WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

když už je to jaro

Jaro letos předvádí přímo čítankový průběh, Velikonoce jsou za dveřmi a u nás se sází a vůbec zvelebuje zahrada v každé volné chvíli. Nejsme pochopitelně tak pošetilí, abychom si nevšímali našeho okolí, kde jaro probíhá stejnou intenzitou jako u nás. Jenom holt třeba trochu jiným způsobem. Zrovna třeba sýkorky si už zakládají v naší budce hnízdo a zajíci lumpačí na mezích.
A právě zajíci mě tuhle zaujali cestou domů i dneska ráno při pohledu na pole za humny.
Totiž oni tu v kraji mají takový rituál.
Normálně, když jedete nebo jdete kolem zajíce, uhání pryč, jen vás zmerčí. Teď na jaře naopak. Sleduje vás. A zřejmě všechno v okolí. Koukal jsem na dva zajíce. Seděli na mezi narovnaní jako svíčky a zírali na sebe. Mohli být od sebe takových pět, šest metrů. Seděli a zírali.
Dneska ráno jiní dva zas. Přiběh jeden k druhýmu, sedli si proti sobě a zírali na sebe. Pak jeden utek.
To voni asi zahánějí silou vůle toho slabšího pryč ze svýho pole. A když jdete kolem, sednou si, čučí na vás a zahánějí vás. V tomhle případě to většinou nevyhrajou, tak to alespoň zkoušejí.
Bude v tom to jaro. Kdo má silnější vůli a dokáže dýl čučet na toho ušáka naproti, ten na poli zůstane a pro letošní jaro to bude jeho pole. A pak už jen nějakou tu zaječici a už do toho můžou začít dupat, když už je to jaro.