WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

je to dobrý, nenakynul

Sny mívám vyjímečně, živé sny pak natolik zřídka, že si vůbec nepamatuju, měl-li jsem kdy jaký v dohledné minulosti.
Jo, to v letech školních, to byla jiná. Jenomže to, pokud si dokážu vzpomenout, byly sny mládeži nepřístupné, což je pro mládí příznačné.
Dneska se mi ovšem přihodil živý sen, který se dá publikovat. Co by z něj pan Freud vyčetl, to těžko říct.

Tedy bylo to tady u nás v ulici, v Olešku.
Před naším domem zastavil autobus, vyložil cestující, složitě se na tom plácku otočil a odjel. Cestující šli k nám. Mezi nimi i pan Tichota - osoba v hudebním světě docela známá. Náš pozemek byl již sice oplocen, ale po zahradě ani stopy. Do domu se vcházelo rozkopaným staveništěm kolem hromady navršené hlíny s příkopem plným vody se zamrzajícím sněhovým škraloupem. Za příkopem byla zděná, již postaší zeď. Zazvonil telefon. Pan Tichota sáhl do kapsy, vytáhl mobil a cosi říkal.
"Pozor, nechoďte k tomu příkopu ...!"
Marnost volání. Dva kroky, přelezl hromadu hlíny a žbluňk, už byl pod hladinou. Po dvou metrech se vynořil, stále telefon na uchu. Vylezl ven v protisměru a jakoby nic se otočil a pokračoval ke vchodu.
"Honem horký čaj a lázeň!"
Vstoupili jsem do domu.
Ale nebyl to jen tak nějaký malý domeček, jaký se zdál být zvenčí. Byla to veliká vila. Schodiště, haly, ... ve čtvrtém rozměru.
Tesarakt. Jinak by se tolik prostorů do malého domečku nevešlo. Domem se rozléhalo volání: "... čaj a lázeň ..."
V té čtyřrozměrné krychli nebyla jediná hrana rovná. Jediný úhel pravý. Všechno ze zvláštních kompaktních materiálů. Podivné tvary, neobvyklé vzory a ornamenty.
Prošli jsme jakýmsi pokojem do salonu. V čele stál krb.
Pan Tichota se pochopitelně vydal ke krbu. Jenomže místo toho, aby se sušil - beztak v krbu nehořel oheň - odsunul židle a doprostřed vytlačil koncertní křídlo. Postavil ho hned vedle prázdných notových stojanů a vyřezávaných křesel pro kapelu.
Usedl za křídlo a začal cosi hrát ...

Pak jsem se probudil.
Tohle byl natolik živý a surrealistický sen, že ho musím zapsat, řekl jsem si. Tož tady je.
Předpokládám, že se z něj dá vyčíst, že jsem zralej do Bohnic stejně dobře, jako že jsem mysli zdravé a svěží. To podle toho kterého vykladače snů.
V každém případě jsem se byl před chvilkou radši podívat. A je to dobrý. Před krbem žádný piáno nestojí a náš domeček přes noc nenakynul do čtvrtého rozměru.