Ano, určitě, vrata budou po desátým. Říká už půl roku řemeslník, který měl na starosti oplocení našeho nemovitého majetku. Jenže se tak nějak neví, kterého desátého a který rok. Poslední zpráva uvádí, že po desátém v lednu napřesrok se začne. S čím přesně, to se taky úplně přesně neví, jelikož prý "se musí ještě něco udělat s elektrikou."
Kámen úrazu není ani tak v tom, že bychom byli netrpěliví, ale v tom, že je zima. Tedy ne, že by na nás otevřenými vraty táhlo. Spíš máme obavy, že se k nám natáhne kdejaká havěť z okolí. Jmenovitě Bedřich se svou suitou. Všechny ty srny a zajíci mají zálusk na naši zahrádku. Naštěstí zatím nebylo moc sněhu, takže se dá ještě něco urvat na poli, ale kdo ví, jak to bude po vánocích. Zatím spoléháme na přirozenou ostýchavost zvěře vlézt nám přímo do domu nebo do garáže. Což je teď už jediný přístup k šťavnaté zeleni.
Bedřich jako vůdce ovšem musí všechno prozkoumat. A právě jeho podezírám, že kopýtka otisknutá v proužku záhonu za garáží patří jemu. Musel se protáhnout v noci kolem aut, aby ochutnal žďabec břečťanu, který je přímo v průsmyku mezi kůlnou a plotem, který tvoří přístup do zahrady. Našťestí mu břešťan asi moc nechutnal, takže je téměř netknutý.
První pokus však byl učiněn a jest očekávati, že s jídlem poroste i chuť. A tu Bedřich má pořád, to nám je jasný.

Kůlna je příbytek pro kůly, řekl by určitě Matýsek, kdyby o kůlně byla řeč. Naše kůlna je kůlnou obyčejnou a všední. Statisticky průměrná kůlna. Jsou v ní věci, které člověk najde i v jiných kůlnách ve všech známých galaxiích kolem dokola. V těchto zařízeních též bývá zvykem mít myši. Nikoliv pěstovat nebo mít naložené jako houby s octem. Prostě je tam mít. Naše kůlna není ani v tomto směru vyjímkou.
Tuhle, jak jsem stavěl ty regály, jsem zaslech šustot a v pytli s dřevěnými odřezky jsem zahlédl pohyb. Takovou šmouhu. Ha! Máme tu myši! Prohlásil jsem slavnostně s jistým uspokojením, že věci mají svůj řád.
Instaloval jsem pastičku v očekávání, že myš se v ní ocitne co by dup. Myš měla pochopitelně na věc názor odlišný. Konzultoval jsem tedy typ vnadidla se sousedy. Dosud jsem používal jádro ořechu. Sousedi mínili, že myši mají rády to nejobyčejnější a že nejlepší lákadlo je očouzený kousek starého chleba. Čoudit se mi nechtělo. I zašel jsem do konzumu: "Potřebuju malej kousek špeku. Pro myši."
Trvalo to dobře týden, než se dostavil lovecký úspěch. První myš byla v pasti. Měla zlatavý kožich, což jí ovšem nijak před exekucí neochránilo. Minulý týden jsem, řeklo by se v lovecké hantýrce, složil další kus. Když spojíme síly se Sárou a půjde to takhle dál, bude tu zanedlouho myšoprázdno, maloval jsem si bezmyší budoucnost.
Jenže pýcha předchází pád, jak by jistě přispěchala s příslovím teta Kateřina. Dneska ráno jsem našel pastičku sklapnutou, ale prázdnou. Vysvětlení je několik. Nejmíň se mi líbí to, ve kterém myš - chytrák spouští pastičku na dálku nějakým bidýlkem, aby se mi mohl z kouta kůlny vysmát.

Sára nám tu pomalu zavádí nové pořádky. Její neduhy jsou zřejmě ty tam, ale v domečku se jí s námi v teple líbí. Jenže čím dál víc si to tu očuchává, tím víc si dává zřejmě dohromady, že my jsme sice možná její páníčkové, ale taky jsme nekonečně benevolentní zdroj muckání a žrádla. A kdyby náhodou bylo i zima, což při teplotách lehce kolem nuly není, tedy alespoň ne pro kočku, tak jsme i docela obstojná noclehárna. Já si začínám myslet, že její vztah k nám se z přirozeně podřízeného mění na aristokraticky shovívavý.
Tak třeba tuhle v noci. Koukám ven a na terase je Želva. To je sousedovic kočka (všimněte si: velé Ž, malé k). Želva je normálně na seznamu vetřelců číslem jedna. Sára se s ní rve a její domácí území považuje přirozeně za své, což se projevuje pronásledováním a bitkami. Čekal jsem logicky výpad odněkud ze zálohy a ukrutné potírání nepřítele. Na nic takového nedošlo. Želva se vyhoupla na boudičku, kde je obvykle miska se žrádlem, obsloužila se, vydatně to zapila a odloudala se po svých. Po ní se přiloudala Sára a aniž mrkla okem, jen zkontrolovala, jestli Želva všechno dojedla. Postavila se ke dveřím a dala na jevo, že potřebný pocestný už nakrmila a teď si jde domů odpočinout od spravedlivého vládnutí.
Posledních několik dní už v noci doma zas nebývá. Pouze ráno je nastoupená u dveří a s naprostou samozřejmostí mňoukne něco jako: "brýtro". A jde se domů nadlábnout, prospat a pak zas hurá na své panství.
My, lidi jsme tu jenom jako součást jí vlastněného kočičího vesmíru.

Ferdu už máme přes rok, Sáru takových let sedm. A pořád se v nich nevyznám. Ferda je koucour mladej a dalo by se pochopit, že rok není žádná velká doba a že se ještě o něm mám co učtit. Ale Sára, ta už by měla bejt prokouknutá. A přesto vždycky překvapí.
Tuhle, jak simulovala s topu packou, jsme jí vzali na milost a směla být doma. Jinak je ovšem kočka venkovní. Lebedila si pod schody, občas popošla k misce s jídlem a tu a tam se uráčila mrknout ven na obhlídku revíru. Úplná přeměna z kočky divoké revírní olešké na kočku domácí.
Včera byla celý den s Ferdou doma sama. Když jsem přijel s dětmi ze školky, stála nastoupená u dveří a že prý jde ven. A zmizela někde ve svém revíru. A je tam někde doteď.
Ferda se dneska ráno moh přetrhnout v projevech lásky k pánečkovi. Div mě nevyhladil, jak mě hladil a muckal, jen co jsem vylez ze svého pelechu. Skoro to vypadá, že mi chtěl sdělit něco v tom smyslu: "To jsem rád, pane, žes tu kočku včera vyšoup tam, kam patří. Tady šéfuju já a s ní byly jen samý tahanice. Tak dej mi čumák na čumák a do smrti dobrý."
Co vám budu povidat. Má ho studenej.

"Budu s ní muset zajet k veterináři," prohlásil jsem tuhle o Sáře. Vždycky, když přijedu domů, vyloupne se odněkud z okolí - nejčastěji samozřejmě od sousedů, jelikož tam je to nejlepší, to ví každej - a jde se lísat. V posledních dnech se přiloudala jen po třech. Čtvrtou packu si šetřila. Hned jsme jí prohlídli, jestli tam není trn nebo nějaké zjevné zranění či zlomenina. Nic tam nebylo a Sára tedy jela se mnou, totiž já se Sárou, k paní doktorce. "Musí mít něco s pravou přední packou. Nosí jí skrčenou a nechce na ní došlápnout," hlásil jsem v ordinaci na dotaz: "Tak copak kočičce schází?" Paní doktorka Sáru prohmatala, na moje požádání pak ještě jednou a došla dvakrát ke stejnému závěru, jako já: "Nic tam není." Sára dostala injekci, očkování, na tři dny sirup proti bolestem a šli jsme. Doma pajdání přestalo. Ale protože byla Sára pacient, směla se vyvalovat doma, čehož ráda využila. Rozvalovala se pod schody tři dny. Žádné kulhání ale už nepředváděla. Naopak předvedla pohlavkování s Ferdou. Tak to ne, drahá. Pudeš pěkně zpátky ven! A šla. Po čtyřech. Žádné kulhání. Díval jsem se na ní, jak s naprosto nevinnou drštičkou odkráčela zkontrolovat svůj revír. Nešlo si nevzpomenout na památnou větu a mírně jí uzpůsobit pro naši situaci: Das ganze Katzen Volk ist eine Simulantenbande.

Jílovitá spraš. To je prý půda typycká pro náš kraj i přilehlé okolí. Tenhle typ zeminy je všechno, jenom ne žírná půda. Roste v ní velmi dobře lebeda. Když zaprší, pěkně čvachtá mezi prsty, když leje, teče spolu s vodou se svahu. Když je sucho, vyláme si na tom betonu zuby i bagr. Má zcela nečekaně i vlastnosti strategicky obranné, jak jsem objevil o víkendu. Při pohledu z okna v patře jsem zahlédl na zoraném a osetém poli za humny kopečky. Krtek! Mrcha jeden! Von bude, potvora, chtít k nám na zahradu, tam by se mu to rylo, kdyby se mohlo. Obhlédl jsem po vzoru válečných stratégů bojiště z výšky. A začal jsem mít dojem, že jsme cíleně a systematicky obléháni. Naprosto rovnoběžně s východní hranicí našeho území je jasně patrná řada pravidelně se opakujících krtčích kopečků ve vzdálenosti asi tak pět, šest metrů od plotu. Ta řada začíná a končí u hranic naší zahrady! Z té řady kolmo k nám ústí čtyři tunely s větracími krtinami. Tunely se zatím nedostaly dál, než k uježděnému ochrannému pásmu z jílovité spraše za plotem ( tedy z krtčí perspektivy před plotem, pochopitelně ). Ten krtek musí trpět utkvělou představou, že právě u nás je vysněné krtčí eldorádo, které je třeba dobýt a vyplenit. Za uježděným pásem je ale ještě hluboká podezdívka plotu. Pokud s sebou nebude mít pár dynamitových patron, skrz beton neprojde, alespoň doufám. Zatím jsme před černým dobyvatelem v bezpečí a snad to tak i zůstane. Kdyby bylo nejhůř, začnu uvažovat o vodním příkopu.

"Copak je to támhle nahoře za hračku?, ptal jsem se pana prodavače v mém oblíbeném bazárku, co tam mají nové věci za polovic. "V té zelené krabici." "To je přece Pleo! To neznáte?" "Vůbec nevim, co to je." "To je děsná novinka, tady ho máme skoro za polovinu, normálně stojí deset, dvanáct tisíc," prodával pan prodavč rovnou z voleje. "No jo, ale já furt nevím, co to je." Začal mi to opatrně rozbalovat, abych moh alespoň nakouknout na ten zázrak. "Von se probudí a pak ho krmíte a dáváte mu napít a von chodí a když ho pohladíte, tak zamručí a vrtí vocasem a vůbec ho vychováváte, ale taky vás může rafnout, když se mu něco nelíbí, ale teď spí." "Dyť je to malej gumovej dinosaurus." "No a jen co se probudí, hned se začne učit a chce jíst." "Aha! Takže něco jako tamagoči." "No tohle se nedá srovnat, tohle je živý zvíře a vono s váma i roste." "Počkat, počkat, dyť je to plechový, teda gumový, a jak by to asi tak rostlo?!" "No né fyzicky, to von zůstane furt malej a gumovej, ale psychicky, jak se vod vás učí!" "Jo ták, von mi z něj vyroste duševní gigant na baterky!" "No, když ho budete krmit..." "Tak to dík, to my máme Ferdu a byl lacinější. Ale zato je chlupatej a hřeje a má nás taky rád. A Sára jakbysmet." "No jo, ale tohle je fantastická novinka!" "To je, ale já mám radši ty naše kočky. Tak vám děkuju za předvedení." A je to tady, pomyslel jsem si. Teď ještě jestli do toho nezapomněli vložit tři základní zákony robotiky, aby nás to neraflo.

"Půjdeš se mnou, Matěji? Jdu k sousedům krmit." Synek se nenechal vyrušit od Dětí z Bullerbynu. Byl v teple a zvířat měli ve filmu na statku o dost víc, než my ke krmení. "Já půjdu," přihlásila se Kačenka, kterou film moc nebavil. "A co je to?" "To je zámek, Kačenko." "A proč?" "Aby se ta vrata dala zamknout." "A proč?" Protože aby byla zavřená. A teď už nerozumuj a pojď, jdeme nasypat koťátkům a potom kachnám." "Já chci taky." Koťata dostala obvyklé granule pro juniory a pro kachny jsme měli starý chleba. Kačenka dostala za úkol ten její krajíc roztrhat na malé kousky a předložit kachnám. "Musíš rychle, jinak tě klovnou." "Já sama." Drobil jsem kachnám svůj díl. Ptáci rychle pochopili, že tenhle zdroj bude bohatší a Kačku opustili. Kačenka drobila dál, kachny se nechaly i pohladit, i pírko Kačka ulovila. "A teď se podíváme, jestli ovce mají dost vody." "Ještě!" "Co ještě, Kačenko?" "Ještě chleba." "Ale kachnám to už stačí." Otočil jsem se, abych viděl, proč ještě. "Kačko! Kolik jsi jim toho snědla?! Hned jim dej tu kůrku do misky!" "Mńam!" No, tak to bysme měli. Nakrmená jsou koťata, ovce se napásly a nakonec i kachny s Kačkou mají dost. "Tak půjdem a zamkneme ten zámek." "Ano tatínku." A je nakrmeno.

Jo, a ještě dovětek: začíná jít do tuhýho, dneska ráno už jsme měli na Olešku jen dva stupně. Zatím nad nulou.

"Bee, beééé..." Když se člověk odstěhuje na venkov, měl by vědět, že například cinkot sklenic z baru po ránu většinou neuslyší. "Čilik, čilik..." Naopak. "Krrrrraá, krak,..." Neuslyší nic. Protože na venkově je ráno ticho. "Uhu, huuúúú ..." Taky proto jsme se do Oleška nastěhovali. "Uaaaááááu." Protože je tu klid. "Huú-hu, huú-hu..." Jenomže to ticho je natolik vlezlé, že si na něj jeden hrozně rychle zvykne. "Muááááááu..." Což má ze zdravotního hlediska blahodárný vliv na nervy. "Ku-ku, ku-ku, ..." Pokud ovšem nespíte při otevřeném okně. "KyKiryKyyýýý ..." Jako trřeba dneska tak ve tři čtvrti na pět. "Někdo volá, že by se zas někdo ztratil?" Vstal jsem, šel k oknu a zaposlouchal se. "Ohooóóó, hóóóó, ..." Houby, nějaký noční pták si ještě nad ránem potřeboval protáhnout hlasivky. Venku začínal den a už za hodinu vyjde slunce nad kopcem. No není tu krásně? Viď, Sáro? "Muau, maaáááu!"

Kouknu takhle v půl sedmý z okna a vidím, že jsme nechali otevřená vrátka. Cosi se za nimi na poli hemží. Průzkumnice. V poli pohanky se schovávaly tři srny. Možná byly čtyři a možná jim, jako vždycky, šéfoval Bedřich. To ale nebylo vidět. S polem pohanky mají podobný kabát, takže pěkně splývaly. Jukaly do zahrady otevřenou brankou a jakoby mimochodem, když už byly v tom poli, přežvykovyly obilninu. Ctěl jsem si udělat kontrašpionážní snímeček, ale byly ve střehu. Jen jsem šustnul dveřmi, zahájily srategický přesun. Tedy prchly. Branku jsem zavřel, ale i tak bylo ráno moc pěkný. Tady je důkaz.

"Hele, vy tu máte kolibříka!" "Kde by se tady vzal kolibřík?" "Tak se podívej, tuhle cucá šťávu z květů." "To bude můra. Velká můra. Já už jí jednou viděl a taky jsem si myslel, že to musí bejt kolibřík." Tuto vědeckou debatu jsme vedli k večeru s Lenkou a Tomášem u nás na terase. Byla to můra asi tak pět centimetrů veliká. Nakonec si sedla kousek pod strop terasy na zeď, čímž dala na jevo, že se chce fotit. Vyhověl jsem jí. Dvakrát.
"Co to tu máte za brouka, to je chroust?" "Co já vím? Já nemám ráda nic, co má víc, jak dvě nohy. Nebo vlastně čtyři." "Ten je hezkej, podívej." "Je to macek, ale dej ho dál, já to šimrání fakt nemusim." "Tomáši, neuděláš mu portrét?" "No jasně, ukaž." "Hele, von startuje. Takhle vypadá, jak Harrier." "Tak už ho pusť." "Leť si!" "Jé, von se, trouba, zas rozplác vo plot ..." Tentokrát jsme zas vědecky pozorovali brouka velkého jak dvacetikoruna na terase u sousedů.

Sakryš, to je ale hrozen. V rohu stříšky nad vchodem pod taškami se včera začaly rojit vosy. Žebřík. Přiměřeně dlouhý žebřík má ovšem Tomáš. "Tomáši, prosimtě, moh bys mi pučit žebřík?" "No jasně, ona Lenka bude ráda, že může zůstat na střeše, klidně si ho vem, já jí pak dole nějak chytím, kdyby ctěla skočit." Vzal jsem Lence od střechy žebřík a šel na vosy. Vražedný nástroj je natolik účinný, že tekutinou zasažený hmyz téměř okamžitě hyne. Pod taškou jsem našel dost rozsáhlé vosí hnízdo. Vosy se právě líhly a roj se zvětšoval. Pár jich uniklo, ale většina podlehla moderní chemii. Žebřík jsem vrátil, aby Lenka mohla dolů. Šel jsem se podívat ještě nad okno koupelny, ale to už šlo zevnitř domu. Měl jsem pocit, jako bych tam občas vosy viděl. Byly tam. Zrovna se rojily. Opět sprej a boj na život a na smrt. Tentokrát unikla jen jedna. Napadlo mě podívat se ještě na vedlejší okno pokoje. No nazdar, i tam jsou hnízda. Jen jsem odklopil tašku, začal vytékat roj čerstvých vos. Použil jsem na tu akci dvě nádobky a dál už jsem nehledal. Jednak to vypadalo, že je odvoseno a taky už došel sprej. Žádná hisorka se nepřihodila, jen jsem smrděl sprejem a po akci, při které pomáhal, mi Juráš četl návod: .... udržujte vzdálenost nejméně tři metry od vosího hnízda ... Udržel jsem nanejvýš tři centimetry, ale účinek byl stejný. Pro vosy to byl strašlivý masakr.

Už dlouho jsme neviděli Bedřicha. Místního srnce, který bydlel v Olešku dávno před námi a jest se domnívati, že tu bude bydlet i po nás. Ono se není co divit, že na nás zanevřel. Udělali jsme mu u nás na zahradě čáru přes rozpočet, tedy plot. Sousedi jakbysmet a chudák srnec aby se poohlížel po jiném pelechu. Poohlídl se. Občas hlásí Lenka s Tomášem, že byl viděn nad nimi na stále ještě nezastavěném pozemku. Tam jsou tráva a bejlí ještě vysoké. Včera se to potvrdilo. Otvíral jsem okna u Kačenky v pokoji, aby měla na spaní čerstvé povětří. Kouknu ven a vidím Bedřicha. Pásl se na zahradě u domečku u hlavní cesty. Také tam není ještě hotovo a pozemek mu zřejmě vyhovuje. Šli jsme se na něj s dětmi podívat. Registroval nás, ale neutekl. Pásl se klidně dál. Zřejmě pro něj znamenáme jen nutnou součást krajiny, bez které to teď holt na jeho panství nejde.

"Matýsku, víš, že máme támhle pod střechou malý ptáčky?" "Kde?" "Támhle až nahoře. Ptačí rodiče je tam chodí krmit." "Aha." ... Naše ptačí výchova moc nezabrala. Rehkové pod střechou jsou ptáčci nenápadní a docela tišší. A opravdu hodně vysoko. To asi aby naše Sára (mrcha jedna, rádi jí máme, ale ptáčky by lovit nemusela) na malé nemohla. Matěj na ně taky nemůže a co nevidí, o to má jen pramalý zájem. "Matěji, honem, pojď se podívat!" "Jé, to je ptáčků!" Tyhle viděl. Vedle u sousedů na plotě v jedné řadě seděla celá letka. Byli vrabci či jim podobní opeřenci, mohlo jich být padesát, možná víc. Ti už se přehlédnout nedali. Možná to byla v tuhle dobu obvyklá letecká škola, ale zcela jistě měli teď zrovna přestávku na svačinu. Letka se najednou zvedla a provedla hloubkový nálet na pole pohanky. Nejen školou živ je člověk, totiž pták. Matěj na to koukal a já přemýšlel, jestli má víc chuť létat nebo na pohankovou kaši. On má ještě dilema. Já už mám jasno. Já ten fujtajbl nejím.

Byl jsem zvědavej, co to bylo za brouka, ten z Bezdězu. Původně, už na té cestě, jsem jen tak plácnul: "Nó, podle Ferdy Mravence bych si typnul, že je to tesařík, von má takový dlouhý tykadla. Ale to asi nebude." Pán, který s tím focením začal, vřele souhlasil a taky přiznal, že jeho veškeré vzdělání v oboru broukoznalství pochází z knížek Ondřeje Sekory. Řekli jsme si, že si to budem muset znovu přečíst. Já mám ovšem šanci větší, Kačenka Ferdu ještě nezná. Abych měl nějaký ten předstih, podíval jsem se na síť. A von je to vopravdu tesařík. A dokonce Tesařík Alpský, ohrožený a obzvlášť chráněný. Tak mám čárku za ochranu brouků, nechal jsem ho na buku, což je prý jeho přirozené prostředí. To zrovna ve Ferdovi nebylo, ale jinak je tam všechno.

Výlet na Bezděz není žádná světodějná událost. V Bělé byl jarmark a návštěva hradu byla jen jeho očekávaným pokračováním. Matěj statečně šlapal po kamenech do kopce a Kačenka stejně statečně vzdorovala fňukáním, aby se nakonec nechala nachytat na "lezení po skále". Po cestě dolů jakýsi pán kutil něco při zemi s foťákem. Při bližším pohledu bylo jasné, že fotí brouka. Za chvíli jsem i já kutil něco divného při zemi s foťákem. Pospíchali jsme jako obvykle a obrázky se tedy logicky nepovedly. Ten nejméně rozmazanej je tady. V určování brouků jsem bohužel daleko za začátečníky a tak nezbývá než dodat jen to, že byl krásnej a měl dlouhý tykadla.

"No a vzadu bude kůlna, jinak to bude otevřené stání," upřesňoval jsem sousedovi technicko-taktická data naší garáže. Garáž už má čtyři sloupy a střechu. Spíchli to dneska dohromady naši řemeslníci. Parťák se dokonce nechal přenést s celou střechou na místo. Když byl nad naším plotem, volala mi mávšímaváHanička do kanceláře: "Představ si, že nad naším plotem se vznáší naše střecha a na ní stojí pan Večerka!"
Tohle všechno jsme si povídali právě se sousedy za kopcem, když tu náhle: "Hele, ovce!" Sousedovic přes cestu mají dva berany a ti se občas probourají na cizí zahrádku, čímž způsobí jednak škody na květáku a jiné okrasné květeně a jednak pozdvižení v ulici, neboť jsou majitelem květáku již ožraného (tedy nikoliv majitele, anóbrž květáku) vykázáni z ráje rovnou na dlažbu. Jal jsem se berany nahánět mezi bejlím, lebedou a dalšími plevely u pole. Nechtělo se jim. Už jsem je dohnal až k díře na domácí půdu, ale to se beranům nelíbilo. Vzali zpátečku a protože byli dva na jednoho, zákeřně mě obešli. Znovu do lebedy. No kruci! Vzal jsem na ně lať a hnal je zpátky. Houby zpátky. K nám na zahradu (nemáme furt eště vrata). "Haničko, nadežeň mi je kolem domu, honem!", zapojil jsem moudrahouHaničku. Vyhnal jsem je od nás, cestou ještě zakousli pár větviček maliníku a hned to vzali doleva naproti sousedovi, co jsme spolu ještě před chvílí plkali. "Hned ty ovce odežeň!", nabádala jej jeho žena, která na tuplovaném horolezeckém laně vší silou držela Akima, což je pes jak tele. Milej, ale vejkej. Postavil jsem se jim do cesty tak, aby už mohli jenom zpátky domů. Zřejmě jim došlo, že já neustoupím a tak trochu v panice zahnuli do správný díry. Pak už stačilo jen utěsnit prkny a suchým trním díry v plotě způsobem, který by znemožňoval beranům penetrovat do ráje a bylo po spektáklu. Kam se na nás v Olešku hrabou encierros v Pamploně.

V pátek jsem si tu stěžoval na olešskou faunu, kterážto je naštvána naším počínáním, tedy plotem. To jsem ovšem ještě netušil, že ten zajíc, co měl největší vztek, se k nám nakonec přece jen dostal a místo toho, aby zahájil dnes obvyklou hladovku proti plotům, zachoval se velmi pragmaticky. Vožral nám angrešt. A to velice rafinovaně. Oholil horní půlku kmínku. Nezralé kuličky angreštu pak téměř okamžitě samy opadaly nemaje vláhy. Člověk by řek, že tu máme pěkně vypečené zajíce. Ale jen počkej, zajíci! Za pár týdnů to už tak snadno nepůjde.

Již bylo psáno, že se u nás buduje plot, což je teď už stavba nepřehlédnutelná a jistým způsobem neproniknutelná. Tuhle vlastnost poprvé objevila Sára. Na svých toulkách okolím si přivlastnila málem celé Oleško a plot se stal nečekanou komplikací. Zatím je na několika místech ještě prostupný, ale to se brzy změní. Už teď má ale Sára vztek. V případě nemožnosti volného průchodu mňouká za plotem a nechá se přenést domů. Něco podobného musel prožívat i Bedřich, místní srnec, který u nás taky bydlí. Procházívá se v noci po zahradě. Včera jsme jeho kopýtka našli obtisknutá podél plotu uvnitř. Zřejmě vešel obvyklou cestou , ale ven už to nešlo tak snadno. Zajíci taky. Koukáme na ně, jak s naprostým nepochopením obíhají plot a snaží se dost na náš pažit. MámiláHanička si libuje, že bude konečně moci budovat zahrádku a že jí ty rostliny už nikdo nesežere. Ale já dobře vím, že jsme si tím plotem pěkně naštvali místní zvířenu.

Léto je tu co by dup a počasí se chová podle toho a podle pranostiky. Tak třeba včera, 19tého platilo: Na Gerváze a Protáze posečeš seno nejsnáze; asli je suchý odvézt chceš, do Jána si pospěš. Svatýho Jána bude příští týden a svatojánská noc se kvapem blíží. Svatojánští broučci už mají manévry, aby to měli do týdne pěkně secvičený, až se jich léto zeptá. Jeden z nich při tom nácviku zabloudil. "Máme tu svatojánka," pravila mámiláHanička včera, když jsem vešel do ložnice. Jsem hoch bystrej a proto jsem rychlým pohledem hned vyloučil, že by tu moh bejt pod postelí ňákej konkurent. Chvilku jsem čekal, co bude, a bylo. Najednou se u piána (máme v ložnici kromě postele i piáno) rozsvítilo. To bych jakživo neřek, že takovej malej brouček nadělá tolika světla. Na chvilku zhasnul a zanedlouho se zas rozškrt pod oknem. Než se dostal ven, ještě nám posvítil a věru vydatně. Ono se to venku v trávě nezdá, ale když se světluška přiblíží k bílé zdi místnosti, je od ní světlo, že se dá skoro číst. Kdyby s nima byla dohoda, mohli bysme krátit tržby elektrárnám.

Pohostinnost bývá přiřazována k pozitivním vlastnostem člověka. Už v pohádkách se stařeček hleděl odvděčit Honzovi za buchtu či skývu chleba alespoň třemi přáními, když zrovna neměl po ruce něco lepšího. U nás v Olešku je to jakbysmet. Z misky, která je dědičným lénem naší Sáry, už jedlo tolik pocestných, že by se to tu splněnými přáními dalo dláždit. Tak například: "Hele, zas je tu ten černej pes! Hned ho zažeň!", nebo: "Koukej na toho černýho kocoura, on to zas tý Sáře sežere!", a taky třeba: "Viděls tu šedou kočku, co jedla Sáře z misky, ta vypadala jako britka ..." A tak dál, protože bez plotu se u nás na terase zvířecí návštěvy permanentně střídají. To se ovšem brzy změní. Zřejmě v předtuše vzniku oplocení se chová i ježek Macek. Naučil se vyjídat misku dočista dočista a aby se blýsknul, přived si s sebou tuhle parťáka. Nebo parťačku? Já to nepoznám, bodliny mají oba a rámus dělají za deset. Ani na vděčnost nezapomínají. Ráno po nich musím z terasy odklidit ježčí hovínka. Ale jak psáno: všeho do času, základy plotu už stojí.

Včera kolem šesté se přihnala bouřka. Hezky nám to zalilo zahrádku, celých sedm milimetrů napršelo. Koukám, jak to všechno pěkně poroste a přitom vidím, jak na trávě přibývá ptáků. Konipasové, to je samozřejmost, ti jsou tady doma. Ale drozd si přived kamarády. Vykračovali si po pažitě a velmi vážně zkoumali, jaké že to brouky tady máme. Když zjistili chutnost žoužele, přivolali další. Najednou se jich vyrojilo celé hejno. Dobře dvacet kousků. Úplná invaze. Přiletěli, vyzobali, co se dalo a zas pokračovali dál. Začínám mít obavy o rybíz. MápečliváHanička vybrala velikej, červenej, ten jim bude chutnat.

"Tady čtu," pravila mávzdělanáHanička, "že kdo na jaře zabije vosí královnu, ten se zbaví deseti tisíc vos v létě." "Hmmm. A jak poznám, že je to královna?", celkem logicky jsem se snažil udržet tema. "Na jaře lítaj jenom královny." "Aha." "Tatínkůůůů! Tady leze vosa!", volal v zápětí zvenku Matýsek. "Nech jí na pokoji, ať ti nedá žihadlo. Hned jsem tam." Vzal jsem s sebou sprej na vosy. "Tady, tatínku, tady mezi těma tvárnicema. Už tam má malý hnízdečko." "No jo, vážně. Tak tos, Matěji, našel královnu. Hned se jí zbavíme, ať tu v létě nemáme vosy." Matěj a Kačka přihlíželi pěkně zblízka, jak zápasím s vosí královnou. Zasáhli jsme včas. Tohle hnízdo už nedostaví. V sobotu mi v pracovně cosi bzučí. Hle! Za žaluzií další vosa. A jakej macek. Bránila se statečně. Když jsem jí chtěl popadnout do ubrousku, dostal jsem do palce pod nehet žihadlo. Jauvajs! Mrcho. Mno, tak to bysme měli dalších deset tisíc vos z krku. I za cenu osobních obětí.
"Tady čtu," povídá zas másečtěláHanička. "Prosimtě, už nic nečti! Ten palec mi pěkně votejká." "Ale to je o kočkách. Tady píšou, že kočka, když je venku, tak pochytá za rok tisíc myší..." "Jo tak to by sedělo. To jsou asi tak tři denně. Zrovna jsem jednu zakousnutou vyhazoval do pole a támhle je ještě jedna. Vona bude mít Sára tu statistiku v malíčku. Totiž v packách. Ovšem má to snažší. Myši totiž nemají žihadla."

Vstávám se slepicema. U nás na vsi to ani jinak nejde. Nejsou to ale slepice domácí, nýbrž polní. Tedy bažanti. Ten náš už dělá zas dobře měsíc po ránu rámus. Je jasné, že mu to tu patří a svůj revír si dokáže ohlídat. Vloni to předváděl celé léto. No a tak tuhle ráno koukám, kde že ty naše slepice, totiž kohout a slepice, jsou. A co nevidím. Von je chudák ňákej celej nakřivo. Lezl tou trávou nějak divně, napadal na jednu nohu, jedno křídlo coural po zemi, ocas a to druhé měl zvláštně vystrčené do vzduchu. Vypadal jako nalomenej. No čoveče, cos to přes noc dělal? Pomyslel jsem si. Že by tě něco přejelo? Koukám líp a on se točí v takových kroužcích kolem nějaké hroudy. Ta hrouda se najednou pohnula a bažant s ní. Nebyla to hrouda. Byla to ta slepice bažantí. A kohout nebyl nakřivo přeraženej. To on se tak vykrucoval. No jo! Vždyť ono je jaro. On musí blbnout. Příroda mu to velí. Ta bažantice dělala jako by byl vzduch. Kráčela si to po okraji zahrady, tu a tam něco sezobla a ten trouba furt kolem ní. Jednou napravo zatočit, podruhé zas nelevo. Peříčka natřásat. Pěkně rozprostřít, aby to madam viděla, jakej je pašák. A madam nic. Prokráčeli tak až vedle do vysoké trávy a co bylo dál, kdo ví. Jestli to ale pokračovalo pořád jenom takhle, tak nevím, nevím, jestli budem mít kuřata.

Ferda je koucour kapitálskej, ale kupodivu toho sežere míň, než by se na jeho velikost dalo očekávat. Má to háček, jako většina věcí. Je mlsnej. Radši se den postí, než aby se snížil k nějaké obyčejné konzervě nebo granulím. Musí mít zrovna ty, co je na nich napsáno Maine Coon. Jako by, mrcha, uměl číst a věděl, že je mainská kočka a jako taková, že může jíst jenom co mainských koček jest. Sára, naše starší a venkovní kočka ovšem dostává totéž, pěkně spravedlivě. Kupodivu se tuhle nad jinými granulemi taky vofrněla. Že by byly ty pro mainský kočky vážně tak dobrý? Chutnat to nebudu. Čerstvá zkušenost s kočičárnama je jen pár dní stará. Objednávám je po síti vždycky, když se zásoby tenčí. Tentokrát jsem si řekl, že všechno urychlím, když pošlu platbu předem. Jo. Tu máš čerte kropáč. Pan internetovej obchodník to nějak poplet, zboží zrovna nějak nebylo a celé to poslal o týden později a na dobírku, což všechno ještě víc zdrželo, jelikož jsem čekal, až mi pošle kopii příkazu k vrácení peněz. Proč dělat věci jednoduše, že ano?! Tak jsem u nás v krámku koupil obyčejný granule s kočkou na obalu. Ty naše zmlsaný mícy se toho ani nedotkly. Potvory. Když jsem byl malej, říkali mi: doma jez, co máš a jinde, co ti dají. Tak to by mě vážně zajímalo, kam chodila Sára na večeři, když její miska byla byla dva dny plná, nedotčená.

V tašce jsem si nesl kraťasy a košile, jelikož se dá očekávat květnové oteplení jako ostatně každý rok. Zrovna u východu z krámu jsem potkal slečinku, kterak kráčí mým směrem. To by nebylo nic divného, v těchhle obchodních centrech kráčí kdekdo mým směrem. Nebo já jeho. Tahle slečinka měla na vodítku mrňavý zviřátko. Vůbec bych si ho nevšim, ratlíci jsou celkem v módě. Spíš je potřeba koukat, aby je člověk nezašláp. Jenže tenhle brzdil. Nechtěl jít. A nebyl to ratlík. Bylo to něco, co jsem na vodítku ještě nepotkal. Takovej jako stříbrnej králíček. Nebo spíš veverka. Osmák to nebyl, na to to bylo moc velký. Nejspíš to mohla být činčila. Ta činčila byla zaseknutá. Zaseknutá ve smyslu pohybu. Slečinka jí po zrcadlově lesklé podlaze vláčela k jezdícím schodům. Vypadali jak miniaturní uklízecí četa. Slečinka s mopslíkem na provázku. Zřejmě to byl obvyklý stav, protože na schody bylo zviřátko vtaženo zcela automaticky, jako by se nechumelilo. Jeli dolů. Východ z Palladia je opatřen asi tak tří, čtyřmetrovou kartáčovací zónou. I tady činčila brzdila, ale už to začlo trošku drhnout. Panička byla ten silnější element a tak nožičky brnkaly přes kartáče. Před vchodem už o dlažební kostky. To mě začlo být tvorečka líto. Dyť mu ta žába musí za chvilku ubrousit pacičky. Než jsem se uchystal k oslovení, popadla panička vodítko, přitáhla si činčilu do dlaně jako jojo a přešla tramvajový pás se zviřátkem v ruce. Pak mi zmizely někam k Poříčí. Nevím, jestli je tohle chování u činčil normální, ale tuhle konkrétní docela chápu. Mně se ta panička taky nelíbila.

"A budete brát sázky?, ptal se soused Tomáš, když jsme mu v sobotu ukazovali s Matýskem plnou hrst šneků, co jsme je posbírali na procházce. "No jasně, to by jinak nebyly ty správný šnečí závody." Zaparkovali jsme tu šnečí rotu na zápraží na stole. Hned v úvodu jsem je srovnal do řady, ale není to žádná legrace, nemyslete. Je to stejný, jako v tom vtipu o želvách. Než jsem se stačil rozkoukat, šneci byli z řady pryč. Ovšem nečekal jsem takovou aktivitu. Někteří se skutečně pokusili závodit. Předjížděli se o stošest. Jeden šnek už i vedl dobře o půldruhé šnečí délky. V jednu chvíli jsme zaznamenali i nesportovní držení soupeře. Nakonec ale vyhráli všichni. Pustili jsme je do trávy a Matýsek s Kačkou je pak ještě v neděli pásli. "Moji šnečci," vedla si Kačka pořád svou a tahala je z místa na místo. Po velkém přemlouvání se nechala přesvědčit, že šnečci mají nejradši, když jsou v trávě. Šnečci doma nedělají dobrotu. To já vím nejlíp.
Jednou jsem takhle zamlada přines domů z Oškobrhu krásný malinkatý ulitky. Úplná sbírka. Naskládal jsem si je na parapet okna v kuchyni. Druhý den ráno mě přišla budit babička, ať si ty šneky koukám posbírat. Že nás vyhodí všechny. Z těch domněle mrtvých šneků - prázdných ulit - se přes noc stali děsně živí tvorečkové a celá skvadra se vydala po babiččině zácloně z parapetu někam vzhůru zanechávajíce za sebou uslintané cestičky. Takhle si babička škrobení záclon určitě nepředstavovala. Kačence tohle vyprávět nebudu. Jednak máme místo záclon žaluzie a pak nemusí taky vědět všechno o šnecích.

V neděli bylo taky pěkně a to mě přimělo k vyhánění vody ze sklípku. Už se s ním dva roky trápím a vždycky, když to už už vypadá, že se mi podařilo tu díru na kabely a trubky odizolovat, nateče do něj znovu voda. Obvykle tak třicet, čtyřicet centimetrů. Letos to musím svěřit nějakému odborníkovi na izolace. Celá ta procedůra je hrozná votrava, zvlášť závěrečná fáze, kdy se na to musí s hadrem a s kýblem. Má to ovšem i stránky světlé. Tu a tam. Tentokrát jsem ve vodě už podruhé našel utonulého střevlíka. Kromě žížal, plžů, stonožek a jiné boží havěti. To bude mít Matýsek radost. Taky jo, hned jak jsem dal brouka na misku a rovnal mu oudy, šel se právě po obědě odpočatý Matěj podívat na broučka, co u něj Ferda mravenec sloužil. Kačka nezůstala pozadu. Utopence jsme pak nechali v té misce uschnout. Odpoledne přišla návštěva a já se samozřejmě střevlíkem chlubil. "Ale vážně mi ho nemusíš ukazovat," bránila se Radka, "já brouky vopravdu nemusím." "Neboj, tenhle je mrtvej a je krásnej!" "No tak jo, ale jenom z dálky. ... Jééé! Von se pohnul!" "Ale pitomost, dyť je utopenej!" "Je utopenej, ale hejbe se. Tak se podívej!" Kouk' jsem na střeblika a von se opravdu hejbal. Já ho musel z tý vody vytáhnout v hodině dvanáctý. Radčin téměř hmatatelný odpor k vícenohé havěti ho pak musel probrat a utopenec se hned snažil dostat někam do bezpečí. Přeci se nenechá jen tak mýrnixtýrnix zaplácnout zrovna v okamžiku, když se dostal šťastně hrobníkovi z lopaty.

Je to jen pár dní, co se zas pereme s letním časem. Delší večer mi vyhovuje, ale to vstávání. Vůbec se mi nechce. Včera koukám z okna, bylo ještě šero a on je před našima na poli sněm. Bylo sice prvního Apríla, ale to přeci zajíci nevědí. Nebo jo? Napočítal jsem jich nejdřív devět. To ovšem bylo tou rozespalostí, napodruhé už jich bylo jenom sedm. Zřejmě probírali nějaké jarní téma. Jako třeba výrobu letošního potomstva. Kdo s kým a tak. Podle všeho měl jeden zajíc v téhle věci dost jasno. Rozháněl ostatní z houfu způsobem, jako by rozděloval funkce: "Ty budeš hlídat na severu, ty támhle u lesa a vy holky na mě počkejte tuhle v remízku, hned jsem za váma. Jo eště ty tu budeš očumovat? Jedeš! Vobšourníku! Tady je to moje! "Takhle nějak jsem si to představoval, no ale to víte, bylo prvního Apríla.

Naši sousedé jsou velmi stateční lidé. Pozná se to podle toho, že se nebojí stavět domeček vlastníma rukama, bydlet ve srubu, psát diplomku, chovat osmáka, pěstovat kachny a krotit Želvu. No jistě: krotit Želvu. Ona totiž Želva je kočka. Spousty věcí o tom píše Lenka do svého internetového deníčku stejně jako já. V pátek ráno jsme se na chvilku potkali "přes plot", tedy přes sousedovic plot, protože my pořád ještě žádný plot nemáme. A kdy že prý zas přijdou hrát Carcassone, máme totiž nové rozšíření. Po dopsání diplomky, děla Lenka. A to že prý už bude dozajista tenhle víkend. A tak že se budem těšit, mámiláHanička naložila caparty a jeli do školky a já že taky teda odjedu. Nastoupím, poslední kontrola - á! - vyplatila se. Tentokrát mi chyběl telefon. Klíče z bundy na zadním sedadle, oboje dveře u auta jsem nechal otevřené a honem pro mobil a rychle zas zpátky. Ouha. Vono je nás tu víc. "Želvo! Se mnou do Prahy dneska nejedeš . Tak šup ven - a chytat myši, letos rostou!" Tak to vidíte, naše Sára bydlí u sousedů, zatímco Želva na voplátku chce vozit autem. Kočky jedny rozpustilý.