WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

vodpípaj mě

Čas od času se mi stane, že pískám. Tedy ne, že si pískám, ale že pískám.
To když si v jednom krámě koupím třeba krabičku s vitamínama a oni jí zrovna neprotáhnou nad tím přístrojem, co bývá v pultu a odstraní to varovné znamení, které rozpípá bezpečnostní rám v obchodě.
No a pak jdu do jinýho obchodu a hned pískám.
Jako tuhle. Vlezl jsem do knihkupectví Luxor a už to pískalo.
"No jo, ale co já s tim, dyť já budu pískat, i když půjdu ven!"
"Já si vás budu pamatovat," povídal strážnej u vchodu.
"Jenomže já půjdu ven tím druhým východem tam vzadu."
"No tak jim to tam řekněte, voni vám s tím nějak pomůžou."
Prohlíd jsem si knížky a šel dál až k zadnímu vyýchodu.
"Já budu pískat, já mám tuhle krabičku a vona je na ní ta nálepka, tak kdybyste ..."
"Ukažte, já vám to vodpípám," pravila ochotná paní u pokladny, což vzápětí učinila.
Prošel jsem ven bez pískání a s poučením.
Až budu zas potřebovat, v knize mě vodpípaj.