2011

PF 2012

kdepak Ježíšek

"Matýsek už asi něco čuje," oznámila mi mávšímaváHanička nedlouho před vánocemi, "už asi tuší, že Ježíšek jsme my."
"To se nedá nic dělat, tady se holt nakonec stejně všecko rozkecá," připustil jsem změnu stavu známého vesmíru.
Štědrý den se blížil a Matěj se taky nechal slyšet:
"Víte co je divný? Že dycky, když vyhlížíme Ježíška, tak někdo z vás zrovna musí na záchod a pak hned zazvoní zvonek a přijde Ježíšek."
"Tak já se klidně počůrám v pokoji," nabídla osobní oběť mástatečnáHanička.
Matýsek se zakřenil a pronesl něco v tom smyslu, že to by to stejně nepomohlo.
Večer jsem na to přišel:
"Haničko, já tuhlec do ajfouna stáhnul takovej vánoční zvoneček. Nastavíme ho, já ho nechám v síni a máme vystaráno s Ježíškem i s čůráním."
"To by šlo. Tak to tak uděláme."
Přišel večer. Vyhlíželi jsme z okna Ježíška, zpívali koledy a čekali, kdy se ozve zvonek. Matýsek nedůvěřivě pokukoval, kdy půjdeme konečně na ten záchod.
Nedočkal se. Nikdo nikam nešel a najednou se ozval zvonek.
"Ježíšek!" šeptla málaskaváHanička.
Matěj našpicoval uši: "No, něco tu zvoní," a už byl na chodbě a směřoval dolů do pokoje ke stromečku. Šli jsme za ním a já potají vzal ten telefon z knihovny a vypnul jsem program. Je to v suchu, pomyslel jsem si a vstrčil telefon do kapsy.
To už byl Matýsek skoro dole pod schody, když prohlásil: "Kdepak Ježíšek, to byl telefon!"
Nebylo to v suchu.

nemusí bejt na talíři

Dneska už jsou ve škole prázdniny, čímž jsem si i já trochu přispal. Co povidám, přispal. Típ' 'sem budíka a zaspal. Vstával jsem až v sedm. Čímž vzniklo i zdržení dnešního zápisu. Ale cukroví je napečeno, mámiláHanička zas dělala divy, štolu jsem letos taky stih, stromeček už je tři neděle v kýblu na terase, takže je všechno v nejlepším pořádku. Jen některé dárky ještě dobalit.
Ano, ještě ty hlavní pro děti. Létající ryby. Podezírám Ondřeje, že mi poslal ten odkaz na tuhle ptákovinu jen proto, abych jí dětem koupil a on si pak moh' u nás s tím vynálezem hrát. To podezření je ovšem nepotvrzené. Pravda je taková, že už někdy od října jsou v kůlně na půdě dvě krabice a v nich dvě ryby - vzducholodě.
"Musíš mi to přinést, ať to zabalím," upomíná mě už týden mápečliváHanička.
"No jó, eště je čas," odbývám to já.
Čas se navršil a já nakonec ty krabice přines. Jsou dvě, pochopitelně. Jenže je k nim potřeba ještě třetí. Bomba, tedy bomba s heliem. Přines jsem i tu.
"Tu budem taky balit? To je takový divný: Bomba pod stromečkem."
"Rozhodně ne," ohradila se mápořádnáHanička.
"No jo, ale já přece nemůžu vo štědrym večeru vytáhnout ze šuplíku heliovou bombu a jen tak říct: jé to je náhoda, tady mi zrovna jedna bomba s heliem eště zbyla."
"A to právě jo. Ty přece dycky všechno máš. A zrovna v kůlně jí mít můžeš. Náhodou. Co dyby se někdy hodila, ne?!"
"A to máš pravdu. Dyť já takový heliový bomby obvykle dvě až tři mívám. Takže až zazvoní Ježíšek a děti si rozbalej ty vzducholodě a budou fňukat, že je nemaj čím nafouknout, tak já se zamyslim a řeknu: 'Teď si vzpomínám, že jak jsem tuhle uklízel v kůlně, dával jsem tam do regálu takovou bombu, co jí mám už leta. A jak tak vo tom přemejšlím, vono by v ní mohlo bejt to hélijum. Tak já se tam teda pudu podivat, estli jsem jí eště nevyhodil, estli tam eště je.' "
A vona tam ta bomba bude a nám po domě pak budou lítat ryby. Konečně proč ne, přece nemusí mít každej ryby zrovna na talíři.

hádanka prosincová

Ještě před vánocemi stihnu hádanku, letos poslední. Uhodnete, co je na obrázku?
a) studie flory k filmu Avatar 3D
b) chladnoucí želatina na dortu Fregatta
c) netřesk a mech skrytý pod ledem

vod dvou tisíc

Starosti s dárkem pro babičku už mám šřtastně za sebou (zde), pro moumilouHaničku, Kačku i Matěje taky něco mám, Juráš si už své vybral, čímž je zas na rok pokoj. Ovšem co bych si tak měl přát já? Ono to není jednoduché, něco pro mě vybrat.
Teď si vzpomínám, že mám jeden takový zážitek z pozdního léta: To jsem zrovna sekal zahradu. Ona už je to u nás spíš akrobacie, než sekání. Kdepak rovné dlouhé plochy a nekonečný zelený pažit od hranice k hranici. To už dávno není pravda. Je to tu samá zátočina, oblouček, zákoutí, jezírko, skála, potůček, můstek, štěrk. Tady pozor na pidililie, támhle na azalku, tuhle je vzácná travina, tady se to musí vystříhat pod ronďákem, ale neulomit větvičku, bacha na borovičky, zvednout sekačku a citlivě ostříhat kopečky - ostříhat, ne oholit! A tak dál. Něco jako když byste stříhali model na kadeřnické soutěži.
A zrovna v tu dobu, kdy jsem začal se sekáním, začal tuhle za humny na poli hospodář s vláčením zoraného pole. Když projížděl kolem, mávli jsme na sebe. Já od sekačky, on od volantu. Oba jsme si jezdili pěkně po svém a zušlechťovali si ten svůj kousek rodný hroudy. Když jsem před polednem skončil, skončil i hospodář. Já měl posekáno, on uvláčeno. Až sem to bylo stejný. Já měl hotovou zahradu, on pole - a v tom už rozdíl byl. Za stejnou dobu, co jsem se nimral s trávníkem, hospodář srovnal celé pole. Holt takovej traktor, ten si svou práci udělá.
A jsme zpátky u toho přání. Čistě kvůli časovým úsporám bych si moh' přát ten traktor. Jenomže von by se mi na tu naší zahradu nevešel. Takže spíš traktůrek. Pěkně s připojitelnou sekačkou, s radlicí na sníh … ale kam bysme ho dali? Do kůlny by se nevešel a parkovat ho po borovicí, to by nebylo dost estetický. Traktůrek je sice fajn, ale asi by s ním bylo víc starostí, než užitku. Tak já nevím. Traktor to asi letos zase nebude.
Zrovna, když jsem dopsal tuhlec ten zápis, přišla s kritickým pohledem málaskaváHanička. Sedla si mi na koleno a jala se číst. Na konci se uculila a konstatovala:
"Traktor se doporučuje až vod dvou tisíc metrů."
A je to zpečetěný. Traktor vážně nebude.