WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

vím, že to jde

Při úplňku sbírané léčivé bejlí má největší moc, to je známá věc. Jenomže jak má člověk pamatovat na to, kdy je vlastně úplněk? Pouhým okem to bylo možné zjistit zrovna v noci na dnešek. My jsme s moumilouHaničkou tentokrát léčivé kořínky vynechali. Jednak jsme na úplněk ani nepomysleli a jednak - a to hlavně - jsme měli na programu něco docela jiného.
Na programu byl oheň.
Oheň částečně metaforický a částečně velice živý.
Byli jsme na takovém semináři a ohnivých prvcích lidské povahy. Zkoumali jsme, jak na tom jsme sami s tím ohněm a čekala nás praktická cvičení.
Musím se přiznat - a mázvědaváHanička na tom není jinak - že nás k tomuto podniku přilákala hlavně ta praktická část. A to jsme ještě nevěděli, co všechno nás čeká.
Opravdu bych nikdy neřekl, že dokážu do někoho praštit a kdyby mi někdo tvrdil, že si obleču boxerské rukavice a pustím se do soupeře pěstmi, považoval bych ho za blázna. Nejsem ten typ, co se pere. Jenomže když vás někdo přesvědčí, že by bylo dobré to zkusit a že se protivníkovi vůbec nic nestane, protože je dobře trénovanej, zkusíte to. A vono to funguje. A ještě nás za to chválili!
To bylo vlastně jen rozcvičování. Odpoledne mělo přijít postupné zvyšování náročnosti cvičení.
Začali jsme s bambusovými meči. To moucitlivouHaničku příliš neoslovilo. Ale když přišla chvíle, kdy měla jen tak holou rukou přerazit dřevěnou dvoucentimetrovou desku, chvilku nevěřila, že to dokáže. Ani já si nebyl úplně jistej, zda to půjde opravdu tak snadno. Šlo to. Ruka projela dřevem, ani jsme o tom nevěděli. Čímž jsme zjistili, že když se do toho dáme, půjde nám ledacos. Třeba chodit po střepech a nepořezat se. Oni vám ty střepy připadají najednou takový hladký.
Před každým takovým cvičením jsme měli obrovský respekt.
Ohnuli jsme tak s moustatečnouHaničkou armovací drát, roxor, který jsme proti sobě tlačili založený v krční jamce. Stejně tak jsme zlomili dřevěný šíp vlastním krkem proti stromu.
Mezitím jsme postavili s účastníky semináře hranici, zapálili ji a během cvičení už hořela.
Večer, po deváté hodině jsme si konečně všimli toho úplňku a přišel vrchol celého dne. Lektor rozhrábl uhlíky a změřil teplotu. Měly pětsetšestnáct stupňů.
"Oheň je otevřen," pravil a pokynul seminaristům.
A my jsme přecházeli po asi třímetrovém pásu žhavých uhlíků bosýma nohama.
Už teď mi připadá naprosto neuvěřitelné, že jsme s mouúžasnouHaničkou prošli pětkrát žhavým uhlím. Když se ale podívám na svoje chodidla, stále tam jsou nesmyté černé skvrny po uhlících a puchýřek uprostřed klenby chodidla a na jednom prstu. Víc nic. MástatečnáHanička tam má jen ty šmouhy.
Ptáte se jak je to možné? Sám nevím. Ale vím, že to jde.