WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

zmatek

"A sakra, dyť von je ten orienťák už vod jedný, tak to nestihnem, Kačka šla spát teprv před půl hodinou," vedl jsem negativní monolog v sobotu odpoledne.
"A kam půjdeme, taťousi?" tázal se synek.
"A víš co, Matěji? Půjdem na houby!"
A šlo se na houby. Tuhle k nám do lesíčka za humny. Hned, jak se Kačka po obědě vyspala.
Děti si vykračovaly a už
na kraji lesa jsme pár houbiček našli. Potom i dva praváky, nějaký ty babky a bedly. Za chvilku jsme měli na polívku a děti ještě stihly provést útok na ztrouchnivělý pařez.
Jen, co jsme dorazili domů, ozvala se mástarostliváHanička po telefonu: "Tak kde vás najdu?"
"No my jsme to na ten orienťák nestihli, tak jsme šli radši na houby."
"Ale tady je to prima, to ještě stihnete!"
A tak jo. Stihli jsme ještě dojet do Zvole, aby děti proběhly pár discipín ze Zvolského
Dne SK. Tedy běhat Matýska s pingpongovým míčkem na pálce mezi žlutými kužely, to jsem ještě neviděl A počítám, že Matěj taky ne.
Nestihli jsme úplně všechno, zvlášť švihadlo Kačku mrzelo, ale u stolku s orientačním během jsme se zastavili. A že prý to klidně Matěj může za rok, až bude v druhé třídě, zkusit. Že už se třeba v lese neztratí.
"No jasně, my jsme našli jednu vaši kešku!"
"Jo? Tak to je prima, to jste šikovný," dostali jsme pochvalu.
To nás s Matýskem samozřejmě motivovalo. A v neděli jsme se ještě před obědem vydali hledat tu druhou lesní Zvolskou keš, co jsme kolem ní minule chodili, měli jsme jí přímo před očima - a nic.
A světe, div se! Tentokrát to vyšlo hned napoprvé. Matýsek navigoval,
u pařezu se zastavil a prohlásil: "Tady je!"
No - a byla tam.