.
"Povídám, že to nevímco v zásuvce není. Těžko vám to můžu po telefonu ukázat." "Tak to z tý zásuvky vytáhněte." "Ne! Koukejte, ta věc je přímo na zdi. Je to bílý, tvar to má jako puk a je to o trochu větší, než puk ..." " No jó, tak to je kouřák! To normálně sundejte ze zdi a vyndejte z toho baterky."
Tak a bylo to. Zvítězil jsem nad duchem i nad hmotou. Puk přestal ječet a pán na druhém konci drátu řikal, že je to jasný, že jsem to měl říct hned.

"Jsem dneska už musel půl hodiny škrabat auto," stěžoval si včera cestou pravděpodobně z oběda jeden mládenec druhým dvěma. "A to sem samozřejmě nemoh najít škrabku," dodával významnosti té pohnuté historii, "tak jsem to musel vzít kreditkou." Představil jsem si, jak tím samýma kusem plastu pak platí v hospodě polivku a pivo. A šel jsem taky na oběd. Aby mi nezalezlo za nehty, když už je ta zima, zašel jsem si cestou z oběda k Baťovi pro rukavice. "Tyhlety si vezmu." "Tak chvilku počkejte, vono mi to nejde nějak namarkovat, já musim za pani vedoucí, voni sou ve slevě." Bylo mi dost jedno, v čem ty rukavice jsou, hlavně, že byly kožený a nelezou z nich prsty, jako z těch starejch. "Tak ještě strpení, já musím zavolat na distribuci, tam je nějak jinej kód, k tý slevě." "Ale já nekupuju slevu, já kupuju rukavice." "Tak jestli chcete, támhle u hlavního pultu máme ještě jiný." "Jo ty mi taky sou, dejte mi tyhle." Zaplatil jsem kartou, v mém případě nebyla namrzlá od náledí. V tom přišla paní vedoucí: "Tak už to mám, voni je zlevnili na 99!" "No jo, tak mi je taky zabalte, rukavic není nikdy dost." Platil jsem podruhé: "Vemte to s tou kartou ještě jednou dokola." V autě jsem se cestou domů přesvědčil, že škrabku mám po ruce. Kartu přece jenom používám radši u pokladny a třeba i dvakrát, když mají u Bati tu slevu.

Sraz byl u nové školy ve Vraném. A že prý tam přijede Martin na bílém koni a bude lampionový průvod. A taky jo. Matýsek s Kačkou měli své kulaté lampiony s žárovičkou, čímž se odlišovali od unifikovaných lampionů se svíčkou, které měla ostatní Medvíďata z Ohrobeckého spolku. Ostatních tvarů i typů bylo všude kolem spousta. Martin přijel ke škole a byl poznat podle toho, že byl na hnědém koni, měl na hlavě takový stříbrný hrnec a byla to holka. Ale jinak, celej Martin na bílém koni. A pak se šlo ke kostelíčku, kde místní skauti stropili u ohníčku krátké melodrama na téma: kterak se Martin, tou dobou ještě ne svatý, se žebrákem o plášť rozdělil. Děti se po jeho příkladu rozdělily mezi sebou o přinesené pokroutky, k čemuž byly vyzvány na památku svatého zřejmě nejvyšším skautem. Za společné dělby obsahu košíčků se šlo domů. Kačence už jsem lampion zátky musel nést, že prý je moc těžký. Tak jsem ho nes. Na památku svatého Martina.

Jedna zmínka o tlučení špačka vloni v dubnu stačila, aby si mě našel znalec této hry a hned se mě zeptal, jak to u nás s těmi ptáky je. Protože jsem všechno sepsal po pravdě včetně pravidel, kterak špačka správně tlouci, určitě to stojí za zápis do deníku:

Já bych si rozhodně netroufl prohlašovat, že ovládám tlučení špačka. Zkoušeli jsme to s Matýskem, to jo. Ovšem v poněkud bezpečnějsí a snažší verzi bez zašpičatění a s "podkladovým" polínkem.
Kdysi dávno (opravdu dost dávno, tak 30 - 40 let) mi o té hře povídal tatínek a vysvětloval mi její záludnosti. Za jejich mládí (tak 1930-1940) to byla hra hodně populární a to především jako hra s cílem NĚCO trefit. Třeba okno sousedovic kůlny nebo kozu, co se támhle na louce pase a tak. Čímž se dostávám k tomu, že já měl za mlada špačka spíš zakázanýho, jelikož "bys eště rozbil někde okno". Ovšem tatínek byl stran této věci pečlivý a celé mi to popsal. Je potřeba mít 1) špalíček asi tak 3-5cm v průměru, dlouhý asi 15-20cm. Tento jest náležitě na obou koncích zašpičatět a teprv potom je z něj ten správný špaček. 2) Pálku, lépe řečeno hůlku, délky přiměřené výšce pálkařů, ale obecně asi tak 60-80cm, možná i metr, o průměru o něco menším, než špaček. A za 3) místo, odkud se špaček odpaluje. Tedy a 4) cíl (viz výše). Hraje - odpaluje se to tak, že musíte a) trefit pálkou špačka na špičku tak, aby se náležitě zhoupnul, roztočil a vyletěl kolmo do výšky. To je docela umění. b) Musíte špačka v kolmém vznosu trefit pálkou podruhé a to tak šikovně, aby letěl směrem, který určujete vy, nikoliv to prudce se točící dřevo. To je daleko větší umění. A c) těmito dvěma po sobě rychle jdoucími odpaly musíte udělit špačkovi takový impulz, aby trefil zvolený cíl. Ono to zní jednoduše, ale není to žádná legrace. Ba dokonce musím přiznat, že je to dost nebezpečné, pokud uvážíme, že špaček v podstatě lítá, kam se mu zachce. Pouze dlouhým cvičením se dá jakž takž zajistit alespoň přibližný směr, kam poletí. A jen ti nejlepší dovedou trefovat i hrušky za sousedovic plotem, pokud ovšem máte souseda, soused hrušku a ta je za tím plotem.

"Ale jo, tak klidně přijeďte," jakžtakž přitakala slečna od Subaru. Ono nebylo včera nijak zvlášť na předváděcí jízdy, tak nebylo divu, že se jí moc nechtělo. "Jen pojďte, už to máte nachystaný," uvítala mě ve dveřích a šli jsme. Nový Forester nemá klíčky. Jenom krabičku s knoflíkama. Tu jsem zvládl. Ale nemoh jsem najít ten šteftík, co se s ním startuje. "To ja tadyhle vlevo." "Aha," našel jsem veliké červené svítící tlačítko. Zmáčk jsem knoflík a jelo se. Byl jsem zvědavý na nový motor boxer diesel. Neumím to s naftovým motorem a tak mi to hned na křižovatce chcíplo a pak ještě jednou na kulaťáku u Jesenice. Ale jinak jsem se tvářil, jako bych s tímhle autem jezdil odjakživa. "Klidně můžem i na šestku," radila slečna na dálnici, aby zdůraznila, že tohle auto má šest rychlostí plus zpátečku. Bylo to svezení příjemné. Žádný kovaříci v motoru, jak by u dieselu člověk čekal, všechno po ruce, jen ten automat chybí. Prý se máme nechat překvapit. No uvidíme na jaře, to už bude docela aktuální.

To sem zvědavej, kam si dneska sednu, povídám si takhle ve středu před obědem v bufetu. Bylo plno a přitom žádná fronta. Nějak vám to dlouho trvá, vyslal jsem myšlenku k sedícím žvýkajícím spolustrávníkům. Vyšlo na mě místo vedle stolku, kde seděly tři asiatky. Z které země byly, si odhadnout netroufám. Při polívce se rozhlížím a koukám, jak naproti stolovníci živě rozprávějí po obědě, vedle si mládenec čet knihu taky už po jídle a slečinky vedle u stolu se s tím nemazaly vůbec. Jedla jenom jedna. Zbývající dvě se potravou vůbec nezabývaly a mazaly karty. No bodejď by tu bylo místo! Koukám na ně a ony to braly jako společenskou událost, řekněme třeba jako čaj o páté. Žvatlaly si u karet a listy jen pleskaly o stůl, zatím co kamarádka dojedla oběd. Jejich řeči nerozumím, ale tolik mi bylo jasné, když jí stáhly zpátky na židli, že rozhodně ještě nějakou chvíli hodlají posedět a věnovat se karbanu. Odcházel jsem a slečinky mastily karty dál. Včera jsem byl jinde, proto nevím jistě, jestli jsou tam ještě. Kdo ví. V tu středu vypadaly, že tam málem chtějí bydlet.

Ona už asi bude nová verze wayfinderu. To abych si jí stáhnul do mobilu. Říkal jsem si včera. To byl nápad! Nová verze se usalašila v mém mobilu a zřejmě se jí v něm líbí tolik, že už tam nikoho dalšího nechce pustit. A tak radši vyřadila telefon z provozu. Totálně. Je po něm, jak po žabe. Řekl by jeden kolega z Brna. Po neúspěšných resuscitačních pokusech jsem zpanikařil, že budu bez spojení. Před dvaceti lety by mě ani ve snu nenapadlo, že budu mít mobilní telefon, taková věc tenkrát patřila do oboru sci-fi. Dneska na mě padne hrůza, že nebudu ve spojení s okolím. Zkusil jsem koupit nějakou náhražku na chvilku v bazaru, ale nějak se mi ty ochmataný čórky eklovaly. Skončil jsem v servisu, kde mi řekli, jestli mám záruční list. No jasně, ty s sebou obvykle dva až tři nosím. Koupil jsem si u nich náhražku funglovku a se záručákem a zamřelým telefonem tam jdu dneska znova. Ale už uklidněnej, že mám alespoň tu náhražku, která funguje.

Něco se tam muselo stát. Jinak to není možné. Kdo čte woleschko, ví že je tu pro nás samozřejmostí přítomnost paralelního vesmíru. Důkazem, jak známo, jsou ztacené ponožky, které se během času naprosto neodhadnutelně ztrácejí a znovu objevují. V sobotu bylo velké prádlo a já čekal zas nějaký ten přesun hmoty mezi paralelními vesmíry. Jenže tentokrát se vůbec nic nestalo. Naopak, včechny ponožky byly v páru. A to je právě ta záhada. Už nějakou dobu se mi v šuplíku hromadí liché černé ponožky. Mám jich tam dobře dva tucty. Každá jiná. Do páru prostě nejdou. A v prádle se neobjevily. Muselo se tam něco stát. Ve světě, kam se mé ponožky ztrácejí, teď musí být zavaleni horou ponožek a přestalo jim fungovat návratové zařízení. Jestli s tím něco honem neudělají, dozajista hrozí kolaps paralelního vesmíru.

"Já tam klidně půjdu s někým jiným, jenom abych moh říct, že to bylo blbý," objasnil jsem mémiléHaničce svůj postoj k včerejšímu divadlu. Včera jsem mohl jenom já a přeci jen mi bylo líto, aby propadlo předplatné. Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Ve Stavovském hráli Dona Juana. Proboha, jak může přes lidi, co to mají na triku, takováhle hovadina projít! Už jsem možná deset let nebyl v Národním, ale zřejmě se tam za tu dobu mravy moc nezměnily. Moderní, současný pohled na Moliéra. Hra šitá pro Donutila na míru. Exhibice výřečnosti. To jsem si o představení přečetl kdesi v médiích. Zprasený představení. Donutil hraje furt Donutila, protože nic jinýho neumí. Děsivě proškrtanej text proloženej naprosto mimochodnými vulgaritami. To jsem včera viděl. A když nedlouho před přestávkou ( mimochodem, už jsem počítal každou vteřinu, jen ať to skončí ) na jeviště vpadl Alexej Pyško v blankytném kostýmku comicsového hrdiny se škraboškou a kuklou s vkusnými oušky, nevěřil jsem vlastním očím. Přestávka byla vysvobozením a na druhou půlku už jsem nečekal. Ať si to klidně Don Util užije až do konce sám.q

Už jsem si dlouho neposteskl na cestu do práce. Nebylo na co. Nějak jsem se naučil objíždět ta nejhorší místa a navíc o prázdninách bývá stejně menší provoz. Včera jsem musel ráno od nás do Břevnova. To je v klidu, pomyslel jsem si, projedu tunelama a za chvilku jsem tam. No to jsem si dal. "To je normání," říkal mi do telefonu kolega, když jsem mu volal ze strakonické o pomoc. "To musíš vydržet. Projedeš to tak za dvacet minut." To byla přesně ta poslední varianta, kterou jsem nechtěl slyšet. Pokusil jsem se to totiž nejdřív objet po poli a když jsem skončil u Berounky mezi rybáři, došlo mi, že musím potupně zpátky. Nezbylo mi, než se po ujištění, že to opravdu jinudy a rychleji nejde, poslušně courat ve frontě až k Barrandovskému mostu. Pak už to jelo. Prý je to normální. Asi bude opravdu lepší jezdit k Berounce jen na ryby. No jo, ale kudy potom do Břevnova?

Tak jsem zkusil te střih. Přiladil jsem si skoro to samé ještě jednou. Jo přiladil. Nějak jsem si myslel, že se prostě jen prohodí vysílací frekvence a ono houby. Vznikla Síť 1, zůstal Multiplex A, čímž vznikl digitální maglajz. Všechny veřejnoprávní stanice jsou v seznamu dvakrát, jediná Nova zůstala samotná a čeká na zřízení Sítě 2. Asi si to tak vůdce přeje. Ještě, že na to skoro nekoukám, to by mi přecházel zrak.

V neděli bylo počasí jak ze žurnálu. Vysloveně to chtělo nějakou fotku. Udělal jsem tedy pár obrázků zahrady, aby bylo za pár let vidět, jaké pokroky jsme udělali. Je to hlavně zásluha mémiléHaničky, že už máme základní rozvržení hotové. Zrovna, když jsem ještě zaléval rostliny připravené k sázení, zavolal mi Ondřej: "Přijeď i s dětma, bude to pro ně atrakce. V pět startujeme v baloně ze Zvolské návsi." No to je jasný, že jsme se sebrali tak, jak jsme byli, a šup k balonu. Přijeli jsme zrovna včas, když ho začli nafukovat. Takhle zblízka jsem to viděl prvně. Trvalo to jen chviličku a už se bílá šiška začala vydouvat u rybníka. To už v ní ohřívali vzduch a ze šišky byl balón. Nasedat, zamávat a jedem. Tedy letíme. Zamávali jsme vzduchoplavcům a já musel Matýskovi slíbit, že poletíme taky. Vlastně se docela těším.

Budu to jednou muset zjistit, jak fungují v Olešku tamtamy. Prozatím je to tak, že se o trachtacích dozvídám jakousi náhodou a většinou pozdě. Ani tentokrát jsem nezahlédl pověstné kouřové signály. O drakiádě jsem se dozvěděl náhodou od Ondřeje. To nejdůležitější, totiž že to bude drakiáda u nás na Olešku, to jsme si ale řekli až v pátek večer. A drakiáda byla v sobotu odpoledne. Juráše jsem ukecal, aby si šel s námi taky hrát a jako úplatek, aby měl s čím, jsem mu nabídl malé křídlo. On to s ním umí. Na rozdíl ode mě. Na louce se ukázalo, jak jsme velká vesnice. Přišla spousta dětí doprovázených více či méně zkušenými drakovůdci. Mohlo nás tam být tak kolem padesáti, možná i víc. Byli jsme mezi prvními a Matýsek hrdě držel krabici dlouho nejvýš ze všech, až nás předhonili dva draci placáci, kteří měli šňůrku hódně dlouhou. Skoro se ztratili na obloze. Vymrzli jsme, ale bylo to fajn. Příští rok musíme zas. Tady jsou obrázky. Ty lepší jsou od Ondřeje Neffa a ten zbytek jsem dodal z toho, co jsem stih cvaknout ve chvilkách, kdy jsem měl od draků volno.

Účastnit se s dětmi společenské akce, to je dost riskantní podnik. Včera jsem to zkusil a kupodivu se nic zlého nestalo. Nestrhly ubrus z prostřené tabule, přesto že podlézaly pod stolem. Upatlaly od věnečků jenom kousek ubrusu, přesto že ty sladkosti nosily po celé vernisáži. Nerozbily ani jednu skleničku ani vázu. Dokonce ani nespadly do jezírka k japonským kaprům, přesto že chodily kolem dokola a strkaly prstíky do vody jako v neděli v zahradě pana Pyšla, kde se nechaly ožužlávat kaprem Václavem. Ba Matýsek dokonce poznal tři obrázky strejdy Ondřeje, které před tím viděl na pozvánce. Matýskovi se nejvíc líbil kapitán Nemo. To mě se nejvíc líbil obraz Bigglese, jak bombarduje klášter zvrhlých jeptišek a hned potom Tři pekelné veverky z Apokalypsy. Pan malíř Ondřej mě tím Bigglesem rozesmál. To se mi tedy ještě na vernisáži nestalo. Ukázky obrázků jsou na Hyeně.

Je to tak, léto skončilo stejně náhle jako vloni. Koupání ve čtvrtek bylo letos vážně poslední. V pátek už se začlo ochlazovat a v neděli jsme ráno měli nějakých pět stupňů. Dětem to ovšem nijak nebrání v aktivitě a Matýsek úplně bez problému pobíhá jen tak v trenýrkách venku, když ho včas neodchytíme a patřičně neobalíme. On tomu oblečení taky moc nedá. Třeba ponožky. To jsem tuhle vracel basu s lahvemi od piva a v tom výkupním okénku povidám: "Tahle flaška tam nějak nesedí, já na to mrknu. A hele. Ponožka. Ta patří Matějovi!" "Tak se podívejte, jestli tam nemá i druhou, ať nechodí bos," přidala se paní u okýnka. Druhá tam nebyla, samozřejmě. Já dobře vím, kde je. Ale copak můžu paní vysvětlovat, že je u nás v domě časoprostorová anomálie a ponožky se pravidelně ztrácejí do paralelního světa?

Tenhle víkend probíhal velký úklid. Pokud se budou věci ubírat správnou cestou, měli by řemeslníci do půlky září ukončit svoje působení na našich statcích. Čímž snad bude možné alespoň na nějakou chvíli prohlásil stavební práce na plotě a garáži za ukončené. Samozřejmě jako vždycky se termín prodlužuje, ale teď už to vypadá, že by nemusel. To však uvidíme, až to bude. Teď se připravujem na to, že by hotovo být mohlo. A proto ten úklid. Z toho nejhoršího je to venku. Doslova. Před plotem.

Je to velké mediální téma ke konci prázdnin. Jednadvacátý srpen, datum čtyřicet let staré a připomínající okupaci naší země. Tohle není politický deník a rozhodně si tu nepíšu přípravu na politické školení mužstva. Jen jsem si včera něčeho všiml. Na Václaváku. Tam se odehrávají novodobé dějiny. Včera byl na náměstí šrumec. U muzea je výstava dobových nápisů a kopií plakátů z osmašedesátého. Na rampě stálo staré eRTéÓčko, šestsettrojka, dole pod rampou stará auta z bývalé sovětské výzbroje, u pomníčku Jana Palacha tank. Lezli po něm kluci v uniformách okupačních vojsk. Cirkus. Přišlo mi smutný dělat zrovna z téhle události turistickou atrakci. Jedna z mála vzpomínek z té doby patří zrovna rozstřílenému muzeu s vlajícími závěsy z děravých oken. Hmmm. Pod koněm je už dobře dva měsíce stánek hlupáků, kteří agitují proti radaru. Plamenně hovoří o pacifismu a míru na zemi. Pitomci. Možná ani pořádně nevědí, kdo jim ten plac po celou tu dobu platí. A pod nimi výstava fotografií a nápisů ze srpna 68 instalovaná jako vážná expozice včetně anglických překladů. Shrnuto a podtrženo: U muzea je cirkus proti nesvobodě a tedy proti sovětské a komunistické moci, kousek pod ním je jiná šaškárna naopak pro nesvobodu a pro komunismus. A hned u něj je zas instalace proti témuž. Dole se staví a mezi tím jezdí tramvaje ... Důvod ke stížnostem? Naopak! Důvod k radosti, že jsme už skoro devatenáct let svobodní a každý si může říkat co chce. To tu před těmi čtyřiceti lety zdaleka nebylo.

Je to zvykem jezdit pro hosty na letiště. I včera. Umyl jsem ráno auto, aby se pánové nevezli v ušmouraný dročce a jel na letiště. Cestou najednou začla měknout spojka. Do háje! Tohle už se mi stalo. Snad je to nějaká drobnost a rychle to přejde. U terminálu 2 už bylo zle. Spojka vystavovala jen od půlky. Nějak jsem ty dva naložil a tvářil se, že je všechno v pořádku. I ve chvíli, kdy to při rozjezdu cuklo. Bylo čím dál hůř. Na obzoru se rýsovala mezinárodní ostuda. Jel jsem většinou na trojku. Řadit šlo mizerně a pan kolega si musel myslet, že řídím poprvé. "Mám potíže s autem," procedil jsem krz zuby u Václaváku. Je třeba dodat, že krz zuby svoje i krz zuby převodovky. Ty byly slyšet určitě až dolů do Lucerny. U kanceláře to kleklo úplně. Naštěstí byli pánpvé i u hotelu, který je jen pár metrů. Dělal jsem jako že nic a s úsměvem č. 3 zamával směrem k hotelu, aby se měli fajn. Do garáže jsem s tím nakonec přeci jen dodrcal. Do večera se to nějak vzpamatovalo a já dojel domů. Ale servis mě dneska rozhodně čeká. Teda auto. A tu bublinu, co se prochází v trubkách.
No a napršelo přes noc 15mm - to je docela slušná porce po tom mnohadenním suchu.

"Ale to jste mi neřek," pravil pan Novák. "Neřek. Protože jste se neptal. Vodborník na stromy jste tu vy. Taky jsem vám neřek, že ten cedr není zelenej, ale modrej. Na to jste se taky neptal. Jak mám do prkýnka vědět, co všechno ještě potřebujete." Pravil jsem zas já. A tak dokola. Nakonec jsme se velmi nepohodli a tím to skončilo. Jednalo se o přivezení a zasazení dvou stromů, přičemž ten třímetrovej cedr je hodně zvláštní a na dopravu opravdu náročnej. Dopadlo to tak, že jsem jel pro stromy sám s pánem tuhlec z Březové, který má velké auto s rukou a který měl původně pro ty stromy jet. Ovšem teď jsem si ho našel a najal sám a zvládli jsme to včetně zasazení s pomocí sousedovou celkem bez problémů a za čtvrtinu peněz původně nabídnutých odborníkem na zahrady. A od pátku 8.8.2008, což je pro nás tímto památný den, máme na zahradě stromy.

Matěj je klučina povahy mírné a vykutálené. Když něco potřebuje, hned nás má strrrrášně rád. Kačenku má taky rád a stará se o ní. Například včera. Sousedi si přivezli zrnomet. Když jsem já byl malej, říkalo se na vsi spíš fukar. V každém případě je to zařízení, které proudem vzduchu dopravuje hmotu z místa dole do místa nahoře. Matěj s Kačenkou se na tu troubu šli podívat. Měl jsem co dělat kolem domu a Tomáš je zkušeným průvodcem, proto jsem mu děti bez obav svěřil. Za pár okamžiků tu byl Matěj zpátky a Matýskovi v patách soused s Kačkou v náručí. "Tady ti nesu dítě," postavil mě před fakt a Kačku na zem. "Matěj Kačence řek, že jí to vcucne a utek. A Kačka zůstala stát a plakat uprostřed cesty." Tak zněla celá pravda. A teď se v tom vyznejte. Dělá si Matěj z Kačky šoufky anebo to myslí vážně?

Stává se mi to docela pravidelně. Ráno si ve sprše chci umýt vlasy a šampónu už je v lahvičce pomálu, ba je téměř prázdná. Většinou si pomyslím, že ho mámiláHanička mohla doplnit, když už ho vyplácala, ale ona tam ještě troška po dně je, a to pro dnešek stačí. Jenže umytím starost končí a zítra je tu ten samý problém. Když už je lahvička prázdná, ještě jí vypláchnu. Co kdyby. A najednou v té prázdné lahvičce zředěním stopového množství zbytku šamponu vznikne zase trocha tekutiny na umytí. A znovu je po problému. Vydrží to den, dva a zas je prázdno. Skoro. Zítra musím dát do dprchy nový šampón, přikazuji si, když přemlouvám lahvičku, aby ještě něco vypustila. Vyjde to a další den jsem v tom znova. Tak teda ještě trochu vody, třeba na stěnách něco zůstalo. Zůstalo. A dost! Plastová lahvička už jde ven, aby mě zítra po ránu nenapadlo jí ždímat. Kdo se mnou počítal, zjistíl, že i v prázdné lahvičce je ještě dost šampónu na pět dní. Protože je to, alespoň v mém případě, záležitost pravidelná a za libovolných podmínek opakovatelná, dal by se podle toho klidně zobecnit nový fyzikální zákon o prázdných lahvičkách od šampónu.

"Konečně jsem se dostal k tomu, abych vám přines ukázat tu hru, co vám už jakou dobu slibuju," uvedl se soused ze saré hospody. "No tak to honem pojďte, ať to zkusíme." Dostalo se nám vysvětlení, že je to hra jednoduchá a že jí můžou hrát i malé děti, což mívá často ten důsledek, že vyhrajou, neboť se prostě náhodou trefí. Taktéž úplní začátečníci či nemehla mají velkou naději. Vytušil jsem příležitost, jelikož nejméně dvě z uvedených podmínek jistě splňuji. Pustili jsme se do hry. Děti to bavilo, nás taky a dvě kola měla zakrátko své dva vítěze. Mě a souseda Jordiho. Nevím nevím, jak je to u něj s těmi předpoklady, ale u mě se potvrdily beze zbytku. Pro zvědavce o jakou hru se jedná můžu říct, že Jordi jí označil názvem melke. Háže se špalíčkem na očíslované špalíčky a sčítají se právě do stanoveného limitu buď čísla shozeného špalíčku nebo počet špalíčků podle toho, jestli spadne jen jeden nebo víc. A to je skoro celý. Tuhle je pár obrázků: 1, 2, 3, 4, 5.

"To už řídíš?". ptala se málaskaváHanička s laskavým zájmem." "Pořád eště moc ne, ale tenhle je ovladatelnější, než ten minulej," přiznal jsem barvu. "Pořád se snažím alespoň nespadnout a do něčeho nevrazit." Řeč byla o malinkatém vrtulníčku do dlaně, se kterým jsem si hrál ve světnici. "Ne, Matýsku, ty s ním létat nemůžeš, to je děsně složitý." Miniaturní helikoptérka si pořád dělala, co chtěla. Bylo jasné, že tahle hračka je pro tatínka a synek může jenom přihlížet. Jsem to ale sobec! Používat Matěje jako alibi k nákupu létacích modelů. Půjčil jsem mu tedy vysílačku a vrtulník držel v ruce. Je to zlatej kluk, stačilo mu to. "A teď zas já. No vida, už mi to docela jde. Když ho nechám takhle kroužit, vypadá to, že ho i řídím. Stačí trochu uhnout z cesty ..." Třesk! "Co to? Jéééé. Ona nějak ta váza stála v cestě. Jsem si jí nevšim ..." Střepy z vázy jsem zametl a mámiláHanička skoro nic neříkala. Jen se tak divně koukala. "Já vim, já jsem lump. Hraju si a teď tohle ... Já ti koupím novou." "Ani nemusíš," pravila mánejmilejšíHanička, "ona se mi stejně nelíbila." No není tamojeHanička úžasná?!

Postilion jezdíval na voze a ohlašoval se trumpetou, která mu nakonec zůstala ve znaku. Dneska k nám jezdí paní pošťačka taky na voze a ohlašuje se klepáním na dveře. Ne vždycky ovšem doveze všechnu poštu. Některá chodí ještě na starou adresu a to je potřeba změnit. Mění se to žádostí o dosílání zásilek na jinou adresu. "Stojí to sto korun na měsíc a nejvíc vám to můžu udělat na šest měsíců," povídala paní u přepážky. "Tak tady máte mých šest stokorun a udělejte mi to, prosím," vzal jsem jí za slovo. "A kdo na té adrese ještě bydlí," ptala se ta dobrá žena. "No, žena a děti, ale ty ještě neuměj psát," uvedl jsem po pravdě. "Tak jí tam taky napište a tadyhle to musí podepsat," doplnila paní. "A to bych nemoh podepsat já?" Významně zakroutila hlavou, že ne. "Takže kdybych šel teď ven a tam to moje žena podepsala, tak by to bylo v pořádku?" "To jo, to by bylo." "Tak jo. A pučila byste mi s sebou nějakou tužku?" "Je támhle na stolku." Na stolku tužka byla. Abych zachoval protokol, otočil jsem se tedy zády k okýnku a něco na ten blanket naškrábal a už jsem byl zpátky u vokýnka. Paní formulář přijala s vyčítavým pohledem a poznámkou: "To jste to nemoh dělat víc potají?" "No jo, moh, ale ta tužka byla přivázaná." "Ach jo, tak to sem dejte ...", ukončila tajnosti paní pošťačka.

Tuhle jsem si přines z antikvarátu knížku, však jsem o tom už psal. Včera jsem jí konečně otevřel, abych zalistoval v starosvětském povídání o komunikaci. Je to takové povídání pro děti o tom, kterak se přenášely informace v dobách dávno minulých. Ale protože i ta knížka je z dob dávno minulých ( je jen o tři roky mladší, než já ) jsou informace v ní vpravdě historické. Ale o to víc jdou pěkně k jádru věci. Je v ní i citát z jiné knihy. A ten tu musím zapsat. Stojí za to:

Šaustámeli tyč skleněnou nebo wosku pečetnjho kusem sukna suchého,
přibljžjme gi pak ke kuličce korkové, na nitce hedwábné zawěšené,
rychle se k nj přimrštj kulička a dotknuwši se gi zase odmrštj.
Tuto wlastnost znamenali stařj neyprwé na gantaru, genž slowe řecky elektron,
a nazýwali wšecka těla, která tuto wlastnost magj, elektrická ...
Josef Smetana: Sjlozpyt čili Fysika, 1842

Tenhle víkend byl takovej trochu pracovní. Začal sice pátečním kinem, ale to byla jen předehra. Indy zas unikl o vlásek díky vodě ve sklepě - teda a že to byl sklep, inu jaké jiné sklepy by se daly v Holywoodu taky čekat. V našem sklípku sice nebylo vody ani zdaleka po kolena, ale přítéká tam stejně vytrvale. Minulý týden totiž napršelo dobrých čtyřicet milimetrů a to je na našich spodních vodách znát. Takže v sobotu ráno vyčerpat vodu, posekat trávu, vyčerpat vodu, zastřihat trávu kolem domu a studně, vyčerpat vodu... No a v neděli jakbysmet s tím rozdílem, že místo trávy se konaly úpravy podkladového štěrku pod dřevěný rošt kolem bazénu. V čerpání jsem dosáhl takové dokonalosti, že mnou vyrobená sací cihla vytáhne vodu téměř dočista dočista. Kdyby ovšem další nepřitékala. Ale ona přitéká, sakra. Tady se od Indiany Jonese zásadně odlišuju. Von naopak potřeboval, aby jí bylo co nejvíc. No jo, no, Holywood.

"Tak že prej jestli si pro autíčko přijedu dneska, volala mi slečna ze Subaru, když mám ten den," povídala mi do telefonu mámiláHanička. Měla včera narozeniny a zrovna to tak vyšlo. Jeli jsme tedy všichni do Subaru, protože jsme neměli hlídání. Mates s Kačkou jim tam hned udělali inventůru náhonů na všechny čtyři a když Matěj spadnul do velkejch skříňovejch hodin, duchaplně mě hned napomenul: "Dávej přeci pozor, tati!" Doma jsme pak čekali, s jakou si přiveze mánadšenáHanička Forestera. "Úžasně jsi mi to vybral," padla mi hned ve dveřích kolem krku," ono to jede samo, řadit nemusím, tempomat se za mě stará o rychlost, tak se jenom kochám tou jízdou. A těch hejblátek a šuplátek ..." Tekhle se z auta může radovat jenom žencká.
"Tady máš klíček a můžeš se jít taky pomuckat," vybídla mě málaskaváHanička. "Já musím nejdřív vyčerpat vodu ze sklípku, nakrmit sousedovic kachny a želvu. No a pak bych teda zajel se smetím..." Dělal jsem fóry. "Se smetím? To bude mít teda to nový autíčko radost!" Musím říct, že jsem byl velice příjemně překvapen. Ten auťák je lepší, jak můj Outback. Taky je o osm let mladší. Protáhl jsem ho zkušebně Vltavskou ulicí tady u nás, což znamená vodou vymletou velmi strmou polní cestou několik hodin po dešti. "Je to v pořádku, jezdí ti to dobře," pochválil jsem káru mépřekvapenéHaničce. A byl oheň na střeše. "Tys mi ho umazal! To je od tebe hnusný, to je jako by ti někdo cizí připravil vo poctivost nevěstu přímo o svatební noci!" A jsem zas za lumpa. Jeden se prostě nezavděčí ...

"Už jsem na cestě k vám," dozvěděl jsem se po telefonu hned ráno. "Tak Haničko, pan bazénář je tam za chvíli," předával jsem zprávu. "Jo, jo, on mě stejně nebude k tomu zapojování potřebovat," pravila zkušeně málaskaváHanička. Večer jsem dostal pokyny já: "A máš tu vodu pak vypnout a zapnout čerpadlo, aby se to začalo čistit." Vody bylo dost i v bazénu, kam jsme jí napustili, i ve sklípku, kam zas natekla voda spodní. Ach jo, podesáté to budu muset vyčerpat a snad to letos pánové zaizolujou tak, aby to skutečně neteklo. Přeci jen nám stačí ten bazén venku. Ve sklípku už netřeba. Vlezl jsem na žebříček ve sklípku, že zapnu to čerpadlo, neboť instalace je jištěná a navíc u stropu, takže kraťas nehrozí. Plác! Podjel mi žebříček na mokrém dně a šplouchnul do vody. Pár sekund jsem se držel za horní futro, ale jenom jednou rukou. Takže jsem byl hnedle za žebříčkem ve vodě. Mohla mít nějakých deset stupňů a bylo jí tak dest centimetrů. Když už jsem tam byl, zapnul jsem to čerpadlo. "Haničko, čerpadlo je zapnutý a pan bazénář měl pravdu, ve sklepě je voda," přičvachtal jsem za moupracovitouHaničkou do pracovny. Podívala se ne mě a zrak jí utkvěl na mých vodnických čvachtajících nohách. "Ale on měl holínky!", podrobila mě mámiláHanička kritice. "No a taky je to debil, protože postavil ten žebřík moc do úhlu a pode mnou to podjelo!", snažil jsem se nezůstat v tom sám. Ale čistě prakticky: namočenej jsem byl já.

Měli jsme s maminkou včera ráno nějaké řízení v Praze. Když to bylo za námi, šli jsme si užít peněžních služeb. Tedy maminka potřebovala vysvětlit, jak se vytahují peníze z té krabice, co se jí říká bankomat. Když jsme přistoupili k bedýnce, pochopil jsem, že to nebude jen tak. "Jestli pospícháte, tak my vás pustíme. My to máme na dýl," povídám té paní, co stála za námi. Pospíchala. Pak jsme přišli na řadu my. No, když to zkrátím, musím říct, že jsem po ukončení celého procesu mamince vysvětlil, že bude lépe, když si bude chodit pro peníze do banky k té slečně, co je u přepážky a co jí dycky tak ochotně pomůže. Protože jinak se to celé může zvrtnout do nečekaných konců. "Teď ještě ty eura," povídám mamince, " ale ty ti koupím támhle za rohem, je to pár kroků, tady mají zbytečně vysokej kurz." Šli jsme za roh. Když to tak spočítám, kroků jsme mmohli udělat tak třista a vyšlo to plus mínus na jeden krok za tři kačky. Kdyby to tak bylo se vším, člověk by si vychodil pěkný peníze.

"Co tam děláš, tatínku?" "Matěji! Ty máš být už hodinu v postýlce!" "Ale co tam děláš?" "Montuju si držák k telefonu do auta. A teď už běž zpátky do postýlky." "Ale neodjedeš." "Neodjedu, Matěji." "Tak jo." Matýsek zalezl zpátky do domu. Soused Tomáš mi pomáhal rejpat se v autě: "To musí bejt někde uvnitř, to červený tlačítko. Tím ten alarm pak můžem nastavit." "No já nevím. Nejdřív bych měl vrátit do původního stavu tady ten středovej panel." "Tos nemusel šroubovat tak složitě. To stačilo přibít!", radil dál Tomáš. "No, já to radši přišroubuju. A to víš, že jsem spustil alarm a vaše kachna z toho dostala šok. Zase repovala, říkala Lenka. Hele! Tamhle jdou obě. Že by na procházku?" Montoval jsem dál a už jsem byl skoro u konce. Držák byl na místě, Tomáš zalovil ve své bohaté studnici a zapůjčil mi dva šroubky trojky. Celá montáž končila tím, že Matýsek mi seděl na klíně, točil volantem a Sára mňoukala venku, jelikož ona si přála být na klíně taky, což mohla jenom chvíli, poněvadž jí vyšoup neposedný Matýsek, který to místo bosky do postýlky vzal pěkně obutej ke mně do auta. Nakonec jsem mu místo výchovné přednášky o prospěšnosti včasného usínání ještě přečet robota Mikiho. Když on je teď takovej zlatej ...

Dozvěděli jsme se s Matějem, že ty letošní byly druhé čarodějnice v tomhle vydání. To znamená, že jsme vlastně zažili všechna místní pálení čarodějnic tímto způsobem. Tedy s kapelou, točeným pivem a s buřty na tácku. Letos jsme přišli pozdě, hranice už hořela a baba na koštěti už to měla za sebou. Ale Matýsek hrdinně přikládal do ohně a pořád běhal kolem, jako by to měl všechno na starosti. Ke konci ho to nějak zmohlo a tak jsem zavelel k návratu. "Ale poběžíme, tatínku, ano?" "Ale jo, jestli chceš." "Chci, tak poběž." Běželi jsme. Matýsek mě držel za ruku a utíkal, co mu síly stačily. První úsek měl nastavenej k zastávce autobusu. "Tady si trošičku odpočineme, tatínku." Odpočali jsme si chůzí a hned zas pokračovali. Domů jsme dorazili indiánským během za chviličku a statečný Matýsek usnul spravedlivým spánkem indiánského běžce.

Návštěvy jsou u nás zdrojem sousedského života a kromě toho, že občas přinesou nějakou tu flašku nebo něco dětem, přinesou i shon těsně před příchodem, jestli je dost uklizeno. Nedělní návštěva začala působit už od rána. Asi to bylo tím, že byla až z Černošic. ( Tak si říkám, kdy začnem blbnout s úklidem, až přijedou známý z Kanady! ) Byl tedy čas pustit robota. Jenže robot už nějakou dobu kulhá na jedno kolečko. Sice jsem se na něj snažil přikládat ruce jako na toho Ondřejova robota, ale nepomohlo to. Přiložil jsem tedy šroubovák. Šroubečků v něm zas tak moc nebylo a je vidět, že to vymýšlel rozumnej člověk. Pod krovky jsem se tomu broukovi dostal jedna dvě. Kryt koleček schovává jednak krokovej motorek a optický čidlo pohybu a taky řemínek a řemeničky. A tady byl ten pes zakopanej. Řemeničky způsobují opotřebení řemínku a gumový prach ulpívá na čidle. A to je potom těžký něco čout, když je čidlo zapráskaný jak jetel. Všecko jsem vyčistil a při závěrečné montáži mi dokonce zbyly dva šroubky. Čímž je magická záhada vyřešena. Ten Neffí robot trpěl tím samým a počítám, že ho budu za nějakou dobu mít taky na stole. Jenže tenkrát, když ho k nám Ondřej přinesl, s ním před dveřmi mignul o zem, když mu vypadl z ruky. Ten otřes zřejmě prach z čidla ometl a zázrak byl na světě. Sice je mi trošku líto, že se nepotvrdil můj silozpytný vliv na neživé předměty, ale na druhou stranu konečně došla v praxi uplatnění má diplomová práce. Konstruoval jsem totiž optoelektronické čidlo na kontrolu rastrových kotoučů krokového motoru.

Ono se takhle koncem týdne udělalo nějak hezky. Což bylo příčinou kritiky trávníku. "Je takovej zašlej po tý zimě," povídá mápozornáHanička," mělo by se s tím něco udělat." Proto v pátek, když se jelo domů, se stavilo u Skokanů v Březové pro vertikutátor. To je taková ta nestvůra, co když není na motor, tak jsou to železný hrábě na vyhrabávání staré trávy. Ale že to má čtyři kola a karburátor, tak se to jmenuje hrozně odborně. "Jo, zrovna nám ho vrátili, kdy ho přivezete?" ptal se pán. "No, někdy k večeru, až to udělám," popsal jsem časový plán. Doma jsem ho hned vyndal z kufru a jel jsem provzdušňovat. Hnul jsem páčkou plynu směrem od želvy k zajíci a drandili jsme, až se za náma prášilo. Za hoďku jsem to měl hotový. Ještě jsem stihnul aparátek vrátit a posbírat sekačkou chuchvalce staré trávy. "Tos byl nějak brzo hotov," ocenila dílo málaskaváHanička. No jo, já to vzal letos na zajíce, ale na podzim to bylo na želvu, v tom bude ten rozdíl. Příště si to rozmyslím. Takhle to vypadá, že jsem to odflák.

"Co že to mám přivézt?", ptal jsem se po telefonu mépečlivéHaničky. Nějak mi totiž tentokrát neštimovala ta esemeska s obvyklou praxí jako třeba: kup mlíko a chleba. "No přeci ten postřik proti plísni na révě a ty destičky, co jsou to mucholapky na mušky z květináčů," vysvětlovala málaskaváHanička. "Aha, tak to se budu muset stavit v zahradnictví. Kdepak v květinářství, tam postřiky nemají." Ono už je asi týden opravdové jaro a všechno se to probouzí. Včetně mušek v ložnici na květináčích a plísně na vínu, co ho máme na jižní stěně. Vzal jsem to přes Břežany (už jsem si někde přečet, proč jsou Dolní i když jsou nahoře, ale zas jsem to zapomněl). Měli tam jen postřik. Ale zato krásný modrý zvonky. No nekupte to, když jsou akorát k našemu modrobílému domečku. Naložil jsem zvonky a jel na druhý konec Břežan, tam je též jedno zahradnictví. Tam zas měli jenom ty lepící destičky na mušky. Ale i krásný žlutomodrý macešky, co se dají i s květináčm pověsit pod krov. Naložil jsem taky ty macešky. A domů jsem přijel v nejlepší náladě s provoněným autem. MámiláHanička měla radost. Inu vždyt je jaro.

V sobotu v Dobřichovicích pořádali historický jarmark. Naše děti na jarmarku spořádaly dva kornouty smažených žížal, které se kdovíproč jmenují pikle. Jsou se skořicí a s cukrem a musím přiznat, že jsem dětem pomáhal, ostatně mámiláHanička taky. Vlastně nás pozval kolega, který se rád svým rodným městečkem chlubí. Byl to první jarní jarmak letos a tak se nám vlastně docela líbil, ostatně úspěšně jsme tam ulovili hrnčíře, co od něj máme hrnečky a co jsme nevěděli odkud je. Teď už to víme a hrnečků máme zas víc. Na lovení jsme tam zdaleka nebyli sami. Sokolníci přivezli dravé ptactvo a společně se předváděli. Jenom Bubo se mračil. Ale on to má od přírody. A že prý se máme ještě stavit u kolegy, že už jsme tam dlouho nebyli a že tam bude i naše bývalá kolegyně i s dcerkou. Dětem chvilku trvalo, než se okoukaly, ale opravdu jenom chvilku. Malou. Pak se Natálka, Matěj i Kačka pustili do hraní. Hostitelé se snažili dělat, jako že je jsou na děti zvyklí, ale přeci jen každou chvilku zpozorněli. Například, když polštář letěl přes kytku nebo balón k televizi. Myslím, že si při našem odchodu docela oddechli. Ani nás nezdržovali. V pondělí jsem se dozvěděl, že zatímco jsme si doma ještě s dětmi hráli, koupali je, četli pohádku a jako vždycky je na na několikrát ukládali do postýlky, oba naši dobřichovičtí hostitelé usnuli hned, jak jsme všichni odjeli. Nějak je to prý zmohlo. A to Petr tvrdí, že jsou oba sportovci. Na tohle jim ošem evidentně chybí trénink.

"Taky chci!", pravila Kačenka takhle v neděli odpoledne. Čekali jsme návštěvu a protože bylo venku hezky, čekali jsme venku. Trochu foukalo. Bezvadný počasí na draka. Vytáh jsem ze záloh jednoho šusťákovýho malajskýho a krabici. Aby si užily obě děti. Vítr byl akorát a trojúhelníkový drak byl hned nahoře. "Tatínku, já taky!", hlásil se o svá práva Matýsek. Dostal rukojeť s lankem a držel. Složení krabice bylo dílem okamžiku a dočkala se i Kačka. "Ne, Kačenko, musíš to pevně držet, aby ti neulít, víš. Neběhej za tím drakem, to byste mi ulítli oba. Tak počkej, já ti s tím pomůžu." "Sama!" "Sama ho pustíš, Kačko! Matýsku, pojď s tím drakem blíž. Ne to je moc! Do prkýnka, počkej , snad to rozmotám .... Jéééé! Honem, Matěji, vem tu krabici místo Kačky, já běžím pro toho tvýho." A běžel jsem: "Ahoj Lenko, my tu u vás máme přistávací plochu, víš?" "Jsem si všimla. Už jsem si říkala, že toho draka vydražíme v Aukru. Ale když už jsi pro něj přišel, tak nic, no." Matýsek zatím držel vší silou na obloze tančící krabici. Draka malajského jsem za ten zbytek lanka přivázal ke kompostu, což mu evidentně vyhovovalo. "Tatínkůůůůů!" Otočil jsem se, abych viděl, jak Matýsek pádí za krabicí a Kačka zvesela přihlíží. "Chyť ho, honem ho chyť!" "Ale já ho už nedohoním!" "Tak hlídej Kačenku, už pro něj letím ... Ahoj, Martine, to jseš hodnej, že nám tu krabici podáš. Vona na tý stříšce nějak uvázla. Tak dík." "Není zač, taky se budu muset po nějakým drakovi pomalu poohlídnout ..." "Tak, Matěji, a teď už jí musíš držet pořádně. Já se pokusím ještě dostat nahoru tady to malý křídlo ..." Byl opravdu příznivej vítr a mě popadla pejcha. Na malou chviličku se mi po dlouhým cvičení podařilo na naší zhradě dostat najednou do vzduchu tři draky. Jenže Matěj pak prohlásil, že už jde domů, krabici mi předal, křídlo sebou před tím mrsklo po sté o zem a Kačka šla za bráškou. No mám já to potomstvo! Takovej výkon a oni si jdou na svačinu!

Tím, že rozumím čaji, jsem se začal vytahovat ve chvíli, když jsem zjistil, že dobrý čaj se nemá sladit. Na čajový obřad to samosebou nestačilo, ale jako jednooký mezi čajoslepci jsem mohl nést pochodeň pravdy. Je to už opravdu hodně let. Čím víc jsem se čajem propíjel, tím víc jsem samozřejmě poznával, že nic neznám. Přestal jsem nabádat kolemjdoucí, aby nepoužívali k přípravě čaje železných nádob, už jsem nepranýřoval sladící, ani jsem rákoskou neklepal přes prsty všechny, co si přelévali zelený čaj právě vroucí vodou. Teď už si čaj vychutnávám nejčastěji sám a nikomu to necpu. Teď na jaře si hezky potichu užívám začátek sezony. Právě se k nám totiž dostávají lístky z prvních letošních sklizní. Do krámku s čajem si je chodím očuchat a vybrat si něco pro potěšení. Je to něco, jako když vinaři otevírají první lahve s Beaujolais nouveau. Jenom kolem toho není takovej cambus. Zrovna včera jsem si nějakou tu laskominu přinesl. Myslím, že by se dalo říct, že letošní první sklizeň nebyla špatná. Ten, kdo má rád čaj, už si může užívat letošák.

Už nějakou dobu vedeme s moulaskavouHaničkou disputaci o zkoumání poloh. Zeměpisných v tomto případě. Já jsem hračička a tedy jaksi podstatně víc náchylnej k pořizování zbytečností. MášetřiváHanička je člověk vážný a sečtělý a inklinuje víc k nátuře Harpagona. "Ty tvoje džípíesky pořád. Takovejch peněz. Ne abys to přines domů. Nejveš tak za tisícovku jako má kolega. Má to v mobilu a ukazuje mu to, kam má jet. Docela to funguje. Jak jsem s ním tuhle jela na Moravu, vedlo nás to docela přesně. To by se mi líbilo. A ne ty tvoje krabičky za desetitisíce." Podobnou řeč pronášela máspravedliváHanička onehdá právě na téma určování polohy. Já s ní tak trochu souhlasím, ona hodnota těch krabiček se měří hlavně chtivostí nás, kluků, co jim je jedno, jak jsou drahé. Co bych však pro mounejmilejšíHaničku neudělal. Minulý týden přišel balíček a v něm gps modul k telefonu. I s postilionem, který nám to dovezl, právě za tu tisícovku. Tak si hraju. Už vím, jak daleko je tady u nás do krámu, kudy do školky, jak do Prahy, kolik satelitů je vidět nad Oleškem. A tak. Modří už vědí. Kupodivu to i funguje, jak má. Včera večer doma sedíme a povídáme si, když tu náhle zaznělo: "Není GPS signál." "Cože?!", opáčila mácitliváHanička. "Co to zase máš? Vono to mluví? Pavlovi to v telefonu jenom vokazuje! Takovej krám, hned to vypni! Ještě tohle mi tu bude dělat rámus." Já ten aparátek zapomněl odpojit a vypnout. A von se sám nabonzoval, trouba.

Letos nás táhlo vsí na pomlázku o jednoho víc. No, táhlo. Matýsek utíkal nedočkavě vpředu a já táh' Kačku. Ona totiž Kačenka ještě neví, že o velikonoční koledě jsou holky loveny chtivými mrskači. Ona prostě chtěla na koledu taky, aby si užila koledu z té druhé strany. Pomlázku jsem jí uplet už v sobotu a tak měla příležitost si to vyzkoušet. Já už navždy zůstanu ku koledě nepoužitelnej, ale Mates to všechno vynahradí. Koledu uměl a Kačenka mu úspěšně sekundovala. Stihli jsme to skoro všechno dřív, než jsme jeli pro babičku na nádraží. Ba dokonce jsme byli i svědky veliké upřímnosti. Zatímco totiž na poslední štaci Matýsek poučen moumilouHaničkou přednášel koledu a jemně poplácával tetu Lenku, Tomáš to vzal velmi upřímně z jedný vody načisto se slovy: "Já koledu vynechávám, já tě rovnou vypráším." Že prý to docela štípalo ... No a pak už jsme přivezli babičku a stavili se na kafe sousedi ze staré hospody. A Kačenka vykoledovala od tety Martiny růžové sponky do vlasů. Parádila se celý den a těch ksichtíků ... kde se to jen v tý žábě bere?! Přišli i koledníci k nám a mámiláHanička se způsobně vyšpulila se slovy: "Abych byla napřesrok hezčí." Kluci měli o kráse své představy. "Už dóóst," křikla málaskaváHanička, "zas tak krásná být nemusím!" Inu, ani já tu koledu nemusím, ale pro ty děti se člověk vobětuje.

Do autobusu jsem si předevčírem jako jedinej u nás na konečné musel vstup zaplatit. Ostatní měli jakési bumášky a jen jimi tak mávli řidiči před očima. Seděl jsem a pozoroval přistupující. Skoro všici měli tu bumášku. A jeden pán dokonce i takovou tu zelenou hranatou brašnu od masky. Taky jsem jí nosil. Ale to už je strašně dávno. "Sem si sednem a budem se bavit přes uličku," povídala jedna paní druhé a hned pokračovala: "Ani to kafe jsem si nedala, jsem vstala v půl osmý, voblíkla se a hned jsem padala ..." A tak dál až na konečnou. Počítám, že si ty dvě paní povídají ještě teď. Někdy budu muset vzít s sebou moumilouHaničku, pomyslel jsem si. Abysme si užili. Nad sebou jsem totiž četl nápis: Žádáme cestující, aby se za jízdy drželi.
Včera, kdy začalo v 6:48 astromnomické jaro, jak se všude hlásalo, jsem jel taky. Ovšem už na jaře. Včerejšek byl vůbec prima den. Konečně jsem si moh připadat jako medvěd, co se na jaře probouzí a v zimě chodí spát. Tenhle jedinej den to platilo i pro mě. Je právě první jarní úplněk a proto i Velikonoce, což přírodě nikterak nepřekáží v tom, aby nám ještě udělala zimu. V té chumelenici, co byla ráno, to autobusu pěkně klouzalo a jeli jsme krokem. Už v Černíkách to panu šoférovi chcíplo pod rukama a pak ještě jednou u Šmoulova. Nakonec nás přeci jen dovez a já mám za sebou zimní i jarní cestování autobusem. To všechno za dva dny.

Ono to jednou musí přestat, už jenom kvůli zákonu o vzájemné neprostupnosti hmot. Jednoduše se mi ty knížky nikam nevejdou. Než ten okamžik nastane, což se dozajista projeví tím, že se vyvalí celá západní stěna pracovny i s knížkama, můžu si ještě pár kousků donést. No, pár, to jsou jen dvě. Řekněme několik. Mezi těch několik patří poslední dobou pohádky a vůbec knížky pro děti. Jak už bylo psáno, vybírám si knížky, které se mi budou dobře číst a zapadají do mých představ o knihovničce klučičí a holčičí. Matěj s Kačkou nemají na vybranou a nějakou dobu to prostě ještě musí nechat na mě. Teď jsou na řadě Kubínovy čertovské pohádky. Ta řada se musí doplňovat, to dá rozum. A jak tak tuhle zas v jednom antikvariátu doplňuju, došlo i na Putování za švestkovou vůní. Knížka je to vyjímečná především tím, že k ní byl v ceně přívažek. Vykouk na mě už v krámě a pan antikvář to tak nechal. Když jsem doma prohlížel, o co jde, zjistil jsem, že knížka musela patřit nějakému sběrateli fotografií. A tak mi v knihovně přibyly i fotky (1, 2, 3, 4, 5, 6). No snad to ta stěna ještě unese.

Po vzoru protřelých světoběžníků a cestovatelů připravil jsem si i já plán cesty. Cesty domů. Ovšem vlakem, a tedy poprvé. MojílaskavouHaničku jsem požádal, jestli by bylo možné mě vyzvednout ve Vraném na nádraží a protože jsem dostal zelenou, mohl jsem vyjet. Podle jízdního řádu z Hlavního nádraží v 16:45. Byl jsem tam v 16:25, abych něco nepromeškal. Sehnat jízdenku byla pro zkušeného cestovatele hračka. Ale teď: odkud to jede? V 16:45 je tu jenom jeden vlak. Na sedmým nástupišti přistavenej, jenže do Senohrab. Z nástupiště č. 7 jsem se vrátil zpátky do haly k informacím: "Jo, ten vlak vám jede," povídala ochotně pani, "Z Vršovic!" To nemůžu za sedm minut z hlaváku stihnout! Že voni myslej na přestup?! Tak to risknu. Třeba bude můj vlak v 16:46 z Vršovic čekat na ten v 16:45 z Hlavního. Ještě jedno rozhodování: do Senohrab nebo do Salzburgu? Vzal jsem ten do Senohrab, jelikož ten do Salzburgu tam ještě nebyl. Vsadil jsem na správnýho koně. Ve Vršovicích jsem vylez a v dálce za nástupištěm viděl jen brzdový světla motoráčku. Tak to bysme měli.
Koukám, jak paní jde do podchodu a pánové přebíhají koleje k druhému nástupišti. A hele! Von tam ten můj přeci jen čeká! Přeběh jsem taky a pro jistotu jsem si to nechal potvrdit na poslední chvíli od paní průvodčí, a hned jsme jeli. U Michelské plynárny jsem si připadal skoro jak v Londýně, ale naše lokomotiva mě zas vrátila do reality. Udělal jsem si z té jízdy jízdu vyhlídkovou. Bylo sice pod mrakem a místo foťáku jsem měl s sebou jen telefon, ale pro ilustraci jízdy Posázavským pacifikem to úplně stačilo. Za chvilku jsme byli v Braníku, pak dál podle Vltavy a to už je na Zbraslav co by kamenem dohodil. Tunelem v Jarově se po opravě jezdí docela rychle a za ním se hnedle vyloupne kostel ve Vraném. Na semaforu jsme dlouho nečekali a na nádraží už čekala celá rodinka. "Jsme jak cikáni," povídá mápolitickykorektníHanička, "děti jdou ze školky v ušmouranejch teplákách. Snad se za nás nebudeš stydět." I kdepak. Dostali pusu. Všichni tři. A Matýsek se mnou vážně rozmlouval, jaký že má ta mašina motor.

Povídal pan technik v Subaru servisu, že prý to může být vodní pumpa, že von s tím má tu zkušenost, že to bejvá hodně často. Já na to, že bych byl rád, kdyby to byla ta pumpa, jelikož jsme s panem Hrubým objevili, že to je spíš těsnění pod hlavou, což je závada zapeklitější. "Tak to já vám zavolám, kdyby to teda bylo to těsnění," nakonec alespoň částečně pan technik připustil, že by třeba moh mít pravdu i někdo, kdo nejni dost umazanej vod Subaru. Umazanej neumazanej, brzy zavolal, že jsme měli pravdu a že to holt je to těsnění pod tou hlavou. A že se musej udělat vobě najednou, páč se to tak dělá, jelikož boxer je boxer a ten má hlavy dvě, a že je to tak aspoň na tři dny ... No co jsem měl dělat, už jsem na to nachystanej, že zas příští týden budu jezdit socku, no. Třeba zas budou nějaký ty historky z integrovaný dopravy.

A je to. Rekonstrukce stránek včetně archivu a galerie je hotová. Ani to moc nebolelo, jen ta práce s tím! Teď už snad budu zálohovat častěji, abych tu votročinu nemusel znovu podstupovat. Uff ...

Je potřeba říct, že paměti, čili zapsáníhodných událostí minulý týden zas tolik nebylo. Vezmu to proto jen tak telegraficky. Do středy jsem se vyblbnul dosytosti s bankovními úředníky a jejich šimlem. Teda to vám povim, takovýho krotit, to chce celýho člověka a moumilouHaničku k tomu. Ve čtvrtek přijela návštěva a já jsem odjel do servisu, což se navzájem nijak nevylučovalo. V servisu pan Hrubý zjistil, že to chce asi přeci jen do Subaru, ono těsnění pod hlavou je těsnění pod hlavou, to je málo platný.
Návštěva odjela v sobotu a ve stejnou sobotu jsme slavili Matýskovi čtvrté narozeniny, které byly v pátek. Dostal konečně to vysněné kolo, které jsem mu od podzima sušil v pracovně. Měli jsme s moumilouHaničkou ohromnou radost. Matýsek ho hnedka popad a skoro celé odpoledne z kola neslezl. Nejdřív doma a pak už jsme jeli trénovat ven a pokračovali jsme i v neděli. Projevoval svoji radost potichu a o to intenzivněji. Teď si chodí co chvíli kolo pohladit nebo alespoň zazvonit.
V neděli ráno jsme byli ve Zvoli vynášet Mořenu, jak říkala paní učitelka. No, jak to tak stručně a slušně popsat. Paní učitelka se nechala unést rolí a nějak si přestala hlídat čas. A tak jsme nebyli ani sami ani první, kdo nevydrželi celé to procesí a ještě před vyvrcholením - tedy nikoliv paní učitelky, ale celého toho představení - jsme cíleně zdrhli domů. Čímž jsme učinili zadost jaru i zvykům. A odpoledne zas na kolo. Ono to Matýska přeci jen víc zajímá, než nějaká slaměná baba na štangli.

Je to k nevíře, ale je to tak. Konečně se dostávám k tomu, abych si postěžoval na tornádo a na vlastní blbost. Jo, Emma tu před týdnem řádila a kvůli ní jsme měli v Olešku několikrát po legraci, totiž po proudu. Elektrickém. Ale to nemělo být všechno. Zřejmě v těch energetických křečích dostal můj iMac facku ze sítě a v pondělí večer už se z toho neprobral. Nebudu unavovat resuscitačními pokusy a omyly a jen konstatuji, že když už jsem měl všechno zas téměř zpátky a data na dosah ruky, zachoval jsem se jako trouba, co sedí u počítače poprvé a v rozhodující chvíli zmáčkl enter. A bylo po datech. Komplet z celého počítače. Nepomohl ani renomovaný softwarový nástroj a tak nezbylo, než si říct: to máš za tu zbrklost, ty vole! Teď budeš muset zrekonstruovat celý woleschko skoro čtyři měsíce zpátky z dat na serveru, protože zálohu zdrojovýho kódu máš z půlky listopadu..... To je pěkná pakárna a teď jsem zrovna někde ve dvou třetinách a už mě to nebaví. Takže prosím p.t. publikum o laskavou shovívavost jednak co se týče historie deníku a jednak i nových zápisů. Ale já se polepším.

Vítr byl pořádnej. Už před odletem z Bruselu nám říkali, že je nad Prahou mírná bouře a taky to povětří při letu trošku drncalo. Ani jsem pořádně nestih vyfotit z okna Oleško. Doma to samozřejmě pořádně fučelo a u Vočka na hospodě to dokonce odneslo i střechu. Když tak pěkně fouká, je potřeba vytáhnou draka. Vytáhl jsem krabici (draka krabici, pro drakové začátečníky), což způsobilo bujaré veselí obou dítek. Přetahovaly se o špagát, kdo ho bude džet. Matýsek držel vší silou a Kačce jsem musel pomáhat. Jednak ten tah neudržela a potom: i kdyby udržela, tak by jí to odneslo. Krabice dělala ve vzduchu psí kusy nejspíš z radosti, že se může takhle v předjaří proletět. A tu najednou lup - a už letěla samostatně. Lanko nevydželo ten vichr. Křik jsem na Matýska, ať jdou s Kačkou domů za maminkou a už jsem klusal přes pole za drakem. Přespolní běh jsem už dlouho netrénoval, to musím otevřeně přiznat, takže i vobyčejná krabice, byť byla lítací, mě předběhla. Totiž předlítla. Nakonec jsem ji našel v takovém malém dolíku před roklí potoka. Neporušenou. Bylo jasné, že ji najdu, neboť ještě před tím jsem našel čerstvě shozené jmelí, což jistojistě znamenalo štěstí. Ono je to k té rokli od nás tak půldruhého kilometru a proto mě udivilo, že v půce pole směrem ke mě se pohybuje červený bod. Z bodu se vyklubala Kačenka, která šla statečně tatínkovi naproti. Srnky byly pryč, kanec taky žádnej, tak bylo relativně bezpečno. Popad jsem v půlce pole Kačku a i s drakem jsme dokráčeli domů. Matýsek zatím stačil provázek zamotat do růží. K čemuž se okamžitě hrdě hlásil. Takové to bylo hezké sobotní odpoledne. To se s Bruselem vůbec nedá srovnávat.

"A máte nějakou radu, takovou všeobecně platnou, víte, co mám jako dělat, aby zas nebyl na čipu prach," ptal jsem se včera v servisu pana pultovního. "Jo, taková je," povídá ten laskavý člověk, "nezůůmovat." "Hmmm. Tak kdyby něco, já se tu zas stavím." "Jistě, to samozřejmě," pravil mladý muž ochotně. Hned jsem aparát vyzkoušel. Prachuprostý. Doufejme, že na dlouho, nejlépe napořád. Tady je pár obrázků se smetím na čipu. K vzteku jsou to zrovna fotky z letošních rán v okolí Oleška po cestě do Prahy a zpátky. Taková romantika, ale s flekama. A takhle ( 1 , 2 , 3 ) to vypadá, když už jsou chlupy pryč. Vobrázky vám musí vydržet až do pondělka. Já budu v Bruselu.

"Hele, Souček! A s ilustracema od Lhotáka!", praštilo mě do očí za výlohou antikvariátu. Knížky od Ludvíka Součka jsem za mlada čítával a jeho Tušení - to byl trhák. Úplnej českej Däniken. Než jsem začal rozum brát, byly pro mě tyhle skorovědecké mystifikace úžasnou četbou. Stejně jako jeho Cesta slepých ptáků a ledacos dalšího. Knížka, která mě upoutala, byla jen o tři roky mladší než já - a to se nedá nic dělat, tenkrát jsem nechodil po knihkupectvích, ale s dědečkem za ruku po Vyšehradě. Hned jsem knížku koupil, to dá rozum. Jsem ale držgrešle, někdy, a radši jsem prověřil cenu na síti. A vida. Támhlec kousek dál za řekou jí měli za polovic. Pan antikvář byl člověk uznalej, on tu knihu vezme nějakej cizinec, a peníze mi vrátil. Já jemu knížku. Odpoledne jsem si pak zajel mimo centrum. To bylo překvapení. Úplnej ráj pro knihomoly. Byl jsem tam pět minut a jen namátkou prolít pohádkový knížky. A hned jsem měl na stole balík. Radost byla veliká, másečtěláHanička mě poprávu pokárala, že už to vopravdu nemáme kam dávat a pak spolu s Matýskem pěkně na kanapi poslouchali, když jsem četl Macha a Šebestovou, kteří Matýskovi v knihově chyběli. Bylo to tak báječný, že Matěj úplně zapomněl na to, že má vypít mlíčko, až jsem mu to musel připomenout: "Browne, co to má znamenat, jestli to mlíko nebude v tobě, než napočítám do tří, budou tě žrát žraloci, s tím laskavě počítej!"

"Dáme ty knedlíky ke zbytku čočky a odnesem to kachnám, Matýsku, jo?", navrhl jsem způsob ekologické likvidace odpadu. "Ano, kachnám!", jásal Matěj. "Kachnám!", nadšeně souhlasila i Kateřina. Vzali jsme si venkovní oblečení a nesli kachnám zbytky od oběda. "Čáau," zdravil Tomáš shora ze stavby, "zrovna potřebuju někoho silnýho, ani nemusí bejt moc chytrej. Nepomoh bys nám?" "Jo, jo, nesem taky něco pro kachny," souhlasil jsem a vypnul myšlení, abych zbytečně neunavoval intelektem. "Tak co je, můžeš nám pomoct, potřebujem usadit desku pod komín," hlásil se znovu soused, jelikož jsem první odpověd zahuhlal moc potichu. "Jasně, už tam s Matějem lezem." "Máš si prej sundat bundu," volala zezdola Lenka," že prej sis vzal zrovna tu nejlepší, říká Hanička." "No jo, copak jsem věděl, že budem zdít. Já nes krmení pro kachny." Bundu jsem si sundal, desku jsme usadili a ouha. Opřel jsem se loktem o zeď a strhl si čerstvě se hojící ranku na lokti. Krve jak z podříznutý kachny. "Nepotřebuješ pomoct?", hned se nabízela Lenka. "Ale ne, jen tuhle hledám kapesník, abych si nepoblemcal tu nejlepší bundu." Nakonec jsem si jí poblemcal, jelikož to teklo i pod bundou, ale zas to šlo hodně snadno umejt kartáčkem a vodou. Až zas příště pudu zdít, měl bych přeci jen myslet, alespoň nad bundou, a vzít si tu od montérek.

Nejdřív jsem čistil objektiv. Poctivě, abych ho nepoškrábal, ale taky aby tam nezůstal ani chloupek. Jenže on tam zůstal a nebyl vidět jinde, než na dispeji nebo na fotce. Je to k vzteku, řekl jsem si a čistil znovu. Teprv potom přišlo to poznání. Nemůže to být jinak, než prachem na čipu. Tak to asi štětečkem nepůjde. Včera jsem zanesl aparát do servisu. Jediného možného na Vinohradské. A že prý to bude až tak za dva týdny. Snažil jsem se protestovat, ale nevím, nevím, jestli jsem to tím urychlil. Místo foťáku jsem dostal papírek s číslem zakázky. "Ale to mi vrtá hlavou, jak je to možný. U jinýho foťáku se mi to nestalo," ptám se pana přijímače. "Víte, von zůům funguje jako pumpa a tak vám natahuje nečistoty," snažil se to vzít servisák z gruntu. "To já s váma souhlasím, ale není to odpověď na moji otázku," pokračoval jsem ve výzkumu. Pan pultovní servisní technik nakonec přeci jen pustil zásadní informaci: "Ono se stává, že už z výroby je tam špatně daná guma (rozuměj těsnící o-kroužek, doplnil jsem si) a ta se skřípne a pak netěsní. My to vždycky v těchhle případech vyměňujeme." A bylo to venku. Prostě i ti Japonci vobčas udělaj botu a českej švec aby jí pak zašíval.

Tuhle se u nás v kanceláři vedla řeč o nějakých důležitých obchodních záležitostech. Že prej kdo má víc starostí a kdo že co nestíhá a že je to vůbec celý nanicovatý s tím časem a kdyby ho bylo dvojnásob, tak je ho pořád málo. A tak dál samé pracovní starosti. "Copak to, to je legrace, ale já, já mám teď starosti, to byste nevěřili," povídám. "Já mám hrozný potíže se čtením." "Tak si kup brejle." "Kdyby brejle, ty už nějakej čas na čtení nosím, ale s hlasem si nevím rady." "S jakým hlasem? Ty si čteš nahlas ceníky?" "Ale houby. Pohádky čtu večer dětem. A jak je čtu, vždycky je tam víc osob. Takhle krále a kašpárka, čerta a občas i princeznu bych zvládnul, ale teď padla kosa na kámen. Zrovna čtu Křemílka a Vochomůrku. A já vám za živýho boha ne a ne přijít na to, jak ta Bohdalka tu hubu křiví. Mě ty hlásky furt nejdou. Nevíte, jak na to?" Tipněte si, co mi kolegové poradili. A počítám, že i kdybych tam šel, stejně bych se toho Křemílka nenaučil.

Hned u závor ve Vraném stála na místě, kde obvykle stává stopař-kuchař, úplně nová slečna. A že prej někam k autobusu nebo na tramvaj by potřebovala. No ale když jedu až na Václavák, tak jestli by teda mohla jet až tam. Inu proč by ne. Ostatně pan kolega kuchař taky jezdí až tam. Tak jsme si zas povídali. Už je to skoro tradice. A když jsme u těch tradic, tak se ptám, jak nahlíží na toho Valentýna svatýho. Velmi opatrně řekla, že oni to s přítelem moc neslaví, že jim to přijde jako spíš americkej svátek. To jsem rád slyšel. Přeci jen u nás existujou normální lidi, co neblbnou hned, jak jim nějakej šikovnej obchodník sdělí, že je potřeba té nejmilejší koupit tuhlec pugét a k vinšování ještě nádavkem nějakej ten růžovej prezent.

Cesta do Opavy trvá tak čtyři hodiny, někdy pět. Podle toho, jak člověk jede. Tedy jak člověkovo auto jede. Včera to jelo docela dobře i když byla mlha a snad i trochu náledí, ale tomu jsem naštěstí unikl. Neunikl jsem vysílání zelené vlny, které jsem už od rána poctivě ladil, abych věděl, co je přede mnou. A už od rána hlásili, že těsně u Olomouce je směrem na Brno havárie. Jako všechno, mělo i to vysílání svůj vývoj. Nejdřív povídali, že je cesta obtížně průjezdná, pak že už vůbec ne. Hodinu po hodině přibýval i počet účastníků. Nejdřív dvě osobní auta a je den kamion, pak pět, pak sedm a tak dál. Jel jsem kolem a byl to pěknej cirkus. "No nevím, jestli zpátky už projedete," povídal jeden pan kolega, co jsem u něj byl návštěvou, "pořád hlásí, že je to neprůjezdný." Na zpáteční cestě odpoledne už mi to bylo divný. Přeci jen to nevypadalo tak neřešitelně, aby to nemohli během dopoledne uklidit. Vzal jsem to stejnou cestou. Uvidíme. Zelená vlna usilovně varovala, že je to neprůjezdné a uzavřené a odkloněné. Nebylo. Naopak, cesta byla prázdná, nikde nikdo, všechno uklizeno. A příští hodinu jsem se dozvěděl, že už byla havárie třicetipěti automobilů odklizena a že už tudy můžem jezdit. Jeden by řek, že rozhlas bude mít opravdu čerstvý zprávy. Aby pomoh včas. Houby. Po cestě tam vysílali pozdě - kolona byla obrovská - a zpátky už jsem to zažil sám. Měli by se víc snažit, globální asistenti. Takhle je to na pendrek.

"No jo, já už na to málem zapomněl," taknějak napůlhuby jsem souhlasil s poznámkou mépečlivéHaníčky ve věci pátečního divadelního představení. Teta Dáda přišla hlídat včas, měli jsem tedy zelenou a jelo se do Ypsilonky. Já vám musím přiznat, že v tom divadle jsem ještě nebyl, což je určitě vostuda. A stejná vostuda asi bude, když řeknu, že se mi to moc nelíbilo. Ypsilonka je totiž pojem a pojmy člověk má pojmout dle obecně pojímaného názoru. Nebo jde proti proudu a to se pak nesmí divit. Tak já se teda nebudu divit, když budu vyvrhelem společnosti. Prostě jsem se nebavil a divadelní zábavu si představuju jinak. Jak, to jsem si tu aspoň dvakrát v minulosti zapsal. Je potřeba zdůraznit, že lístky jsem dostal já jako dárek a první, kdo měl hlasité výhrady k představení, byla mávzdělanáHanička. Mno. A jelo se zpátky. Když už jsme byli na Zbraslavi, povídám /bylo tak kolem desáté/ : "Hele stopař, vezmem ho?" To už jsme stáli, když se málaskaváHanička zhrozila: "Von je to kuřák!" Byl. Típ retku ve chvíli, kdy bylo jasné, že mu dročka zastavila. Jinak docela milej pán, ale smrděl. Strašně. Otevřel jsem střechu a když jsme ho ve Vraném u papírny vyložili, začla diskuze o smradu z kouření ve vztahu k dobročinnosti. Vlastně jsem s moucitlivouHaničkou souhlasil. Jenže jak to vyřešit, když už jednou zastavíte člověku, který vám způsobí svou přítomností žaludeční nevolnost? Někdy ani větrání nepomůže a pocit z dobrého, právě vykonaného skutku zahřeje jen chvilku. Ach jo. Ale zas tak černej pátek to nebyl, to nemůžu říct.

Svatá Dorota stromy sněhem vometá, praví pranostika k šestému únoru. Letos to tedy nějak nevyšlo, přestože snaha byla. Zato Hromnice, ty spolehlivě posunují den o hodinu více. Je to poznat. Po cestě do Prahy už ráno nemusím mžourat po tmě do světel protijedoucích vozů. A to ani vozů železné dráhy. U nás cestou do Prahy totiž potkávám celkem pravidelně před nádražím Zbraslav vlak, tedy pokud se trefím do jízdního řádu. Ovšem trefit se do mašiny, to by se mi nechtělo. A že to bývá někdy vo prsa, to můžete posoudit sami. Tuhlec těsně po těch Hromnicích se mi povedl za jízdy pěkný obrázek lokomotivy 742 066-2 . A hned zas kousek dál nám tu stavějí tunel. Už dlouho. Asi bude důkladnej. Teď už je i na to dobře vidět hnedle po ránu.

"Tak napiš o mně," pravila máustaranáHanička, "jak děsně jsem trpěla." "No ale to je takový vobyčejný." "Ale jen to napiš," trvala na svém máneústupnáHanička. Popravdě jsem se nechal jen tak přemlouvat, protože dnešek kromě stopařské premiéry Černíky - Václavák nic zapsáníhodného nepřinesl. Takhle budu vypadat jako dobrák.
To bylo tak. Odpoledne mi volá mámiláHanička: "Já jsem tak strašně nešťastná, já musím brečet." A safra, pomyslil jsem si, copak se stalo? Hoří dům? Děti mají rýmu? Ferda sežral perník? Něco takového strašného to být muselo, jinak by mi mánešťastnáHanička nevolala. "Já už měla ty skripta hotový a po těch pěti hodinách práce jsem to chtěla uložit a vtom mi to spadlo a půlka práce je pryč," vysvětlovala mápracovitáHanička. Přesto že vím, jak zbytečné je v takouvou chvíli něco řešit, snažil jsem se řešení najít. Bylo to opravdu zbytečné, protože ani kamarád Míša, nejvyšší pánbůh přes softvér u nás doma si s tím nevěděl rady. Nezbylo ménešťastnéHaničce, než začít od půlky znova. "Tak už je to v pořádku? Za chvíli přijedu domů," volal jsem po cestě. "Já jsem teď dvakrát nešťastná, už mi to spadlo podruhý a zas se mi to neuložilo." To bylo vážné. Ale pomoci zas nebylo jinačí, než začít potřetí nanovo. Nakonec byla skripta dopsána a já mám doma zas veselouHaničku. Ale to poučení, to tu máme. Zálohovat, zálohovat, zálohovat. Furt!

Váš alarm hlásí manipulaci s jednotkou ... nebo tak něco bylo napsáno ve včerejší esemesce. V telefonu babičky byl slyšet příšernej jekot sirény. "Vodblokuješ to kódem ...", napovídal jsem a stalo se. Pan Šebek totiž v komoře popad štafle a jak to celý vzalo švunk, nabralo to i aparátek s klaksónem. Ty šafle ovšem byly potřeba, jelikož pan Šebek musel udělat díru do stropu v síni, aby viděl, kudy vlastně ta voda teče. Nepřišel na to ani předevčírem, když vyboural dlažice pod vaničkou sprchového koutu, ani předpředevčírem, kdy zrušil zadní část boční příčky sprchového koutu, aby se moh podívat, jestli ty vodopády nepramení u masážních trysek. Čímž se dostávám k jádru celé věci. Pan Šebek je šikovnej a poctivej řemesník, co nám dokončoval domeček a teď si našel čas, aby se podíval na ty záhadné kruhy. Nikoliv v obilí alébrž na stropě v síni a to kruhy po průsaku vody s hůry, vlastně z koupelny. Přestože je to člověk vybraných mravů a naši vyvoněnou koupelnu zmasakroval způsobem distingovaným, závadu až do včerejšího večera neobjevil. "Musíte se v tom sprcháči večer a ráno dlouho ráchat, pustit všechno, z čeho teče voda, abysme na to přišli. Takhle na sucho to prostě nevobjevim," mluvila z mistra řemesel zkušenost. Vodu jsem pustil večer, jak jsem přišel domů, což se mi hned vymstilo, protože boční trysky mají dost velkej dostřel. Když jsem se utřel, koukám, co průsak. Nic. Narozdíl ode mě úplně sucho. Jakási myšlenka, která mi už na začátku celé lapálie utkvěla v hlavě, mi znovu vytanula na mysli. Že by silikon kolem vaničky? Ale to neni možný, to by přece tak nepatrnou škvírkou ... Zkusil jsem to. "Tak už sem to našel!", volal jsem svémiléHaničce, "Bylo to tím vydroleným těsněním. Ale to neva, stejně jsme chtěli udělat vzadu u sprcháče k tryskám dvířka a vepředu u sifonu nám taky chyběly ..."

p.s. pro šťoury a pro Haničku: já vim, že se pýše : dvířka chyběla

Včerejší ráno bylo takový mlhavý s melancholickým zabarvením. Mám to rád. Je to taky jeden z důvodů, proč bydlíme právě v Olešku. Cesty tam i zpátky často nabízejí pohledy, které stojí za to. I včerejší pohled na řeku se moc poved. Jakoby lhostejně se převalující mlha ignorovala právě tohle ráno hrozící vesmírné nebezpečí. V 9:33 našeho času se k nám nejvíc přiblížil asteroid 2007 TU24. Žádmý "túčko", ale pěknej macek o průměru mezi 150 až 600 m kolem nás prosvištěl ve vzdálenosti 540 000 km (1,4 vzdáleností Měsíce). Skoro bylo cítit průvan, jak nás to lízlo vo fous.
(Zdroje: http://neo.jpl.nasa.gov/news/news157.html, http://www.osel.cz/index.php?clanek=3240)

Koblihy mám rád od té doby, co je dělávali dědeček s babičkou. Tenkrát výroba probíhala na vále. Skleničkou byla vykrajována kolečka, dědeček vždycky jako mezikrok zařadil omoučnění skleničky, aby vykrajování probíhalo bez závad. Mezi kolečka pak přišla rybízová zavařenina a kolečka se znovu omoučněnou skleničkou zmáčkla, čímž byla marmeláda hermeticky uzavřena vevnitř. Ovšem hermetický spoj občas na pánvi povolil a některá z kobližek pak byla mírně marmeládová i zvenku. Tak chutnaly historické koblihy. Teď jsou v krámě koblihy futrované injektáží. Zkušený jedlík koblih musí nejdřív vyhledat po obvodu vpich a v tom místě se teprv zakousnout. Jinak se vystavuje nebezpečí poblemcání. Pamětliv této poučky vždy pátrám po dirce. V poslední době mě tady v krámku, kam pro ty koblihy chodím, doběhli zákeřným způsobem. Všechno jako dycky. Koblížky nadýchané, marmeláda znamenitá, dokonce se špetkou rumu. Ale soudržnost hmoty mizivá. Po vyhledání a zakousnutí vyběhne zavařenina druhou stranou. Ať jsem zkoušel, co jsem zkoušel, vždycky došlo k penetraci protilehlé stěny. Při konzumaci je tedy třeba současně mírně nasávat, rozhodně koblihu nemačkat a navíc radši celou tu věc mít stále v ubrousku, který funguje jako poslední zábrana proti fleku na košili. Téměř vždycky mi to vyšlo. A těch pár nehod? To se vypere, ty koblihy za to stojej.

"A ještě musím, .... co to vlastně musím, co já to vlastně ještě ... 7:25 ... Co musím v 7:25? Do háje! Probudit se musím. Vstát musím. Krucinál, dyť já zaspal!" To už se mi dlouho nestalo. V 7:25 našeho času v ložnici, což je naštěstí o 15 minut víc, než čas v našich krajích považovaný za přesný, nastal pohyb nikoliv nepodobný elektronické myši. To znáte: pokus - náraz - další pokus - dveře - náraz - zábradlí - náraz koupelna ..... Vzpamatovala mě až studená sprcha. Pádil jsem doma, pádil jsem po silnici a kupodivu všechno bez problémů a stihnul jsem, co jsem měl. Naštěstí si nechávám jednak rezervu a druhak mám ty hodiny kousek poušoupnutý, kdybych zaspal. A funguje to. To je k nevíře, jak je člověk po ránu zpitomělej, vůbec mu nedojde, že sám na sebe těma hodinama ušil boudu. Vlastně takouvou autoboudu.

Taky mi nebylo jasný, co na mě stopaři chystají, stejně, jako to asi nevěděli ani oni. Vyrojilo se jich včera u Zbraslavi tolik, že jsem je opravdu všechny pobrat nemoh. Vzal jsem tedy toho, co podle zvykového práva stál na štaflu jako první. Byl to pán, z něhož nevypadlo nic novýho, respektive vůbec nic, kromě toho, že smrděl, jako smrdí každý kuřák. Možná to však byl člověk chápavý a když jsem pustil víc topení a odklopil střešní okno, decentně se ode mě odvrátil. Třeba už mu to někdo řek, že když kouří, tak smrdí. První krůček k nápravě. Vyložil jsem ho pod radnicí ve Vraném a upaloval domů hlídat děti. Cestou jsem si potřeboval ještě vyvětrat, což zajistilo otevření obou střešních oken. A tu, světe, div se, cítím místo puchu svěží vúni čerstvé pryskyřice. Že by na pile? Ale to už jsem byl za pilou, ve svahu. V lese tam napravo parkuje nějakej allroad či co? Že by lesní pych? Ani podruhé jsem se netrefil. Vůz tam neparkoval, i když pár borovic pokácených bylo. Vůz tam vlít jak cukrář, sroloval si předek až k čelnímu sklu a vzal s sebou pár stromů. Tady je čtyřicítka a jezdí se tu kvůli zatáčce spíš míň ... To ovšem nebyl tenhle případ. Nikomu se pravděpodobě nic nestalo, protože řidič venku v poklidu telefonoval, ale mě nějak zůstává rozum stát. To už je druhá bouračka tuhle zimu skoro u nás za humny. Sem jezdí jenom našinci, nikdo, kdo tu nebydlí, nemá moc zájem tudy jezdit. Tak proč my, co tu hledáme hlavně klid, takhle blbnem? Stojí to za to? No rozhodně ne!

MámiláHanička je zvědavá, to je jistě dobře. Dozvíme se tak spoustu věcí. A na některé si vzpomeneme. Jako já tuhle. Bylo to ve chvíli, kdy mázvídaváHanička projevila přání vidět zákulisí natáčení filmu. Přání se jí pravděpodobně splní a já si vzpomněl, jak jsem se jednou - kdysi velmi dávno - takového mumraje zúčastnil. Dokonce k tomu mám i veselou historku z natáčení, ale tu si nechám na někdy jindy. Já se tenkrát dostal k natáčení typickým způsobem. Tedy způsobem typickým pro vojáky. Chodili jsme při vysoké škole na vojnu, na katedru vojenské přípravy nebo jaxe to jmenovalo. Do Motola. Tam, co je teď to golfové hřiště, což je daleko lepší využití prostoru, než tam honit po loukách študáky. Po ránu, tak někdy v šest, jsme mívali nástup a při té nebetyčné blbosti se nás jednou jeden gumák (důstojník na katedře, pozn. překl.) zeptal, kdo chce jit k filmu. Vystoupil jsem s několika kolegy z řady, čímž jsem byl vybrán. A tak nás jednou místo vojny zavezl autobus do Tasic v Posázaví. Natáčeli tam Jakuba skláře. První slova, která jsme na place slyšeli, byl hurónský řev pravděpodobně někoho z produkce. "...já chtěl vychrtlý koncentráčníky, tak kterej idiot mi sem poslal tohle?! ... " "Tohle" jsme byli my. Dobře živení studenti ze strojní fakulty. To, že jsme měli po vojensku vystříhaný vlasy nepomohlo, spíš naopak. Když toho nešťastníka po čase vzkřísili, zlomen přistoupil na nějaký kompromis, dal nám hadry, nechal ještě víc vystříhat a šli jsme do sklárny, kde se děly věci. Větší chaos při práci jsem nikdy předtím ani potom neviděl. Naprosto nechápu, jak se v takové atmosféře, kde nic nefunguje, všechno chybí, nikdo není tam, kde má být, může vůbec něco udělat. Ale zřejmě tomu nerozumím a vznik seriálu, který se skutečně vysílal, je důkazem toho, že i při absolutním chaosu se dá tvořit. Což zatím před moupečlivouHaničkou filmaři tají, ale už asi ne na dlouho.

Pod psa je tohle počasí. Ani zima, ani teplo, chvíli prší, chvíli sněží a podle toho to venku taky vypadá: O svatém Erhartu, zima zebe do nártu. To teda jo. Přesně ten čas na knížku. Už jste četli "Tušení podrazu"? Ondřej Neff tam píše o aurilu, čemsi jako mobilu, ovšem absolutně dokonalém. Tak třeba by vás mohl najít na mapě světa a ukázat vám rovnou satelitní snímek místa i s adresou, kde jste. Včetně plánování tras, vyhledávání zájmových míst a oblastí ... Ondřeje Neffa Sci-Fi? I kdepak, realita dnešních zdarma dostupných technologií. U Applů dělají něco hodně aurilu podobného a včera jsem objevil internetovou aplikaci pro auril jako dělanou. Umí přesně to, co píšu o pár řádků zpátky. Zatím v betaverzi to provozuje Google na svém mapovém serveru. Stačí nahrát do mobilu, který aplikaci podporuje, a máte v kapse budoucnost, o které se píše ve sci-fi literatuře. S lítostí ovšem musím přiznat, že můj Erik to zatím nedokáže. Vypadá to, že se budu muset za čas poohlédnout po něčem jinačím u Applů.

Už jsem skoro zavíral manuál, ale přeci jen jsem ještě přelétl konec poslední věty: ... špetku tymiánu a dvě kuličky jalovce. "Kruci, já tam zapomněl dát jalovec a tymián. A to už to mám přecezený." Láteření nepomohlo a poslední dvě koření do šípkové omáčky přišla až úplně nakonec. I tak to stálo za to. Já to v životě nejed a proto jsem měl starost, jestli ten kus kance nebude za ty čtyři dny v tom mořidle poněkud zahnívat, ale nezahníval. Byl to můj první kančí pokus a musím říct, že hned špičkovej. Jakživ jsem šípkovou omáčku ani takhle udělaný maso nejed. Je to veliká dobrota, můžu jenom doporučit. Všem to moc chutnalo a to včetně sousedovic kachen a kočky, co se jmenuje Želva, na které jsme pamatovali vyvařenou zeleninou. Ty na rozdíl od nás mají schováno ještě na zejtra.

Já na ta přáníčka moc nejsem a ani mi nijak zvlášť vinšování nejde.Tož alespoň teď, na začátku osmičkového roku vám všem, kteří tenhleten nenapravitelnej deník čtete i celému zbytku vesmíru přeju, aby, jak už bývá u nás v Čechách zvykem, byl rok s osmičkou na konci pro nás všechny osudovej, ale tentokrát jen v tom nejlepším. Zkusíme s tím něco udělat?
... pf 2008