WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

24 hodin v klidu

Lilo jako z konve a říkal jsem si, že mám kliku a nemusím zrovna teď vylézat z auta. Že by to byl pech se v tomhle dešti například vrtat v motoru.
Cestou domů jsem to vzal zase přes Michli, abych koupil Matýskovi tu zakládku k luku. Ve štěrkové cestě k lukostřelnici byly už deštěm vymleté potůčky.
Zakládku jsem dostal a ještě jsem stačil zažertovat s panem trenérem, že nezaprší a nezapší.
Cestou dolů v těch stružkách ze štěrku volant cukal a vzpouzel se. No bodejď ne, když jedem takovou cestou. Dole na úpatí kopce už vysloveně táhl doprava. Hodně táhl doprava.
Tady to máš, povídám si, rouhal ses, teď to táhne doprava.
Vylezl jsem na déšť a byla tam. Díra v pravé pneumatice. Sice neviditelná, ale dost velká na to, aby kolo vypustilo duši.
Jo, když měnit píchlý kolo, tak zásadně v průtrži mračen, to je nejlepší, povídám si.
A ejhle!
Pánbůh mi za moje prohlédnutí nabídl přístřeší. Na konci cesty je totiž pod kopcem dům a ten dům má pavlač a pod tou pavlačí neprší a já u něj, zrovinka u něj, zastavit zkontrolovat to kolo. Těch pět metrů už té gumě nemůže ublížit, povídám si a zarejdoval jsem pod pavlač.
Výměna kola bez duše za rezervní oduševnělé už byla rutina a suchý kout byl úžasným bonusem seslaným shůry.
Cestou domů jsem pak už s Matýskem na palubě nechal kolo opravit v Ohrobci v pneuservisu. Dneska si ho tam vyzvednu. Že prý tahleta díra není na opravu na počkání, že prý to musí být čtyřiadvacet hodin v klidu.