rychlý šípy
08/07/11 06:34 zařazeno v kategorii: o rodině
Začalo to tím indiánským odpolednem ve školce. MáhraváHanička se chopila luku a ne a ne se ho pustit. Dětem ho půjčila, to ano, ale hned jak si odstřílely tři šípy, obsadila si luk pro sebe a vytvářela dojem lukostřelce urputně útočícího na stěnu králíkárny, či na čem to ten terč visel.
Ale to byl teprv začátek.
Já mám doma velmi starý luk, který už jsem tenkrát po někom podědil a ze kterého jsem v dětském věku střílel. Není to úplně dětská hračka. Dá se s tím docela pěkně střílet a Matýsek, když jsem mu ho půjčil, byl nadšen a s Kačkou se o luk tahali. Matějovi to šlo tak dobře, že mu máopatrnáHanička nechtěla věřit, že už umí přestřelit celou zahradu. Tož ho navedla, aby jí to ukázal. Matěj nechtěl, on už věděl, o co jde. Ale že prý proti poli se nemůže nic stát. Nestalo se opravdu nic. Jen to, že Matýsek opravdu přestřelil celou zahradu, šíp zapadl daleko do pole a bylo. Hledejte šíp v pšenici.
A to byl pořád teprv začátek.
"Tak co kdybysme to šli zkusit už dneska?" tázala se mánedočkaváHanička včera odpoledne.
I co bychom nešli. Šli jsme. Tedy jeli. Do klubu lukostřelců vyzkoušet si, jaké to je s opravdovým lukem.
A to byl stále jen začátek.
Luk nám podal takový kluk, tedy mladý muž, který se chlubil tím, že po něm v hospodě pořád chtějí občanku, ale že mu bude za pár dní už sedmadvacet. Vysvětlil nám, jak na to, který sval napnout, který povolit - a: vzhůru do střeliště!
Hodinu jsme se spolu s moušikovnouHaničkou učili na Robina Hooda. Moc se nám to líbilo.
A pak nastalo to pokračování.
"To je fajn, já vždycky chtěla střílet z luku."
"No to já taky. Dyť už s tím dětským ..."
"Ale ten je starej a pro děti."
"A taky už jsem si kdysi vybíral a zkoušel kuši ..."
"A to mě neba. Tam není ten pohyb při natahování. Z toho se jenom střílí."
"Jo, ale zas dostřelí dál."
"Ale ten ladnej pohyb tam chybí! A vůbec, luk je lepší."
Všímáte si jak to pokračuje?
"No jo, ale toho času, co tím takhle utratíme," povídám, "hodina na střelnici, hodina zpátky a čtyři stovky tam necháme ..."
"Je to ztráta času, to jo."
"Takhle mít ten luk doma ..."
"A víš, že jo!"
"No ale to bychom měli mít každej svůj, dyť jsme každej jinak velkej," povídám dál.
"Samozřejmě. Takovej luk je ale vlastně za dvě permanentky. A toho času ušetřenýho. A budu moct střílet doma na zahradě!"
"Ale to bez terčovnice nepude."
"To je jasný, tu musíme koupit taky."
Tak tímhle rozhovorem v autě cestou zpátky to prozatím končilo.
A pokračování bude dneska.
A zítra si dejte pozor, až půjdete u nás za humny. Vypadá to, že tam budou svištět pěkně rychlý šípy.
Ale to byl teprv začátek.
Já mám doma velmi starý luk, který už jsem tenkrát po někom podědil a ze kterého jsem v dětském věku střílel. Není to úplně dětská hračka. Dá se s tím docela pěkně střílet a Matýsek, když jsem mu ho půjčil, byl nadšen a s Kačkou se o luk tahali. Matějovi to šlo tak dobře, že mu máopatrnáHanička nechtěla věřit, že už umí přestřelit celou zahradu. Tož ho navedla, aby jí to ukázal. Matěj nechtěl, on už věděl, o co jde. Ale že prý proti poli se nemůže nic stát. Nestalo se opravdu nic. Jen to, že Matýsek opravdu přestřelil celou zahradu, šíp zapadl daleko do pole a bylo. Hledejte šíp v pšenici.
A to byl pořád teprv začátek.
"Tak co kdybysme to šli zkusit už dneska?" tázala se mánedočkaváHanička včera odpoledne.
I co bychom nešli. Šli jsme. Tedy jeli. Do klubu lukostřelců vyzkoušet si, jaké to je s opravdovým lukem.
A to byl stále jen začátek.
Luk nám podal takový kluk, tedy mladý muž, který se chlubil tím, že po něm v hospodě pořád chtějí občanku, ale že mu bude za pár dní už sedmadvacet. Vysvětlil nám, jak na to, který sval napnout, který povolit - a: vzhůru do střeliště!
Hodinu jsme se spolu s moušikovnouHaničkou učili na Robina Hooda. Moc se nám to líbilo.
A pak nastalo to pokračování.
"To je fajn, já vždycky chtěla střílet z luku."
"No to já taky. Dyť už s tím dětským ..."
"Ale ten je starej a pro děti."
"A taky už jsem si kdysi vybíral a zkoušel kuši ..."
"A to mě neba. Tam není ten pohyb při natahování. Z toho se jenom střílí."
"Jo, ale zas dostřelí dál."
"Ale ten ladnej pohyb tam chybí! A vůbec, luk je lepší."
Všímáte si jak to pokračuje?
"No jo, ale toho času, co tím takhle utratíme," povídám, "hodina na střelnici, hodina zpátky a čtyři stovky tam necháme ..."
"Je to ztráta času, to jo."
"Takhle mít ten luk doma ..."
"A víš, že jo!"
"No ale to bychom měli mít každej svůj, dyť jsme každej jinak velkej," povídám dál.
"Samozřejmě. Takovej luk je ale vlastně za dvě permanentky. A toho času ušetřenýho. A budu moct střílet doma na zahradě!"
"Ale to bez terčovnice nepude."
"To je jasný, tu musíme koupit taky."
Tak tímhle rozhovorem v autě cestou zpátky to prozatím končilo.
A pokračování bude dneska.
A zítra si dejte pozor, až půjdete u nás za humny. Vypadá to, že tam budou svištět pěkně rychlý šípy.
2011
