WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nedostanou příležitost

Konečně jsem se přestal vzpouzet a u pžíležitosti výhledu na pěknou projížďku na kolečkových bruslích jsem tyto výše jmenované sundal z půdy nad garáží, což jednak vůbec netrvalo hodinu, jak jsem původně předpokládal, a jednak způsobilo nadšení u ménedočkavéHaničky.
Nadšení na chvilku opadlo ve chvíli, když zjistila, že si myši vybraly právě její botu, aby na ní rozkousaly tkaničky a udělaly si v ní hnízdo. Škoda naštěstí nabyla tak veliká, jak se na první pohled zdálo a my se mohli cestou od babičky stavit v Mostě na Hipodromu, kde se jezdí na bruslích, když se tam zrovna nejezdí na koních.
Je to báječnej okruh. Báječně to tam jezdí a je tam skoro prázdno. Ti, kteří si tam přišli zajezdit sviští po asfaltu a užívají si bruslení. Tedy všichi až na mě.
Když jsem stoupl na brusle, chviličku trvalo, než jsem si vzpomněl, jak se na tom jezdí, protože naposledy jsem se proháněl na in-linech v Podolí na stezce mezi Vyšehradem a Braníkem a to s Matýskem v kočárku, což mělo tu výhodu, že kočárek sloužil jako skvělá opora a měl vepředu kotoučovou brzdu, která podstatně vylepšovala zastavování. Ovšem to je sedm let, že ano.
Ale takové věci se nezapomínají a za opravdu malou chviličku jsem se do toho zas vpravil. Jelo to hezky. To, co mě udivovalo, bylo, že mě všichni kolem předjížděli. Pochopitelně. Už jsem na tom sedm let nestál, nemám ten správnej grif, říkal jsem si a dřel jsem do mírného kopce. Předjeli mě i mášikovnáHanička a za chvilku i Matýsek. Dřel jsem dál. Konečně jsem se dohrabal na pomyslný vrchol kopečku a dostal se na úsek ze svahu dolů. A dál mě všichni předjížděli. Dokonce i několik dam při těle. To se přiznám, že mě trochu rozladilo, zvlášť, když já dřel i z kopce a dámy to kolem drandily jen tak bez odrážení.
Musím mít nějakej špatnej styl, říkal jsem si a statečně se dal do druhého kola, které měřilo stejných skoro 3,5 kilometru jako to první. MánadšenáHanička s Matějem si hezky jezdili, občas si sedli na lavičku, aby na mě počkali a já se zase dřel. Do kopce i z kopce. Kolem svištěli bruslaři s lehkostí vánku.
V cíli jsem prohlásil, že třetí kolo už nejedu a že tu počkám.
Sundal jsem si ty mučící nástroje z nohou. Kolečka, která se na dráze téměř bořila do asfaltu, se sotva točila. Zřejmě už i ona toho měla dost. To ovšem mohla být příčina té dřiny. Místo abych si užíval jízdy, zápasil jsem s odporem koleček zatvrzele odmítajících se volně točit. Za takové příkoří jsem se rozhodl je vyměnit.
Kolečka i ložiska jsem včera vyměnil a hned jsem si brusle vyzkoušel doma ve světnici.
"Šišmarjá, vono to jede! Bacha!" vykřikoval jsem a byl rád, že můžu zastavit o zeď. Najednou bylo všechno jinak. Nová kolečka se točila - inu jako nová kolečka a po zákeřném valivém odporu bylo veta.
Příští výlet na bruslích už snad bude úspěšnější a tělnaté dámy nedostanou příležitost mě předjet. Tedy snad alespoň z kopce ne.