2010

pf 2011

ucpaný čerpadlo

"No jo, to se stává," pravil pan Kubiš, co nám před lety vybavoval kalovou jímku čerpadlem, "to se musí vyčístit, prohlídnout a když je potřeba, tak vyměnit plovák."
"Přímo vevnitř, v tý jímce?"
"No jistě, kde jinde."
"Ale jak to tam v tom ..."
"No to se musej nejdřív vodčerpat ty s prominutím sračky a pak se k tomu čerpadlu může."
"Aha, tak to jo."
Bylo jasno a já jsem u pana Kubiše objednal tu opravu.
"Já vám tam pošlu kluky ve čtvrtek."
"To se hodí, tak dohodnuto."
Kluci ve čtvrtek přijeli. Tedy jeden přijel, poněvadž řídil a duhej se nechal přivézt, neboť byl navátej, jak zeppelín.
"To je jasný, já vám vyměnim ten plováá-a-k," pravil násoska.
"A to nebudete kontrolovat tu elektriku?" obrátil jsem se na šoféra.
"Tomu já nerozumim, vod toho je tady kolega."
Kolega se vpotácel do jímky. Na to byl vodborník. Tu našel okamžitě. Ostatně máme jí hnedle u vchodu a já jsem z ní odházel sníh.
"A to nebude ani čistit čerpadlo?"
"To neni potře-eba, to je v po-ořádku. Já vám vyměnim plo-ovák."
"A jak víte, že je v pořádku?"
"By vám vypadáva-al jistič."
"Ale von vlastně vypadává, vono to furt svítí červeně."
"A zvoní to-o?"
"No bodejď, že to zvoní. Ale zvonek jsem vypnul, to se nedá poslouchat. Tak to jenom svítí."
"Tak to ne-ejni jistič, to je jenom po-orucha. Já vám vyměnim plo-ovák."
Byla s nimi řeč, jak s kozou na ledě. Zavolal jsem panu Kubišovi, který uznal, že to takhle nejde a osobně je po telefonu odvolal.
Že prý to radši necháme po svátcích. Jo to bude rozumný. Eště by se mi ten vopilec moh v tý jímce utopit.
A to by pak teprv bylo ucpaný čerpadlo.

na to už jsem starej

( pokus o rekonstrukci textu, původní zápis se nějak ztratil )

Děti mají prázdniny. Zimní prázdniny. A proto se staví sněhulák ( momentálně ve fázi značné rozestavěnosti, jelikož se dá stavět jen když je obleva, a to teď rozhodně není ), jezdí se lyžovat na Chotouň ( tam je děsně narváno a navíc ten krtinec už Matýskovi nestačí ) a taky se jezdí bruslit, protože je zima.
Matýskova škola zorganizovala bruslení na stadionu v Černošicích. Mají to tam báječně zařízené. Kačka dostala takovou pojízdnou konstrukci, takovou hrazdičku na opírání a děsně si to pochvalovala. Půl druhý hodiny rejdila po ledě a hrozně se chlubila, jak už umí bruslit. Matýsek se naopak kabonil, že bruslit ještě pořádně neumí. Střídal volný styl, židli i hrazdičku. Dělal u toho psí kusy a pádů bylo nepočítaně. Teď ráno budem muset zkontrolovat, jak moc modrej má zadek. Počítám, že se těch modřin nedopočítáme.
Jezdili jsme všichni. MášikovnáHanička ladně, já - no, možná jste už někdy viděli medvěda na bruslích.
A jak se tak rejdilo, paní učitelka, která to všechno organizovala, nabyla dojmu, že je potřeba tu ledovou společnost trochu rozpohybovat.
"Budeme hrát na honěnou! A vy máte babu!" zvolala hravě a bacila mě do zad.
To má paní učitelka pravdu. Babu mám. A krásnou. MoukrásnouHaničku. Jenomže na babu na ledě nehraju moc rád.
Ale hrdě jsem úděl přijal na svá bedra a vybral si cíl. Takovou malou šikovnou růžovou holčičku, co jezdila, jak Jágr v NHL. Pochopitelně jsem si ukousl větší krajíc, než jaký mi příslušel.
V tý rychlosti se ni nějak nepodařilo zkoordinovat správně všechny pohyby a už jsem sebou prásk na led. Odporně mi křuplo v zápěstí. Holčička sebou na led mrskla taky, ale to bylo určitě jen ze solidarity. Nějak jsem se posbíral a honili jsme se dál. Nakonec jsem holčičku jako dohonil, ale babu nakonec dostala mámilíHanička. Aby věděla, že je baba ( to o tý kráse jsem vynechal, taky nemusí vědět všechno, že ).
Jezdilo se dál a bruslaři si užívali ledu.
Já si užíval ponaučení, jehož se mi skrzevá bolestivě naražené zápěstí dostalo.
Za prvé, že nemám vzbuzovat v učitelkách dojem, že jsem ten nejlepší objekt na hraní.
Za druhé, že se na ledě nemám snažit napodobovat All Stars Team.
Za třetí a to hlavně: že už mám konečně nechat na pokoji růžové holčičky. Na to už jsem vážně starej.

někdy si to zkuste

Kdo by nechtěl být v mládí popelářem. Samozřejmě jsou i tací, kteří chtěli být doktorem nebo kosmonautem, případně inženýrem, co všecko umí a se vším si poradí. Jak kdo.
Ovšem alespoň na chvilku být popelářem chtěl určitě každý. Postupem let už to povolání člověku tak báječné nepřipadá a za delší čas člověk nechápe, co na tom v mládí viděl tak zajímavého. Možná tu svobodu a odvahu s níž se popeláři vznášejí nad cestou na malém stupátku za vozem. Kdo ví.
Popeláři jezdí i u nás v Olešku. Každé úterý. To s sebou přináší i povinnost nás, obyčejných střadatelů odpadu, nachystat v úterý ráno popelnici před vrata. Ono se doporučuje to udělat už v pondělí večer, ale to se jaksi nesluší, aby popelnice strašila před našima celou noc. Takže si musím ráno přivstat, což by nebyl až takový problém. Problém je vzpomenout si, že mám vytáhnout na cestu popelnici. Už kolikrát jsem si nevzpomněl. Nějak jsme ten týden navíc vždycky přežili. Ono zas těch odpadů tolik není. Jenomže dneska ráno byla popelnice plná a já si sice vzpomněl, ale pozdě.
Podle stop ve sněhu bylo jasné, že popeláři už tu byli.
Jsem mužem činu. Hned jak jsem viděl příslušný vůz uhánět nahoře po hlavní ulici směrem od nás, pochopil jsem, že jedině návrat do dětství nás může zachránit.
Stanu se popelářem!
Popad jsem popelnici, nacpal jí do kufru auta a jal se pronásledovat popeláře. Nebyla to honička nijak dlouhá. Hned u rybníčka v zatáčce jsem je dostihl. Zrovna zajížděli dolů k hospůdce. Zajel jsem tam i já, pod lipami jsem zaparkoval, vyložil popelnici a čekal, až budou vyjíždět. Vyjeli, zamával jsem, oni zastavili, popelnici mi vyprázdnili a bylo.
Šlo to náramně snadno.
Popelnice už je zas na svém místě a já si říkám, že na tom popelaření přeci jenom něco bude. Schválně si to někdy taky zkuste.

šťastně a vesele ...

A jsou tu zas ty svátky.
Inu, když jsou, tož je slavme.
Šťastně, vesele, v klidu a pokoře.